"Svatý Jene Palachu, oroduj za nás, hříšné!"

Pořady v dnešní televizi a články v tisku jdou mučednickému trendu vstříc: zkoumáme jeho "pravdivý" životní příběh, opatrujeme palachovské relikvie (tělesné ostatky, posmrtnou masku evokující Ježíšův otisk v turinském plátně apod.), sledujeme zkázu jeho rodného domu ve Všetatech, dojímáme se nad dramatickými záběry z pohřbu. Pláčeme nad ošklivostí světa, sami nad sebou. V této hysterii nám ovšem uniká, proč se Jan Palach vlastně upálil. Nemíříme k podstatě věci, nepřemýšlíme o jeho činu a našem vztahu k němu. Uchylujeme se k mýtu.

Robert Pynsent ve své knize (Pynsent 1994) zkoumá český "mučednický komplex" až k Janu Palachovi, který "stejně jako kdysi Fučík pro své současníky, umírá, aby spasil lidstvo." Pynsent tvrdí, že český "národní hrdina potlačuje svou osobní identitu v zájmu identity národní." Český národ tedy definuje sám sebe skrze své mučedníky. S nabídnutou interpretací se dá souhlasit. Lze však pochybovat o tom, že v tom je něco výjimečně českého. Každá národní komunita má své mučedníky a hrdiny skrze které vymezuje svou identitu. Češi v tomto ohledu netvoří nějakou zvláštní výjimku.

Tvrdím však, že palachovský mýtus slouží dnes ještě k něčemu jinému. Účinně totiž odvádí pozornost od jádra Palachova sdělení. Jeho "pochodeň č. 1" byla vším, jenom ne mučednickým gestem. Citujme z jeho posledního dopisu:

Vidíme, že jde o konkrétní politické požadavky, které apelují na "lid", aby jednal, je to výzva proti všeobecné defétistické apatii. Pokus sáhnout nám do svědomí, vybudit pocit viny a studu za naši nečinnost. Vystoupil proti lhostejnosti nás všech.

Palachova romantická báseň?

Musíme se dále ptát: Nebyl ale tento čin pouhým romantickým protestem mladíka "lyrického věku"? Byronovskou revoltou, která neměla naději na úspěch?

Jedním z příkladů dekonstrukce sebezničujícího gesta je scéna z Monty Pythonova Života Briana. Brian je již na kříži a zoufale čeká na pomoc. Na scénu přichází komando, které je bohužel pro něj sebevražedné. Místo toho, aby "hrdinové" nebohého Briana zachránili, přečtou svůj politický manifest a okázale spáchají sebevraždu zanechávajíce Briana svému osudu. V této groteskní nadsázce tkví i kritický osten: Jaký má smysl manifestačně se bodnout do břicha? Nebylo by lepší udělat něco se situací, do níž jsme "byli vrženi"? Anebo se o to alespoň pokusit?

Ve stejném duchu se dá napadnout i Palachův text: Neprospělo by společnosti více, kdyby se přidal k hrstce "statečných" a vystupoval otevřeně proti režimu? Změnilo by se něco na situaci, kdyby se na Václavském náměstí upálilo celé palachovské komando? Nebo celá sebevražedná armáda? Nebyl by efekt spíš opačný, neboť by jenom ubylo budoucích disidentů?

Je to možné. Tento pragmatický přístup však nebere v potaz sílu symbolu. Palachovo radikální gesto funguje v rovině idejí a dodnes strhává svou mimořádnou působivostí. Politickou situaci ve své době Palach nezměnil, což ovšem neznamená, že ji neměl šanci změnit. Jeho čin teoreticky mohl vybudit dlouhotrvající masové nepokoje a podnítit celonárodní stávky. Nedlouho po jeho smrti demonstrovalo v Praze až 200 000 lidí. Masový odpor by sice těžko vedl k dramatické proměně politické situace v době, kdy v zemi bylo půl milionu bratrských vojáků, mohl ale poněkud zmírnit budoucí atmosféru normalizačního dusna v tehdejším Československu. To by se stalo pouze za předpokladu, že by většina národa byla ochotna riskovat. Kdyby Češi nebyli lhostejní ke svému osudu. Dnes víme, že byli. Palach to možná tušil také, a přesto škrtnul zápalkou.

Sdílená vina

Abychom lépe pochopili Palachův čin, je dobré analyzovat ne jenom to, co mu předcházelo, ale také dobu, která nastala potom. Vyjeví se nám lépe, proti čemu vlastně vystoupil. Tím, kdo postihl každodenní fungování normalizační éry, nebyl nikdo jiný než Václav Havel v brilantní eseji Moc bezmocných (1978).

Když je takový občan donucen podepsat nějakou petici (třeba Anti-chartu) dobře ví, že dělá něco špatného, což z něj činí zároveň jak oběť tak i nástroj systému. Je to tedy režim, který se spoléhá na morální zkorumpovanost svých subjektů (Žižek 2001). Člověk, pokud chce pohodlně žít, si musí nasadit cynickou masku a přistoupit na ideologickou hru. Ovšem zároveň odmítá, že by se na tvoření systému podílel.

Havlova analýza tak poněkud rozostřuje hranice mezi zlými utlačovateli a hodnými porobenými. Spíš nastiňuje temnou, ale věrnější vizi, že špatní jsou vlastně všichni ti, kdo přistupují na ideologickou hru - když ne přímo - aktivní spoluprací a tvořením pravidel, tak alespoň nepřímo - pasivitou a loajalitou.

Vylézt ze svých Pelíšků

Ve světle této analýzy se nám lépe vyjevuje význam Palachova sdělení, a myslím, že k nám promlouvá i dnes. Musíme se však nejdřív pokusit odstranit nánosy mýtu. Mučednický kult úspěšně překrývá Palachův morální apel, a proto je potřeba shodit jeho barokní sochu z piedestalu.

Palach a ostatní nebyli mučedníky, spasiteli, kteří nás vykoupili a smyli by naše hříchy. Naopak. Jejich gesto mělo být výčitkou, plamennou obžalobou cynismu, papučářského, do sebe zahleděného světa. Světa poklidných Vánoc, světa chalup, chat, zahrádek a Samot u lesa, světa trampů a jejich sázavských osad, škodovek, ledniček a paneláků, světa pohodlných Pelíšků, ze kterých ne a ne vylézt, protože je v nich přece tak útulno.

Literatura:

Václav Havel: O lidskou identitu. Londýn: Rozmluvy, 1984.

Robert Pynsent: Questions of Identity. Czech and Slovak Ideas of Nationality and Personality. London: CEU Press, 1994.

Josef Sládecký (ed.): Živé pochodně. Curych: Konfrontation, 1980.

Slavoj Žižek: Did Somebody Say Totalitarianism. London: Verso, 2001.