Oblbujeme se navzájem kecy o stoupající životní úrovni a nevídaných možnostech, dodávaných nám nejskvělejším politickým systémem -- (údajně) amerikánskou demokracií -- a vůbec si neuvědomujeme, jak podivná hra se s námi hraje.

Starší generace pomalu rezignuje, střední se pokouší vydobýt si místo na slunci a udělat se úspěšnými, mladí jsou naivně důvěřiví, oblbnuti neuvěřitelně brutální antikomunistickou propagandou.

Společnost se za 17 let proměnila. Těžko říci, zda k lepšímu. Stala se totiž vzorovou ukázkou spotřební společnosti.

Nic není důležitější, než pocit, že tohle potřebuju, to musím mít: děti si nedovedou představit, že by se oblékly do hábků či obuly do škrpálů, které by nenesly výraznou světovou značku. Nejen adolescenti, u kterých je možné jakousi bláhovost pochopit, ale už parchanťata v předškolním věku se vychloubají, že mají křampy při nejmenším Addidas, nebo hadříky z nějakého DIPI (ani nevím, jak se to píše, jen jsem to slyšel, když jsem míjel skupinku dětí z mateřinky, štěbetající na procházce s paní učitelkou).

Od dcer učitelek vím, jak obtížné je udržet kolektiv ve třídě, kde dítkám "úspěšných podnikatelů" vyhrávají při vyučování desetitisícové mobily s foťáky, zatím co ti z chudších rodin se musí spokojit s přístroji za dva-tři tisíce! O značkovém oblečení nemluvě.

My jsme kdysi soutěžili o to, kdo bude mít víc jedniček, kdo sebere (ale tenkrát opravdu SÁM) víc papíru, nebo plastikových tub od zubní pasty, kdo nasuší kolik léčivých rostlin. Toužili jsme být členy pěveckého sboru, recitačního kolektivu, sportovního kroužku.

Považovali jsme za čest pomáhat starým babičkám, chodívali jsme je navštěvovat, četli jsme jim z knížek, obstarávali nákupy). Věřili jsme, že hodnota člověka se posuzuje podle výsledků jeho práce -- a bylo nám celkem jedno, jestli někdo z našich rodičů je doktor, kantor, soustružník či jezédák. Jen musel být poctivým člověkem a pracovat tak, aby prospěch z jeho aktivit měla společnost.

Dnes je všechno jinak. Hodnotu člověka prezentuje jeho bohatství, jeho "šikovnost", s jakou si dokáže obstarat všechno -- bydlením počínaje, přes luxusní spotřební zbožíčko až po exotickou dovolenou.

Nevím, zda mají dnešní potomci těch "nejúspěšnějších" větší potěšení z pobytu "na Kanárech", než jsme měli my z prázdnin u babiček na venkově, nebo později dokonce z ohromení z poznání černomořských či baltských pláži.

Vím ale docela jistě, že jsme nebrali drogy, nepřepadávali osamělé sotva jdoucí chodce, ani nešikanovali spolužáky (i když jsme si samozřejmě také dovedli ledacos mezi sebou vyřídit).

Možná jsme žárlili, když někdo byl vybrán, aby v květnových dnech "stál čestnou stráž" u pomníčku padlých, ale věřili jsme, že není poctěn proto, že je synem předsedy partaje, ale proto, že je dobrým pionýrem (a žákem).

Mnohé se změnilo. Ideály jsou zapomenuty. Dnes je ideálem tanec kolem zlatého telete. Možná, kdybychom se odvážili podívat do historie jinak než přes štěrbinu nenávisti, bychom zjistili, že to vše už tady bylo. Že takový stav "bezbožnosti" byl předzvěstí tragického konce společnosti, která ztratila úctu k obyčejnému životu. Možná by stálo za to, připomenout si důvody zániku kdysi mocných a skvělých civilizací: nebylo to poznání nového! Naopak -- byla to ztráta schopnosti zachovat střízlivý rozum.

Dnes děláme všechno proto, abychom se k osudu pádu co nejdříve přiblížili. Nenávist k těm, kteří mají odlišný názor a způsob života, povyšujeme na státní doktrínu. Stáváme se zajatci vlastní zloby, vlastních představ o naší nejvyšší dokonalosti. Lžeme si. Klameme sebe i své děti. Připravujeme si neodvratný konec.

Zbývají vteřiny do hodiny dvanácté.