V té době komunisté vedli kampaň proti důstojníkům a generálům, kteří sloužili v předmnichovské armádě a v této souvislosti zdůrazňovali, že buržoazní armáda tehdy selhala. E. Beneš k tomu mimo jiné k Mnichovu uvedl: "Bylo to rozhodnutí všech stran a politiků, reprezentujících zdravý smysl národa, které nás v oněch dnech postavilo před osudové rozhodnutí. Vojákům nezbylo než ukázněně uposlechnout vedení státu a národa". Podle mého názoru tyto dvě věty vystihují jak odpovědnost za přijetí Mnichovské dohody tak i postavení armády, která vždy v demokratické společnosti respektuje rozhodnutí demokraticky zvolené politické reprezentace. Ještě většího pochybení se dopustil Petr Uhl, když označil za zásadní selhání prezidenta Beneše " ..poválečné mimosoudní zacházení s Němci a Maďary, tehdy částečně upravené dekrety prezidenta republiky."

Pokud je mi známo, většina případů nezákonného jednání, a potvrzují to i výsledky vyšetřování parlamentní komise z roku 1947, spadá do období května až července roku 1945. To znamená do období, kdy ještě dekrety které má jistě na mysli P. Uhl, buď ještě nebyly přijaty a podepsány Benešem (Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské č.33 z 2.srpna 1945), nebo jejich ustanovení dosud nebylo realizováno v praxi .(Dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech č. 16 z 19. června 1945. Dekret prezidenta republiky o Národním soudu č. 17 z téhož dne.) Kdo tedy nesl odpovědnost za zločiny vůči odsunovaným sudetským Němcům a na jakém základě byl odsun vlastně prováděn?

V otázkách odsunu Němců a Maďarů panovala shoda mezi představiteli stran Národní fronty, z nichž se rekrutovali členové nové čs. vlády, jmenované prezidentem republiky dne 4. dubna 1945 v Košicích. Ještě dávno před konáním konference vítězných mocností v Postupimi bylo přijato čs. vládou rozhodnutí o částečném řešení tohoto problému v Programu prvé domácí vlády republiky vlády Národní fronty Čechů a Slováků, který vláda přijala na svém prvním zasedání dne 5. dubna 1945 v Košicích.

Část VIII. Košického vládního programu (dále KVP) stanovila pravidla pro úpravu občanství osob německé a maďarské národnosti a pro odsun. Podle nich byli příslušníci německé a maďarské národnosti rozděleni do několika kategorií. Těm, kteří měli před Mnichovem 1938 čs. státní občanství mělo být státní občanství potvrzeno, pokud již před Mnichovem patřili k antifašistům a účastnili aktivního boje za obnovení Československa. U ostatních čs. občanů německé a maďarské národnosti mělo být státní občanství zrušeno s tím, že měli právo znovu optovat pro Československo, přičemž úřady republiky si ponechávaly právo individuálního rozhodnutí o každé žádosti.

S řešením problematiky státního občanství úzce souvisela také otázka odsunu. Ve vládním programu se přímo uvádělo: "Ti Němci a Maďaři, kteří budou souzeni a odsouzeni pro zločin proti republice a proti českému a slovenskému národu, budou zbaveni československého občanství a vypovězeni z republiky navždy, pokud je nestihne trest hrdelní." a dále " Němci a Maďaři, kteří se přistěhovali na území Československé republiky po Mnichovu 1938, budou z republiky vykázáni ihned, pokud nepodléhají trestnímu stíhání. Výjimku činí osoby, které pracovaly ve prospěch Československa."

Z výše uvedeného vyplývá, že odsun sudetských Němců byl do rozhodnutí Postupimské konference prováděn na základě Košického vládního programu. Na jeho obsahu ani přijetí prezident Beneš neměl žádný podíl. Je však třeba uvést, že ani ustanovení vládního programu nebylo dodržováno a byli odsunováni i ti, jichž se ustanovení vládního programu netýkalo.

Za zásadní selhání Beneše nelze považovat ani podpis dekretů. Všechny dekrety byly projednány ve vládě a většina i ve Státní radě. Byly výsledkem shody představitelů všech politických stran podílejících se tehdy na moci, kterou prezident akceptoval. Nelze jej proto vinit za důsledky, které přinesly stejně tak jako nelze vinit v současnosti prezidenta republiky za podpis zákonů, jejichž realizace přinesla v praxi problémy. Navíc nelze směšovat odpovědnost za podpis dekretů s nezákonnostmi, které se staly při odsunu, byť by realizace dekretů byla kritériem na základě kterého byl odsun realizován jak to bylo v případě dekretu č. 33 z 2. srpna 1945.

Odpovědnost za zločiny spáchané na sudetských Němcích v počátečních fázích odsunu vystupuje do popředí, srovnáme-li praktické kroky politických stran a jejich vedoucích činitelů a prezidenta E. Beneše. Prezident Beneš byl jediným československým politikem, který při každé příležitosti a veřejně zdůrazňoval nutnost provedení odsunu humánním způsobem bez násilných excesů a to již v období války. Ve fondech Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Politického kabinetu Ministra národní obrany, uložených ve Vojenském ústředním archívu v Praze najdeme záznamy z vojenských i jiných porad Beneše.

V jejich průběhu několikrát žádal gen. Ludvíka Svobodu a ministra vnitra Václava Noska, aby okamžitě zabránili nezákonným excesům vůči Němcům (nejen vůči odsunovaným) jichž se dopouštěli příslušníci armády, ministerstva vnitra i příslušníci různých ozbrojených skupin. Zároveň požadoval, aby osoby, které se těchto činů dopouštěly byly postaveny před soud. Ve výjimečných případech byli provinilci skutečně postaveni před soud a odsouzeni avšak pouze k mírným trestům. Stejně tak žádal gen. Svobodu aby zabránil překračování pravomocí příslušníky vojenského obranného zpravodajství v jehož čele stál pplk. Bedřich Reicin.

S diametrálně odlišným postupem jsme se však mohli setkat u politických stran a jejich vedoucích činitelů jejichž prohlášení a slova měla v tehdejší složité situaci mnohdy nedozírné následky. K nim můžeme zařadit například Provolání Komunistické strany Československa k českému lidu o prvních úkolech v osvobozené republice, v němž se uvádělo: " Zatkněte ihned všechny Němce, kteří k nám po Mnichovu přišli jako okupanti. Podobně postupujte i s těmi "domácími" Němci, kteří aktivně podporovali Henleina a Franka a účastnili se vyhlazovacího tažení proti našemu národu. Zřiďte pro zatčené pracovní tábory a přinuťte je, aby pracovali na znovuvýstavbě toho co zničili" a dále " Vezměte ihned do vazby všechny aktivní pomahače Moravce, Bienerta a Háchy a celé takzvané protektorátní vlády, jakož i kolaboranty, kteří s Němci aktivně spolupracovali a z utrpení národa osobně těžili."

Ve stejném duchu se neslo i vystoupení Prokopa Drtiny - představitele národně-socialistické strany na shromáždění v pražské Lucerně dne 17. května roku 1945, kde mimo jiné prohlásil:,, Soudím, že v naší nové republice by nemělo být z němčiny dovoleno mluvit více, než jen právě tato tři slovíčka: Heim ins Reich! Ale abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. A každému jednotlivému členu národa zde připadá dějinná odpovědnost. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti. Také armáda musí pomoci."

Ne prezident E. Beneš, ale vedoucí činitelé politických stran Národní fronty ve svých projevech přímo nabádali občany a příslušníky armády k jednání, které i v té době bylo v rozporu s platnými zákony. Tím se podíleli na vytváření pocitu beztrestnosti za jakékoliv krutosti páchané na Němcích, Maďarech i domácích kolaborantech a zrádcích.

V rozporu s historickými fakty je i konstatování Petra Uhla, že podpis demise ministrů prezidentem Edvardem Benešem otevřel cestu ke 40 letům diktatury. Nebyl to podpis demise ministrů Benešem ale celá řada chyb a fatálních selhání představitelů nekomunistických politických stran při rozhodování ve vládě a v parlamentu v období let 1945 - 1948.

Podpis demise byl pouze logickým vyústěním a důsledkem vývoje situace, ke které postup představitelů nekomunistických politických stran od léta roku 1947 nezadržitelně směřoval. Rozhodujícím momentem bylo podle mého názoru přijetí zákona o SNB v srpnu roku 1947. Zákon byl přijat v podobě, která neumožňovala jakoukoliv kontrolu činnosti ministerstva vnitra, jemu podřízených složek včetně tajných služeb a také Reicinova vojenského obranného zpravodajství.

Jednalo se o složky, které komunistická strana v rozporu s tehdy platnými zákony využívala k prohlubování svého vlivu ve všech oblastech společnosti. Přitom komunisté v parlamentu neměli k přijetí zákona potřebnou většinu.

Výše uvedené konstatování potvrzuje i analýza archivních pramenů z tohoto období. Zpravodajské služby dostaly v létě roku 1947 rozkaz zničit veškeré kompromitující materiály, na představitele politických stran Národní fronty, které pečlivě shromažďovaly od roku 1945. Vedení komunistické strany mělo vážné obavy z toho, že v případě přijetí zákona o SNB, který by umožňoval demokratickou kontrolu bezpečnostních složek zástupci všech politických stran zastoupených v parlamentu budou zveřejněny kompromitující materiály o jejich nezákonné činnosti ve prospěch KSČ.

To by mohlo mít katastrofální důsledky včetně ztráty hlasů v případných volbách. V momentě kdy toto nebezpečí pro KSČ pominulo, byl zahájen rozhodující nástup k uchopení politické moci právě s využitím Státní bezpečnosti a Reicinova vojenského obranného zpravodajství. KSČ zintenzívnila maximálně také činnost svých exponentů v ostatních politických stranách. Iniciovala také zostření vnitropolitické situace na podzim roku 1947.

Dnes již bez jakýchkoliv pochybností můžeme konstatovat, že jak mostecká špionážní aféra i takzvané spiknutí na Slovensku bylo organizováno vojenským obranným zpravodajstvím a Stb a dokonce bez vědomí vedení KSČ. Do konce roku 1947 bylo fakticky o uchopení moci komunistickou stranou rozhodnuto. Zůstávala pouze jedna nevyřešená otázka kdy a za jakých okolností získají komunisté moc i po formální stránce. Za této situace učinili představitelé nekomunistických politických stran jednu z dalších osudových chyb v podobě podání demise části ministrů.

Faktem zůstává, že i za této situace prezident Edvard Beneš dlouho odolával nátlaku komunistů a osobně i Klementa Gottwalda. Ti přitom používali všech možných forem nátlaku včetně vyhrožování občanskou válkou, které se prezident Beneš obával ze všeho nejvíce. Jeho posledním argumentem zůstával názor, který sdělil Gottwaldovi, že sice může demisi podepsat, ale Ústavodárné národní shromáždění nevyjádří nové vládě důvěru.

Tento poslední argument však zůstal pouhou fikcí v momentě kdy dne 25. února předložil Klement Gottwald prezidentu Edvardu Benešovi seznam 200 poslanců, kteří budou hlasovat pro rekonstruovanou vládu v ÚNS. Až poté prezident demisi podepsal. Klement Gottwald totiž nařídil již v den podání demise poslancům KSČ, kteří již dlouhodobě udržovali kontakty s exponenty KSČ v jiných politických stranách, aby mu do 25. února do 11.00 hodin předali seznam všech poslanců, kteří budou ochotni hlasovat v ÚNS pro novou vládu.

Vedoucí představitelé nekomunistických politických stran neučinili nic čím by podpořili prezidenta Beneše v tomto nerovném zápase. Na základě výše uvedených skutečností lze tedy odpovědět i na otázku zda podpis prezidenta Edvarda Beneše opravdu otevřel dveře ke 40 letům totality či nikoliv. Formálně snad ano, fakticky však nikoliv. O zradě můžeme hovořit zcela nepochybně.

Ale o zradě těch poslanců nekomunistických politických stran, kteří vyjádřili ochotu podpořit novou Gottwaldovu vládu ještě v období, kdy prezident demisi nepodepsal. Za vidinu prebend v podobě významných míst v parlamentu i jinde nebo i z obavy před pomstou komunistů byli ochotni otevřít bránu k převzetí moci KSČ. Byla to v podstatě dvojí zrada. Na prezidentu Benešovi i na demokracii.

Proto ne podpis demise prezidentem Benešem, ale jednání zmíněných poslanců otevřelo cestu 40 letům totality. Pro novou vládu zvedli v parlamentu ruce nejen komunisté a sociální demokraté, ale i národní socialisté a poslanci ostatních politických stran. Byly to všichni jejichž jména figurovala na seznamu, který předložil Gottwald prezidentu Benešovi a ještě jeden navíc. Na otázku co by se stalo, kdyby prezident demisi nepodepsal odpověděl již v roce 1968 tehdy komunistický ministr vnitra Josef Pavel, který byl s vnitropolitickou situací v průběhu únorových událostí detailně seznámen když uvedl: "nestalo by se vůbec nic pouze cesta k vítězství by byla poněkud složitější."

Prezident Edvard Beneš se v průběhu své dlouhé politické kariéry v nejvyšších státních funkcí dopustil mnohých chyb. O tom není jistě sporu. Domnívám se však, že bychom měli hodnotit jeho působení na základě prokazatelných faktů a argumentů a ne na základě povrchního pohledu vyplývajícího z jejich neznalosti.