Podstatu státu a jeho historické kořeny, táhnoucí se do mytologické minulosti, zosobňuje a předává symbolika státu (vlajka, státní znak, hymna a název). A ukrajinská symbolika je velice specifická, například název státu. Termín "ukrajina" znamenal v průběhu staletí v ruském a v polském prostředí "okrajové území". V Letopisu ruské země zjišťujeme, že ve 13. stol. existovaly tři Ukrajiny: 1) území Volyňské země v povodí Levobřeží; 2) jihovýchodní část Galické země; 3) jižní část Pěrejaslavské země. Jejich většina se týkala území, které bylo nevhodné pro obývání - lesních houštin, bažin nebo podhůří. V 16. stol. začali Ukrajinou nazývat pohraniční oblast mezi Litevským knížectvím a Osmanskou říší - ta území, kde se vytvářela Záporožská seč. Bohdan Chmelnický zmiňuje název Ukrajina právě jako "Maloruská Ukrajina", protože existovaly i jiné kraje nebo okrajové země. Pokud se současně pečlivě podíváme na doklady a mapy ze 16. - 17. století, týkající se těchto území, která zaujímá současná Ukrajina, tak nikde nenajdeme název "Ukrajina". V 17. - 18. století byla oblast Záporožské seči pohraničním územím tří říší - Reči Pospolité, Osmanské říše a Ruské říše. Po vstupu do celku Ruské říše toto území získalo název Malá Rus podle názvu Galicko-Volyňského knížectví pro odlišení od moskevského lidu. Ale pro mnoho obyvatel tohoto území byl název Malorusko urážlivým a pro sebeidentifikaci se stále častěji začíná v 19. stol. používat název "Ukrajina".

Ukrajina se suverénním státem-národem ještě nestala. A pro její vytvoření je kromě jiného potřebný nový mýtus. Mýtus s názvem "Ukrajina" svou roli již dávno sehrál. Existenciální podstata tohoto mýtu - "proti". Proti Reči Pospolité, Osmanské říši, Moskevskému státu. Teď je třeba vytvářet mýtus, jehož existenciální podstata je - "pro". Když jsem souhlasili s názvem "Ukrajina", tj. kraj, okrajové území, tak z jedné strany vyvoláváme v genetické paměti energii konfliktního smyslu slova, a z druhé strany tento název odráží okrajovost, neplnocennost, periferii ve vztahu k sousedním státům, což vyvolává pasivitu a přání oddělit se od konfliktních procesů ("nic mi po tom není").

Kromě uvedených názvů se současné území Ukrajiny v různou dobu nazývalo i Rutenia i Veliká Sarmatia i Rusinia. Homér a Herodotos nazývali obyvatele nynější Ukrajiny Hyperborejci. Jakýkoli z těchto starých názvů má sakrální smysl a mohl by se stát spojovacím prvkem pro různé momenty současné Ukrajiny, vyvolat centristické tendence. Na základě širokých mytologických tradic mohu tvrdit, že vytvořit tvořivý mýtus kvetoucí země s názvem "Ukrajina" není možné.

K této otázce se přidružuje i problém spojený s hymnou Ukrajiny - "Ještě nezahynula Ukrajina". Již v samotném názvu je z hlediska psychologie obsažen negativní přístup. Předpokládá se, že Ukrajina může zahynout, přesněji, že ještě nezahynula. Hymna byla napsána za úplně jiných podmínek, její obsah byl tehdy odůvodněný. Nyní je jiná situace a hymna musí vycházet z kladného přístupu, a ne jednoduše vyjadřovat protest nebo pohoršení.

Státní tradice Ukrajiny sahají svými kořeny do 8. - 11. století - období existence Kyjevského knížectví, které se postupně stalo centrem ohromné říše - Kyjevského státu. Na přelomu 12. - 13. století převzala štafetu národního vytváření státu Galicko-Volyňská země, ale v polovině 14. století neodolala nájezdům vnějších nepřátel a na šest století se změnila na provincii jednou Polska, pak Maďarska nebo Rakouska.

Během přebývání většiny ukrajinského národa pod svrchovaností Litvy a Polska ve 14. - 17. století se "šlechtická demokracie" orientovala na "Ruskou pravdu", jejíž ustanovení platila do poloviny 15. stol. Knížecí a královská privilegia, rozšiřující se na jednotnou elitu, byla zafixována v konstitucích polského sejmu, jednajícího od r. 1446, v Zákoníku Velkoknížete Kazimíra z r. 1488, v Litevských statutech z let 1529, 1566, 1588, které byly spolu s jinými zdroji německého práva normativní základnou systému Litevského velkoknížectví (do lublinské unie r. 1569) a Reči Pospolité, a v 18. - počátku 19. století podmínily kodifikaci ukrajinského práva.

Důkazem demokratického politického uspořádání bylo objevení se kozáctví v 16. století. Vojensky-staršinský systém organizace společensko-politického života svobodných lidí měl všechny příznaky státního zřízení: místo cara zaujímal vojenský ataman (hejtman), místo aristokracie - Rada všeobecných staršin, místo demokracie - Rada seči (všeobecná vojenská rada). Současně se v kozácké samosprávě objevovaly prakticky dvě století před vznikem koncepce Montesquieu i prvky rozvinuté demokracie a klasického rozdělení moci: zákonodárná (všeobecný sněm), výkonná (vojenský ataman, všeobecný staršina) a soudní (vojenský nebo obecný soudce). Pravděpodobně na kozáckou samosprávu, jejich prvobytně- komunistický způsob života, měly vliv demokratické tradice černomořských helénských polisů, polské a litevské "šlechtické demokracie". 16. - 17. století se vyznačovalo značným zaostáváním politické teorie vzhledem k úrovni politického vědomí lidu. Tehdejší náboženští a světští myslitelé věnovali pozornost problémům člověka ne jako politické osobnosti, ale jako nejvyššího výtvoru Boha. Problémy státu a práva se zřídkakdy dostávaly do jejich zorného pole, výsledkem tohoto národní státní myšlenka v průběhu dlouhého období, dokonce v období osvoboditelské války let 1648 - 1654, dozrávala spontánně - od boje elity za vlastní privilegia, vlastní "suverenitu", po hesla o autonomii nebo "nezávislosti" Ukrajiny, povinně pod něčím protektorátem. Prakticky nikdo z ukrajinských politických činitelů si nedával za cíl dosažení opravdové suverenity, samostatnosti. V prostředí ukrajinských vládnoucích špiček vládly nesváry, nepřetržité zrady, udání, vzdávání úcty a přeběhnutí "od" nebo "k" polskému králi, ruskému carovi, švédskému monarchovi atd., fyzické odstraňování oponentů. B. Chmelnický si jako jeden z prvních uvědomil nutnost svobody ukrajinského lidu s orientací nejdříve na vytvoření kozácké územně-politické autonomie v rámci Reči Pospolité a pak (po vítězstvích v letech 1648 - 1649) na politické sebeurčení Ukrajiny v rámci Staroruského státu v čele s absolutně vládnoucím, autokratickým hejtmanem-monarchou. Nicméně následující porážky donutily vůdce první ukrajinské národně-osvoboditelské revoluce vrátit se k myšlence autonomie, ale již pod protektorátem Ruska.

Nově vytvořený státní útvar - Záporožská seč - nemohl sjednotit ukrajinské země a upevnit státnost kvůli chybějícímu sakrálnímu středisku a chybějící symbolické myšlence sjednocení. Záporožská seč představovala pouze organizační a politické středisko sjednocení jako později i jiná hlavní města: Gluchov, Baturin. I když Kyjev byl v tuto dobu duchovním střediskem, z ekonomického hlediska byl však Kyjev pouze okrajovým městem. Proto národní myšlenka sjednocení těchto okrajových území do jednotné Rusi s centrem v Kyjevě vůbec ani nevznikla.

V tu dobu existovalo jiné sjednocovací středisko - Moskevský stát, který nejen využíval myšlenku sjednocení ruských území, ale upevnil ji na symbolické úrovni ("Moskva - Třetí Řím") a na sakrální úrovni (Ivan IV. se v r. 1547 prohlašuje carem, jeho božský původ byl posvěcen Byzancí a pak uznán i na Západě).

Národní myšlenka hejtmanů - následovníků B. Chmelnického - byla značně skromnější a její podstata spočívala v hájení autonomie nově vzniklého státu a získání privilegií pro kozácké staršiny v rámci Ruské říše. V 17. století od státu vytvořeného B. Chmelnickým zůstaly na levém břehu zbytky známé pod názvem Hejtmanát - autonomie pod protektorátem Moskevského státu.

Po petrovské administrativní reformě Hejtmanát spravovalo kolegium zahraničních věcí, a pouze po Nystadtském míru roku 1721 Petr "vzal do rukou" Malorus, když převedl správu Hejtmanátu na senát. V roce 1760 žil na území Hejtmanátu 1 milion lidí mužského pohlaví; 12 měst se řídilo Magdeburským právem; administrativním střediskem byl Gluchov; Kyjev zůstával mimo hranice Hejtmanátu pod jurisdikcí generálního gubernátora. Přítomnost takového cizorodého prvku se svými volebními právy, soudními zákony a jinými svobodami v těle říše odporovalo ruskému centralismu. Proto Kateřina II. zahájila rozhodný boj proti ukrajinské autonomii. Paralelně se zrušením Hejtmanátu Kateřina II. zlikvidovala kvůli její svobodomyslnosti i Záporožskou seč. Během čtyř let (1782-86) ukrajinskou samosprávu, mající historické kořeny v polské-litevském období, a stoletou zkušenost Hejtmanátu nahradila provinciální administrace říše. Místo Hejtmanátu byla vytvořena tři místodržící území: Kyjevské, Černigovské a Novgorod-Severské. Listina vyhlášená Kateřinou II. v roce 1785 vyrovnala práva ukrajinské a ruské šlechty. To bylo stimulem pro sloučení ukrajinské a ruské elity a otevřelo pro ukrajinskou šlechtu neomezené možnosti kariéry. Ukrajinci se s velkým zájmem vrhli do Sankt-Petěrburgu. Začali vítězit přívrženci asimilace do Ruské říše. Příčiny se jeví zase v chybějící národní myšlence na symbolické úrovni. Kromě přání získat autonomii s velkými právy úmysly dále nezasahovaly. Kolektivním mýtem ukrajinské šlechty byla loajální služba carovi. Jediné přání spočívalo v tom, aby spravedlivý car obnovil historická práva a privilegia. Upevnění Ruské říše se provádělo rukama i samotných Ukrajinců, což v nich zasívalo hrdost na sebe a na pomoc říši, která potrestala věčně urážející Reč Pospolitou. K asimilaci přispívalo i pravoslaví, i kulturní a jazyková podobnost. Ke službě carovi se neobjevila žádná alternativa. Ukrajinci, kteří nevyzdvihli koncepci "národ - stát", se asimilovali do mnohonárodnostního státu s nostalgií po dávných časech a privilegiích.

Vytvoření státu po první světové válce zabránila psychologie podřízenosti, která se zakořenila ve vědomí Ukrajinců. Tak Skoropadský, když vytvářel Hejtmanát pod protektorátem Německa, opakoval dějiny a UNR ani nevytvořilo myšlenku státu na symbolické úrovni. V důsledku toho nebyl pro Trockého problém v mnohém zopakovat principy Kateřiny II. - zbavit vedení špičku elity tím, že jí vytvoří protinárodní image. Současně s tím probíhala asimilace ukrajinské elity pod vlajkou revolučního Ruska do mocenských orgánů vytvářených Bolševiky pod přitažlivou myšlenkou na symbolické úrovni - heslem na výstavbu komunismu pro všechny.

Je zajímavé sledovat analogii mezi přijetím IV. Univerzálu 22. ledna 1918 a Aktem nezávislosti z 24. ledna 1991. Ukrajinská Ústřední rada v I., II. a III. Univerzálu zdůrazňovala, že Ukrajina se neodděluje od Ruska, ale zasazuje se pouze o autonomii s rozšířenými právy. Ve IV. Univerzálu Ústřední rada vyhlašuje nezávislost UNR. Co se stalo? - bolševický převrat v Petrohradě a hrozba uchvácení moci na Ukrajině Bolševiky. Úplná analogie s rokem 1991 a srpnovým pučem v Moskvě. Takže vyhlášení takové nezávislosti, jakož i nezávislosti v roce 1991, bylo vyvoláno ne vyzrálými vnitřními příčinami, ale ochranným opatřením před vnějším ideologickým nebezpečím. Základy pro vytvoření národní myšlenky, založené M. Gruševským do fundamentální práce "Historie Ukrajiny - Rusi", neměly podstatný vliv na vytváření světového názoru širokých vrstev obyvatel, jelikož byly dostupné pouze pro úzkou vrstvu elity. Stalin si uvědomoval nebezpečí nárůstu národního uvědomění na Ukrajině ve 20. a 30. letech minulého století, začal ho aktivně vykořeňovat a přitom se řídil principy Kateřiny II. a Petra I. Na další vlnu národní elity 60. - 70. let XX. století byly použity asimilační myšlenky Kateřiny II. Představitelé Ukrajiny se s vysokým zájmem seberealizovali v rámci celého Sovětského svazu když přinášeli svůj vklad do vytváření ruské kultury a vědy. Současně s tím se na Ukrajině podporovala iluze samostatné republiky: zastoupením v OSN, svým umělým státním znakem, vlajkou a hymnou a kabinetem ministrů, který řídil 6% průmyslu republiky. Kdyby se stát rozvíjel dynamicky jako na rozmezí 60. let, Ukrajinci by pouze vytvářeli svůj kolorit v jednotném souladu. A pouze krajně neefektivní ekonomická politika založená na konzervativní struktuře státního řízení podlomila SSSR a přivedla ho k jeho rozpadu. Proto když v roce 1991 spadla na hlavu Ukrajiny nezávislost, nebyly na ni prostě široké masy obyvatel země připraveny. A nezávislost byla podpořena obyvatelstvem ne proto, že by k ní dozrálo vědomí, ale proto, že se vytvořilo míněni, že Ukrajina dává do kasičky SSSR více než dostává. K tomuto chybnému míněni přispíval aktivně "Ruch" a Svaz spisovatelů Ukrajiny, když rozšiřovaly údaje založené na hodnocení německých odborníků o ohromných možnostech Ukrajiny. Nikdo se nezamyslel, že všechny republiky dávaly více než dostávaly, protože celá země od vlády Brežněva zemi prostě projídala.

Dnes Ukrajina již prošla počáteční etapou přechodného období vyhlášení nezávislosti a přešla k etapě rozvoje demokratických procesů, politického a ekonomického rozvoje. Bohužel, politická elita vedoucí výstavbu nového nezávislého státu se ukázala jako neschopná vyřešit státní problémy na úrovni obecných civilizačních norem a pravidel. V důsledku toho se země ocitla v kritickém stavu, který je podle své povahy systémový. Zatímco v prvních letech nezávislosti země ještě pracovala ze setrvačnosti, tak teď vedou nedostatky systému řízení prostě k degradaci. V souvislosti s tím vznikla před společností otázka jakou má být politicko-ideologická doktrína výstavby státu. Ukazují se dva přístupy: 1) přívrženci prvního přístupu tvrdí, že optimální formou organizace životní činnosti národa může být pouze národní stát, jelikož ukrajinský stát není pouze následkem rozpadu SSSR, ale zákonitým historickým výsledkem boje ukrajinského lidu za uchování vlastní etnicko-kulturní identity; 2) přívrženci druhého přístupu se domnívají, že prioritou při výstavbě státu má být občansko-právní myšlenka.

Národní myšlenka musí být přijímána většinou obyvatelstva Ukrajiny, jelikož není etnickou, ale státně-politickou kategorií. Pro národní myšlenku, schopnou konsolidovat lid Ukrajiny na výstavbu nového společenského zřízení, je nezbytný politický národ (Ukrajinci, Rusové, Bělorusové, Rumuni aj.). Vytváření politického národa je možné pouze na principech všeobecné civilizace a občanské společnosti. A pouze tato myšlenka je schopná vyvést z krize národní ekonomiku, vědu, vzdělání a další.

Úvahy o ukrajinské státní ideji

Vladimír Hostička

Teprve vyhlášením státní suverenity se tato idea stává skutečností. Zdá se, že teprve polední akt suverénnosti z roku 1991 má naději na dlouhodobější trvání. Všechny podobné předchozí ukrajinské státnosti měly buď krátkodobé trvání (1918-1920), nebo nebyly plnohodnotné (kozácká ukrajinská státnost), či byly jinak problematické. Tou posledně zmíněnou problematickou ukrajinskou státností míním Kyjevskou Rus. Jedná se o stát, jehož národní či etnické určení je plné problémů, i když jinak je jeho existence zcela jednoznačná. Mám za to, že dodnes není rozhodnuto o etniku, jež tento stát obývalo.

Tuto otázku se vší naléhavostí otevřel již na konci předminulého a na počátku minulého století svým rozsáhlým dílem o dějinách Ukrajiny Michajlo Hruševskyj. Vychází z obecně uznávané skutečnosti, že již při svém příchodu do Podněpří a do východní Evropy nemohli být východní Slované jedním etnickým celkem a jejich řeč se musela dost markantně lišit. Obyvatelé středního Podněpří, kde později vznikl Kyjev a knížectví podobného názvu, se znatelně lišili od obyvatel jiných oblastí, zejména pak od těch, kteří se usadili severovýchodně od nich. Pojem Ukrajina či Ukrajinci, ať v etnickém či územním smyslu tohoto pojmu, však tehdy neexistoval. Vyskytoval se pouze v geografickém významu a zahrnoval území ležící na jihozápadě, mezi řekami Dněprem a Bugem, tudíž na okraji území osídleném trvaleji a kompaktněji slovanským obyvatelstvem.

Po přijetí křesťanství na přelomu 9. a 10. století začali vzdělanci používat církevní slovanštinu jako spisovný jazyk. Ta přihlížela k místnímu jazyku natolik, aby byla srozumitelná, nebyla však vyjádřením jeho skutečné podoby. Byl to jazyk, který vznikl v Bulharsku a stal se, na způsob latiny u západních Slovanů, obecným spisovným jazykem. Jeho ovládání se stalo projevem vzdělanosti proto pronikání lidových výrazů do něj bylo nejen nežádoucí, ale současně bylo i znakem nevzdělanosti a pokleslosti. Na základě poměrně vzácných glos, "hříchů" někdejších pisatelů, získáváme alespoň dílčí informace o podobě lidové hovorové řeči.

Hruševskyj, který zastává názor svébytnosti etnika Kyjevské Rusi, argumentuje nejen jazykovými fakty. Ukrajinoruskové, z nichž se později vyvinuli Ukrajinci, - jeho dějiny nesou název dějin Ukrajinců-Rusů - se odlišovali v mnoha ohledech způsobu života. Hruševskyj se dále pokoušel stanovit jejich antropologické zvláštnosti. Žili v mnohém ohledu odlišným způsobem života a vytvořili si jeho zvláštní model. Zde se uplatnily mnohé autorovy postřehy, jež bychom mohli nazvat národopisnými. Etnikum Kyjevské Rusi, díky svým relativně bohatým stykům s okolním světem, bylo v porovnání se Slovany na východě a severu poměrně vstřícnější k cizincům a cizím názorům. Mělo širší rozhled po svém okolí, z čehož vyplívala i větší snášenlivost a schopnost přijímat cizí vzory a vlivy.

Zdá se, že lze mít výhrady pouze k chronologii některých událostí jak je prezentoval Hruševskyj. Nepromítly se do jeho závěrů určité jevy, jež se týkají pozdějšího období, tj. doby, kdy již byla Moskevská Rus značně ovlivněna životem a politikou Zlaté hordy?

Představitelé Rjurikovců v čele Moskvy čas od času připomínali svůj nárok na ukrajinská uzemí, který vyplíval ze skutečnosti, že jejich rod seděl v dřívějších dobách na ukrajinském stolci. Hlásili se k této tradici a počítali s jejím využitím v situaci, kdy byli jejími jedinými právoplatnými zástupci. V západněji položených knížectvích přežívali původní vládci po vpádu Tatarů v Haličském knížectví. Když také oni v 15. století vymřeli, zdál se být nárok Rjurikovců pochopitelný. Rjazansko-Vladimírská větev Rjurikovců však vymřela koncem 16. století posledním potomkem Ivana IV. Hrozného carem Fjodorem.

Rusko váhalo, i když se Ukrajinci sami přihlásili se žádostí o moskevskou svrchovanost. Učinil tak jejich hetman Bogdan Chmelnyckyj, když se ukázalo, že počáteční vojenské úspěchy jeho povstalců nelze proměnit v trvalý úspěch. Chmelnyckyj byl velmi schopný vojevůdce a diplomat. Ještě před tím, než se vydal cestou povstání proti Polákům, učinil ze své osobní pře záležitost ukrajinských kozáků, a tím, že získal podporu krymských Tatarů, stávala se ukrajinská záležitost mezinárodním problémem. Přesto se po dlouhou dobu orientoval na federalizaci, federální statut Ukrajiny v rámci Rzeczi pospolité. Když bylo zřejmé, že vojenské úspěchy prvního roku války (1648) nelze přeměnit v trvalý zisk, rozhodl se pro změnu politické orientace na Moskvu. Požádal ji o vojenskou pomoc a o přivtělení Ukrajiny pod carskou svrchovanost. To, co si dosud netroufla Moskva učinit, se jí nabízelo samo. Avšak již jednání v Perejeslavi roku 1954 ukázalo, že ukrajinské a ruské představy o spojení těchto zemí jsou zcela odlišné. Ukrajinci nepřišli na jednání dostatečně připraveni, neměli ani přesnější informace o ruské diplomacii a moskevské politice. Byli tudíž nepříjemně překvapeni jednostranností ruského hlediska na akt spojení obou zemí. Bylo zřejmě, že Rusové pohlíželi na tuto záležitost jako na územní zisk a přivtělení pod carskou svrchovanost. Nemělo-li se jednání rozbít, nezbývalo Ukrajincům nic jiného, než vzdávat se svých požadavků a přistupovat na ruské podmínky. Šlo vlastně prvotně o jejich iniciativu a myšlenku.

Ukrajinská nespokojenost s politikou Moskvy měla dále narůstat. Množily se stížnosti na hrubé a bezohledné jednání ruských vojáků s místními obyvateli, stejně jako s kozáky. Ukrajinský hetman byl zneklidněn průběhem války s Polskem. Když konečně došlo k rozhovorům mezi Poláky a Rusy o míru (1657), jednali spolu o Ukrajincích bez jejich přítomnosti a bez sebemenšího ohledu na jejich zájmy. Stárnoucí a nemocný hetman byl chováním svého nového spojence rozčarován. Jeho pokus přeorientovat ukrajinskou politiku na švédskou stranu již nevyšel. Zemřel, aniž by stihl jakkoliv uspořádat záležitosti Ukrajiny. Jedním z hlavních problémů bylo formální postavení ukrajinského vládce. Chmelnyckyj uvažoval o tom, navázat na tradice Kyjevské Rusi a stát se knížetem. V cestě tomuto plánu stál jeho neurozený původ. Zemřel jako pouhý hetman ukrajinských kozáků. Ačkoliv jeho vnitrostátní autorita tím ochromena nebyla, v mezinárodním měřítku předával svým potomkům značně problematické postavení.

Tato skutečnost se projevila již ve sporech o hetmanský stolec mezi jeho synem Jurijem a Ivanem Vyhovským, jeho generálním písařem a druhou osobností mezi kozáky. Přes komplikace, k nimž došlo během jednáních v Perejeslavi, podařilo se hetmanovi zajistit si poměrně široká autonomní práva. V příštích letech se jednalo o jejich uhájení proti snaze moskevských carů o jejich okleštění. Při těchto snahách byla Moskvě dobrá i sebemenší záminka. Trvala na jednání o nové smlouvě s každým nově nastupujícím hetmanem, bez jejíhož posvěcení se nemohl stát skutečným vládcem ve své zemi. Využívala obratně všech rozporů na Ukrajině ke zmenšení kompetencí hetmanů. V Moskvě si dobře uvědomovali nespokojenost Ukrajinců, jež obviňovali z nespolehlivosti a neustálého kolísání (příslovečné bylo obviňování ze "šatosti"). Nutnost podpory vnitřního soupeření a nadbíhání moskevskému vládci se na Ukrajině stalo podmínkou úspěšné kariéry a ani hetmanský stolec nezůstal tohoto zápolení ušetřen.

Vše řečené se týká Levobřeží, tedy té části Ukrajiny, jež byla spolu s Kyjevem připojena k Rusku. Pravobřeží bylo značně zruinováno válkami a jeho politický osud byl po dlouhou dobu takřka bezvýznamný. Hetmnaščyna, jak byla nazvána část Ukrajiny připojená k Rusku, se stávala skutečným jádrem Ukrajiny. To byla okolnost, jež vedla k dalšímu drobení ukrajinských politických hledisek. Na jihozápadě brzy vznikla oblast pod vedením hetmana Dmytra Dorošenka, který hledal možnost uspořádat ukrajinské poměry v rámci Turecka. Turecká varianta se tak stala jedním z dalších pokusů o řešení ukrajinské státnosti. V průběhu první ukrajinské revoluce se vytvořilo vědomí jednoty Ukrajinců, vznikly tendence k jejich politickému sjednocení ("sobornist").

K další kulminaci v řešení, či v pokusech o řešení ukrajinského státního bytí, došlo za vlády hetmana Ivana Mazepy na počátku 18. století. Ze stejných důvodů, z jakých zůstávaly dějiny Ukrajiny dosud ve stínu dějin Ruska, zůstával i Mazepa zastíněn svým velkým předchůdcem Bogdanem Chmelyckým. Ve skutečnosti však byl jeho vynikajícím pokračovatelem v boji za sjednocení země. Tento evropsky vzdělaný muž se dobře orientoval v evropské politice a diplomacii.Jeho všestranná kultivovanost se jevila také v jiných oborech, zejména v oblasti kultury. Podporoval stavbu mnoha architektonických děl na Ukrajině, jež dodnes okouzlují svou krásou, ukrajinské baroko vzniklo především jeho zásluhou. Jsou-li básně, dodnes mu připisované, skutečně jeho dílem, představují další rozměr jeho činnosti. Ačkoliv se jedná o dílo rozsahem nepatrné, patří k vrcholům ukrajinské poezie co do formy i obsahu.

Mazepova vzdělanost z něj učinila jemného diplomata. Žil a působil v době, kdy se petrovské Rusko snažilo o své obrození a zvýšení vzdělanosti. To byla patrně okolnost, jež Mazepovi umožnila získat vliv na své okolí včetně samotného cara. Přestože byl pod carovou svrchovaností, tíhl k ukrajinskému vlastenectví, snažil se být prospěšný své zemi. Po dlouhou dobu nemohl pomýšlet na nic jiného, než jak ekonomicky a kulturně přispět k rozvoji Ukrajiny. Když však nakonec došlo k rozbroji mezi Ruskem a Švédskem a k vojenskému konfliktu mezi Petrem I. a Karlem XII., hleděl z této situace vytěžit něco pro Ukrajinu. Vyhýbal se tomu, aby musel do konfliktu osobně zasahovat, zároveň však musel dbát na to, aby neztratil důvěru cara. Zlozvyk donašečství na Ukrajině hořel již naplno. Zviklat důvěru cara nedokázalo ani Kočubejovo udání Mazepy, jež se zakládalo na pravdě. Mazepa, sloužící dlouho věrně Petrovi, pomýšlel na to, vsadit na švédskou kartu. Chtěl však své záměry udržet v tajnosti až doby, kdy se vojensky definitivně rozhodne, ačkoliv bylo takřka nepředstavitelné, že to bude Rusko, které vyjde z konfliktu vítězně.

Mazepovi však nic nepomohla jeho chytrost a sázka na ni. Karel XII. byl při svém tažení na Moskvu přinucen na poslední chvíli změnit plány a uhnout na Ukrajinu, kde hledal potraviny a místo k přezimování. Jelikož se zde soustřeďovala také carská vojska, byl Mazepa nucen k urychlenému rozhodnutí. Odešel s částí kozáků do švédského tábora ještě před bitvou u Poltavy. Zklamal tak carovu důvěru, ne však natolik, aby se car ocitl v bezradnosti. K nutnosti boje proti Švédům přidal nyní ještě potřebu boje s Mazepou a do obojího se energicky pustil. U Poltavy vyhrál a změnil dosavadní průběh války ve svůj prospěch. Útěkem do Turecka po boku Karla XII. si Mazepa zachránil pouze holý život. Spolu s ním odešla také skupina kozáků, která tak založila první ukrajinskou politickou emigraci. Po Mazepově smrti záhy po příchodu do Turecka došlo v emigraci k volbě nového hetmana. Tato volba je velmi důležitá, neboť při té příležitosti byla schválena tzv. "Konstituce", do níž vyústilo předchozí ukrajinské hnutí za samostatnost země. Míra svobodomyslnosti a evropanství, obsažená v tomto dokumentu, je nevídaná. "Kozácká republika", jak byl nazván kozácký státní útvar, v ní našla plné vyjádření.

Nespoutanost a žádnými ohledy na realitu mělo své výhody i nevýhody. Výhody spočívaly v tom, že Konstituce ukazovala to, co dřímalo v ukrajinském státotvorném snažení, co leželo v hlubinách kozácké opovážlivosti. Její silnou nevýhodou byl fakt, že tento dokument byl odtržen od ukrajinského prostředí, zůstal uzavřen v emigraci bez možnosti vlivu na kozáky doma. Filip Orlyk, ukrajinský hetman zvolený v emigraci, a jeho úřad se pak po dlouhou dobu pokoušeli, zprvu za pomoci tureckých vojsk, o osvobozenecké akce vůči Ukrajině. Později se snažili o zapojení jiných států, především Švédska a Francie do této problematiky, většinou však bezvýsledně. Stopa, kterou se jim podařilo zanechat v ukrajinském osvobozovacím úsilí, se ztratila v archivech, odkud se začala opět vynořovat až po porážce ukrajinské revoluce, zániku samostatného státu a příchodu nové emigrantské vlny do západní Evropy ve dvacátých letech minulého století.

Více než dvousetletá průrva oddělující tyto dva pokusy o ukrajinskou samostatnost by vystačila k tomu, aby se na první kozáckou epizodu zapomnělo. Moskva se stala neomezeným pánem Ukrajiny, i když jí trvalo ještě řadu desetiletí, než odbourala viditelné stopy ukrajinské autonomie. Musela se zatvrzelými kozáky vést ještě dlouholetý zápas, aby jejich snahy zcela zprovodila ze světa. Ani po vyvrácení Záporožské Seče za Kateřiny II. a po odstranění hetmana Razumovského, který přežíval jen z milosti její předchůdkyně až do roku 1760, se nepodařilo zcela zahladit stopy po činnosti ukrajinských kozáků. Stali se pouze nostalgickou vzpomínkou, která však mohla kdykoliv znovu ožít (Ševčenko!), a cesta k unifikaci ruských a ukrajinských zákonů byla volná.

I tato unifikace byla jen prostředkem ke konečnému cíli Rusů - rusifikaci Ukrajinců. Význam Ukrajinců v 19. století spočívá především v jejich schopnosti přežít a přestát tyto rusifikační snahy. Je velmi zajímavé sledovat jejich obdivuhodný zápas o přežití. Po likvidaci ukrajinské autonomie nastala doba zákazu všeho, co bylo jakýmkoliv způsobem s Ukrajinou spjato. Především se to týkalo období národního obrození v 19. století. Šlo o to, nedopustit rozvoj vyšší ukrajinské vzdělanosti a ukrajinského jazyka. Všeho bylo možné docílit díky zákazu ukrajinské řeči a písemného projevu. K tomuto účelu bylo užito všech dostupných prostředků. Jednalo se o omezení používání ukrajinštiny na oblast nižší kultury a další diskriminaci jazyka vrcholící roku 1876 úplným zákazem ukrajinského tištěného slova. Ukrajinci, přestože byli velmi oslabeni, nejenže přežili, ale dokázali se znovu vzepřít a postavit se jim nepřátelské moci.

Ukrajinská revoluce z let 1917-1920 byla záchranou ukrajinského národa před zánikem. Ruský útlak Ukrajinců měl však přece jen zhoubný vliv, a tak před ukrajinskými vůdci stála otázka, zda bude Ukrajina vůbec schopna dalšího samostatné národní existence. Dosavadní 250 let dlouhý život Ukrajinců pod ruskou nadvládou ukázal, jak obtížné je asimilovat cizí národ. Na druhou stranu se ukázalo, že při soustavném odnárodňovacím tlaku může národ ztratit schopnost ve změněných podmínkách. S následky násilné asimilace se Ukrajinci vyrovnávají dodnes. Před rokem 1917 neměla Ukrajina svá, tj. národnostně ukrajinská města. Nejenže tudíž neměla vlastní dělnickou vrstvu, tak důležitou v následujících událostech, neměla však ani kompaktní vrstvu inteligence. Pohyb společnosti spěl k celkové rusifikaci. Kvůli naprosté absenci ukrajinských škol neuměli spisovnou ukrajinštinu používat ani skuteční zájemci o tento jazyk. Ukrajinské politické hnutí se mohlo opírat pouze o nevzdělané vesnické vrstvy. Toto vše bylo tvrdým procitnutím do novodobého politického života. Úzká vrstva ukrajinských vzdělanců mohla jen ztěží obsáhnout všechny oblasti života a obhospodařovat je v potřebném národním zaměření. Politický život, pokud vůbec nějaký existoval, byl ve vleku politického dění v Rusku. Národ, který měl být navěky odsouzen k druhořadosti, nyní těžce pociťoval svou zaostalost za potřebami života. I proto je s podivem, že bezprostředně po pádu carismu a povstání v Petrohradu dokázal reagovat a založit vlastní politický orgán - Centrální radu. Jelikož Ukrajina neměla žádnou vrstvu politiků, musela ji ve vedení národa nahradit rovněž ne příliš početná skupina lidí z kultury. Především se jednalo o členy Společnosti ukrajinských vlastenců, jež byla založena roku 1900 a byla výrazem uvolňujících se poměrů v Rusku. M. Hruševskyj se urychleně vrátil z vyhnanství a chopil se předsednictví v Centrální radě. Jeho přítomnost byla pro Ukrajince velkým štěstím. Tento ukrajinský vlastenec nebyl sice dosud politicky činný, měl však nenahraditelnou vědeckou erudici a univerzální schopnosti. Brzy se ukázalo, že je politickým vůdcem na pravém místě.

Hruševskyj dokázal formulovat ukrajinský politický program za velmi složitých okolností a takříkajíc za pochodu. Vědeckými znalostmi nahradil nedostatek zkušeností na poli praktické politiky. Formuloval program ukrajinské autonomie, neboť, jak se domníval, Ukrajinci neměli zatím schopnosti na politickou samostatnost. Nicméně také plnoprávnou autonomii bylo třeba v Rusku pracně prosazovat, neboť se nesetkala s příznivým přijetím u Prozatímní vlády. Rusko, nezávisle na společenských vrstvách, nebylo ochotné přiznat národnostní práva jím ovládaným národům. Vládou nad nimi se pyšnilo a nevěřilo v možnost pokojného a svobodného soužití národů žijících pod ruskou svrchovaností. Platilo to o Prozatímní vládě, platilo to rovněž o vládě bolševické. Centrální rada vytvořila ukrajinskou vládu v čele s ministerským předsedou Volodymyrem Vynnyčenkem. Vynnyčenko byl ukrajinský vlastenec a uznávaný spisovatel.

Obecným znakem politického dění v bývalém Rusku byl nebývalý radikalismus chudších společenských vrstev. Ten plynul z chudoby a z dlouhodobého z dlouhodobého ignorování nutných společenských změn. Hlad radikalizoval masy a bylo to cítit i na činnosti jednotlivých politických stran. V radikálních heslech, jež se těšila veliké oblibě, byl spatřován všelék k nápravě věcí veřejných. Na rozdíl od Ruska se bolševismus na Ukrajině příliš neujal, zato socialismus demokratičtějšího se také zde stal téměř povinností. Také Hruševskyj i Vynnyčenko, jako dva hlavní představitelé Ukrajinců, nebyli podobného levicového smýšlení ušetřeni.

Hruševskyj i Vynnyčenko, především však prvně jmenovaný, patřili mezi příznivce rozumnější varianty socialismu na Ukrajině. Byli proti nacionalizaci půdy, proti likvidaci všech velkostatků, především šlechtické měly zůstat zachovány. Hruševskyj však také nebyl ochotný přeslechnout výkřiky bídy a počítal s nutnými společenskými změnami. Hlavním omylem tehdejších ukrajinských vůdců bylo očekávání světové socialistické revoluce. Když došlo k revolučním pokusům v Německu a Maďarsku, viděli v tom potvrzení svých představ. S ruskými bolševiky se však shodnout nemohli, neboť národní svoboda a právo na sebeurčení národů bylo alfou a omegou celé jejich činnosti. Ani ti nejzarytější a nejortodoxnější ukrajinští socialisté nedokázali toto právo míněné ve vší vážnosti popřít. V tom byli naprosto neústupní a vytrvale stáli na svém. Trvali také na spojení socialismu a demokracie. To byl mimo jiné jeden z důvodů jejich rozchodu s bolševickou revolucí. Odsuzovali jejich a speciálně Leninovo pokrytectví v národnostní otázce, v čemž byly zajedno všechny ukrajinské politické síly.

Lenin chtěl pacifikovat Ukrajince prostřednictvím ruských měst a převážně ruského dělnictva na Ukrajině. Pokud šlo o ukrajinský venkov, ten chtěl Lenin získat pomocí krajního požadavku na rozdělení půdy. Když přidal ještě dva speciálně utvořené vojenské sbory, jež použil k intervenci proti "ukrajinské buržoazii", zdál se mu výsledek předem jasný. Mýlil se však, neboť ačkoliv ruská vojska obsadila Kyjev, vládu Centrální rady ke kapitulaci nedonutila. Ta se uchýlila do Bílé Cerkve, odkud podnikala jistá protiopatření. Nacházela se ve velmi obtížné situaci a uvědomovala si, že nemá šanci obstát proti bolševické demagogii a jejich vojskům. To ji nutilo k usilovnému hledání spojence. Když jej nenašla u dohodových mocností, které trvaly na obnovení jednotného Ruska, vyslala delegaci do Brestu-Litevského k jednání sjednanému bolševickým Ruskem. Nakonec našla pomoc u Německa a Rakouska-Uherska, které Ukrajině vojensky pomohly za cenu potravinových subsidií.

Již na jaře 1918 se ukrajinská vláda mohla vydat do Kyjeva jako předvoj německých a rakouských vojsk. Bolševici před postupujícími armádami opustili Kyjev i Ukrajinu.

Německo a Rakousko-Uhersko byly nebo se staly spojenci Ukrajiny shodou okolností. Toto spojenectví bylo Ukrajině víceméně vnuceno a bylo pro zemi vcelku nevhodné. Došlo k němu v době, kdy sice nebylo ještě jasné, jak dopadne válka, kdy však prozíravějším duchům mohlo být zřejmé, že to nebyli zrovna nejvhodnější spojenci pro Ukrajinu. Ukrajina byla k tomuto spojenectví donucena pod hrozbou, že jinak bude obsazena bolševickými ruskými vojsky. Když se tomu chtěla vyhnout, musela se Centrální rada spojit s Německem a Rakouskem-Uherskem nezávisle na jejím přání. Brzy se mělo ukázat, že to byly ve válečném konfliktu prohrávající strany. Je otázkou, nakolik Ukrajině toto spojenectví přitížilo. Nesporné je, že jí to zkomplikovalo pozdější jednání s dohodovými zeměmi, stejně jako přineslo přechodnou úlevu v konfliktu s Moskvou.

Ukrajina se uchylovala k řešení, které se jí nabízelo, neměla cílevědomý postup a promyšlený plán pro případ válečného konfliktu. Chyběly jí k tomu všechny podmínky a dosud se neobjevily takové osobnosti mezi jejími intelektuály. V tom byl její nedostatek a hlavní rozdíl např. mezi námi a Ukrajinou té doby.

Centrální rada brzy nemohla dostát závazkům, jež na sebe příměřím vzala. Došlo proto k napětí mezi ní a spojenci, kteří okupovali Ukrajinu. Spojenci se nehodlali vzdát nároků na potraviny, jež si od spojenectví s Ukrajinou slibovali. Za jejich přispění proto brzy došlo ke střídání ve vládních postech. Centrální rada a její vláda musely ustoupit hetmanovi Skoropadskému a jeho vládní garnituře. K posouzení vlády Skoropadského nám chybí hlubší poznání. Je však nesporné, že byla pokusem o alternativu k socialistickým proudům, jež ovládly evropský východ. Chtěl-li se však hetman Skoropadskyj postavit levicovému socialistickému nebezpečí, musel se opřít o zámožné vrstvy, jimiž na Ukrajině byla především ruská šlechta a nepočetní kapitalisté. To jej brzy přivedlo na cestu, která nebyla přijatelná pro většinu obyvatelstva.

Proti hetmanské vládě vznikla široká a početná opozice na ukrajinském chudém venkově i mezi ukrajinskou inteligencí. Po sedmi a půl měsících byl hetman přinucen rezignovat. Ještě koncem roku 1918 odešel spolu s německými vojsky do Německa. Vlády se chopilo pětičlenné Direktorium. Mezi členy jeho vlády bylo mnoho hodnostářů, jež byli funkcionáři nebo členy vlády Centrální rady. K hlavním členům Direktoria patřil také Volodymyr Vynnyčenko. Vrátily se prosocialistické sympatie a přející vztah k rovnostářství. To brzy vedlo k výhradám dohodových mocností, bez jejichž pomoci se vláda Direktoria nemohla obejít. Pozdější odmítavý vztah sovětské historiografie k protibolševickému hnutí na Ukrajině měl především politické pozadí. Odpor se zakládal především na jeho tíhnutí k ukrajinské samostatnosti, nikoliv na jeho antibolševismu. Porevoluční bolševické Rusko nehledalo cestu v protiimperiální politice, chtělo se vzdát carismu, nikoli však impéria. V tomto byla Ukrajina od počátku základním kamenem.

Na Direktoriu a jeho vládě, či vládách - celkově byly tři - se projevil starý ukrajinský nešvar - nejednota. Držely pohromadě především trváním na ukrajinské samostatnosti a také "sobornosti". "Sobornost" znamenala snahu sjednotit všechna ukrajinská území (východní Ukrajinu, Halič, Bukovinu a Zakarpatskou Rus) do jednoho státu. Byl to starý program, vzniklý již za Chmelnyckého a nyní sledovaný Hruševským a Centrální radou. Až dosud se promítal do teoretických programů jednotlivých vlád.