Vyhraný soudní spor Františka Oldřicha Kinského vedl dokonce k setkání představitelů všech politických stran v Poslanecké sněmovně dne 1. července 2003, které inicioval ministr kultury Pavel Dostál. Jejich obavy z další vlny restitucí a z prolomení dosud zdánlivě nepřekročitelné hranice dekretů prezidenta Beneše jsou zřejmě oprávněné, neboť pouze sám Kinský podal cestou svých právních zástupců celkem asi 150 žalob o navrácení majetku v řádu miliard korun. O co vlastně ve zmíněných kauzách jde a kde jsou jejich příčiny. Jde snad o hledání spravedlnosti a napravení spáchaných křivd desítky let po válce?

Podle mého názoru nemůže jít ani o jedno, ani o druhé. Hledat spravedlnost dnes je velmi komplikované, ne-li nemožné. Dnešní stav je odrazem složitých problémů spojených s realizací Dekretu prezidenta republiky o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa č. 12 z 21. června 1945 a také Ústavního dekretu prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské č. 33 z 2. srpna 1945 převážně v letech 1945-1946.

Klíčem k restitucím je ve většině případů prokázání českého občanství v inkriminované době nebo jeho vrácení po roce 1989. Mnohdy se tak u soudů setkávají dva druhy důkazů. Jeden prokazující české občanství v poválečném období nebo jeho navrácení po roce 1989 na straně restituentů. Na straně druhé stojí průkazné materiály o nacistické minulosti nebo o spolupráci s nacisty těch, kteří restituce žádají. Logicky se tedy nabízí otázka jak je to možné? Kdo má vlastně pravdu?

Poodhalit roušku tajemství a dát částečnou odpověď na výše uvedené otázky nám může dát obsah dokumentů, které jsou uloženy v různých archivech. Osobně jsem měl možnost studovat dlouhá léta především dokumenty uložené v Archívu Ministerstva vnitra a ve Vojenském historickém archívu v Praze.

Při studiu jiných otázek jsem se setkal s mnohými dokumenty, které obsahují řešení problémů vracení českého občanství osobám německé a maďarské národnosti, jenž jim bylo odebráno na základě dekretu prezidenta republiky č. 33 z roku 1945. Vzhledem k vyhrocené protiněmecké atmosféře po skončení války drtivá většina Němců předpokládala, že bude odsunuta a nejevila o navrácení českého občanství zájem, i když lze předpokládat, že by ve svém snažení byla úspěšná. K této skupině Němců patřili i antifašisté na jejichž setrvání v republice měla československá vláda zvláštní zájem. Podle údajů vlády činil jejich počet asi 30 000 osob, z nichž většina nevyslechla naléhání vlády a dobrovolně odešla do různých částí okupovaného Německa.

Byla tu však ještě jiná část Němců, kteří měli na vrácení českého občanství eminentní zájem. Bylo tomu tak proto, že byli vlastníky rozsáhlého movitého i nemovitého majetku a ztráta českého občanství automaticky znamenala také jeho konfiskaci. Proto hledali různé způsoby jak si navrácení českého občanství zajistit. Je nutno říci, že existovalo také mnoho Němců, kteří byli nacisty perzekvováni nebo poskytovali pomoc odboji a zachování českého občanství si i podle tehdy platných norem plně zasloužili. Chci se však zabývat těmi, kteří se provinili a podle dekretu prezidenta republiky jim občanství navráceno být nemělo.

Způsobů jak dosáhnout navrácení občanství bylo několik. Všechny však byly reálné pouze proto, že existoval poválečný chaos. Ten byl dále prohlubován důsledky odsunu na základě Košického vládního programu a později podle Postupimských dohod. Pro národní výbory, které vystavovaly osvědčení o národní a státní spolehlivosti, na základě kterého bylo československé občanství osobám německé a maďarské národnosti vraceno nebyly mnohdy schopny údaje uváděné žadateli ověřit.

V archivech najdeme desítky konkrétních případů, ale i výnosů ministerstva vnitra, určených pro všechny stupně národních výborů. V nich bylo konstatováno, že dochází k neoprávněnému vracení československého občanství osobám, které buď samy pracovaly v nacistickém hnutí, nebo fašismus prokazatelně podporovaly. Osvědčení o národní a státní spolehlivosti jim bylo vystaveno na základě falešného svědectví českých občanů, kteří k němu byli většinou donuceni. Jednalo se obyčejně o ty, kteří se sami jakýmkoliv způsobem za okupace provinili a ze strany těch, kteří usilovali o navrácení občanství to o nich bylo známo. Další způsob, který byl rovněž rozšířen, byl podplácení svědků nebo i dosazených národních správců, kteří posléze umožnili různými cestami buď navrácení celého majetku nebo alespoň jeho části.

Konkrétní příklady výše uvedeného postupu můžeme nalézt jak v materiálech Archívu Ministerstva vnitra tak i v různých fondech Vojenského historického archivu a především ve fondech, které se zabývají působením vojenského obranného zpravodajství.

Byl ovšem i jiný způsob získání československého občanství osobami německé a maďarské národnosti, které se provinily a podle ustanovení dekretu č. 33 jim nemělo být navráceno. Na přelomu let 1945-1946 zjistila expozitura vojenského obranného zpravodajství 2. vojenské oblasti v Brně, že ve Vídni existuje výrobna falešných razítek československých úřadů, převážně národních výborů, která jsou využívána za účelem získání československého občanství. V širokém měřítku se to týkalo například MNV v Břeclavi, ale i dalších. Příslušníci vojenského obranného zpravodajství se začali případem podrobně zabývat. Podařilo se jim získat spojení na osoby, které razítka vyráběly, prodávaly a měly spojení s dalšími osobami do výroby zasvěcenými. Vedle falešných razítek MNV byly vyráběny i falešné čs. pasy a další dokumenty. Pro vojenské obranné zpravodajství se nabízela možnost kontroly černé pasové burzy ve Vídni a tím i osob pracujících proti Československu.

S podrobnostmi výše uvedeného případu byl seznámen šéf Hlavní správy obranného zpravodajství MNO plk. Bedřich Reicin. Příslušníkům oblastní správy OBZ vydal okamžitě zákaz na případu dále pracovat. Jeho vyjádření bylo lakonické, ale o to důraznější: "Starejte se o to, aby vám nepracovali špioni ve Zbrojovce v Brně a nestarejte se o to, co se děje ve Vídni." Důvody toho nelogického postupu B. Reicina nelze zjistit. Nabízí se pouze možné hypotézy. Mezi nimi ta, že osoby, které získaly na základě falešných razítek čs. občanství mohly být využívány obranným zpravodajstvím nebo později Stb ke spolupráci. Nabízí se i hypotéza, že tyto osoby mohly být využívány k získávání finančních zdrojů na různé akce čs. tajných služeb doma i v zahraničí nebo i k vytváření tajných fondů, kterými vojenské obranné zpravodajství prokazatelně disponovalo.

Kolika osobám pracujících v nacistických organizacích, nebo těch co se provinily spoluprací s fašismem, bylo takto neoprávněně vráceno čs. občanství nelze spolehlivě zjistit. Každopádně mezi nimi mohou být i osoby, které si dnes činí rozsáhlé restituční nároky a prokazují české občanství buď z období poválečného nebo jeho navrácení po roce 1989. Nelze vyloučit ani možnost, že na základě falešných razítek národních výborů byly nebo budou navráceny těm co se provinili spoluprací s fašismem miliardové hodnoty movitého nebo nemovitého majetku. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem není co závidět ani soudcům, kteří konkrétní kauzy řeší, ani politikům obávajícím se prolomení ustanovení dekretů prezidenta Beneše, které se dosud zdály být nepřekročitelné.