Švédovu interpretaci lze rozčlenit do několika otázek či tezí:

1. "Chtěl se [Palach] stát vskutku dalším českým mučedníkem?" Mučedník je jinak řečeno trpitel, někdo, kdo se rozhodne trpět za své přesvědčení. Zároveň má potřebu své utrpení ukázat ostatním, aby mohl tímto způsobem sdělit své poselství. Funkce drastičnosti podání spočívá v dodání síly vlastnímu diskursu. Svědci hrají roli publika, které sdělení předá dál ("Říkejte to všem").

Palach chtěl bezpochyby trpět za svou pravdu. Podle historika Petra Blažka, jednoho ze spoluautorů aktuální publikace Jan Palach'69, zvažoval různé formy protestu (například obsazení rozhlasu) a "svůj čin neučinil v nějakém bezprostředním afektu".

Pokud budeme o sebeupálení doprovozeném "vysvětlovacím" dopisem uvažovat jako o jednom textu, otevírá se nám několik rovin problému. Je tu dimenze "autora", jehož "záměr" můžeme rekonstruovat pouze prostřednictvím uchovaných vyjádření. Hlouběji do psychiky Jana Palacha proniknout nemůžeme. Je tu "text", který je z dnešního pohledu souhrnem několika skromných politických požadavků (okamžité zrušení cenzury a zákaz šíření propagandistického listu Zprávy). Jinou závažnost mu ovšem dává "kontext", doba, reformistické a patetické naladění pražského jara. A pak jsou tu "čtenáři", interpreti, kteří ze své perspektivy promýšlejí Palachův text a vztahují se k němu.

Je ovšem velký rozdíl mezi interpretací například Tomáše Halíka ("Palachův čin nás zavazoval") a Gustava Husáka ("protest byl zneužit antisocialistickými silami"). Autor nemůže ovlivnit, jak jeho dílo bude vykládáno, dokonce ani jeho vlastní interpretace nemusí být upřednostňována. A už vůbec nemůže ovlivnit, zda a v jaké podobě text pronikne do národní mytologie. Švéda sám konstatuje, že i "pořady v dnešní televizi a články v tisku jdou mučednickému trendu vstříc". Všechnu moc má interpret.

2. "Český národ definuje sám sebe skrze své mučedníky. Lze však pochybovat o tom, že v tom je něco výjimečně českého."

Švédova polemika s tezí Roberta Pynsenta z knihy Questions of Identity není nijak věcně podložena. Přitom jde bezpochyby o zajímavý námět, o poukaz na možnost sledovat v daném ohledu mentality, mytologie a stereotypy různých národů. Srovnejme zkusmo evidentně rozdílnou reakci Čechů a Poláků na nacistický nátlak: Češi sice bojovat "chtěli", ale nebylo jim to umožněno "zradou" spojenců; "boží národ" je takto donucen "trpět za jiné". Poláci skutečně bojují, přestože střet má donkichotský charakter; "zrada" hraje v tomto mýtu zcela jinou roli (hrdinou je tu Polák, který se aktivní prací v táboře nepřítele, jinak řečeno kolaborací, pokouší prospět zájmům svého národa -- třeba takový kapitán Kloss).

Jistě, každý národ má své mučedníky, ale jejich funkce v národních mýtech není srovnatelná. Palachova sebevražda je podle mého názoru plně v souladu s českým "mučednickým komplexem": je to oběť za kolektiv ("probudit lid") a je to oběť jedince, zcela dobrovolná a vědomá, oběť pro ideu, pro "pravdu" (na rozdíl od Husa, který byl vržen do situace, v níž se musel rozhodnout mezi zapřením své víry a "životem v pravdě", navíc Palacha žádné vnější okolnosti k podobné volbě netlačily, vždyť byl neznámým studentem).

3. "Mučednický kult úspěšně překrývá Palachův morální apel, a proto je potřeba shodit jeho barokní sochu z piedestalu."

Švéda odlišuje "mučednictví" a "morální apel". Pokud mělo být Palachovo gesto "plamennou obžalobou" vznikajícího většinového životního stylu normalizace, nejde přece o žádný rozpor s Havlovou opozicí mezi "životem ve lži" a "životem v pravdě". Palach protestoval proti podléhání lži a obětoval se za pravdu.

Nešlo však ve skutečnosti o únik ze života? V jakém smyslu může sebevražda sloužit jako morální apel? K čemu se zde vyzývá a jak má být Palachův příklad následován? Snad hromadnou sebevraždou? Pokud se Palach pohyboval v atmosféře "všeobecné defétistické apatie", nebyl snad jeho čin příznačným plodem tohoto ovzduší? "Jeho čin teoreticky mohl vybudit dlouhotrvající masové nepokoje a podnítit celonárodní stávky." Ano, ovšem jedině v jiném kontextu a v jiném národě.

Ale není tu jen Palach, jsou tu třeba bratři Mašínové a jejich skutečný protirežimní čin. Vypadá to jako střet "romantického" (či "dekadentního") a "realistického" ("pragmatického") jednání. Zůstává otázkou, proč se zrovna Palach těší takovému obdivu a odkaz Mašínů je vnímán jako přinejmenším sporný. Ale časy se možná mění, jak dosvědčuje pozorování Jakuba Jareše, dalšího ze spoluautorů palachovského sborníku: "Byl jsem teď na základní škole přednášet o Palachovi. Tam především nesouhlasili s tím, že jako prostředek protestu zvolil sebevraždu. Ptali se, proč nevymyslel jinou akci, proč si třeba nepořídil pistoli a nešel zastřelit nějaké normalizátory nebo proč nezapálil budovu ÚV KSČ? Já jsem jim říkal, že on se pokusil změnit vědomí čtrnácti milionů lidí a že to přeci jen mělo nějakou naději na úspěch."

Švéda i Jareš by se zde zřejmě shodli, používají možná jiné argumentační strategie než Palachovi současníci, ale dle mého názoru zůstávají v rámci mýtu.