V obou případech jde o velmi menšinové názory a zmíněné práce mají mnoho kritiků s ryze odbornými a velmi relevantními argumenty, takže se nedá očekávat, že by snad znamenaly průlom v uznávaných pohledech na možnost "léčby" homosexuality. Argumentovat zcela okrajovými a odborně odmítanými pracemi mi připadá hodně nekorektní a zaujaté - typicky předsudečné.

Pokud vím, věc se má asi takto:

Geneticko-fyziologicky podmíněné jsou i neurózy, přestože jsou vyléčitelné výhradně psychoterapií. Jen jde - na rozdíl od psychóz - o nespecifické odchylky v konstituci nervové soustavy (citlivost, temperament, odolnost, inteligence, apod.). Na druhém konci jsou psychózy, nepopiratelně geneticko-fyziologicky specificky podmíněné a (zatím) prakticky nevyléčitelné - pacient musí doživotně užívat léky. Ale i zde je neodmyslitelnou součástí léčby psychoterapie. A někde mezi tím zřejmě leží i homosexualita. Jen se diskutuje, kde asi na té škále leží. Má se ale za nepochybné, že rozhodně blíž psychózám než neurózám - aspoň pokud jde o význam geneticko-fyziologických faktorů. Vzhledem ke klinické praxi je opravdu bláhové bagatelizovat význam těch či oněch faktorů. Názory, nerespektující lidské projevy jako výsledek složité interakce fyziologie s psychikou, jsou dnes plným právem považovány za okrajové a málo užitečné. Konec konců, to vnímal a respektoval ve své práci už C. G. Jung ...

Takže můj názor je, že v současné době NEUMÍME trvale a prokazatelně změnit homosexuální orientaci a NEVÍME, zda je to vůbec možné. Obávám se, že v této věci se s čistým svědomím nedá říct nic určitého.

Ostatně mnohem důležitější mi připadá otázka, zda o to vůbec usilovat. Jsou k tomu opravdu pádné důvody? A proč vlastně církve očekávají, že po legalizaci homosexuální orientace nastane katastrofa - homosexuály se stane většina lidí? Nemohu se ubránit dojmu, zda nejde v tomto případě o něco jako projekci ( a důvody by se daly najít :-)))