|
17. 11. 2006
Ségolène a Nicolas: nová Francie?Výrazné vítězství Ségolène Royal v primárkách francouzské Socialistické strany je podle mne pro celý evropský kontinent skvělou zprávou, neboť dává jasný signál o tom, že Francie se ze země elitářského establishmentu, konzervativního socialismu a antianglosaských tradic možná konečně emancipuje k pragmatickému, uvolněnějšímu pohledu na svět. Je to o to lepší, že též Nicolas Sarkozy, pravicový prezidentský kandidát a pravý opak žoviálního, nevizionářského a podivnou minulostí proslulého Chiraka, jde podobným směrem. Ségolène ani Nicolas ostatně nejsou typickými příslušníky francouzských elit a oba se více či méně hlásí k politice Tonyho Blaira, čili k anglosaskému, liberálnímu vzoru, což je od dob generála de Gaulla něco dosti neslýchaného a převratného. |
|
Dosud bylo možno v Evropě cítit rozpor severských politických špiček, které kladly důraz na reformy, modernizaci, konkurenceschopnost a kompromis mezi socialismem a prosperitou, se šikem německo-francouzského tandemu (v němž byla Francie vždycky konzervativnější a ustrašenější), reformy brzdícím a na přerozdělování spoléhajícím. Je-li na obzoru šance, že Francouzi chtějí revidovat gaullismus a konzervativní socialismus, ba že se po dlouhé době útlumu chtějí stát z brzdy motorem evropského kontinentu, je to nejlepší zpráva, v jakou jsme za posledních několik let vůbec mohli pro Evropu doufat. Ostatně už jen to, že podobné primárky se ve francouzské Socialistické straně konaly vůbec poprvé, svědčí o zajímavém posunu francouzské politické scény anglosaským směrem. |
