To neznamená, že chci říci, že by život v zemích jako Albánie či Rumunskou nebyl ubohý a zoufalý. Chci ale říci, že všeobecný obraz života, jaký se na Západě líčil o tom, jak to vypadá za "železnou oponou" na východě, neměl příliš mnoho společného s realitou v této oblasti.

Lidi se rodili, chodili do školy, přátelili se, zamilovávali se, vstupovali ve stav manželský, chodili do práce, stárli a umírali -- stejně tak, jak tomu bylo i jinde na světě. Samozřejme, politický život a svoboda projevu byly potlačeny, ale mnoho lidí přesto žilo plným a bohatým životem. Problémem nebyl politický útlak -- konec konců, celý region východní Evropy neměl před příchodem komunismu žádnou historii liberální demokracie a argument, že by bývala po celé východní Evropě rozkvetla demokracie, kdyby nedošlo k útlaku sovětskou armádou, je velmi nepřesvědčivý.

Hlavní problém komunistického bloku v osmdesátých letech byl ekonomický, většinou během toho desetiletí se lidem rychle začala snižovat životní úroveň, jak si povšiml v nedávném svém "Dopise z Polska" (na stránkách Blue Ear) Wojtek Kosc. Solidarita v Polsku byla jediným masovým hnutím, které dokázalo skutečně oponovat komunistickému bloku. Ta vznikla v osmdesátých letech v Polsku jako reakce na rozklad polského hospodářství, na nedostatek potravin a nikoliv v první řadě jako reakce na palčivou touhu po "svobodě".

Když se v roce 1985 dostal k moci Michail Gorbačov, zjistil ke své hrůze, že hrubý národní produkt Sovětského svazu dosahuje jen 14 procent amerického HDP a že 40 procent amerického rozpočtu se vydává na obranu. Neměl jinou možnost než omezit své závazky v Evropě. Mýtus, že k pádu komunismu přispěly hvězdné války Rolanda Reagana, je opravdu jen mýtus, jak na to poukázal Raymond Garthoff: "Západ nezvítězil, jak se všeobecně věří, ve studené válce." (Geir Lundestad, '"Imperial Overstretch", Mikhail Gorbachev and the End of the Cold War', in Cold War History, Vol 1, No.1, August 2000, pp 1-20 )

Kdyby se bývalo komunistům nějak podařilo udržet životní úroveň, jakou lidé očekávali -- což ovšem bylo velmi nepravděpodobné, vzhledem k tomu, jak naprosto pitomý byl systém příkazní ekonomiky i obrovské půjčky, které získal Východ začátkem sedmdesátých let od Západu -- je velkou otázkou, zda by se události v roce 1989 vyvíjely tak, jak k tomu nakonec došlo.

Ať se snažím jakkoliv, nevzpomínám si, kde jsem byl v onen přesný okamžik, když padla Berlínská zeď, na rozdíl od okamžiku, kdy jsem viděl první záběry oněch letadel, které vrazily do newyorských věžáků. Pamatuju si záběry v každodenních večerních televizních zprávách, protože jsem onoho léta a podzimu sledoval vývoj událostí na Východě velmi podrobně, ale nepamatuju si konkrétně, kde jsem byl, když jsem poprvé uslyšel, že padla berlínská zeď.

Tou dobou jsem právě skončil školu a pracoval jsem pro soukromou televizní společnost ve Farringdonu v Londýně. Dokončovali jsme dokumentární film pro Channel Four o umělcích v Rusku. Jmenoval se The Icon and the Axe (Ikona a sekyra) a mou zcela nevýznamnou rolí bylo pracovat jako asistent režiséra během postprodukce. Trvalo mi několik dalších let, než jsem se konečně rozhodl věnovat se akademické práci, a jí jsem strávil většinu posledního desetiletí.

Kanceláře televizní společnosti byly ošuntělé a připomínaly labyrint: v přízemí bylo obrovské skladiště, připomínající jeskyni, kde se skladovala filmová technika a pronajímala se zájemcům. Podnik dnes je už uzavřen, i když ta budova tam stále stojí. Mí kolegové byli směsicí novinářů a zkušených televizních pracovníků: byla to pestrá skupina stárnoucích hippies, filmařů, sovětologů a občas nějakého skutečného Rusa.

Obědvalo se v sousední hospodě (ta tam pořád ještě je, naproti redakci deníku Guardian) a většinou jsme jedli fish and chips zabalené v novinách, kupovali jsme si je ve vynikajících řecko-kyperských restauracích, jichž je v té části Londýna plno.

Nejradši vzpomínám na to, jak jsem pomáhal stříhat ten film na starém montážním stole na 35mm film a na dlouhé večery a noci, když jsme hledali ty správné cívky filmu a film jsme sestavovali staromódním způsobem -- lepičkou a izolepou. Také mě seznámili s tím, jak pracoval telex -- to tehdy byl jediný spolehlivý způsob komunikace s Moskvou. E-mail, internet nebo faxy jsme neměli.

Tehdy se zrovna začal promítat film Jamese Camerona The Ab yss a vzpomínám si, jak velký dojem na nás udělaly digitální efekty tohoto filmu. Také jsme byli na počátku revoluce, ale revoluce digitální, elektronické, a vzpomínám na tu dobu jako na podivnou směsici starých a nových technologií a rýsujících se změn pro všechny z nás. Západ také prošel svými radikálními změnami za posledních 14 let, na to se příliš často zapomíná.

I když si nevzpomínám na chvíli, kdy padla berlínská zeď, vzpomínám si na podivné ticho, které následovalo poté, co jsme slyšeli v rozhlase zprávu, že byl v Rumunsku popraven Nicolae Ceausescu. Jsem si jist, že venku padal sníh a všichni členové filmového štábu přestali pracovat a poslouchali mlčky zprávu, že studená válka, která určovala naše životy po tak dlouhou dobu, najednou skončila. Film, na němž jsme pracovali -- a nebyl to špatný film -- se zdál být najednou úplně irelevantní.

Postprodukce byla dokončena začátkem roku 1990 a film se posléze vysílal v televizi Channel Four na jaře téhož roku. Tou dobou jsem už pracoval se skupinou asfaltérů, kteří opravovali střechu londýnské Dolní sněmovny, a bych si vydělal dost peněz na to, abych se mohl vydat na východ se svým dobrým přítelem, Anthonym Craftem. Byl to odborník rusista, který mě naučil mnoho o Rusku, když jsem tam pobýval v polovině osmdesátých let, bohužel později přišel o život v Oxfordu při dopravní nehodě a chybí mi do dodnes.

V červenci 1990 jsme konečně měli dost peněz, a vydali jsme se, nejprve do Amsterodamu, pak do Vídně a pak dál do Československa (tak se ta země tehdy ještě jmenovala) a nakonec jsme skončili v malém moravském městě Přerově, kde jsme vyučovali angličtinu. Tuhle nedávno jsem náhodou našel jízdenky z této cesty v jedné staré krabici s harampádím.

Bylo docela podivné, že většina našich studentů byli oběti ukončení studené války: byli to učitelé, kteří všichni donedávna učili ruštinu, jazyk, který se už nikdo v Československu najednou nechtěl učit. Přišli o zaměstnání a zoufale se snažili naučit se anglicky, aby byli znovu zaměstnatelní.

Nejsem si jist, že jsme s Anthonym ty učitele vyučovali tu angličtinu zrovna dobře. S vyučováním jazyka jsme neměli žádnou předchozí zkušenost a naše plány na hodiny -- pokud jsme vůbec nějaké měli -- jsme si většinou vypracovali v místní hospodě jen pár minut předtím, než hodina začala. Ale naši studenti, všechno to byly ženy středního věku, se zdály být spokojené a něco si snad z těch hodin odnesly.

Dali nám celou řadu dárků, když byl čas odjet -- dostal jsem malý popelník z křišťálu, už je teď ztracený -- a přesunuli jsme se do Benátek a pak do Francie, kde jsme dlouho bydleli u přátel v Marseille. Při úsvitu jsme tam lovili sardinky a k snídani jsme si je pekli na ohni.

Optimismus a radost, že padl komunismus v Československu, které jsem tam v roce 1990 zažil, během času trochu ochladly: došlo k rozpadu země, ke zkorumpovanému privatizačnímu procesu, k finančním skandálům a z nové hospodářské reality má prospěch jen tak málo lidí, že to poněkud zredukovalo původní euforii a nadšení.

Je tomu dnes dokonce tak, že když jsem byl minulý týden na českém velvyslanectví v Londýně na přednášce Pavla Teličky, českého velvyslance u Evropské unie, hovořil po určitou dobu o tom, že nezreformovanou komunistickou stranu (KSČM) nyní podporuje asi dvacet procent voličů. To je situace, kterou by býval nikdo nepředpokládal onoho dne, kdy padla berlínská zeď.