10. Životní cíle, životní problémy a životní dráha

V předchozích kapitolách jsme analyzovali a popisovali vědomí mládeže, její jednání a osvojování nových technologií. V této kapitole se věnujeme průřezovým obecným kategoriím, které však specifickým způsobem vypovídají o současné mladé generaci. Jedná se o kategorie "životní problém", "životní cíl" a "životní dráha". V čem spočívá syntetičnost těchto kategorií? Míra jejich obecnosti umožňuje konstrukci "životního modelu" jedince, který ukazuje průběh realizace individuální potencionality v sociálním časoprostoru. Tento model je tvořen kategoriemi:

• scénář života, společenská a individuální dimenze,
• životní cíle,
• životní dráha, tvořená jednotlivými událostmi,
• životní problémy.

Život jedince je výsledným průsečíkem vyjevení jeho potencionality a permanentního vlivu společnosti, uplatňujícího se prostřednictvím životního pole jedince, především jeho sociální složky.

Jedinec se rodí do určité pozice ve společnosti, odvozené od sociální pozice jeho rodiny. Teorie socializace objasňuje působení společnosti na jedince, především v dětství a v mládí. V tomto procesu společnost přenáší na mladou generaci takové sociální entity, jako jsou sociální normy, hodnoty, postoje, vzorce chování, sociální mechanizmy, vzory, životní cíle atd., a mladá generace je interiorizuje. Model sociálního zrání ve vazbě na sociální pole jedince tento proces konkretizuje, sociální zrání chápe jako strukturovaný proces, v němž se prostřednictvím interakce mezi jedincem a prvky jeho sociálního pole utváří společenská subjektivita jedince. Analyzujeme-li na jedné straně působení společnosti a na straně druhé společenskou stránku osobnosti, můžeme pozorovat, že v proudu socializačního působení nejde pouze o jednotlivé nezávislé, "atomizované sociální entity" (normy, vzorce chování, hodnoty, životní cíle), které by navíc směřovaly ke všem jedincům naprosto stejně. Tyto jednotlivé sociální entity, jakési "atomy sociability", se sdružují v určité celky obecnější sociability, v nichž jsou provázány určité trsy norem, hodnot, životních cílů atd. Tyto obecnější entity se odlišují podle míst, odkud společnost na jedince působí, i podle cílových subjektů, vůči nimž jsou entity zaměřené. Tyto obecnější entity sociability charakterizuje také jejich potencionalita. Obsahují možnosti působení ve společnosti, jak v rovině motivační a ve směru působení, tak i v rovině instrumentální, to znamená ve formě působení. Potencionálně však obsahují v jakési svinuté podobě i temporální stránku, načasování spuštění určitých sociálních aktivit a životních událostí. Tyto entity sociability obsahují tedy v latentní podobě možnou dynamiku života jedince, který tuto entitu interiorizuje. Podobně jako má jedinec v sobě zakódovaný jakýsi biologický harmonogram života , má v sobě zakódovaný i sociální harmonogram života. Tuto obecnější entitu sociability nazýváme životním scénářem.

Formování společenské stránky osobnosti příslušným životním scénářem nejen ovlivňuje až určuje chování jedince, ale také výrazně limituje kritickou reflexi společnosti. Chování lidí bez těchto vnořených společenských limitů je jen těžko pochopitelné, zvláště v některých mezních situacích. Například chování ve válkách, v nichž jdou lidé bez jakéhokoliv rozumného důvodu zabíjet druhé lidi, které nikdy neviděli, a sami přitom riskují vlastní život. Tím, že od dětství je takové chování jedincům přibližováno jako společensky žádoucí, v dospělosti a v aktuální situaci jen obtížně překonávají kritickým rozumem společenskou indoktrinaci obsaženou v životním scénáři a v jeho jednotlivých prvcích. Tím spíše, že zabíjení je zabaleno do obecných kategorií v dané společnosti nezpochybnitelných -- Bůh, národ, socializmus, demokracie. Jedinec jen obtížně racionálně přehodnocuje postoje, hodnoty, normy, názory atd., které interiorizoval v nižší fázi rozumového vývoje. To znamená, že často je schopen stejný názor odmítnout, jestliže se s ním setká ve vyšší fázi rozumového vývoje, ale není schopen ho odmítnout, pokud ho interiorizoval v nižší fázi rozumového vývoje, a to ani v následné vývojové fázi myšlení. Potom se jedná o patický soud, jakýsi sediment předchozího vývoje.

Životní scénář je obecnější strukturovaná entita sociability, obsahující specifický, provázaný trs "atomů sociability", jako jsou normy, hodnoty, postoje, normy chování, vzory, vzorce chování, sociální mechanizmy, životní události a životní cíle. Životní scénáře jsou diferencované jak podle míst působení ze společnosti, tak podle cíle působení v rámci mladé generace, a obsahují temporalitu, tedy latentní dynamiku života jedince v sociálním časoprostoru.

Každému statutu, spojenému s narozeným jedincem, je vnořen imanentní životní scénář, který představuje k danému statusu specificky modifikovaný modální scénář. Modální životní scénář dané společnosti je projevem zobecněné sociální zkušenosti a požadavků společnosti na jedince. V tomto smyslu je průsečíkem minulosti - zobecněná zkušenost a budoucnosti - anticipace budoucích požadavků na jedince. Modální je v tom smyslu, že tento životní scénář je výchozím životním projektem největší části populace. V rámci socializace a sociálního zrání si jedinec osvojuje a zvnitřňuje sociální realitu "své společnosti" úměrně svému sociálnímu statutu a sociálnímu poli. Osvojovaná sociální realita obsahuje hodnoty, sociální normy, vzorce chování a další abstraktní entity, jejichž platnost je nadčasová jak v sociálním časoprostoru společnosti, tak jedince. Jiné kategorie, jako jsou životní cíle, jsou nadčasové v rozměru společnosti, avšak ve spojení s jedincem jsou víceméně temporálně zasazeny do životní dráhy jedince. Projekcí abstraktních sociálních entit do zcela konkrétního sociálního časoprostoru jedince je společenský životní scénář, který je reálným, i když pro jedince implikativním produktem společenské skutečnosti. Společenský životní scénář je dalším institutem a regulativem společnosti v působení na jedince. Doplňuje hodnoty, sociální normy a životní cíle v konkrétním časoprostoru jedince. Je bezprostředně propojen s kategoriemi, jako je sociální status, hodnotový systém společnosti a životní dráha jedince.

Život jedince probíhá pod implikativním a nereflektovaným tlakem "společenského životního scénáře", který je jedincem vědomě i nevědomě, myšlením i jednáním, pozměňován. Vlastním životem jedinci oscilují kolem "společenského scénáře". Vývojem subjektivity jedince dochází k tvorbě vlastního životního scénáře či některých jeho bodů. Individuální životní scénář se více či méně vzdaluje od společenského životního scénáře. Čím větší je shoda, tím snazší je jeho realizace, čím větší je diskrepance, tím obtížnější je jeho realizace. Vzrůstající realizační náročnost vyplývá z toho, že určitý cíl neodpovídá společenské pozici. Například žena, která chtěla studovat vysokou školu počátkem 20. století, byla svým cílem v rozporu s obsahem role ženy - aspekt pohlaví. Podobně dítě z dělnické rodiny by se stejným cílem bylo v rozporu s rolí dělnického dítěte - aspekt sociální struktury. Vztah mezi společenským životním scénářem a skutečně realizovanou životní dráhou má pouze statistický-pravděpodobnostní charakter. Jedinci, kteří překonávají sevření svého společensky daného životního scénáře, jsou nadprůměrné osobnosti, které současně překonáváním limitů scénáře rozvíjejí svou osobnost výrazněji, než kdyby svou aktivitou společenský scénář pouze realizovali. Porovnejme například život dětí narozených kolem roku 1850 ve srovnatelné sociální pozici jako T.G.Masaryk. Zjistíme, že průběh života většiny těchto jedinců byl podobný, proběhl podle společenského scénáře, zatímco život a dílo T.G.Masaryka popírají závislost na společenském životním scénáři a společenské determinaci a radikálně se liší od života jeho vrstevníků.

Existují životní scénáře charakteristické pro určitou společnost, ale uvnitř této společnosti existují diferencované scénáře pro jedince příslušející do různých sociálních skupin, pro různé sociální statuty. Životní scénáře obsahují nejen určité události, ale i věk anebo s větší či menší tolerancí věkový interval, v němž má k události dojít. Společnosti se odlišují nejen životními scénáři a jejich strukturací, ale také rigidností jejich dodržování. Životní scénáře neexistují pouze v evropském prostoru, ale i v asijských společnostech a u přírodních primitivních národů.

Vývoj k moderní společnosti a zvláště postmoderní doba přinášejí oslabení tlaku na dodržování společensky konstruovaných životních scénářů a rozmazání jejich kontur. Tento trend byl posilován nejdříve internacionalizací a nyní globalizací, která celkově potlačuje specifické a vyzdvihuje obecné, jehož základnou je ekonomická rovina.

Životní cíle jsou ve společenské dimenzi odvozeny od hodnot společnosti, v individuální dimenzi od hodnotové orientace jedince. Životní cíle jsou jednotlivé prvky, ze kterých je vystavěn životní scénář společnosti. Životní cíle implikované společností jedinci, diferencované podle sociálního statutu, nenásilným způsobem napomáhají reprodukci společnosti v dané sociální struktuře. Například tzv. "americký sen", jehož podstatou je mobilitní stratifikační pohyb z nejnižší do nejvyšší vrstvy na základě získání velkého majetku je životním cílem, který společnosti nahrazuje mnoho regulativů a represivních nástrojů. Aktivita velké části chudé populace je směrována na dosažení tohoto životního cíle. Výjimečně je tohoto cíle dosaženo, čímž je potvrzena jeho platnost a zbytek populace utvrzen v tom, že pokud oni "americký sen" neuskutečnili, je to proto, že nemají správné schopnosti. Tím byl dlouhodobě zajišťován sociální smír a sociální problémy nebyly řešeny na společenské, ale na individuální úrovni.

Společností stanovované životní cíle mají charakter trvale působících regulativů, zajišťujících kontinuitu a předvídatelnost jednání lidí. S vyhraňováním osobnosti je tendence stanovovat si vlastní životní cíle, které korespondují se společenskými životními cíli, ale ve větší či menší míře se od nich odchylují. Například v tradiční společnosti bylo životním cílem uzavření manželství a založení rodiny s několika dětmi. V postmoderní době stále častěji dochází k odchylce od zvnitřnění a naplnění tohoto cíle. Tím, že se jedinci ve větší míře odchylují od platného modálního životního cíle, vlastně přepisují životní scénář do nové, modifikované podoby, odpovídající novým společenským podmínkám. V posledním desetiletí se takto přepisuje životní scénář a životní cíle homosexuálů. Na příkladu prosazovaného úředně potvrzeného soužití homosexuálů je vidět, že změny často probíhají jako ostrý konflikt různých společenských sil a skupin. Společenská akceptace takovéto normy není izolovaný společenský akt, působí na další normy a oblasti života společnosti a v tomto smyslu je zdrojem širší společenské změny.

Život jedinců je postupně tvořen jednotlivými akty - událostmi, které se postupně řetězí a strukturují a ze zdánlivě nahodilých a elementárních jevů spojených s jedincem se kontinuálně skládá svébytná entita, která je provázána jednak s vědomím jedince a s jeho osobností, jednak s jeho sociálním polem. Ze shluku postupně vyjevovaných událostí se skládá entita, která má strukturu, temporalitu, styl a vnitřní podstatu. Tato entita se vyjevuje vnějšími projevy, s nimiž je imanentně propojena. Životní entita jedince v časovém projevu a v návaznostech je jeho životní dráhou. V opačném směru konkrétní životní události jedince jsou výpovědí v prvním plánu o jeho životní dráze, v druhém plánu jsou výpovědí o individuální životní entitě.

Realizace životních cílů a životního scénáře neprobíhá mechanicky. Jedinec jich dosahuje v konfliktu se zájmy druhých subjektů, v konkurenčním prostředí a v dynamicky se proměňujících společenských podmínkách. Například pokud společnost zavede na vysokých školách školné, bude to znamenat pro určité vrstvy společnosti výraznou překážku v realizaci životního cíle dosažení vysokoškolského vzdělání a ve svém důsledku tlak na změnu životního scénáře. Samotný fakt školného na vysokých školách by měl tolik dopadů na společnost, že svým způsobem by se už jednalo o jinou, změněnou společnost. Tyto dopady by byly kontraproduktivní k cílům "učící" se či "znalostní" společnosti.

Realizace životního cíle a životního scénáře je pro jedince tím náročnější, čím více se cíl vzdaluje od statutu jedince. Překážky v realizaci životního cíle dosáhnou někdy takového charakteru, že jsou vnímány jako životní problém.

Chápat životní dráhy generací české populace nelze bez pochopení vývoje české společnosti. Dramatické události života české společnosti jsou vnořeny v životních drahách generací a jejích příslušníků, proto v životních drahách generací vidíme vývoj české společnosti a naopak pro pochopení života a životních drah jedinců a generací musíme nejdříve pochopit vývoj české společnosti a jeho příčinnost.

10.1. Vývoj společnosti - základna životních drah generací

Životní scénář, životní dráha, společnost a její vývoj, sociální zrání a sociální pole jedince a jeho osobnost jsou kategorie, s jejichž pomocí lze pochopit vzájemnou složitou podmíněnost obapolného působení společnosti a jedince, průběh vzájemné interakce a dosažený stav. Na životních drahách příslušníků střední a starší generace můžeme vidět dopady vývoje společnosti do osudů jedinců, do jejich životních drah. Při normálním kontinuálním vývoji společnosti by byla realizace životních scénářů, s určitou oscilací kolem modálního životního scénáře, v životních drahách jedinců mnohem výraznější. Dramatické historické události ve vývoji Československa však zásadním a destruktivním způsobem zasáhly do životních drah celých generací. Události z let 1937 - 1945, 1948, 1968 a 1989 znamenaly narušení linearity a kontinuity vývoje společnosti a tím také životních drah jedinců, generací, sociálních a vzdělanostních skupin. Tyto události zasáhly do společnosti a nějakým způsobem tuto společnost proměňovaly. V tom smyslu vlastně doposud zprostředkovaně působí na životní dráhy lidí. Proto analyzovat životní dráhy znamená pochopit, co se v české společnosti po dobu života alespoň dvou generací vlastně dělo.

Každý subjekt se profiluje a permanentně reprofiluje svými aktivitami v reálném časoprostoru (životním poli) a v individuálním či společenském vědomí (sociální a mentální pole). Tato druhá dimenze, obsahující hodnoty, ideje, názory, postoje, myšlenky a myšlenkové operace, tvoří jakousi spirituální základnu reálného světa a v něm probíhajících procesů. Procesy permanentních proměn subjektu mají své limity, včetně dynamiky svých proměn- temporální stránka proměn. Tyto limity působí proti procesům adaptace na měnící podmínky, uvnitř i vně systému. Proto subjekt, který se profiloval v relaci ke konkrétním společenským podmínkám, je tím méně schopen reprofilace na nové podmínky, čím více se nové podmínky odlišují od podmínek, vůči nimž se zásadně utvářel.

V sedmdesátých letech se komunistická strana a managament české společnosti profilovaly jako subjekt zastavení a zadržování společenských procesů, které vyplynuly z autentického imanentního vývoje společnosti. To, co se událo v české společnosti v druhé polovině šedesátých let, bylo projekcí "duchovní kvintesence", která byla produktem tvůrčího intelektuálního zmocnění reálného jsoucna české společnosti, v jejím statickém i dynamickém projevu.

Tato "duchovní kvintesence" obsahovala jak sebereflexi vývoje české společnosti, tak vizi, jak na daný stav a fázi vývoje reagovat. Společenské procesy šedesátých let tedy nebyly technokratickým projektem, nástrojem sociálního inženýrství, tím méně projevem stranicko-byrokratických struktur, ale dějinným pohybem vyplývajícím ze sebepoznání a z nutnosti jsoucna manifestovat svou imanenci. Toto pnutí jsoucna, strukturovaného v systému, vzniká určitými kvalitami dosaženými v subsystémech a v prvcích systému a z vazeb mezi nimi.

Sebekorigující potenciál systému československé společnosti však neúnosným způsobem "přesahoval" okolí svého systému. Temporalita procesů uvnitř systému (československé společnosti) se ocitla v tak výrazné disonanci s temporalitou pohybů ve vnějším okolí systému a s jeho stavem, že přivodila destrukci spontánních vnitřních procesů. Pád spontánních společenských procesů vyplývajících z imanence československé společnosti a tlak zvnějšku systému vedl ke konstrukci subjektů, které byly nositeli "kvalit a zájmů" mimo systém československé společnosti. Funkcí těchto subjektů bylo aktuálně zastavit a permanentně bránit imanenci společenských procesů a nahradit je byrokraticky kontrolovanou organizací společnosti. Funkce subjektu "brzdy autentického společenského pohybu" určila profilaci tohoto subjektu. Ideovým východiskem a organizační platformou "brzdy a zpětného chodu" společenského pohybu se stal stranický dokument "Poučení z krizového vývoje společnosti .." Naplňováním své funkce se subjekt vyprofiloval a neustále petrifikoval do optimální podoby pro tlumení spontánních společenských procesů, ale také do podoby, která neumožňovala adaptaci na nové pohyby ve společnosti, tím méně jejich ovlivňování. Reálný společenský pohyb probíhal víceméně mimoběžně reflexi a působení subjektů, které vznikly k realizaci mimosystémových potřeb, k zastavení autentických společenských procesů. Tento subjekt dokázal být funkční pouze s určitými nástroji a při brždění, tlumení a zastavování, a v intencích a za spolupůsobení zadavatele mimo systém. Narušení vazby mimo systém a překročení rozsahu spontánních společenských procesů nad určitou míru, vedlo k odhalení reálného stavu subjektu, jímž byla neschopnost sebereflexe a společenské reflexe a neschopnost ovlivňovat společenské procesy.

Období vývoje společnosti spojené s působením politického subjektu vyprofilovaného k zastavení společenských procesů je výstižně nazýváno obdobím stagnace. Společenské podmínky deformovaly nejen subjekt této stagnace, ale ovlivnily všechny společenské subjekty, sociální skupiny a lidi žijící v Československu. A to dokonce i ty skupiny a jedince, kteří byli nositeli autentického vývoje šedesátých let.

Reflexe společnosti a jejího vývoje je důsledkem složitého zobecňování a abstrakce výsledků tvůrčí intelektuální činnosti jedinců, vědeckých týmů, společenskovědních disciplín a vědeckých institucí. Takovéto zobecňování a abstrakce až na úroveň reflexe společenského pohybu je ovlivněno určitými společenskými podmínkami a nástroji společenské gnozeologie.

Společenské podmínky pro poznávací činnost byly v období stagnace deformované a působení adekvátních společenských nástrojů pro společenské poznávací aktivity bylo limitováno. V tom byla příčina jednoho ze zásadních rozdílů mezi vývojem společnosti spojeným s Pražským jarem a s Listopadem 1989. Pražskému jaru předcházelo období bouřlivého tvůrčího intelektuálního a uměleckého "kvasu", zatímco Listopadu předcházela stagnace. Navzdory prohlášením z řad disentu, se po otevření společnosti a "šuplíků intelektuálních představitelů opozice" ukázalo, že v "šuplících" nejsou žádné relevantní analýzy, tím méně vize místa a vývoje československé společnosti po zániku bipolárního světa. A dokonce i dílčí názory nové politické elity na konkrétní témata se ukázaly jako ad hoc účelové názory pro jedno použití v daný den. Markantně to je patrné například na vystoupeních a prohlášeních Václava Havla. Čteme-li dnes tyto dokumenty, těžko nacházíme kontinuitu s realitou české společnosti i s názory Václava Havla v dalších obdobích.

Ukázalo se, že v období stagnace se podařilo nejen zastavit autentické společenské procesy, ale i rozbít vysoký intelektuální potenciál, kterým československá společnost na konci šedesátých let disponovala. Ti intelektuální představitelé Pražského jara, kteří pracovali v oficiálních strukturách, jako daň za poznávání s předem danými limity, do značné míry ztratili tvůrčí schopnost dobírat se podstaty sociálních jevů a společenských procesů. Druhá část intelektuálů Pražského jara, která musela opustit své profese, byla poznamenána tím, že ve své hlavní činnosti nemohla rozvíjet svůj tvůrčí poznávací potenciál, a rizikem deformace své společenské osobnosti. Značná část společensky diskriminovaných členů a funkcionářů komunistické strany si nepřiznávala, že jejich odchod ze společenského výsluní měl stejnou příčinu jako jejich vzestup na tyto pozice, a sice politický faktor, kariéru spojenou s členstvím v komunistické straně. Pocity nespravedlnosti, zneuznání a společenské vyřazenosti vedly k zahořklosti, frustraci a sociální deprivaci. Vzhledem k tomu, že šlo o generaci, jejíž příslušníci byli aktéry "padesátých let", u řady z nich lze mluvit o regresi jejich společenské osobnosti na rovinu padesátých let. Také oni přispěli k tomu, že v řadě atributů se československá společnost v devadesátých letech vracela na úroveň let padesátých. Takovýto vývoj intelektuálů Pražského jara je pouze jeden z možných, na konkrétních jedincích můžeme pozorovat i odlišné typy reakcí a vývoje osobnosti. ( Příkladem může být Miloslav Král, špičkový vědec šedesátých let, který svou poznávací činnost v devadesátých letech povýšil na současnou filozofickou a interdisciplinární úroveň. Viz např. Král, M. Kosmická paměť.Fontána, 2002. )

Mezi vyškrtnutými a vyloučenými členy KSČ, kteří zůstali v oboru a měli možnost odborně pracovat, se po listopadu 1989 projevovala snaha o formální či neformální rehabilitaci. Za diskriminaci považovali to, že nezastávali řídící funkce a pokud vykonávali řídící funkce, tak neodpovídaly jejich představám, anebo nepracovali v institucích, v kterých by chtěli pracovat. Tento přístup lze pochopit v logice praxeologie. Tato sociální ofenziva byla vlastně taktickou obranou před těmi vyloučenými členy KSČ, kteří museli opustit obor a dvacet let nepracovali odborně, a před bezpartijní částí populace. O efektivitě tohoto přístupu svědčí to, že často v konkurenčním boji nepřipustili do pozic odborníky, kteří se po dvaceti letech k odborné práci vrátili, či je z těchto pozic opět postupně vytlačili. (Viz Karel Kosík)

Absence relevantní analýzy společnosti a koncepce či vize ( Analýzou textů Václava Havla a lidí kolem něho se zabývá Petr Rezek v publikaci Filosofie a politika kýče. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. 1991.) jejího dalšího vývoje, která by reflektovala jak dosavadní vývoj československé společnosti, tak vývoj na mezinárodní scéně, vedly k jejich nahrazování naivními a primitivními slogany typu, "Nejsme jako oni", "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí". Naivní východiska vedla i k naivním prognózám typu: "nejpozději do deseti let budeme členy Evropské unie", "do dvou let bude životní úroveň českých občanů na úrovni Rakouska" apod. Neexistuje pouze vztah mezi úrovní společenské analýzy a úrovní koncepce či vize společnosti. M. Petrusek v paradoxu, který nazval "Blochův" říká, že: "Čím nižší je úroveň historického vědomí, tím nižší je také úroveň schopnosti předvídat cokoliv v budoucnosti".( Petrusek, M. Teorie a metoda v moderní sociologii. Str.67.)

Nízká úroveň politické teorie měla své reálné důsledky. K nejvážnějším patří rozbití Československa. Obhájci této události, řešení vztahů mezi Čechy a Slováky rozchodem, charakterizují tuto událost jako fatální. Jiná možnost prý nebyla.

Skutečnost však vždy obsahuje potencionalitu více budoucností, záleží na souhře podmínek a na subjektech, které se stanou aktéry rozhodujících činů v kritickým zlomových okamžicích, kdy je společnost ve stavu latentní dynamiky, umožňující korekce a nové nastavení vývojové trajektorie společnosti. Společenskou funkcí politiky ( Funkce politiky ve společnosti ve svém díle precizně analyzuje a formuluje největší český filozof a sociolog dvacátého století prof. PhDr. J. L. Fischer.) je integrovat odlišné společenské oblasti a zájmy, včetně národních a etnických. Úkolem politiky je vylaďovat společenské regulativy a s pomocí dalších nástrojů slaďovat aktivity subsystémů v zájmu celého systému-společnosti. Nová politická elita první problém, před který byla postavena, evidentně nezvládla, pokud rozbití Československa nebyl záměr. Rozdělení Československa v rozporu s přáním většiny ( Podle výzkumu který, autor realizoval v prosinci 1992, většina občanů chtěla zachování Československa a velká část ostatních si přála uspořádání referenda. Viz výzkum 1992/6. ) Čechů i Slováků bylo jejím selháním, za něž nese politickou, morální a historickou odpovědnost. Nešťastné byly i okolnosti samotné události, rozhodnutí o rozdělení uskutečněné bez možnosti občanů vyjádřit se a odchod Václava Havla z postu prezidenta "potápějícího" se Československa a jeho návrat ( Po vyjádření Václava Havla při jeho první volbě prezidentem v prosinci 1989, že funkci prezidenta bude vykonávat pouze půl roku, to byla vlastně již druhá volba nadplán.) do funkce po vyřešení problémů s rozpadajícím se státem a po vzniku České republiky. Vyřazení občanů z rozhodování o zachování či rozdělení Československa bylo jedním z prvních projevů politické arogance nové politické elity, jejíž další projevy v průběhu devadesátých let občanům stále více vadily.

V moderních českých dějinách je již tradicí při různých příležitostech se kriticky vyrovnávat s osobností Eduarda Beneše, jemuž je vyčítáno rozhodování v letech 1937- 1938 a 1948. Pokusíme-li se o komparaci, vidíme zásadní rozdíl v situaci Československa třicátých a devadesátých let. Zatímco v prvním případě bylo Československo zrazeno i spojenci, se kterými mělo bezpečnostní smlouvu, a zcela osamoceno bylo vyhraněným cílem agrese fašistického Německa, jemuž velmoci podpisem Mnichovské smlouvy tuto agresi legalizovaly, v devadesátých letech se Československo ocitlo v mocenském vakuu. Navíc ze strany velmocí i dalších států byla Československu vyjadřována morální i politická podpora. Nikdy v historii nebylo Československo z hlediska mezinárodních vztahů v tak příznivé situaci. A v této situaci, bez jakéhokoliv vnějšího tlaku, se stalo to, co se nepodařilo ani Stalinovi, a Hitlerovi pouze dočasně, ve středu Evropy rozdrobit malé Československo na dva ještě menší státy.

Rozbití Československa bylo další historickou událostí, která zasáhla zásadním způsobem do životních drah mnoha Čechů a Slováků. V případě rozpadu Československa důsledky neměly generační charakter, jak to je do značné míry u jiných společenských událostí. Dopad byl tím větší, čím více jedinci, rodiny a jejich životy, byly výrazem nadnárodní-československé entity.

Konstrukce subjektů zastavujících společenské procesy, jímž byla především komunistická strana, vedla k řadě neplánovaných důsledků. Principy a realita řízení společnosti byly tak málo funkční, že si život pro fungování společnosti vynucoval paralelní mechanizmy. Na této bázi vznikla a existovala paralelní či druhá ekonomika, kultura, politika. Tyto sféry a jejich fungování nelze vidět jako protipóly, jako bílé proti černému. Celá společnost se nacházela ve stavu sociální patologie a tomu se pochopitelně nemohla vyhnout ani druhá sféra společenské reprodukce. Druhá ekonomika existovala za podmínek porušování právních a morálních norem. Fungovala souběžně či se prolínala s první ekonomikou a často v jejích službách. Mezi státními podniky existovala korupce, v personách manažerů státních podniků se stýkaly obě sféry ekonomiky, první i druhá. Jako subjekty v první ekonomice bránili tito lidé společenským procesům, jako subjekty v druhé ekonomice podnikali pro své osobní ekonomické zájmy, ale také v zájmu fungování státního podniku.

Tyto aktivity a s nimi spojené hodnoty, znalosti, sociální normy a způsoby myšlení je profilovaly jako subjekt. Tito manažeři, v rámci první ekonomiky vyprofilovaní ke stagnaci a v rámci druhé ekonomiky vyprofilovaní jako mafiáni, se ocitli v situací "kdy majetek a moc ležely na ulici".

Podobně jako politický subjekt vyprofilovaný v normalizaci k zastavení společenských procesů se stal subjektem společenské stagnace, ekonomický subjekt-managament socialistické ekonomiky, vyprofilovaný v normalizaci ekonomickými a politickými aktivitami do dvojjedinné schizofrenní podoby se stal subjektem transformace a privatizace. Profil tohoto ekonomického subjektu, utvořeného v normalizaci, a realizujícího přechod ke kapitalistické ekonomice, snad nejlépe vystihuje na počátku devadesátých let mezi kapitány průmyslu standardně rozšířený model. Ředitel či manažer státního podniku založil vlastní soukromou firmu. Tato dvojčata - státní a soukromá firma, mu vytvářela zisk. Soukromé firmě prodával, kupoval od ní, náklady přenášel na státní firmu, aktiva převáděl na soukromou. Všechny tyto aktivity měly jedno společné -- snižovaly majetek státní firmy a zvyšovaly majetek soukromé firmy až do případného konkurzu státní firmy. Při těchto transakcích se uplatnily zkušenosti ze socialistické druhé ekonomiky a řídící pozice v první ekonomice. Schizofrenní podoba ekonomických subjektů, která je důsledkem formování v podmínkách první a druhé ekonomiky v období společenské stagnace, se přenesla až do současnosti a v aktivitách českých manažerů můžeme pozorovat její projevy.

Intelektuální impotence a neschopnost tvůrčího zmocnění se společenské reality vedly k importu společenské ideologie, a to jak pravicí, tak levicí. Pro pravici se stal ideovou platformou thatcherizmus a pro levici postupně blairizmus, tedy změkčená varianta zprofanovaného thatcherizmu.

Součástí propagandy "establishmentu", neustále horlivě opakovaném médii, byla diskreditace jak původní společenské analýzy, tak koncipování autentického společenského programu vycházejícího z reality české společnosti. Do této propagandy patřilo např. zesměšňování tzv. třetí cesty, avšak jen do té doby, než se ve Washingtonu k třetí cestě uskutečnila konference za účasti Billa Clintona a Tony Blaira. K mediálně frekventovaným patřil názor, že vymýšlet něco vlastního, českého, je vlastně nebezpečné a nežádoucí. Jsou tady přece v kapitalizmu osvědčené způsoby a cesty.

V etapě privatizace, společenské džungle ostrých bojů o majetek v hodnotě biliónů korun, byl liberalismus ideální společenskou doktrínou s adorací silného jedince, který se prosadí, a to, co "si urve", mu právem patří. Nad rámec thatcharizmu a blairizmu již byly takové představy, které se i reálně uplatnily, jako například "ekonomika (privatizace) musí být v předstihu před právem ( Tento názor prosazoval především na klíčových privatizačních postech působící privatizátor T.Ježek. ). Liberalismus se stal ideologickým pláštíkem pro primitivní materialismus a egoismus. Ideologie transformace i její praxe zpětně formovaly českou společnost, což se například projevilo nárůstem kriminality a změnou hodnotových orientací. Tento posun je pozorovatelný především na mládeži, která je nejcitlivější a nejdříve transformuje vnější-objektivní do subjektivních kategorií, které interiorizuje. U mládeže narůstá hédonismus a hodnota majetku a klesá význam sociálních hodnot.

V druhé polovině devadesátých let si postupně jednotlivé vrstvy společnosti "s utaženými opasky" začaly uvědomovat, že společenská realita neodpovídá slibům Václava Havla a dalších politiků ("V roce 1991 reálné mzdy byly sníženy na úroveň asi 65% roku 1989 a národ byl vyzýván k utahování opasků". Viz Komárek,V. Státní dluh, reforma a životní úroveň. In: Internetový časopis 4D. ročník I. 3/2004. Přístupný z www.4d.cz). S odstupem řady let od listopadového převratu svalování odpovědnosti za současnou situaci na komunisty přestalo působit. Sociální smír byl však stále ještě nutný pro rozebrání zbývajícího majetku v privatizaci. Provize se stala nenárokovou, ale reálnou složku příjmu příslušných funkcionářů privatizujících státní majetek. A tak se z politiky, po privatizaci velkých majetků, postupně ztráceli "otcové privatizace". Neztratili se však zcela, občas, při vzniku problematické kauzy spojené s majetkem, zcela v pozadí se mihne některý z " privatizátorů první generace".

Rozpor mezi slibovanou budoucností a realitou vedl k politickému show hodnému velké divadelní scény. Václav Havel v dramatickém "žofínském" projevu superkriticky zhodnotil českou realitu, čímž odpovědnost za tento stav vyvrhnul od sebe na další aktéry politické transformace. Václav Klaus, do té doby nekriticky adorovaný českými novináři a v zahraničí zaplavovaný prestižními cenami a pozvánkami na univerzity a významná diskusní fóra, se náhle stal osobou ze všech stran kritizovanou. Ti novináři, kteří svým mediálním tlakem nepřipustili v počátcích transformace do diskuse žádnou koncepci alternativní k představám Václava Klause a po celou dobu nepustili do médií názory kritické vůči Václavu Klausovi a jeho názorům, náhle našli ve Václavu Klausovi osobu zodpovědnou za stav společnosti.

Poté, co se nepodařilo v "sarajevském atentátu" odstranit Václava Klause z vedení ODS, byla založena nová politická strana - Unie svobody. Tímto tahem byla usměrněna nespokojenost občanů, kteří by v této nespokojenosti mohli věnovat své sympatie KSČM. Nyní zde občané měli "novou čistou pravicovou stranu", která nemohla za stav společnosti a kritizovala ODS a společnost podobně jako oni, s tím, že občanovi pomohla v ideologické interpretaci jeho nespokojenosti.

S narůstajícími ekonomickými, sociálními a politickými problémy se v politických a mediálních kruzích objevila nová ideologická teze, která byla přijata za vlastní v různých společenských vrstvách. Problémy a stav české společnosti nejsou projevem kapitalistické společnosti, ale jsou specifikem české společnosti a důsledkem čtyřiceti let komunizmu. To, co je v České republice, není moderní kapitalizmus, ale divoký kapitalizmus 19. století bez morálky a sociálního cítění. Negativní jevy jako korupce, nepotizmus, klientelizmus, tunelování, prorůstání politiky s organizovaným zločinem, ignorace občana politickou mocí a arogance politiků, to vše jsou jevy existující v České republice, za něž se musíme před vyspělými kapitalistickými zeměmi stydět, protože u nich tyto jevy neexistují. Je otázkou několika generací než se s těmito jevy a s důsledky čtyřiceti let komunizmu vypořádáme a budeme na úrovni západních zemí.

Skutečnost je však jiná. V Itálii se v devadesátých letech vlastně zhroutil celý politický systém, protože se prokázala provázanost elity politických stran s mafií. Nešlo již jen o korupci, ale o ovládání státu mafií prostřednictvím politiků. Projevem korupční špičky ledovce v Německu byl korupční skandál sjednotitele Německa kancléře Helmuta Kohla. Celým prezidentským obdobím Billa Clintona se vlekly soudní spory o zákonnost jeho podnikání a mravní stránka chování dovedla Billa Clintona až na hranu jeho odvolání z funkce prezidenta. V Japonsku již patří k politickému folklóru, že premiéři a ministři podávají demise po korupčních skandálech. V dalších zemích jsou běžné situace, že politik má na výběr, buď být zvolen a mít imunitu, či jít před soud. V Belgii se provalil skandální způsob života politických prominentů spojený s pedofílií a s vraždami. Korupce v Evropské unii dosáhla takových rozměrů, že vedla k pádu celé Evropské komise a nová evropská administrativa pod vedením R.Prodiho, která měla ozdravit bruselské morální klima, po pár letech opět stála po odhalení finančních machinací v Eurostatu před otázkou své další existence.

Kontakt naší společnosti se západními zeměmi neznamenal pouze pozitiva. Prostituce, především dětská prostituce, se masově rozšířila také v důsledku pedofilních sexturistů z Německá. První televizní reklamu prostituce si v České republice objednala švýcarská firma. Při zadávání zakázek a při privatizaci měly západní firmy výhodu disponibilních peněz, které mohly použít jako provizi či úplatek. Vytváření korupčního prostředí mělo také charakter importu. Někteří západní podnikatelé vnímali Česko jako banánovou republiku, v níž lze každého a cokoliv koupit.

Teze, že Česká republika je ostrůvek divokého kapitalizmu 19. století v sousedství vyspělých kapitalistických společností, je neudržitelná, zvláště s ohledem na globalizující se svět. Jiná věc je, že v globalizovaném světě mají jednotlivé státy odlišnou pozici a touto pozicí je ovlivněna interakce uvnitř i vně systému.

Ve zkratce lze léta šedesátá charakterizovat jako dobu intelektuálního a uměleckého tvůrčího kvasu vyplývajícího z autenticity české společnosti. Sedmdesátá léta charakterizuje úporná politická snaha zastavit autentické společenské procesy, vyplývající z imanence společnosti. První polovina osmdesátých let znamenala stagnaci ve všech oblastech společnosti a v druhé polovině osmdesátých let, v návaznosti na politické změny v Sovětském svazu, na prosazující se helsinský protokol a na jednání mezi USA a SSSR, bylo společenské klima poznamenáno očekáváním změn.

Dramatická devadesátá léta přinesla destrukci předchozích regulativů, jako byla například skrytá, ale faktická cenzura, nemožnost zakládat politické strany atd. Otevřel se obrovský prostor v řadě oblastí života společnosti. Po období stagnace se však ukázalo, že ve společnosti není potencialita k naplnění tohoto prostoru. Tak, jako se v sedmdesátých letech oficiální politický subjekt profiloval zastavováním společenských procesů, tak se opozice vymezovala vůči establishmentu jako síla destruující oficiální systém. Zákonitě se proto vyprofilovala jako subjekt destrukce. Po změně společenských podmínek a při vzniku obrovského prostoru chyběly konstruktivní tvůrčí síly. Jednotlivé proudy a skupiny původního opozičního subjektu po ztrátě nepřítele, do značné míry působily destruktivně vůči sobě navzájem.

Nedostatek tvůrčí potenciality ve společnosti a projevy tohoto stavu patří k charakteristice devadesátých let. Předchozí situaci společenské stagnace a malého prostoru k aktivitám vystřídala situace velkého prostoru bez jeho naplnění autentickou tvorbou v různých oblastech. Příznakem doby byla preference kopie před originálem, plagiátorství, odtrženost od společenské reality. V médiích se prosadilo kritérium sledovanosti, v umění nad originalitou výpovědi v obsahu i formě zvítězilo kritérium komerční úspěšnosti. Ve společenském životě se podle amerického vzoru střídalo udílení nejrůznějších cen, malých kopií hoolywoodských Oskarů. Čím nižší byla umělecká úroveň v jednotlivých uměleckých oborech, tím větší byl počet soutěží a předávaných cen. Televizi zahltila mediální a virtuální realita. Český divák se v televizi místo vzrušující a dramatické reality transformující se české společnosti seznamoval s virtuálním či mediálním texaským rančem a součástí jeho života se stala rodina z Dallasu.

Také hodnocení v české společnosti získalo podobný charakter. Společnost, její vývoj, společenské oblasti a konkrétní události a jevy nebyly hodnoceny ve vazbě na hodnotový systém a ideály české společnosti a podle toho, co to přináší české společnosti a občanovi. Hodnocení probíhalo na základě kritérií, která byla vně české společnosti. Jak nás hodnotí Evropská unie, co tomu říkají němečtí a američtí politici. Přeneseno do chování individuálních lidí by takové hodnocení vypovídalo o tom, že se nejedná o dospělého člověka, ale o zakomplexované dítě, která u autority rodiče či učitele neustále hledá své sebepotvrzení. Tento způsob hodnocení a usilování o pochvalu od zahraničních partnerů vycházel především ze sféry politiky a médií.

Hodnocení na základě kritérií vně dané společnosti a preference hodnocení subjekty mimo tuto sociální entitu ve svém důsledku zpochybňuje identitu této entity a její samostatnou existenci. Hodnocení podle kritérií imanentních dané společnosti dává společnosti zpětnou vazbu, reflexi, jejíž pomocí probíhá korekce ve směru své vlastní identity. Hodnocení podle vnějších kritérií naopak tuto identitu zpochybňují a vedou k erozi spirituální podstaty společnosti a následně oslabují i projevené dimenze společnosti. T.G.Masaryk tento princip vyjádřil myšlenkou, že státy se udržují těmi idejemi, na jejichž základě vznikly.

Dalo by se předpokládat, že tyto způsoby hodnocení jsou reprodukovány starší generací, která podobné vzorce chování interiorizovala v minulosti vůči SSSR. Kupodivu však největší servilita vůči zahraničí byla spojena s mladou generací redaktorů bez minulosti, která do médií vstoupila na počátku devadesátých let. Spíše se ukazuje, že obdobná situace generuje obdobné chování. Na počátku sedmdesátých let také přišla do médií mladá generace bez minulosti a bez vzdělání, která nejsilněji manifestovala servilnost vůči SSSR. Do určité míry lze zobecnit, že v českých podmínkách nastupuje po převratech do médií mladá generace bez minulosti, s nízkým vzděláním a s vysokou touhou se prosadit. Důsledkem je mimo jiné orientace na nezpochybnitelnou zahraniční moc a servilnost vůči ní.

10. 2. Životní problémy

Člověk je tvor společenský a společností je nejenom formován či socializován, ale v průběhu celé životní dráhy je veškerý jeho život výslednicí a průsečíkem faktorů, které vyplývají z jeho individuality a z vlivu společnosti. Na stejnou společenskou skutečnost reagují jedinci odlišně podle své individuality, ale tato odlišnost od průměrné reakce má své mantinely a různou míru pravděpodobnosti uskutečnění. Předpokládané rozložení pravděpodobnosti reakcí má podobu Gaussovy křivky, ( Gaussova či normální křivka je výrazem normálního či přirozeného rozložení a má podobu zvonu. Charakterikou normálního rozložení je, že "...stejnou hodnotu jako aritmetický průměr mají i modus a medián (nejčetnější hodnota a prostřední hodnota). ...normální rozdělení s největší četností "uprostřed" musí být symetrické." Svoboda, H. Moderní statistika. Praha.1997. str.75. ) modální - nejčetnější reakce jsou nejpravděpodobnější, dále od vrcholu klesají četnosti a pravděpodobnost dalších reakcí, které však nejsou zcela vyloučené. Tento model je vyjádřením sociální determinace člověka a jeho svobody. Pro ilustraci uveďme příklad podnikatele V.Koženého. Česká společnost počátku devadesátých let byla objektivně stejná pro všechny občany, i když není pravda, že jejich startovní pozice byly stejné. Na stejnou společenskou situaci však reagovali jen někteří jako podnikatel V.Kožený. K nezbytným individuálním faktorům patřily mimo jiné podnikatelské schopnosti, relevantní informace a schopnost s nimi pracovat a mravní nevázanost.

Také životní problémy člověka jsou podmíněny individuálně a společensky, přičemž každý problém má různý poměr obou složek. Některý problém je více podmíněn společensky, jiný individuálně. Kanibalismus v primitivním kanibalském kmenu je dominantně podmíněn sociálně, mimořádný případ kanibalismu v evropské kultuře je především výrazem individuální deviace. Negramotnost v chudém africkém státě je výpovědí o společnosti, negramotnost v české společnosti je více sdělením o jedinci.

Problémy českých občanů jsou tedy výpovědí o jejich osobnosti a o jejich životě, ale také sdělením o společnosti. Sledováním problémů v různých životních fázích a v sociodemografických skupinách dostáváme hlubší a jemnější výpověď o společnosti.

Z empirického výzkumu byla na základě volné otázky ( Výpovědi mladé generace byly získány pomocí volné otázky: "Jaký je v současnosti váš hlavní životní problém?" ) a její kategorizace sestavena baterie životních problémů.

Hlavní životní problémy

1. finanční problémy: nedostatek peněz, chudoba, peníze
2. bytové problémy: zaplatit nájem, získat vlastní byt, problémy s majitelem, bydlení s rodiči, bydlení, dojíždění na vysokou školu
3. zdravotní: zdravotní stav, kouření, alkohol
4. studijní problémy : dostudovat, nedostatečná znalost jazyků, maturita, složit zkoušku, přimět se učit
5. pracovní problémy: zaměstnání, podnikání, pracovní podmínky, rovnováha mezi prací a volným časem, nezaměstnanost, zůstat v zaměstnání, vydržet v práci do důchodu, změnit zaměstnání, udržet si postavení
6. rodina: rodinné problémy, konflikty jednotlivých členů domácnosti, neshody v rodině, založit nové manželství, do manželství zasahují rodiče partnera, špatné vztahy mezi členy rodiny, výchova dítěte
7. sociální ( existenční) jistoty: nejistota, existenční problémy
8. problémy s partnerem( partnerkou): najít si partnera, udržet si partnera, konflikty, hádky, citové problémy
9. mezilidské vztahy: problémy s kamarády, vztahy na pracovišti
10. negativní společenské jevy: bída, podvody, nespokojenost s úrovní společnosti, morálka lidí, politika
11. fyzické a psychické problémy: vzhled, psychické pocity, pocit méněcennosti, malá sebedůvěra, odvaha, malé sebevědomí, postava, nadváha, výška, špatná pleť, hádavost, sobeckost, svéhlavost, vzpurnost, nervová labilita, uzavřená povaha, akné, neprůbojnost, nerozhodnost , nesmělost
12. žádné
13. jiné: tato kategorie zahrnuje odpovědi, které byly mimo rámec všech vymezených kategorií
14. nedostatek času: vyjít s časem, mít víc času
15. transcendentno: být blíž Bohu, nirvána, dosáhnout osvícení

Životní problémy ve věkových skupinách

Údaje o hlavních životních problémech ve všech věkových skupinách obsahuje následující tabulka ( Tabulka obsahuje údaje z výzkumů z let 1996 a 2001, které byly získány stejnou metodikou, a je proto možná jejich komparace. ). V nejmladší věkové skupině hlavní životní problém nejčastější souvisí se studiem. Tento typ problému uvádí 37% jedinců nejmladší věkové skupiny. Ostatní problémy jsou ve srovnání se studijními uváděny řádově méně, 13% a méně. Toto poznání obsahuje i pozitivní sociální sdělení. Říká, že velká část mládeže nemá skutečné vážnější problémy. Vnímání studijních problémů jako závažného životního problému je také signálem, že studium je pro mládež ústřední životní kategorií dané životní fáze.

Mladí lidé ve věku 19 -- 23 let mají dva hlavní problémy. Na prvním místě to jsou finanční problémy (20%) a na druhém místě studijní (12%). Studium se stává problémem pro třetinu mládeže ve srovnání s předchozí skupinou. V tomto věku se objevují také další problémy, bytové 6% a fyzické a psychické problémy 6%. Zdravotní problém je v této skupině hlavním problémem již pro 4% jedinců.

Ve skupině 24 - 30 let má finanční problém 25% respondentů a jedná se opět o problém největšího množství mladých lidí daného věku. Do popředí se dostávají pracovní problémy. Pracovní problém uvádí každý desátý respondent. Další uváděné problémy s četností kolem 5% jsou problémy s partnerem, vztahy v rodině, bytový problém a zdravotní problémy.

V následujících věkových skupinách až do 45 let se hlavním problémem stávají peníze, respektive. jejich nedostatek. Ve věku 46 - 60 let jsou finanční problémy rozsahem mírně překryty zdravotními problémy. Ve skupině nad 61 let jsou zdravotní problémy výrazně největším problémem, jako problém pociťuje zdraví 40% respondentů.

Prameny: 1996/1, 2000/1 - 3/5,

Nejméně finančních problémů má mládež do 18 let, v dalších skupinách zasahují finanční problémy větší část populace daného věku. Od věkové skupiny 24 - 30 se finanční problémy dotýkají o něco menšího podílu lidí, tento pokles je ale poměrně malý. Výraznější je až ve věkové skupině 61 a více, jde zhruba o 10% ve srovnání s předcházejícími věkovými skupinami. Tato část populace má již zařízený byt, děti se osamostatnily a nepotřebují již tak výraznou pomoc. K těmto výdajovým položkám se přidává pozitivní příjmová položka, protože v tomto období řada lidí ještě pracuje.

Bytový problém je nejnaléhavější ve věkové skupině 24 - 30 let (7%), dále četnost bytových problémů klesá. Zdravotní problémy jsou jedinou kategorií, která je lineárně závislá na věku a jejíž četnosti plynule v každé další věkové skupině narůstají. Již v nejmladší věkové skupině do 18 let uvádí zdravotní problém jako dominantní 2%. Největší nárůst nastává po 45. roce věku. Oproti předchozí věkové skupině je po 45. roce věku počet lidí, kteří pociťují jako největší problém zdraví, více než dvojnásobný.

Studijní problémy se týkají především nejmladších respondentů, ale vyskytují se i v dalších věkových skupinách. V nejmladší věkové skupině pociťuje studijní problémy jako dominantní více než třetina respondentů.

Výskyt pracovních problémů narůstá od věkové skupiny 19 - 23 let. Nejméně pracovních problémů mají lidé ve věku 15 -18 a 19 - 23 let, což je do značné míry způsobeno i faktem, že pracovní proces se v tomto období ještě netýká velké části této věkové skupiny, protože její členové studují.

Rodinné problémy a četnost jejich výskytu jsou spojeny se soužitím dvou generací. Nejméně rodinných problémů je ve věkové skupině 19 - 23 let. V tomto období se mladí lidé osamostatňují, avšak vlastní rodiny ještě ve větší míře nezakládají.

Společenské problémy - reflexe problémů na makrospolečenské rovině je velmi nízce zastoupena, v některých věkových skupinách není zastoupena vůbec. To je dáno stávajícím společensko-ideovým klimatem, v němž dominuje individuum a individualizace, a také tím, že problémy jedince překrývají problémy celospolečenské. Společensko-politická euforie byla nahrazena politickou skepsí a tendencí řešit vlastní problémy individuálně, bez souvislostí s vývojem společnosti.