Nejen rozhodování věcí vnějškových - jako je stavba pouze přízemního bezbariérového domu, studium výchovy handicapovaných dětí a všech možných poruch - ale i vnitřních rozhodnutí, milovat toto dítě s jakýmkoliv handicapem.

Vždyť je to lidská bytost, navíc můj potomek!!!

V tomto období jsme se setkali s pracovníky genetického ústavu, kteří si od nás vzali naše data. Jiné pomoci jsme se od nich nedočkali.

Dokonce si nechali potvrdit revers, když manželka odmítla test z plodové vody, protože se nám zdál velmi riskantní.

V tu chvíli mne napadlo, jestli jsou podobné ústavy dbající na čistotu rasy i v jiných státech. Má žena nad tím kroutila hlavou. "Vždyť pokud se člověk rozhodne mít potomka, je to rozhodnutí lásky a svobody, nemůžeme přece omezit dítě v jeho svobodě narodit se jako chlapec nebo děvče, s charakterem více po otci nebo více po matce, a jaké právo máme dávat mu dispozice jaký musí být, abychom my akceptovali jeho narození. Jestliže Bůh mu dal život a do vínku i jeho dispozice, jakým právem my připravíme někoho takového o život, a to se ještě nenarodil."

V českých zemích máme tento ústav. Možná jsme tělesně zdatní, ale naše morálka je to, co bychom si měli trénovat. Přerušení těhotenství spadá do těch samých duchovních zákonů jako všechno ostatní.

Člověk by měl žít především pro ostatní a v tomto způsobu života jsou zahrnuty i potřeby jednotlivce.

Není špatné přerušení těhotenství, ale motivace a účel.

A já si nemyslím, že naše vlastní pohodlí by mělo být tím, co je určující pro narození dítěte. Proto se řadím k lidem bojujícím proti interupci ale ne proti výkonu jako takovému, ale proti EGOISMU s jakým je to prováděno. S tím souvisí možnosti adopce, sociální politika vůbec. Není to jen o penězích.

Měl jsem možnost pobývat delší dobu v Dánsku. Přes všechny chyby, které jsem v té zemi viděl, byla jedna věc, která se dotkla mého srdce. To když jsem viděl, jak z auta vystupuje dánská rodina - máma blonďatá, táta blond, dvě děti blond a dvě krásné asijské děti.

Potkal jsem korejského chlapce, který byl adoptován starším párem, jehož děti už byli dospělé a oni stále měli potřebu se někomu věnovat. Koupili mu počítač a tiskárnu (asi nějakou lepší) a on vydával knížky o zdravé výživě (v 17 nebo 18 letech).

Vše je otázka našeho srdce. Jsou lidé, kteří najdou svůj cíl ve službě handicapovaným lidem, a pokud by jich bylo víc snad bychom se konečně naučili je akceptovat vedle nás bez pohoršení. Od čeho je rodina, když ne od toho, aby se lidé v ní učili žít a pomáhat si, starat se jeden o druhého. Přerušení těhotenství má souvislost s porodností v tomto státě, dále s emigračními zákony, s možností adopce a s postojem k manželství. Zákony jsou produktem nás a našeho charakteru. Zatím to vidím tak, že jsme rasistický stát k vlastním dětem !!!