29. 9. 2003
K širšímu smyslu pěstování českého "sudetoněmeckého komplexu" Pro věrohodnost působení německých nejen politických, ale i všech ostatních nadací ovlivňujících v České republice finanční podporou právní, společenské a humanitní vědy a publicistiku je pro zajištění transparentnosti jejich politického vlivu naprosto nezbytné, aby zveřejňovaly, komu a jaká stipendia poskytly a poskytují a jaké projekty z nich vzešly a mají vzejít. Je s podivem, že jsou německé nadace k politické brizanci svého působení v České republice tak necitlivé a zveřejnění zmíněných informací nepovažují za samozřejmost!
"My vám to špatné svědomí skrze "sudetoněmecký problém" do hlav prostě dostaneme!" - Takové je asi motto snah podivuhodně velké části naší publicistické a kvaziintelektuální scény. Jmenujme vedle "extremistů" Bohumila Doležala, Emanuela Mandlera a "panevropana" Rudolfa Kučery namátkově také Petra Placáka, Lídu Rakušanovou, Petrušku Šustrovou a donedávna Pavla Tigrida, z institucí pak MF Dnes, revue Střední Evropa, časopis Babylon, týdeník Respekt, Český rozhlas 6 a českou redakci BBC. Proč v textu několikrát používám výraz "kvaziintelektuální"? Jednoduše proto, že by intelektuálům v pravém smyslu slova měly být zde kritizované myšlenkové komplexy bytostně cizí. |
Práce na "demokratizaci" ČeskaVýklad těchto kvaziintelektuálů o traumatu česko-(sudeto)německých vztahů, kryjící se více či méně s argumenty radikálního sudetoněmeckého názorového spektra, pobuřuje věcnými neznalostmi a ještě více záměrným zjednodušováním či spíše překrucováním dané historické a společenské problematiky. Neúcta k fakticitě a instrumentalizace historického a právního vědomí je však přímo podmínkou tohoto diskursu: jeho smyslem je totiž pěstování určitého (dále využívaného a především zneužívaného) modu politické korektnosti; své úsilí jeho aktéři samozřejmě chápou jako "práci na demokratizaci" Česka... Je zajímavé, že jde většinou o pravicové autory, resp. celá média; stejně pochybně - především ideologicky a většinou s minimální znalostí vlastní problematiky - se často titíž autoři chápou i dalších témat: v poslední době např. stále útočněji boje proti tzv. antiamerikanismu. Nyní bych chtěl výše uvedenou tezi o zvláštní předpojatosti jmenovaných aktérů českého veřejného života v zacházení s tzv. sudetoněmeckým problémem dokumentovat ukázkou z média, které v onom výčtu, vycházejícím z dlouhodobého sledování zmíněných médií a pojmenovávajícím pochopitelně jejich tendenci (nepopírá se tím tedy - s výjimkou Střední Evropy a u daného tématu bohužel i Babylonu - existence určité názorové plurality; že je občas jen "kašírovaná", ponechávám stranou), asi nejvíce překvapuje: česká redakce BBC. Tato rozhlasová stanice totiž především kvůli brutální domácí radiožurnálové mizérii právem může kandidovat na jedno z nejserióznějších médií v českém jazyce (kritický člověk si je samozřejmě vědom, nakolik tu jde o "jednookého krále"...). Ve čvrtek 4. září po osmé hodině ranní česká redakce BBC jako jedno z mála česky komunikujících médií přineslo zprávu o Gerolsteinské výzvě, kterou se středoevropští intelektuálové a vědci staví proti pochybné snaze německých konzervativních kruhů postavit v Berlíně tzv. Centrum proti vyhánění a jeho prostřednictvím zamřele instrumentalizovat významnou část dějin 20. století. Gerolsteinská výzva v Britských listech BL BBC nabídla též rozhovor s jedním z iniciátorů Gerolsteinské výzvy, historičkou Evou Hahnovou, známou u nás jejími knihami věnovanými tzv. sudetoněmeckému problému (v českých médiích bývá přítomna díky Lidovým novinám a revue Vulgo.net). Kdo však od rozhovoru očekával objasnění důvodů petice a rozbor pozadí pokusů o zřízení zmíněného Centra, ten se nestačil divit: autor živého telefonického rozhovoru a zároveň redaktor oné ranní relace (jeho jméno mi bohužel uniklo, zřejmě šlo o Martina Řezníčka nebo Tomáše Pavlíčka) jej vedl zcela jiným směrem: asi čtyřmi pokusy se od Evy Hahnové pokoušel zjistit, proč - parafrázuji - má česká společnost stále takové předsudky vůči sudetoněmeckému problému a co že vlastně na myšlence Centra proti vyhánění tak vadí (s implicitním: vždyť na ní není nic špatného!; to samé zkoušel zřejmě tentýž novinář i na Miroslava Bednáře v rozhovoru z 19. září - redaktorova snaha však vyzněla ještě tristněji než před dvěma týdny v rozhovoru s Evou Hahnovou). Jeho předpojatost v daném tématu vynikla o to více, že německá historička českého původu navzdory drobnému - opravdu jen sotva znatelnému - handicapu v ovládání mluvené češtiny svými odpověďmi jak implicitně, tak místy výslovně jeho předsudky pojmenovala a vyvrátila (Miroslav Bednář tak o dva týdny později ve zmíněném rozhovoru učinil ještě ostřejší formou). Repliky Evy Hahnové se zde kvůli jejich zajímavosti a vzácnosti v českém mediálním prostoru pokusím v úvodu každého následujícího odstavce reprodukovat a pak dále samostatně rozvést: Co není pravdaNení pravda, že připravované Centrum proti vyhánění pouze usiluje o něco, co zde dosud není, a přitom by již dávno mělo být: připomínky "utrpení vyhnanců" jsou v Německu velice hojné a často mají provokativní, ne-li přímo "nahnědlý" charakter; sama idea Centra je pochybnou politickou instrumentalizací dějin a projevem revizionismu: její realizace by byla krokem zpět v německých snahách o vyrovnání se s vlastní neblahou minulostí . Není pravda, že se česká společnost před tzv. sudetoněmeckým problémem skrývá: jak v mezinárodní politice, tak médiích i historickém výzkumu je to téma neustále přítomné, často až přespříliš a na úkor významnějších témat Není pravda, že připomínky vyhrocených okamžiků - přinejmenším od roku 1848 bytostně konfliktního - česko-německého soužití, včetně památníků připomínajících tragické události vyhnání a odsunu Němců po druhé světové válce, v českých zemích chybí: opak je pravdou: jsou tu, nové vznikají, ví se o nich a diskutuje se o nich - opět v míře překračující skutečný význam připomínaných událostí (stranou zde ponechávám, nakolik jsou všelijaké "Kříže smíření" a snahy obnovovat i hroby nacistických vojáků na našem území pochybné stejně jako chystané berlínské Centrum proti vyhánění) Eva Hahnová se ve zmíněném interview, jak se alespoň zdálo z počtu jí explicitně zmíněných "redaktorových omylů", zjevně chystala s novinářem české redakce BBC polemizovat i v dalších bodech, nakonec však na to nezbyl čas. Tohle mohl být jeden z nich: novinář v rozhovoru nazval současné německé občany označované stále bez hlubší reflexe daného pojmu za sudetské Němce "československými občany"! Opravdu bez toho, aby řekl alespoň "někdejší" či "bývalí" - je to brutální, bohužel ne ojedinělý způsob, jakým výše zmiňovaní čeští publicisté a kvaziintelektuálové provádějí "obsazování pojmů" (německy to zní líp: Begriffsbesetzung!) v česko-německém dialogu, o užívání pojmu "vyhnání" pro pojmenování procesu, který byl maximálně "vyhnáním a odsunem", ani nemluvě. Nyní heslovitě upozorním na fakta a problémy, o nichž se v souvislosti s daným tématem v drtivé většině nejen českých médií téměř nehovoří:
K výše uvedenému jsou zapotřebí tato poznámka: obvyklou reakcí na podobné zmínky o materiálním pozadí česko-německých vztahů jsou - jak se přesvědčil i Jakub Patočka (viz např. 32. číslo Literárních novin) - ostré až hysterické odsudky přirovnávající jakékoli připomenutí finančního či personálního pozadí jistých publicistických počinů k varování před německým revanšismem, které zneužívala předlistopadová komunistická propaganda a které dodnes využívají někteří političtí zoufalci. Pavel Tigrid se nad Patočkovým textem dokonce rozhorlil natolik, že se při obraně Bohumila Doležala dopustil nesmírně odpudivého přirovnání: prý "od dob Vlajky a druhé republiky hned tak nečetl ošklivější, podpásovější útok". Každému nepředpojatému, jen trochu historicky poučenému a stylisticky citlivému člověku přece musí být jasné, že pokud v daném diskursu něco upomíná na ohavnou publicistiku druhé republiky, pak jsou v mnoha rovinách právě texty B. Doležala, E. Mandlera aspol. Proto se o nich také právem hovoří jako o "aktivistických publicistech". Zpět ale k onomu strašáku "komunistickými manýry": uplatňuje se totiž i proti připomínkám skutečnosti, že mnozí z dnešních "exponentů konzervativní bavorské politiky v Praze" , jak Jakub Patočka trefně označil Bohumila Doležala, před Listopadem působili v německém exilu a že v nich dodnes zřejmě (i bezděky) působí určitý pocit vděku za poskytnuté existenční jistoty, stejně jako vliv vnitroněmeckých debat o zpracování historie, které nyní méně pronikaví někdejší emigranti bez dalšího napodobují v českém prostředí. K výtkám, že je připomenutí těchto souvislostí argumentem někdejší komunistické propagandy a jejích dnešních pohrobků je třeba říci toto: uvědomění si zmíněných personálních a finančních vazeb nelze jen tak odmítat - vždyť např. autor tohoto článku, který na jejich vliv upozorňuje, nebyl díky pozdějímu datu narození ani členem "Pionýra", zmíněná komunistická propaganda jej nikdy neovlivnila ani jiným způsobem a on k ní cítí stejný odpor jako ti, jimž bezprostředně otravovala životy... Aktivistická publicistika - pokus o přepis historického vědomíÚvodem jsem naznačil, že zde kritizovaní aktéři česko-německých diskusí patří do (často dogmatického) pravicového názorového spektra a že je jejich práce na tomto i jiných tématech určována především ideologicky. Nyní je to třeba doříci a přesněji určit, jaký je cíl jejich úsilí. Mnohé napovídá již zmíněný fakt, že mezi tématy, v nichž se mnozí z uvedených autorů scházejí na stejné názorové straně, je i kritika odpůrců negativních stránek globalizace a podpora kapitalismu na americký způsob. Zde je tedy teze o širším kontextu zmíněné aktivistické publicistiky: soustavné projektování "špatného svědomí" ve věci tzv. Benešových dekretů a příbuzných témat je pokusem o přepis českého historického vědomí, který má ve skutečnosti rozložit ne (spíše jen autory samými postulovaný než v nějakých závažných formách opravdu existující) český xenofóbní nacionalismus, ale svébytnost českého světa v širokém smyslu slova: s osobitými historickými, duchovními, politickými a sociálními tradicemi a vlastnostmi. Na jejich místo onen ambiciózní, soustavný a přes svou masívnost jakoby neviditelný aktivistický diskurs, vedený pochopitelně ve spoustě dalších oblastí zase jinými prostředky a argumenty, dosazuje "univerzální hodnoty" - ne však prohloubení občanských, především sociálních práv, ale univerzální mechanismy zestejnění, zploštění - zkrátka potlačení diference: mechanismy intelektuálního zatmění... Jako případovou studii o metodách zmíněného "přepisu a nivelizace", tentokrát v kulturní publicisitice, což je velice časté "místo činu", uvedu můj článek Český rozhlas 3 Vltava k česko-(sudeto)německému tématu. Výše jsem sice uvedl, že je u nás "sudetoněmeckému problému" věnována dostatečná pozornost, výzkumy nejen politologické, ale např. i v oblasti mediálních studií, sociolingvistiky apod., které by poskytly důležité poznatky též k ověření právě uvedené teze, však dosud citelně chybí. Závěrem ještě k perspektivě "práce na špatném svědomí" a jeho politické instrumentalizaci: Přes veškeré pokusy učinit genocidu Židů a dalších skupin obyvatelstva jednou z ideologických opor současné demokracie je nápadné, jak si holocaust, resp. jeho "druhý život" jako ideologii a historickou hypotéku v pozitivním smyslu - jako nekritizovatelnou legitimizaci své politiky - vedle Izraele přivlastnily Spojené státy, kde jej až nyní z této role zřejmě vytlačí aktuálnější 11. září 2001. I kdyby pozitiva "pěstování špatného svědomí" při budování "jednoho světa", v němž konzum nemají kazit nepohodlné historické diference, jednou převážila cenu, jakou se zaplatilo ztrátou intelektuální poctivosti a smyslem pro spravedlnost (v což nevěřím), mohlo by se to stát až poté, co se ke svému - alespoň k tomu reálnému, "zaslouženému" - "špatnému svědomí" přiznají i společnosti Izraele a USA. Izrael, přesněji řečeno židovští nositelé tohoto rasistického a bezmála teokratického státu (tato jeho povaha se zamlčuje nejen v českých médiích), ve vztahu k Palestincům a sousedním Arabům, Američané vůči celé zeměkouli... |