Je však stále třeba připomínat, že Marx byl jedním z o něco víc než tuctu velkých sociálních rádobyproroků v období zhruba sta let, kteří se soustředili v jeho vlastním životě -- a dnes jsou zcela zapomenuti. Například Charles Fourier byl velmi vlivnou figurou své doby, inspirátorem stovek předchůdců dnešních ekologických vesnic, ale ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by četl Teorii čtyř pohybů nebo bral vážně jeho teorii sociální změny prostřednictvím vášnivé přitažlivosti; většina lidí, která o něm v dnešní době vůbec slyšela, má tendenci plést si ho s matematikem Jeanem-Baptistem Fourierem, což je zcela jiná osobnost, jejíž elegantní objevy jsou dosud často využívány.

Toto tvrzení má mnohem širší platnost. Většina intelektuálů známých i v domácnostech počátku dvacátého století je nyní zapomenuta a jejich myšlenky tak naprosto vypadly z oběhu, že šikovní spekulanti mohou dnes křísit tehdejší představy a prodávat je jako věčné pravdy.

Je zajímavé, že ve stejných časech intenzivně pracovali myslitelé, jejichž vize a měly ohromný a trvalý vliv na způsob, jakým celý západní svět uvažuje o budoucnosti. Tyto vizionáře nenajdeme ve slonovinových věžích akademií nebo na jiných prestižních místech, kde lidé včerejška i dneška očekávají velké duchy; nenesou dokonce ani punc romantické smrti hladem někde v podkroví. Většinu z nich můžeme objevit v běžných městských bytech a domech, shrbené nad klapajícími psacími stroji, jak plní několik nevkusných časopisů příběhy z oblasti science fiction.

Dlouho mi ležel na mysli vliv tohoto žánru na současné vize budoucnosti, z důvodů většinou spojených se dvěma písemnými projekty nesouvisejícími s tímto blogem. Jedním je studie fenoménu UFO, naprosto neimaginativně nazvaná The UFO Phenomenon, která vyjde v březnu. K jejím centrálním tématům patří zjištění, že každou domněnku týkající se UFO v minulých šedesáti letech lze uvést v souvislost s levnou sci-fi, která ji předložila řadu let předtím, než s ní přišli údajní svědci. To nevyhnutelně přivedlo mou pozornost k širšímu vlivu science fiction na současné představy budoucnosti.

Druhý projekt je ještě bezprostředněji spojen se žánrem sci-fi a je poněkud osobnější. Dávno před tím, než jsem začal psát populárně naučné texty, jsem snil o tom, že se stanu autorem sci-fi; napsal jsem asi tucet románů a shromáždil působivou sbírku odmítnutí od takřka všech vydavatelů. Tento sen jsem opustil s počátkem mého populárně naučného psaní v roce 1995, ale čekala mě pěkná ironie: jeden z mých románů byl konečně vydán malým nakladatelstvím. The Fires of Shalsha ovšem nepojednává o ropném zlomu, i když se trochu věnuje ekologii.

Fakt, že se science fiction stále považuje za literární žánr, je jedním z měřítek její dobrodružné cesty světem písemnictví. Vědeckofantastické romány devatenáctého století se počítají k respektované literatuře; Frankenstein Mary Shelleyové, kterého mnozí kritici považují za první sci-fi román, si získal stejnou pozornost jako jiné gotické romány té doby, a Jules Verne coby populární autor nebyl ve své době méně uznávaný než například Alexandre Dumas. Když se ovšem sci-fi stala levným žánrem, vyměnila salón za stoku a po celá desetiletí se jí autoři cenící si své literární reputace ani nedotkli.

Tento ponor do hloubek populární kultury měl nezměrné důsledky. Navzdory výše zmíněným tvrzením o významu má vážná literatura jen zřídka větší vliv na společnost. Její čtenářstvo je příliš malé a příliš vzdělané, aby propadlo nekritickému nadšení, které vytvaruje imaginaci celého věku. Nejčastěji je pohled na budoucnost utvářen populární literaturou, četbou pro ženy v domácnosti, továrenské dělníky a školní děti. Když odhodila literární kredit a vrhla se do levných časopisů, sci-fi současně získala přístup k moderní kolektivní imaginaci.

Tímto způsobem, v návaznosti na na vášnivou moderní víru v dobrotu a nezbytnost pokroku, se sci-fi levných časopisů změnila z esoterického literárního žánru v lidovou mytologii, která dosud podstatným způsobem formuje naše přemýšlení o budoucnosti. Na prázdné plátno nekonečného prostoru promítá moderní imaginace všechny sny, fantazie a strachy, které ostatní kultury připisují spíše metafyzickým oblastem.

To vše je mnohem zajímavější tváří v tvář skutečnosti, že velká budoucnost sdílená větší částí sci-fi literatury od doby levných časopisů až do 70. let -- skok vpřed, ze Země k prvním koloniím na Měsíci a Marsu, expanze ve Sluneční soustavě, nevyhnutelný přechod k mezihvězdným letům a panoráma hvězdných federací a galaktických impérií -- ztratila téměř všechnu přesvědčivost, která z ní kdysi dělala nevyhnutelnou formu příštích událostí. Tato budoucnost měla svůj čas, a v něm přinesla některé věci; bez Julese Verna a mnoha pokračovatelů by lidstvo patrně nikdy nezanechalo stopy na Měsíci; ale tento čas nyní skončil. Ti, kdo dosud závisejí na této staré naději, se omezují na balení protestantské eschatologie do vypůjčené garderóby science fiction; nanebevzetí následované nesmrtelností zůstává náboženským konceptem, dokonce i když se bůh, od nějž tohle očekáváme, jmenuje Technologie. Setrvalý úbytek vědeckofantastických románů od konce 80. let, přinejmenším v anglicky mluvících zemích, ukazuje právě na tento zánik víry.

Z tohoto pohledu je zajímavé, že dopad ropného zlomu na budoucnost průmyslového světa byl zkoumán nejprve v románech. Peak oil fiction může dnešním lidem umožnit, aby si představili změny, které v našem světě právě nastávají. Pokud má dnešní hnutí ropného zlomu získat větší vliv na budoucnost, tyto možnosti by patrně měly být zkoumány. Dnešní intelektuálové nejsou o nic odolnější vůči budoucímu zapomnění než jejich prapradědové -- s radostí očekávám, že má vlastní práce bude zcela zapomenuta stejně jako například Fourierova. Dějiny science fiction ukazují, že nepřímé cesty působení mohou být současně nejtrvalejší a nejsilnější možností, kterou máme.

Zdroj: ZDE