11. 1. 2008
Bludný kruh české leviceReflexe situace -- sebekultivace jako východiskoLevice celosvětově nemá žádné eso v rukávě. Nemá ani přesvědčivou teorii ani věrohodnou politickou sílu. Nemá nic. Proto si často konstruuje politické fetiše, tj. zbožná přání, která nahrazují frustrující realitu (pro jedny mytická „dělnická třída,“ pro druhé podobně mytický „kognitariát“, pro jiné „trh,“ pro další „čínská cesta,“ atd.). V českých zemích je navíc zdiskreditován sám pojem levice a ti, kteří by se v zemích bez pseudosocialistické minulosti pokládali za lidi levicové (s důrazem na spravedlnost, solidaritu, svobodu, čest, charakternost...) se u nás právě proto s levicí ztotožnit odmítají. Převrácení politických pojmů je jedním z rysů postkomunismu. Levice v postkomunistických zemích má na sobě o jeden balvan víc, než levice v jiných zemích. |
Postkomunismus, posilovaný navíc (aspoň ve zmíněném rysu) pravicí, která má v tomto velkého spojence – reálsocialistické rituály a projevy KSČM. (Jak říká Petr Kužvart, stávající KSČM je pro pravici pravým požehnáním.) Bez odvalení postkomunistického balvanu se česká levice sotva pohne z místa. Je pošetilé namlouvat si, že k překonání postkomunismu stačí, když se razantně zhorší sociální situace (u některých lidí v KSČM vládne představa, že „až lidi padnou na hubu“, prohlédnou, zbaví se pravicové ideologie, začnou volit KSČM, a časem se může zopakovat scénář z roku 1946.) Pokud dojde k sociálnímu vyostření a nebude tu věrohodná levice, dá se naopak očekávat rozmach krajně pravicového populismu (už dnes se tento trend projevuje antiromským rasismem u širokých vrstev „dělnické třídy“ i „kognitariátu.“) Hlavní věcí, kterou by levice měla provést, je vyvrácení všech levicových fetišů. Tj. přestat si lhát do kapsy, a přiznat si, že levice nemá nic, nepočítáme-li trosky sociálního státu. Jenom tato bezohledná sebekritičnost může být začátkem skutečné levice, která bude vycházet ze „srdce společenské reality“ (to je jádro historického materialismu), ne ze svých iluzí promítaných do reality (tj. v podstatě politického idealismu). Pokud jí realita uniká, tak ji ani náhodou nemůže měnit (snad jenom ve snech). Gramsci říkal, že jenom pravda je revoluční – pouze ta může něco převrátit. Co se týká praktické politiky, tak vznik nové levicové strany, která by byla řekněme analogií německé Die Linke, spojující sociální práva („základního příjmu“) s důrazy jako radikální demokracie, feminismus, práva menšin, ekologie, alternativní kultura je zablokován dvěma faktory: ČSSD a KSČM. ČSSD se pod Paroubkovým vedením stmelilo do politického monolitu (paroubkovská strategie, jak bojovat s ODS), a tudíž se zastavila krystalizace levicového křídla (spíše se rozpadlo). V KSČM se kvůli tlaku členské základny nepodařilo vytvořit razantní antistalinistické křídlo, které by provedlo hlubokou reformu jdoucí směrem k západní radikální levici („antistalinisté“ v KSČM jsou v defenzivě a zatím nemají ani svou internetovou stránku ani jasně vyhraněné periodikum). Jedním z možných scénářů je, že „stalinismus,“ tj. fetišizace reálsocialismu pro členskou základnu, natolik zesílí, že „antistalinisté“ budou zbaveni funkcí a to je donutí k nějaké rozhodné akci – k založení skutečného politického křídla nebo dokonce k odštěpení. Vyburcovaní „antistalinisté“ by hypoteticky mohli vytvořit zárodek nějaké nové politické síly, povzbudit vytváření levicové opozice uvnitř ČSSD, a v ideálním případě vytvořit s tímto křídlem nový politický subjekt. Občanská, ekologická, sociální hnutí jsou rovněž zablokována – mají kocovinu. Viz má úvaha Blbá nálada občanské společnosti (Literární noviny, 2007, č. 33). Jediné hnutí, které narůstá, vzniklo jako reakce na politicky „silnou kávu“ – tematické Ne základnám. Zde jsme u základní otázky: čím začít? Já a mí přátelé z občanské sdružení Socialistický kruh - SOK jsme dospěli k závěru, že bez nové, energické, přesvědčivé teorie všechny politické pokusy levice nakonec vyjdou naprázdno. Jako hlavní bolest české levice vidím jejího rozštěpeneckého ducha, nedostatek nebo nemožnost vzájemné komunikace, zabetonování v myšlenkové ulitě (terminologií Slavoje Žižka, ve svém Imaginárnu), tragikomické vylučování z osmi či desetičlenných skupinek. To všechno tvoří jeden vnitřně provázaný celek defektů, který je vnitřní překážkou vzniku české levicové síly. Začíná být jasné, že hlavním úkolem je dospět k nějaké základní shodě a ke společnému postupu, který by měl v programu vytvoření autenticky levicové alternativy k materiální, kulturní, teoretické nadvládě dnešního kapitalismu. Nejspíš to nejde jinudy než tou nejméně příjemnou cestou, prací na sobě, která likviduje tyto umrtvující vnitřní překážky. Asi nezbývá nic jiného než se učit velkorysosti, ciceronské generozitě – komplexu vlastností, který zahrnuje velkomyslnost, překročení malichernosti, tvořivou sebekritičnost. Politické pokusy vycházející zdola dnes stojí před dilematem: pokud bude nadále vládnout popsaná patová situace, buď se mohou zaměřit na silné, burcující téma nebo postupovat podobným směrem jako apel Jsme občané!, tj. pokusit se sjednotit roztříštěné iniciativy na jedné platformě (vzít vážně existující práva s tím, že reflektování třídního zájmu začíná uvědoměním si svých práv občanských). Nejsilnějším tématem je dosud radarová základna v ČR. Jiné politicky burcující téma zatím takto jasně nastoleno není. Je pravda, že tento rok se to může změnit – řekněme, že to budou asociální, antikulturní zářezy pravicových reforem do těla české společnosti. Ale na žádném z témat, která má přinést až budoucnost, nelze postavit aktuální politickou iniciativu. (Nastane to opravdu? Probudí to lidi z apatie?) Bludný kruh české levice nejspíš nerozetne levice samotná, nýbrž pravice se svými reformami. Jako jediná politicky progresivní činnost tady a teď se nakonec jeví vnitřní kultivace levice – vzdělávání, komunikace, diskuse – učit se rozlišovat podstatné a nepodstatné. |