Macho militarismus (to, čemu současný premiét Ehud Olmert říká „železná pěst“) byl umožněn nacionalistickým zápalem židovských Izraelců a také (i když ne hned od začátku) velmi silnou podporou židovských komunit v jiných částech světa.

Geopoliticky Izrael nejdřív vytvořil alianci se Sovětským svazem (jež byla krátká, ale životně důležitá), pak s Francií (která trvala delší dobu a umožnila Izraeli, aby se stal jadernou mocností), a nakonec (což bylo nejdůležitější) se Spojenými státy. Tito spojenci, kteří byli také patrony, pomáhali Izraeli především vojensky dodávkami braní. Poskytovali ale také diplomatickou a politickou podporu a v případě Spojený států značnou podporu ekonomickou.

Public relations byly zaměřeny na získávání sympatií a podpory v širokých kruzích světového mínění. V prvních letech byly založeny na obrazu Izraele jako průkopnického Davida stojícího proti zaostalému Goliášovi, a v posledních čtyřiceti letech na pocitech viny a soustrasti kořenících v masivním vyhubení evropského židovstva nacisty za druhé světové války.

Všechny tyto prvky izraelské strategie fungovaly dobře od roku 1948 až do 80. let. Jejich efektivita dokonce stopala. Ale někde v 80 letech začalo být jejich používání kontraproduktivní. Izrael nyní vstoupil do fáze, kdy jeho strategie rychle upadá. Je možná příliš pozdě na to, aby přešel k nějaké alternativní strategii, což by ale znamenalo, že Izrael spáchá geopolitickou sebevraždu. Podívejme se, jak tyto tři prvky strategie na sebe vzájemně působily nejdřív v období úspěšného vzmachu Izraele, pak v období pomalého úpadku jeho moci.

Za prvních dvacet pět let své existence vedl Izrael s arabskými státy čtyři války. První z nich v letech 1948-1949 byla válkou o vytvoření židovského státu. Izraelské vyhlášení nezávislého státu nemělo protějšek v palestinském vyhlášení o vytvoření státu. Namísto toho řada arabských vlád vyhlásila Izraeli válku. Izrael byl na začátku vojensky v obtížné situaci. Ovšem izraelští vojáci byli mnohem lépe vycvičeni než vojáci arabských zemí s výjimkou Zajordánska. A co bylo životně důležité, obdrželi zbraně z Československa, které jednalo jako agent Sovětského svazu.

V době uzavření příměří roku 1949 disciplína izraleských sil ve spojení s českými zbraněmi umožnila Izraelcům získat značné území mimo hranice, které pro rozdělení navrhla Organizace spojených národů, včetně západního Jeruzaléma. Ostatní území k sobě přidružily okolní arabské státy. Velké množství palestinských Arabů opustilo území pod kontrolou Izraelců nebo bylo donuceno k odchodu a stalo se uprchlíky v sousedních arabských státech, kde dodnes žije značný počet jejich potomků. Půdu, kterou vlastnili, si vzali židovští Izraelci.

Sovětský svaz brzo Izrael opustil. Pravděpodobně hlavní příčinou bylo, že se vůdci SSSR začali zakrátko obávat dopadu vytvoření Izraele na postoje sovětského židovstva, které se zdálo být nadmíru nadšeno a tudíž bylo ze Stalinova pohledu potenciálně podvratným živlem. Izrael oplátkou zanechal v průběhu studené války všech sympatií pro socialistický tábor a dával jasně najevo svou horoucí touhu, aby byl považován za plnohodnotného člena západního světa, politicky i kulturně.

Francie v té době čelila národně osvobozeneckým hnutím ve svých třech severoafrických koloniích a v Izraeli viděla užitečného spojence. K příklonu došlo zejména poté, co roku 1954 zahájili svou válku za nezávislost Alžířané. Francie začala pomáhat Izraeli ve vyzbrojování. Důležitá bylo zejména skutečnost, že Francie, která vyvíjela své vlastní jaderné zbraně (proti přání USA), pomohla Izraeli udělat totéž. Roku 1956 se Izrael přidal k Francii a Velké Británii v jejich válce proti Egyptu. Naneštěstí pro Izrael byla tato válka rozpoutána proti vůli Spojených států, které pak donutily všechny tři mocnosti, aby válku ukončily.

Poté, co Alžírsko získalo roku 1962 nezávislost, Francie ztratila zájem na spojenectví s Izraelem, které začalo překážet jejím pokusům o obnovení těsnějších vztahů se třemi nyní nezávislými severoafrickými státy. Právě v tomto okamžiku se k sobě obrátily Spojené státy a Izrael s úmyslem vybudovat těsné vzájemné vztahy. Roku 1967 opět vypukla válka mezi Egyptem a Izraelem, přičemž ostatní arabské státy se připojily k Egyptu. V této takzvané šestidenní válce Spojené státy poprvé dodaly Izraeli vojenskou výzbroj.

Vítězství Izraele ve válce roku 1967 změnilo situaci v mnoha ohledech. Izrael vyhrál válku s přehledem, obsadil všechny části britského mandátu Palestina, které okupoval už předtím, a k tomu navíc egyptský Sinajský poloostrov a syrské Golanské výšiny. Z právního hlediska nyní existoval stát Izrael plus okupovaná území Izraele. Izrael zahájil politiku vytváření židovských osad na okupovaných územích.

Vítězství Izraele změnilo postoj světového židovstva, jež nyní překonalo veškeré své dosavadní výhrady proti vytvoření státu Izrael. Bylo velmi hrdé na jeho úspěchy a začalo ve Spojených státech a západní Evropě podnikat významné politické kampaně, jež měly Izraeli zajistit politickou podporu. Obraz Izraele jako průkopníka s důrazem na ctnosti kibuců byl opuštěn ve prospěch důrazu na holocaust jako základní zdůvodnění světové podpory Izraeli.

Roku 1973 se arabské státy pokusily napravit vojenskou situaci v takzvané jomkippurské válce. Izrael v ní opět zvítězil za zbrojní podpory USA. Válka roku 1973 znamenala konec rozhodující úlohy arabských států. Izrael se sice mohl nadále snažit o uznání z jejich strany, v čemž také uspěl v případě Egypta a Jordánska, ale už bylo příliš pozdě na to, aby se tímto způsobem dala zajistit jeho existence.

V té době už vzniklo vážné politické hnutí palestinských Arabů, Palestinské osvobozenecké nutí (PLO, Palestinian Liberation Movement), které se stalo klíčovým protivníkem Izraele, a právě s ním se Izrael potřeboval nějak dohodnout. Po dlouhou dobu Izrael odmítal jednání s PLO a jeho vůdcem Jásirem Arafatem, přičemž upřednostňoval železnou pěst. A ze začátku byl vojensky úspěšný.

Meze politiky železné pěsti se staly zřejmé při první intifádě, spontánním povstání palestinských Arabů na okupovaných územích, které začalo roku 1987 a trvalo šest let. Intifáda dosáhla dvě zásadní věci. Donutila Izraelce a Spojené státy, aby zahájili jednání s PLO, což byl dlouhý proces vedoucí k takzvaným dohodám z Osla roku 1993 stanovícím vytvoření Palestinské správy (Palestinian Authority) na části okupovaných území.

Dohody z Osla byly z dlouhodobého hlediska geopoliticky méně významné než dopad intifády na světové veřejné mínění. Obraz Davida a Goliáše se poprvé začal obracet. Poprvé se v západním světě objevila vážná podpora pro takzvané dvoustátní řešení. Poprvé začala zaznívat vážná kritika izraelské politiky železné pěsti a s ní spojených praktik vůči arabským Palestincům. Pokud by tehdy Izrael vzal vážně dvoustátní řešení založené na takzvané Zelené linii – demarkační čáře na konci války let 1848-1949, pravděpodobně by byl dosáhl dohody.

Izrael byl ale vždy o jeden krok zpátky. Když mohl jednat s Násirem, nechtěl. Když mohl jednat s Arafatem, nechtěl. Když Arafat zemřel a na jeho místo nastoupil málo schopný Mahmúd Abbás, parlamentní volby roku 2006 vyhrál bojovnější Hamás. Izrael odmítl s Hamásem jednat.

Nyní Izrael vpadl do Gazy a snaží se zničit Hamás. Pokud uspěje, jaká organizace nastoupí po Hamásu? Jestliže, což je pravděpodobnější, Hamás zničit nedokáže, bude pak možné dvoustátní řešení? Jak palestinské, tak světové veřejné mínění se pohybuje směrem k jednostátnímu řešení. A to je samozřejmě konec sionistického projektu.

Třídílná strategie Izraele se rozpadá. Železná pěst už nemá úspěch, podobně jako s ní neuspěl George Bush v Iráku. Zůstane pouto se Spojenými státy pevné? Pochybuji. A bude světové veřejné mínění dál pohlížet na Izrael se sympatiemi? Zdá se, že ne. Dokáže teď Izrael přejít k alternativní strategii, k jednání s bojovnými představiteli arabských Palestinců, a to jako jedna ze součástí Středního východu a ne jako výspa Evropy? Zdá se, že je na to dost pozdě, možná příliš pozdě. Proto ta kronika předpověděné sebevraždy.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.