Určení národní identity je složitá otázka (neukončená a neukončitelná diskuze o smyslu českých dějin je toho jenom důkazem), ve které se proplétá paměť historická, kulturní, etnická a jazyková. Posledně zmíněný bod je ke všemu velmi problematický, neboť se zde nejedná o pouhou distinkci "langue" (tedy jazyka jako systému) a "parole" (konkrétní promluvy) otce moderní lingvistiky Ferdinanda de Saussura, ale objevuje se zde mnohem hlubší potíž, tkvící v samotné povaze řeči, jak o ní uvažoval např. Hans Georg Gadamer -- tedy nerodíme se v bezřečovém stavu, ale už v samotné řeči, obklopeni řečí.

A učením se řeči, se učíme poznávat svět, jiné lidi a také nás samotné. Jazyku se neučíme jako nějakému příručnímu nástroji k popisu světa, s nímž jsme již obeznámeni, ale učit se jazyku znamená, že objevujeme svět. Řeč jako takovou tedy nikdy nemůžeme zvládnout, vždy myslíme pouze v nějakém jazyce, atd. Po ontologické stránce chápe Gadamer řeč jako pohyb a dění. Stejně tak bych mohl sáhnout po úvahách Jana Mukařovského o básnickém jazyce, apod.

Smysl Palachova činu je evidentní (ostatně jeho význam pan Švéda popsal přesně), velmi dobře o tom referoval národu dokument Kristiny Vlachové "Poselství Jana Palacha", který Češi mohli zhlédnout 15. 1. ve 20h. na ČT2 a nikterak jsem nenabyl přesvědčení o nějaké "instalaci do českého mučednického pantheonu". Palachova sebevražda vlastně nabourala podstatu nově se etablujících "normalizačních" poměrů, kdy ideál všech totalitních zřízení spočívá v tom, že svým odpůrcům neumožní, aby zemřeli velkou dramatickou smrtí "mučedníků" svého přesvědčení (snad v tomto nepochopení spočívá kořen Švédovy dekonstrukce). Oponenti se tu mají likvidovat tiše a nenápadně v jakémsi průmyslu lhostejnosti.

Na závěr bych tedy apeloval na to, aby se pokusy o dekonstrukci idejí zaměřily spíše na spojení češství a Švejka než na vytváření a následné likvidaci nadinterpretací o Janu Palachovi.