Toto dítě zpívá pohřební píseň za svého bratrance, kterého zastřelili američtí vojáci. Zpívá o světě v trýzni, kde jeho země byla připravena o naději. Cestovali jsme Irákem, kde britští a američtí vojáci očekávali, že budou vítáni jako hrdinští osvoboditelé. Namísto toho jsme nalezli rozbitý a ztraumatizovaný národ. Daleko nebezpečnější, než co si naši politici kdy představovali.

Zahájili jsme svou cestu Irákem v Brity ovládané zóně, 25 km jižně od Basry. Pokud se má zlepšit život pro Iráčany, potřebují základní podmínky k životu. Jednou ze základních podmínek moderního života je elektřina. A neschopnost západních vojsk zaručit dodávku elektrického proudu je jedním z bezprostředních charakteristik toho, co vypadá jako jejich selhání.

Desítky elektrických stožárů ležely rozbity v písku. Za teploty, která dosahovala 57 stupňů Celsia, se snažili technici elektrické vedení opravit. Hlavní inženýr Mahmoud Abbas konstatoval, že všechny tyto stožáry byly zničeny od ukončení války. Bylo jich od té doby zničeno asi 500. Nezničilo je spojenecké bombardování, je to práce sabotérů. Přejí si, aby okupace selhala. Sabotéři vědí, že jestliže zlikvidují elektrické vedení, chudoba a zločinnost pak dílo dokončí.

Abbas nechtěl říci, kdo ty sabotáže provádí. Bál se.

Ahnan a Mohammed elektrické stožáry hlídali. Ti obviňovali Brity z toho, že nejde proud. Po celém Iráku jsme toto varování slyšeli opakovaně: zahraniční okupanti Iráku jsou tu na zkoušku.

Toto je Basra, druhé největší město v Iráku. Je to domov 1,3 milionu lidí, většinou šiitských muslimů, kteří za Saddáma neobyčejně trpěli. Už nezůstávají skoro žádné známky vlády bývalého iráckého diktátora. Přijeli jsme k budově, která kdysi bývala ústředím Saddámovy správy v tomto městě. Na začátku války si koaliční vojáci mysleli, že tu usmrtili Aliho Hassana Al Majida, "chemického Aliho", muže, který zorganizoval genocidu Kurdů a masakrování šiitů zde v jižním Iráku. Nyní je budova Saddamovy státní správy domovem několika rodinám, které tam žijí v absolutní bídě.

Žijí tady v těchto úřadovnách, protože jejich domovy byly zničeny, když Britové dobývali město.

Udaj se snaží živit jako nosič na místním trhu ovoce. Dnes se svou manželkou a se svými dvěma dětmi nocuje v této rozbořené kanceláři. Před čtyřmi dny jeho manželka přišla o své nenarozené dítě, protože tady spadla ze schodů. Udaj byl za Saddáma přímým terčem útlaku.

Dnes pohlíží filozoficky na to, že Britové zničili jeho dům. Nic moc od budoucnosti nečeká, ale to neplatí o všech Iráčanech.

Přijeli jsme před ústředí zdejší koaliční správy. Probíhá tu demonstrace.

V Iráku jsou nejvíce rozhněvané střední vrstvy. V osmdesátých letech měli tito lidé život, jako máme my. Měli automobily, automatické myčky a jiné moderní zařízení. Ale poté, co Saddám napadl Kuvajt, dvanáct let mezinárodních sankcí zničilo irácké hospodářství. Nyní chtějí irácké střední vrstvy svůj původní život zpět. A chtějí to okamžitě.

Některé aspekty života se zlepšily. Iráčané nyní mají svobodu k tomu, aby si mohli stěžovat, a i navzdory sabotážím je dodávka elektřiny lepší než před válkou.

Ale to neznamená nic, jestliže je s Iráčany špatně zacházeno a jsou usmrcováni tak, jak se to dělo po dvacet let za vlády Saddáma Husajna. Zjistili jsme, že se to děje, hodinu jízdy od Basry.

Toto je policejní stanice v Madžar Kabiru. Šest britských vojenských policistů tu usmrtil dav Iráčanů. A to vyvolalo rozsáhlou krevní mstu, která pokračuje dodneška. Místní komunita je nesmírně rozhněvaná.

K vraždám došlo 24. června 2003, poté, co britští vojáci začali střílet do protestujícího davu. Lidé byli rozhněváni, že dochází k rozsáhlým domovním prohlídkám. Britové tehdy zastřelili čtyři lidi.

Bylo nám doporučeno, abychom se v Madžaru příliš dlouho nezdržovali. Protože se britská armáda chovala agresivně při hledání vrahů svých britských kolegů. Setkali jsme se v místní nemocnici se skupinou 11 iráckých civilistů. Tvrdí, že byli britskými vojáky uneseni, zmláceni a spoutáni. Ukázali nám jizvy na zápěstí a modřiny, způsobené bitím. Říkají, že byli vyslýcháni ohledně vraždy britských vojenských policistů. Strávili noc ve vězení a byli pak propuštěni.

A jestliže prý chceme o jejich svědectví pochybovat, jeden muž uvedl, že to může dokázat. Dal nám dopis. Byla to veřejná omluva celému městu, kterou napsal britský důstojník.

V dopise se praví, že muži byli zatčeni vojáky, kteří nebyli ze zdejší oblasti a nebyli pod jeho velením. Důstojník se omlouvá, že muži byli neoprávněně zatčeni a bylo s nimi špatně zacházeno. Zdůrazňuje, že tato akce byla kontraproduktivní a ztížila úsilí dosáhnout toho, aby obě strany spolu koexistovaly a spolupracovaly. V dopise následuje apel na místní lidi, aby jim pomohli najít vrahy šesti britských vojenských policistů.

Místní lidé tu omluvu nepřijali. Krvavá vendetta pokračuje.

Bylo nám vysvětleno, že jako Britové jsme členy britského kmene, a jsme tedy odpovědni za to, co se tady stalo, stejně jako britští vojáci.

Navštívili jsme jeden dům, kde britští vojáci provedli razii. Tato starší žena říká, že s ní britští vojáci zacházeli neurvale, že ji britský voják hodil proti těmto dveřím tak, že je prorazila hlavou.

Tady na záchodě se skrývala matka a tři malé děti. Ukryl je tam během britské razie jejich otec. Britští vojáci se sem doslova probourali. Není jasné, zda užívali střelbu, ale děti museli strašně poděsit.

Náš řidič nás varoval, abychom co nejrychleji odjeli. Začal být nesmírně znepokojen, protože místní lidi začali šířit zprávu, že jsme židé, Izraelci, a to je v této části světa trestem smrti.

Vrátili jsme se do Basry těsně před setměním. Všichni spěchali domů. Není tady noční zákaz vycházení, ale v noci ožívá v Basře podsvětí.

Krátce jsme navštívili zdejší fakultní nemocnici. Neustále tam přicházejí ranění. Jsou to všechno oběti zločinnosti.

Tady jsou dva prodejci zeleniny, kteří se snaží uživit se, snaží se vydělat 25 000 iráckých dinárů, (cca 5000 Kč), což je tady obrovské množství peněz. Obklopilo je šest zlodějů, ukradli jim peníze a pobodali je. Když jsem se jich zeptal, proč je po ukradení peněz pobodali, odpověděli mi: Takové to tady prostě je.

Lékaři nám sdělili, že za nynější spojenecké okupace mají základní minimum léků a zařízení, takže s nimi jen tak tak vycházejí. Znepokojuje je, že neexistuje bezpečná situace. Několik lékařů bylo nedávno uneseno, s cílem získat výkupné. Varovali nás, abychom nezůstávali později než do 22 hodin, anebo se nám stane totéž.

Není to zrovna válka, ale mír to taky není.

Třináct britských vojáků od oficiálního ukončení války zemřelo. Mnoho z nich bylo usmrceno při útocích, zorganizovaných stoupenci Saddáma Husajna.

Toto je ideální místo, kde umístit improvizovanou bombu, jaké jsou největším nebezpečím pro britské a americké vojáky tady v Iráku.

Když byl svržen režim Saddáma Husajna, většina iráckých policistů šla s ním. Tím zůstala celá země otevřená činnosti zločineckých gangů. Když Britové provedli do této oblasti invazi, jejich prvotní prioritou bylo uchránit ropný průmysl. Avšak dnes trpí Irák nedostatkem energie. Těžba ropy poklesla o třetinu. Kolem ropovodu leží celá jezera ropy. Seržant Solomon McWilliam svědčí o tom, že je ropovod opakovaně rozbíjen:

"Oni ten ropovod rozbijí, nechají ropu, aby zahltila písek, a až se začne vytvářet jezero, napumpují si tím cisternu a když je plná, odjedou, a ropovod nechají rozbitý, nechají ho vytékat. Jsou to organizované gangy. Mívají sedm, osm,devět cisteren a odvezou si to, kam chtějí."

Před několika dny, vysvětlují vojáci, otevřeli dveře jednoho automobilu a vypadla z něho řízená střela. Dávají si velký pozor. Iráčané považují prohlídky automobilů a domovů za ponižující.

Britové neradi provádějí domovní prohlídky a prohlídky pracovišť. Tak je prohlížejí jen na silnicích. Je ironické, že Iráčané tvrdí, že na silnicích musejí být ozbrojeni na ochranu před bandity.

Tady jsou pozůstatky někdejšího nejlepšího hotelu v Basře, hotel Sheraton. Nezničily ho koaliční bomby. Zničili ho za pouhé dvě hodiny sami Iráčané v době, kdy Britové dobývali město. Sheraton byl zlikvidován, protože tam chodili vedoucí představitelé Saddámova režimu.

Jen Británie poskytla 550 milionů liber na znovuvýstavbu Iráku. Jenže v zemi zuří intenzivní hněv. Je to hněv kvůli minulosti, hněv kvůli přítomnosti. Je to hněv, který by mohl zlikvidovat budoucnost.

Vydali jsme se do svatého města Kerbely. Naším průvodcem pro toto město byl Allah al-Kunani, aktivista za lidská práva. Než jsme tam dorazili, chtěl, abychom s ním jeli do pouště.

Našel toto místo pouhých několik dní, než jsme se s ním seznámili. Jsme na místě hromadného hrobu. 7 km mimo hlavní silnici , daleko v poušti. Tento hrob, který ještě nebyl řádně otevřen, objevili lidi, kteří tady kopali písek. Vidíte tu lidskou lebku s vlasy, čelist, všude jsou tu lidské kosti. Allah se domnívá, že jsou tu pohřbeny stovky, možná tisíce lidí.

Je to jeden z mnoha hromadných hrobů v jižním Iráku, kde byli šiité v roce 1991 zmasakrováni v obrovských počtech. Dědictví těchto zvěrstev je pociťováno intenzivně dodnes. Iráčané na to neustále myslí.

V roce 1991 apeloval George Bush senior na šiity, aby povstali proti Saddámovi. Učinili to. A 200 000 jich pak zemřelo, zatímco se Američané a jejich spojenci na to nečinně dívali.

Dnes vědí šiité v Kerbele, že se nemohou spolehnout na nikoho než na sebe samotné.

Jeli jsme s Allahem do jeho kanceláře. Rodiny, které přišly o své příbuzné za Saddámových pogromů, přicházejí ve velkých počtech do tohoto střediska Human Rights Watch. Pracují tu neplacení dobrovolníci. Hledají spravedlnost.

Tento muž přinesl seznam osob, které obviňuje, že zastřelili v roce 1998 jeho bratra Nadžara. Jeho bratr prý dezertoval z armády, do jeho domu přišla skupina mužů a zabili ho samopaly. Má jeho úmrtní list. Chce, aby byli ti muži usmrceni.

Allahova skupina nám pustila film o tom, jak se lidé z Kerbely pokoušeli identifikovat své mrtvé. Hned po pádu Saddáma Husajna byly přineseny mrtvoly a kosti z hromadných hrobů do centra města. Rodiny se snažily identifikovat oběti podle jejich oděvů a přívěsků.

Samostatné obyvatelstvo v Kerbele ukazovalo, čeho by se dalo v Iráku dosáhnout, kdyby tam vládla zákonnost. Irák je konec konců vysoce vzdělanou zemí, která měla před sankcemi OSN ekonomiku evropské země.

Polští důstojníci, kteří spravují tuto oblast, se cítili natolik bezpeční, že obědvali v místních kavárnách. Jejich sebedůvěra byla mylná. Od té doby byli zde usmrceni tři američtí vojáci a dva iráčtí policisté.

Avšak místní lidé se dávají dohromady. Mnoho lidé pracuje zadarmo pro organizaci Human Rights Watch. Fahir odstraňuje bomby. Není nikým placen, odstraňuje nevybuchlé bomby z amerického bombardování. Jeho nejlepší přítel Hamza nedávno zahynul, bomba ho vyhodila do povětří. Hamza předtím za několik týdnů nasbíral 5000 nevybuchlých amerických tříštivých bomb, než byl usmrcen.

Hamzova rodina žije na předměstí Kerbely. Jejich domov byl na hlavní americké frontě. Ti vybombardovali křižovatku nedaleko jejich domu. Oblast byla plná tříštivých bomb a Hamza je všechny odstranil.

Celá tato oblasti byla silně bombardována tříštivými bombami. Mnoho z nich neexplodovalo, zůstávají ležet na zemi a jsou nesmírně nebezpečné. Některé propadly do bláta a nejsou vidět. Máme si dávat pozor.

Tady na tomto místě Hamza, třiadvacetiletý bývalý voják, který přežil americkou invazi, byl roztrhán na kusy bombou, kterou se snažil odstranit z cesty, kterou chodí děti do školy. Lidé ho považují za hrdinu, který se snažil vrátit důstojnost okupovanému národu.

Opustili jsme šiitské území a vstoupili jsme do americké zóny, kde vedou americká vojska krvavou partyzánskou válku s iráckým hnutím odporu.

Asi kilometr před námi je americký konvoj a budeme se od něho držet v bezpečné vzdálenosti, protože není pro naši bezpečnost dobré, aby si nás spletli s Američany. Američané také mají pověst, že začínají střílet na sebemenší záminku.

Bagdád je město, které je na kolenou. Okupační jednotky tam žijí v obležení. Lidé jsou unavení a plni podezření. Nyní se učí Iráčané žít s novou skutečností -- s terorismem.

Právě jsme se dověděli, že vybuchla bomba nedaleko sídla OSN. Čtrnáct dní předtím, než jsme přijeli, bylo v ústředí OSN usmrceno bombou 24 osob. Tentokrát se iráckému policistovi podařilo zabránit sebevražednému atentátníku u vrat, aby vstoupil do budovy, ale zaplatil to životem. Jeho kolega uvedl, že jsou policisté nesmírně lehkými terči. Policisté si stěžují, že nemají žádné prostředky, jak prohlížet automobily, ani lidí, a nemají zbraně na ochranu OSN.

Iráčané, kteří pomáhají Američanům, se stávají terčem útoků jako kolaboranti. Avšak koalice zoufale potřebuje pomoc, aby Irák zvládla. V současnosti se uchylují cizinci za ostnatý drát.

Hotel Palestine, Bagdád. Tady jsou zahraniční sdělovací prostředky a bezpečností opatření jsou intenzivní. Přicházejí varování, že je tento hotel terčem připravovaných bombových spiknutí. Bar v nejvyšším patře býval oblíbeným místem, kam chodíval Saddámův syn Udaj.

Přijeli jsme do města, kde se američtí vojáci stávají terčem útoků každý den. Zabíjeni jsou diplomaté a iráčtí civilisté jsou stříleni ze samopalů. Půl roku poté, co dobyli Američané město, se americkým okupantům v Bagdádu stále ještě nepodařilo plně ovládnout jeho ulice. Setkali jsme se se skupinou amerických vojenských policistů. O několik dní předtím přežil seržant John Parker v bagdádských ulicích bombový útok. Avšak těsně po tomto útoku místní lidé tleskali americkým vojákům, když se jim podařilo zabránit bankovní loupeži a postřelili přitom zloděje. Od oficiálního ukončení války zahynulo více než 100 amerických vojáků.

Někteří vězni jsou dopravováni na místní policejní stanici. Právní systém je velmi nedokonalý, téměř středověký. Tito vězni jsou zadržováni za nejrůznější trestné činy. Prý tu existuje soud, rozhodují společně americký a irácký soudce. Nikdo ale nerozumí, jak soudy probíhají, a přelíčení jsou tajná.

Za Saddáma Husajna lidé mizeli každý den. Iráčané neočekávali, že budou jejich příbuzní mizet i za americké vlády.

Přišli jsme do adilského nákupního střediska. Dostalo se nám totiž informací, že Američané tu vydávají seznam osob, které zatkli.

Američanka: Vy jste Angličan?

Reportér: Ano, jsem Angličan.

Američanka: Tu kameru vypněte a dejte ji pryč.

Reportér: Proč?

Američanka: Protože jsem to řekla. Jestli vás tady ještě uvidím, kamery vám zkonfiskujeme.

Reportér: Američtí vojáci nám právě zakázali filmovat v celé této oblasti. Řekli nám, že nám seberou kamery, pokud tu budeme filmovat.

Když lidé zmizeli za Saddáma Husajna, znamenalo to, že byli uvězněni a byli mučeni anebo usmrceni. Lidé, kteří se zde shromáždili, tu hledají své příbuzné, kteří byli zatčeni Američany. Prý to jsou případy bývalých vojáků, kteří se vzdali, lidí, kteří byli zatčeni na kontrolních stanovištích, protože u sebe měli ruční zbraň. Lidé zatčeni z mnoha nejrůznějších důvodů, ale existuje jen velmi málo vysvětlení.

Seznámili jsme se s Hamdim Alababym, který vlastní továrnu na umělé hmoty. Hledal svého ztraceného syna.

"Vy jste ve frontě číslo 38."

Lidi tady mají čísla jako na poště. V tomto případě chtějí vědět, co se stalo lidem, které milují.

Bylo vyvoláno Hamdiho číslo.

Američanka: Prosím, vypněte to. Vypněte to.

Reportér: Proč?

Američanka: Vypněte to.

Nakonec nás pustili do kanceláře pro civilní záležitosti.

Reportér: Tak našli jste v počítači syna tohohle pána?

Američan: Ne, ještě ne. Je tady teď tolik lidí. Je tady strašně moc jmen od A. Jména většiny lidí v téhle zemi začínají na A. Ali.

Spojenecká vojska zadržují asi 10 000 vězňů a databáze se aktualizuje pouze jednou měsíčně. Hamdiho syn není na seznamu. Hamdi si myslí, že Američané špatně zapsali jméno jeho syna a překladatel zkouší jiný pravopis.

Američan: Vidíte, den, kdy byl zatčen a jeho datum narození jsou stejné. Liší se jen jeho druhé jméno. Je tady napsáno, že zaútočil na koaliční vojska. Ne? Tak to není on.

Zkoušejí jinou verzi jména. Hamdiho syn je zadržován na dalekém jihu země za to, že na někoho zaútočil.

Reportér: Tenhle pán teď ví, kde je jeho syn. Chce vědět, kdy bude propuštěn, anebo kdy bude postaven před soud. Americký počítač na to nemá odpovědi. A to je skutečně vážný problém pro lidi tady.

Prostřednictvím tlumočníka Hamdi oroduje za svého syna. Argumentuje, že irácký důstojník byl podplacen, aby jeho syna zatkl.

Američan: Policie teď má oddělení pro záležitosti vnitra. Musíte jít tam a říci jim o tom. Ne na normální policii, ale na vnitro. A ti to budou vyšetřovat.

Reportér: Potíž je, že policejní oddělení, které vyšetřuje případy korupce v policii, se jmenuje oddělení pro záležitosti vnitra. Problém je, že slovo "vnitro" v Iráku je synonymem "mučitelů".

V okupovaném Iráku může záviset spravedlnost na několika písmenech abecedy. Hamdi trochu rozumí anglicky. Nebyl přesvědčen, že jméno v počítači bylo jméno jeho syna.

Trvalo většinu dne najít důstojníka pro záležitosti vnitra. Ten ale Hamdiho odmítl přijmout. Má se vrátit druhý den. Hamdi ztratil důvěru v celý systém. Obává se, že se mu policie pomstí. Ptá se: jestliže si budu stěžovat, jak mě ochráníte, až se vrátím domů?

Slíbil, že se druhý den vrátí a podá svou stížnost. Už zpět na policii ale nešel.

V Bagdádu byly za poslední dva měsíce střelbou usmrceny stovky lidí. Zločinnost je nezvládnutelná. Iráčané nemají v zahraniční okupanty důvěru. Řešením by byla otevřená spravedlnost.

Navštívili jsme novou akademii, kde se irácká policie podrobuje novému školení. V městě je -- jako každý den -- obrovská dopravní zácpa, protože Američané uzavřeli na svou ochranu velký počet hlavních ulic a několik mostů. Tím ale vytvořili obrovské napětí v nesmírném letním horku.

Před týdnem vybuchla v Akademii bomba. Rekonstrukce Iráku bude záviset na lidech, kteří bývali policisty za Saddámova režimu.

Má-li být do Iráku, do tohoto ztraumatizovaného a rozbitého národa, přivedena spravedlnost, musí být okamžitě zjevné, že se Amerika chová spravedlivě. A to zjevné není. Desítky individuálních lidských příběhů ukazují, že Amerika padá ze svého morálního piedestalu.

Jednoho dne v srpnu jel Ali al Džaburi s dvěma přáteli domů. Náhodou jeli kolem jedné americké armádní razie. Než se jejich auto zastavilo, Američané ho prošpikovali kulkami. Pozůstatky automobilu stojí ještě na ulici.

Reportér: Vy jste seděl tady? A Saif řídil a Abbas seděl vzadu?

Auto vybuchlo, začalo hořet. Vojáci vytáhli Aliho a Abase z vozidla, ale Saif za volantem uhořel. Oba mladíci, kteří přežili, byli zraněni.

Reportér: Trvalo tři hodiny, než vám poskytli lékařskou péči. Kolik střelných ran jste měl? Dvě? Kde? Jednu na krku a druhou níž.

Zatímco mířili Američané na Aliho samopaly, s hrůzou viděl, jak ulicí směrem k Američanům přijelo druhé auto. Seděla v něm rodina. Otec a tři děti byli usmrceni.

Všimli jsme si ženy na druhé straně ulice. Poté, co Američané rozstříleli obě auta, její syn Ali Hakmet se proplížil na ulici, aby odvezl svůj automobil z linie střelby. Žena tvrdí, že ho Američané na místě zastřelili. Celá rodina závisela na jeho příjmu. Živil se jako řidič kamionu, jezdil do Jordánska.

Poté, co Aliho Američané postřelili, věznili ho bez vysvětlení šest týdnů. Jeho rodiče mysleli, že je mrtvý. Nikdy proti němu nebylo vzneseno žádné obvinění a nikdy nebyl obviněn z žádného trestného činu. Vzal nás na schůzku s otcem svého mrtvého přítele.

Raad Alazam, Saifův otec, je typickým umírněným příslušníkem středních vrstev, jejichž podporu Američané potřebují. Avšak v Iráku za americké okupace neexistuje žádný mechanismus, jak by Raad mohl zjistit, proč byl jeho syn usmrcen anebo kdo to učinil.

Hrozí nebezpečí, že se pro Iráčany sloučí bolest z americké okupace s bolestí Saddamova útlaku. Mohammed Masaia je bagdádský malíř. Maluje hromadné hroby. Od doby, kdy padla socha Saddáma Husajna, nemaluje nic jiného. Vysvětluje:

"Všichni lidé, které maluji, byli naživu, když byli pohřbeni. Celý národ Saddám Husajn pohřbil zaživa."

Masaia se snaží zachytit poslední zoufalé minuty života. Poslední doušek vzduchu.

Irák je národ, ztraumatizovaný dvaceti lety kruté diktatury, krvavým povstáním, genocidou, sankcemi a válkou.

Amerika a Británie podcenili, jak poškozeni jsou Iráčané. Nyní existuje výbušná směs hněvu, strachu a obrovských nesplněných očekávání. Dokud nebude tato směs rozptýlena, budoucnost okupace Iráku je velmi nejistá.