Ono tohle téma je skutečně složité a nepřehledné. Otázka "léčby" homosexuality je opravdu částečně politická - ve smyslu důvodů takové snahy. U psychických poruch je to jasné - neurózy jsou nepříjemné až mučivé a psychózy ohrožují životy, tady není o čem rozhodovat. Pokusy o psychoterapii homosexuality jsou tak bolestné, poškozující a s tak chabými výsledky, že se odborná veřejnost pochopitelně zamýšlí, zda to vůbec má nějakou cenu. A zatím dostatečné důvody nenachází. Jinými slovy, nepovažuje homosexualitu za duševní poruchu a pochybuje o její škodlivosti.

Mnohým lidem takový postoj může být nepříjemný, protože naznačuje, že problém není v homosexualitě jako takové, ale spíše v netoleranci společnosti. Kriminalita, drogy, nemoci a promiskuita homosexuálů pak může být důsledkem diskriminace a nikoli homosexuality. Názor pana Mareše, že růst těchto negativních jevů způsobuje tolerance homosexuality, pak vyznívá jako záměna příčin a následků. Jistě se takovým lidem nebude líbit, že to může být právě naopak a že jejich vlastní netolerantnost přispívá ke zvýšenému výskytu těchto jevů v komunitě homosexuálů. A ten společenský tlak je obrovský a stresující. Moc bych se divil, kdyby takové věci v té komunitě nebyly ve zvýšené míře. Homosexuálové nejsou psychicky odolnější než ostatní lidé (asi spíš naopak)...

Možná jsem také měl napsat, co se těm okrajovým pracím nejčastěji vytýká. Nereprezentativní výběr dotazovaných osob - vysoce motivovaných z náboženských skupin, sebeklam zkoumaných subjektů pod tlakem rodiny, okruhu přátel a známých, pracoviště a náboženské komunity. Absence sexuologických vyšetření. Absence zkoumání míry poškození osobnosti terapií. Nedostatečná průkaznost výsledků terapie, chybí zkoumání kompenzačních, obranných a únikových reakcí (např. právě nesmiřitelná, emocionální diskriminace homosexuálů nebo autosugestivní přesvědčení o změně své orientace). Jednostrannost ve výkladu příčin homosexuality - bagatelizace nepopiratelných specificky fyziologických faktorů a jejich významu. A tak podobně...