To je typická česká křeč -- na Západě je běžné, že jsou redaktoři členy politických stran a nikoho v redakci to nezajímá, nikomu to nevadí. Nakonec, jde přeci o profesionály a tahat své partikulární stranické zájmy do práce by jednoduše bylo neprofesionální a neetické a z hlediska pověsti příslušného redaktora krátkozraké. Osobní názor ovšem není stranickým zájmem, je to právě autenticita nezávislého názoru, co v kontextu dalších nezávislých názorů dalších redaktorů tvoří reálnou svobodu médií, podobně jako bez nezávislého - a třeba i od průměru odlišného - názoru straníka v politické straně se stranická demokracie stává pouze formalitou. V česku je naopak běžné, že tvůrčí pracovníci s názorem jsou ve fašizoidním molochu typu televize upozaďováni, marginalizováni, a nejinak je tomu i v postkomunistických politických stranách, kde odlišný názor od názoru úzkého vedení znamená mnohdy automaticky vyhazov. Tato situace v médiích a politice je spojenými nádobami a v součtu znamená, že naše demokracie je v plenkách, je manipulovaná, nefunguje.

Samozřejmě, že i působení Martina Vadase na veřejné scéně může být čistě teoreticky někým řízené, zmanipulované, a to by byl také důvod mu dělat potíže. Protože však nikdo žádné spiknutí s cílem učinit Martina Vadase hvězdou veřejné scény dosud nedokázal, je diskriminace jeho díla společensky nebezpečným činem, trestným činem, diskriminací a manipulací, za který by veřejně prospěšná instituce měla společnosti i občanům vrátit všechny příspěvky za příslušný rok a odpovědní pracovníci by měli být potrestáni. Je dnes příliš mnoho režisérů, novinářů a redaktorů, kteří jsou opět "na tapetě" a nemohou tvořit nebo publikovat jen proto, že si někdy dovolili mít názor nebo se společensky angažovat.

Televize byly v minulosti (v dobách socialismu i postkomunismu) a jsou dodnes rájem bezpáteřních machiavelistů, kteří si vždy dávali velký pozor, aby neměli nějaký názor nebo aby se příliš nepřiblížili k tvůrci, který nějaké názory má. Tento lidský hnůj je třeba ostrým koštětem z různých televizních a filmových společností, tiskových agentur a médií vůbec ostrým koštětem vymést. Tímto koštětem je především adresná veřejná kritika a vyšší požadavky na řídící orgány uvnitř i vně těchto institucí a společností.

A pokud bych z těchto firem někoho vyrazil, tak především osoby, které se nikdy v ničem neangažovaly, pionýrem či klubem filatelistů počínaje a politickými stranami konče. A podobně je třeba i v politických stranách zatočit s těmi, kteří celý život jen hrabali k sobě a nyní mají drzost vylézt na kandidátky a zaclánět na našem politickém nebi, v médiích a ve výborech stran.

Jan Čulík k tomu připomíná:

Pane Nosreti, není tomu úplně tak. Podle předpisů BBC má novinář povinnost projevit svůj profesionální úsudek (po férovém zvážení všech faktů okolností projevit názor, co je spravedlivé, to se prostě pozná) nikoliv však stranickou zaujatost.

Je pravda, že i "nestranné" médium, jako je BBC, stojí implicitně na straně spravedlnosti a lidskosti, i to je tedy, pro někoho, striktně řečeno, "ideologie". Je pravda, že novinář, který natáčí zraněné lidi ve válečném konfliktu, nebo třeba oběti hladomoru, je natočí a pak jim pomůže, nebo naopak. Mezinárodní novináři dávají ovšem přednost použití kamery a mikrofonu před dílčí individuální pomocí, protože vědí, že odvysílání drastických záběrů může radikálněji pomoci daleko většímu množství lidí, než pouhá dílčí pomoc jednotlivcova na místě.

Daleko složitější je to u kontroverzních politických kauz. Zvlášť, když jsou neprůhledné, a la Hučín. Tam samozřejmě médium, které se bere vážně, zaujme striktně nestranný postoj a kriticky zkoumá všechny okolnosti.

Uznávám ovšem, že principy BBC jsou celosvětově docela silnou výjimkou. Mimo tradici anglosaské žurnalistiky většinou v Evropě neexistuje kritický a zároveň nestranný žurnalismus. V Americe se často pěstuje novinářský aktivismus, usuzuje se, že novináři mají právo bojovat za nějakou politickou kauzu, pokud jsou o její užitečnosti přesvědčeni, nikoliv však za osobu.

Je to věc názoru: podle mě nemá význam sledovat cokoliv, co vychází z apriori zaujatého aktivismu. Kdysi měly Lidové noviny reklamní heslo: "Deník pro lidi pravicového přesvědčení". Už z hlediska komunikační teorie z toho vyplývá, že nové informace, které takový deník bude přinášet, jsou minimální. Inzeruji-li předem, že informace, které přináším, budou výlučně určitého druhu, omezuji tím komunikaci na minimum, anebo ji zcela zruším. Médium, které pouze potvrzuje existující předsudky u tak či onak politické části veřejnosti, není ničím než demokracii neprospěšnou propagandou.

Většina českých dokumentárních filmů, které jsem v posledních letech zhlédl, nedokáže dodržet princip férovosti a při jejich sledování u diváka vyvstává vždycky množství nezodpovězených otázek. To, co českým dokumentům chybí na přesvědčivosti, nahrazují emocionalitou a stranickostí. Vadasův film jsem neviděl, je ovšem fakt, že Česká televize běžně vysílá množstí jiných nedokonalých dokumentů, takže se svět asi nezboří, když odvysílá i Vadasův film.

Jiná věc samozřejmě je, zda má ČT vysílat filmy, které zjevně porušují zákon (aktivistický film podporující kandidáta do voleb v době předvolební kampaně; film od člověka, který se účastnil na předvolební kampani daného kandidáta). Je znepokojující, že i v Etickém panelu České televize existuje tak silná nevědomost, že někteří jeho členové zřejmě nejsou schopni respektovat zákon. Je to snad součástí typické české postkomunistické anarchie, typu "je svoboda a demokracie, tak se přece nenecháme svazovat zákonnými ustanoveními"? Pokud se někomu zákony nelíbí, měl by usilovat o jejich změnu, nikoliv je však anarchisticky porušovat.