Jako žáček základní školy jsem neměl problémy s interpretací utrpení mistra Jana z Husi na ohnivé hranici, s posláním pracujících mas za Vítězného února roku 1948, ani s hrdinstvím ruských námořníků při Velké říjnové revoluci o třicet jedna let před tím. Servírované informace jsem konzumoval bez pochybností, protože je nevinnému dítěti předkládaly autority učitelského sboru. Dlouho neošetřovanými jistotami otřásly až Toulky českou minulostí otiskované v Mladém světě, kdy najednou hrdý český živel se změnil v konzervativní a zpátečnickou sebranku, lpící na starých, v okolním světě dávno překonaných pořádcích - a samozřejmě - uvědomění si rozporů reálného dění, jak jsem je začal vnímat vlastníma očima. Z ničeho nic mi došlo, že zkreslování podoby světa v němž žiji, ze strany dominantní třídy, mohlo být výsadou všech vládnoucích vrstev v minulosti, jejich apologetů, kronikářů i regionálních písmáků.

K tomuto poznání jsem určitě nedošel sám. Odtud také pramení nejistota při ujasňování pohledu na události, jichž jsem byl účastníkem. V lidské přirozenosti je ovšem touha po stabilitě, pevných konturách, snaha pochopit podstatu jevů, odstranit veškeré pochybnosti. Těchto vlastností využily a reflektovaly je všechny tři tradičně sledované televize ve víkendových diskusních pořadech politiků. Každá jinak. Nova okrajově, ČT1 seriózně a téměř na vědecké bázi. Prima pak připravila "bombu" v podobě Ludvíka Zifčáka, který reprezentoval stranu KSČ ČSSP.

Myslím si, že tento tah byl opravdu šťastný, a to hned z několika důvodů. Ten méně významný spočíval v možné korekci pohledu na jeho spolubesedníka , ředitele Národní galerie Milana Knížáka. Jindy samolibě se projevující diskutér náhle vedle svého oponenta získal sympatičtější tvář. Mladší diváci měli zase příležitost poopravit si představy o dobách nedávno minulých, jejichž třeba byli účastníky, ale ještě nemohli probíhající děje dobře posoudit. Soudruh Zifčák je nenechal na pochybách. Na škodu nebyl ani verbální vstup Miroslava Ransdorfa, který mohl otevřít oči těm, kteří stále nechápou postavení a úlohu KSČM v současném politickém spektru.

Ostatně v Sedmičce Vojtěch Filip v tomto smyslu tvrdil muziku. "Své" diváky a rozladěné socialistické příznivce jistě uspokojil, ale informační hodnota jeho vystoupení byla nulová. To však nic nebylo proti Marii Součkové. Šla ve šlépějích svého šéfa. Hovořila sice více než on, podstatně déle než Filip, obsah sdělení však záporný. Totální prázdno - to v mezihvězdném prostoru je alespoň kosmický prach.

Špona byla tradičně intelektuální, tentokrát umocněna kolektivní besedou lidí, kteří se obdobím devětaosmdesátého roku zčásti zabývají profesně, zčásti byli přímými účastníky důležitých událostí. Už jen sledovat chování zúčastněných bylo docela zajímavé. Historici Miroslav Vaněk a Pavel Žáček v konstelaci s Alexandrem Vondrou chvílemi připomínali snaživé učně, chtějící se blýsknout před mistrem. Vondra působil znuděně, nad věcí, jakoby věděl své a říkal si: "Jen si plkejte, co chcete, mně je to stejně jedno." Objektivně však třeba přiznat, že jeho střídmé vyjadřování nepostrádalo náboj korektnosti a myslím si, že bez okolků přiznal to podstatné.

Že totiž překotný vývoj po 17. listopadu byl větším překvapením pro disidenty než pro křídlo "prozíravých" komunistů. Ti byli na retrográdní proces od socialismu ke kapitalismu připraveni lépe, než vnitřní opozice. Takto to sice Vondra přímo neřekl, ale jeho slova měla v zásadě týž obsah. Takže teze jeho kolegů u kulatého stolu o demontáži systému a části jeho struktury, nebo o tom, že Václav Klaus dostal do politiky, protože se ve správné době ocitl na správném místě, sice neznějí nesmyslně, ale fakticky jsou spíše irelevantní. Souhlasit lze jen s tím, že významnou roli sehrál nikoli Jakeš, ani Havel, ale Gorbačov. Ten opustil Jakeše&spol, ti zase opustili policisty na Národní třídě. Chyběly pokyny zvenčí, chyběly pokyny shora. Nastala anarchie.

Dalo by se říci, že Boží mlýny melou pomalu, ale semelou, co mezi jejich kameny přijde, hlava nehlava. Štěstí prostě přeje připraveným. Je zcela zřejmé, že disent tak rychlá změna režimu zaskočila. Havel, do té doby zvyklý iritovat mocné, se ze dne na den stal jejich nástupcem. Neměl ale ani pořádné kalhoty na přehlídku hradního vojska. To by se člověku, který převrat vbrzku očekával, jistě stát nemělo. Stejně zarážející je ovšem malá akceschopnost jeho okolí, které nedokázalo ani tento hloupý nedostatek odstranit.

V toku času je to jistě marginalita, ale vypovídá hodně o tom, jak vše chaoticky probíhalo. Vzpomeňme též prvního vystoupení Václava Havla v televizi. Roztomilé, ale zároveň rozpačité, nerozhodné. S odstupem času se mu ale role vládce zvláštního typu zalíbila. Bez tiskových konferencí a ve starém stylu: Výpady dovnitř české politické scény, iritace politických protivníků, konstruktivní podíl na vládnutí nicotný. Tím nijak nesnižuji jeho skutečný význam, zejména úlohu ikony sametové revoluce, pokouším se jen na jeho příkladu přiblížit souvislosti a zpochybnit možnost zřetelně popsat něco, co se jasné definici vymyká.

Poděkujme tedy Alexandru Vondrovi za upřímnost a Primě za názorné připomenutí let minulých. Přítomnost šéfa KSČ ČSSP je důkazem demokracie, která je a nebyla, která ale ovšem, jak správně podotkl Knížák, zdaleka nedává za pravdu každému. Řekl bych, že v našem zastupitelském pojetí (čímž nemám na mysli pouze Česko) paradoxně spíše menšině.