Nechci nikomu brát jeho názory ani mu vnucovat svoje, ale pokud nedokážeme rozlišovat objektivně zjištěná fakta od subjektivních interpretací a účelových spekulací, nepohneme se v diskusi ani o krok dopředu. Fakta lze zajisté vykládat mylně, mohou být předem znehodnocena tendenčním výběrem nebo dokonce vědomě falšována, ale pokud nic z toho není prokázáno, je sveřepé trvání na nesouhlasném názoru sotva něčím víc než iracionální osobní umanutostí, povýšenou nad jakoukoli realitu. Neupírám nikomu právo trvat umanutě na svém navzdory všem faktům, ale ať se při tom neohání vědou. Předloží-li naopak jiná, přesvědčivější fakta, pak uznám, že jsem se mýlil já. Vždyť mýlit se je lidské.

Cosi určitého však o možnosti ovlivnit homosexuální orientaci (nebo přinejmenším chování) však přece jen víme a můžeme tvrdit naprosto bezpečně: tento fenomén se vyskytuje významně častěji v uměle monosexuálních společenstvích, jako jsou mužské věznice nebo vojenské posádky, kde příležitost k přirozeným heterosexuálním vztahům je omezená. Tento vnější, sociální faktor dokáže vyvolat homosexuální sklony i tam, kde se předtím nikdy neprojevily, nejde tedy o homosexualitu vrozenou. Také z oněch 25 % dvanáctiletých, kteří udávali sexuální nevyhraněnost, se později pouze přibližně pětina vyhraní homosexuálně. Je tedy sexuální orientace nepochybně jevem v čase proměnlivým a ovlivnitelným. Zda a proč je žádoucí ji ovlivňovat, zodpoví si laskavý čtenář jistě sám.

Závěrem k této diskusi, alespoň z mé strany: netvrdil jsem, že se pan Žaloudek mýlí ve všem, a už vůbec jsem se nesnažil jej osobně znectít, jak mi jeden ze čtenářů připisuje (ledaže nesprávně použil výraz "dehonestovat"). Neinformovanost není vadou charakteru a v Omylu prvním projevil autor zasvěcenost až překvapivou. Nemám celkem důvod pochybovat o jeho poctivosti a dobrých úmyslech a je mi sympatický jeho věcný a střízlivý tón. Nemám ani důvod zatracovat lidi postižené vrozenou homosexuální úchylkou, jak jsem zdůraznil už dříve. Nemohu však mlčet k zjevným nepravdám, ať už vědomým či nevědomým. A nejsa novinářem veřejnoprávního média, které má povinnost informovat nestranně a vyváženě, mohu si snad dovolit i luxus určité zaujatosti a mlčky přejít věci, které komentovat nemám za nutné či užitečné. O vyváženost se ochotně postarají jiní.

V témž vydání (BL 5.9.) otevřel Pavel Urban znovu otázku potratů. Celkem ani nevím, v čem bych s ním nemohl souhlasit - sociobiologie skutečně není mým východiskem. Jádro pudla je v definici počátku lidského individua, a ten, aniž bych tělo pokládal za pouhý vehikl duše či genetické informace, vidím skutečně ve spojení genetického materiálu matky a otce. Ne snad proto, že bych to pokládal za dogma, které je dáno shůry a proto mimo jakoukoli diskusi, ale proto, že žádnou vhodnější a nepochybnější definici prostě zatím nikdo nepředložil. Uznává ji jak naše legislativa, v níž se subjektem práva stává i nascitur (tedy to, co se teprve má narodit), tak mezinárodní Listina základních práv a svobod, která lidskému životu přiznává právo na ochranu už před narozením, a to bez časového vymezení.

Je možné se přít, zda je podstatný rozdíl mezi vajíčkem oplodněným a neoplodněným. Je dokonce možné ten rozdíl bagatelizovat i tak bizarně, jak to nedávno v Právu předvedl Radim Uzel prohlášením, že na neoplodněném slepičím vajíčku si pochutná naprosto stejně jako na oplodněném. (Od lékaře, který chce být pokládán za odbornou autoritu, bychom jistě očekávali relevantnější argumentaci než gastronomickou.) Nelze však popřít, že v celém vývoji plodu neexistuje žádný významnější kvalitativní přelom, než je tento jeho "startovní bod". Je snad nějaký podstatný rozdíl mezi plodem dvanáctitýdenním, což je hranice pro legální potrat, a plodem o týden starším? A jestliže není, proč má mít plod třináctitýdenní (čtrnáctitýdenní, patnáctitýdenní až devítiměsíční) větší ochranu než plod jedenáctitýdenní? Jen proto, že jsme si to tak vcelku libovolně stanovili, jelikož nějaká hranice se stanovit musí, když už jsme umělý potrat a priori akceptovali?

Právní praxe má jednu velmi osvědčenou zásadu: in dubio pro reo. Nelze-li vinu prokázat nepochybně, je třeba rozhodnout ve prospěch žalovaného. V kauze potratů by tato zásada zněla: in dubio pro vita. Není-li docela jisté, zda plod už můžeme považovat za člověka či ještě nikoli, je třeba rozhodnout v jeho prospěch vždy, když není přímo ohrožen život matky.