V nedávném článku "Dopis Olze: Stará a nová Evropa a smutný anděl dějin" (Britské listy 14. 3. 2003) zformuloval Mirek Vodrážka některé otázky o nedávno skončeném prezidentství Václava Havla. Tyto otázky jsou na místě. Havlovo prezidentství někteří vidí jako "tragédii"; jeho proměnu z disidentského intelektuála v prezidenta jako chybu, kterou, podle Vodrážky, předvídala pouze Olga Havlová.

V rozhovoru s Monikou Zgustovou pro Quadernos d'Arquitectura i Urbanisme v březnu 1987^[1] o přesnosti v kompozici románu se Milan Kundera zmiňuje o tom, jak je důležité věnovat pozornost sémantice a jak nedokonalý překlad může způsobit významový posun díla. Připomínají se v něm klíčová slova některých Kunderových prací, třeba "lítost" v Knize smíchu a zapomnění^[2], "soucit" v Nesnesitelné lehkosti bytí^[3], uváděný v různých slovanských, románských a germánských jazycích, slovo "domov", s nímž se setkáváme v Umění románu^[4]. Poslední Kunderův román^[5], vydaný nejdříve ve španělštině a katalánštině a záměrně přeložený do němčiny až s ročním odstupem, se zabývá dalším klíčovým slovem, a to steskem.

Jde zřejmě o kreativní přínos Cesty změny k pátrání po osudu 10,5 miliardy korun. "Okrádat občany by se nemělo v této zemi vůbec, natož bez zjištění viníka této ztráty," míní předseda této politické strany Jiří Lobkowicz ... To Evropští demokraté to vzali zkratkou a podali rovnou trestní oznámení na "neznámého pachatele".

Vladimír Brázda z tiskového oddělení Cesty změny k tomu podotýká:

Cesta změny si určitě nemyslí, že to, co se stalo s arbitráží, která bude stát 10,5 miliardy korun, by bylo normální. Naopak. Senátor Martin Mejstřík v té věci včera žádal uspořádat veřejné slyšení, zablokovali to z klubu ODS. Stále ještě ale existuje možnost, že lidé nebudou brát vládu v této zemi za fatální výsledek komplotu ODS s komunisty, ale budou se účinně snažit tlačit na své zástupce. Protože je volili - to je ta největší tragédie v této zemi. Lidé volí zloděje a potom je jim už všechno jedno. To je základ sdělení, které jsem totuto bankovkou poslal také do Britských listů.

Tony Blair byl připraven rezignovat na své místo britského premiéra, kdyby býval prohrál hlasování v Dolní sněmovně o válce proti Iráku, přiznal v pátek.

Uvedl, že kdyby býval byl minulý měsíc při hlasování v Dolní sněmovně o tom, zda provést či neprovést útok na Irák, poražen, odstoupil by. Před hlasováním poskytl svému úřadu instrukce, aby se připravili na jeho rezignaci.

. Tony Blair přiznal, že se bál, že přijde o své premiérské místo, když vedl Británii do války proti Iráku, avšak o svém přesvědčení, že je tato kauza správná, nikdy nepochyboval. V rozhovoru, který Blair poskytl pátečnímu vydání britského bulvárního deníku The Sun, se britský premiér zmiňuje o ulehčení, které pociťoval, když viděl, jak v centru Bagdádu padá Husajnova socha.

"Byly skutečně okamžiky, kdy jsem byl opravdu znepokojen. Byly chvíle, kdy to opravdu vypadalo, že se dostaneme do značných potíží a deset dní po začátku války jsem měl obavy, jak dlouho to bude všechno trvat. Ptal jsem se sama sebe, zda jsme vycházeli ze špatných předpokladů.

Jakmile jsem se ale jednou učinil to, co jsem považoval za správné rozhodnutí, nenechal jsem se vyvádět z míry vší tou kritikou a neshodami a hádkami," řekl Blair. a dodal, že považoval za nesmírně frustrující a často velmi zvláštní, že tolik lidí se stavělo proti tomu, co se mu v zásadě zdálo tak zjevně správné.

Konec konců, kdybych přišel o premiérský úřad, tak bych o něj přišel., Ale aspoň bych o něj přišel na základě něčeho, v co věřím. Nejhroznější pro člověka v mém postavení je přijít o to postavení na základě něčeho, v co opravdu nevěříte."

Tony Blair přiznal, že byl "velmi rozhněván", že Rada bezpečnosti OSN neschválila druhou rezoluci pro útok proti Iráku.

Organizace Greenpeace se rozhodla udělit ke Dni Země cenu nazvanou "Dioxinová kachna Spolany" za nejabsurdnější výrok týkající se toxického zamoření v chemickém závodě Spolana Neratovice. Kromě představitelů Spolany patří mezi kandidáty také zástupce Fondu národního majetku (FNM), ministr životního prostředí a středočeský hejtman. Greenpeace chce udělením ceny upozornit na nepravdivé informování ze strany podniku i veřejné správy a na neplnění slibů o změně přístupu při řešení toxického zamoření Spolany.

Nejméně šest dětí bylo tento týden zraněno v Iráku tříštivými bombami, už poté, co válka skončila. Pětiletý chlapec Ali Mustafa přišel o zrak, když zvedl ze země tříštivou bombu. Bomba mu explodovala v ruce.

"Dvě moje děti byly raněny a dva sousedé mají také tuto tragédii," konstatoval Ghaleb Mustafa, Aliho otec.

Tisíce tříštivých bomb leží po celém Bagdádu. Týden po ukončení bojů je ústřední nemocnice v Bagdádu stále ještě scénou válečného chaosu, který se snaží odstraňovat neúnavní nemocniční zaměstnanci. Děti leží na špinavých matracích z PVC, matky drží brečící děti, uspěchaní lékaři podepisují předpisy, které nemají si ani čas řádně přečíst.

Lékaři dosud neměli možnost zjistit, kolik dětí bylo ve válce raněno - v Bagdádu stále nefungují telefony.

Lékařské organizace ve městě většinou stále ještě nefungují a dětské nemocnice jsou pacienty obléhány. Devítiletý chlapec s nádorem na mozku sedí v kolečkovém křesle. Potřebuje chemoterapii. "Jak to můžeme teď poskytnout?" říká lékař. "Máme ještě pár základních léků ve skladišti, ale pokud nezačnou být nové zásoby posílány dnes, zanedlouho nám všechno dojde. Nejsme ochotni přijmout Spojené státy a Británii jako okupanty, ale protože jsou tady podmínky velmi špatné, žádám OSN, Británi, USA, jakoukoliv zemi, aby nám pomohla."

Čtvrtek, 15.00: Jacques Chirac a Tony Blair se neúčastnili rituálního fotografování na závěr summitu v Athénách, předčasně odjeli, konstatovala reportáž rozhlasu BBC ve čtvrtek v poledne a pokračovala: Přišli tedy o bizarní vyvrcholení tohoto summitu, kdy byly vedoucím představitelům zemí EU rozdány olivové ratolesti a byli nuceni postavit se před obrovskou, stylizovanou bílou holubicí. Byla to skutečně schůzka o míru, o míru v Iráku a o interním míru v rámci EU. Účastníkům se podařilo pohřbít své neshody alespoň natolik, aby podepsali společnou deklaraci, požadující, aby v Iráku hrála ústřední roli Organizace spojených národů. Avšak role OSN zůstává velmi sporná. Kofi Annan zdůraznil, že jakékoliv významnější rozhodnutí musí přijmout Rada bezpečnosti OSNa je zjevné, že bude obtížné jakokoliv takové rezoluce dosáhnout.

Podle reportéra BBC v Athénách byla situace na summitu taková jako "po velké manželské hádce, kdy se oba partneři rozhodli přece jen se nerozejít". Kofi Annan hovořil o hlubokém podezření a nedůvěře, která zavládla světem, a o tom, že je nutné tuto nedůvěru překonat. Svět si nemůže dovolit dlouhé období, v němž by se obě strany v konfliktu nadále obviňovaly. Ale situace stále není řádně napravena, nikdo neví, jakou roli přesně má hrát OSN, Američané se ohledně toho nechtějí konkrétně vyjádřit. Na tiskové konferenci řekl jeden francouzský novinář: "Proč se komuniké nezmiňuje o ilegální okupaci po ilegální invazi?" Tak se ale už na summitu EU nemluvilo. Takže to mohlo být horší, ale situace není příliš dobrá.

Čtvrtek 17.00: Americká armáda oznámila, že zajala v Bagdádu Barzana Ibrahima al-Tikriti, nevlastního bratra Saddáma Husajna a jeho čelného poradce, poté, co na jeho přítomnosti upozornili americké speciální jednotky Iráčané. Barzan má mít rozsáhlé informace o tom, jak fungoval svržený irácký režim. Tvrdí se o něm také, že se osobně podílel na mučení svých oponentů, prý také pomohl Saddámu Husajnovi ukrýt miliardy dolarů v jiných zemích a také je obviňován, že se podílel na genocidě tisíců Kurdů během osmileté íránsko-irácké války. Jak poznamenal list Independent, méně příjemné pro západní spojence je to, že jako bývalý šéf irácké zahraniční rozvědky má Barzan ztrapňující informace o těsné vojenské a výzvědné spolupráci mezi Západem a Bagdádem během krvavé irácko-íránské války. Barzan posléze deset let pracoval jako velvyslanec Iráku u OSN ve Švýcarsku a v roce 1999 byl odvolán do Bagdádu uprostřed nepodložených zpráv, že měl po konfliktu se Saddámem v úmyslu emigrovat. Američané doufají, že se podaří z Barzana získat informace o tom, kde jsou ukryty Saddámovy miliardy. Právě Barzan je také činěn odpovědným za popravu britského novináře Farzada Bazofta v březnu 1990.

Minulou neděli zatkly údajně britské speciální jednotky SAS dalšího nevlastního bratra Saddáma Husajna, bývalého náměstka ministra vnitra Watbana Ibrahima Hasana al-Tikriti. Oba muži jsou na seznamu 55 nejhledanějších činitelů iráckého režimu.

Paradoxní je, že se Spojené státy rozhodly svrhnout Saddáma Husajna až teprve, kdy jeho politika přestala vyhovovat americkým zájmům. Dříve jeho režim naopak vyzbrojovaly, jak dokázal list Washington Post, viz ZDE

Režim Saddáma Husajna měl styky s jednou africkou teroristickou organizací, napsal ve čtvrtek britský list Daily Telegraph. Dokumenty v této věci byly nalezeny na ústředí irácké rozvědky v Bagdádu. Irácký velvyslanec v Nairobi jednal podle těchto dokumentů s představiteli organizace jménem Spojené demokratické síly, což je ugandská protizápadní organizace. Účelem této organizace se mělo stát "pašovat zbraně v globálním měřítku pro svaté válečníky, bojující proti americkému, britskému a izraelskému vlivu v Africe, na Blízkém východě, v Asii a na Dálném východě. Píše se o tom v dopise, datovaném v dubnu 2001.

Spojené státy už dlouho argumentují, že Saddám pomáhal islámským organizacím, ale nebyly dosud schopné předložit o tom žádné důkazy. Zde je jeden takový důkaz, argumentuje tento konzervativní deník s těsnými vazbami na britskou rozvědku.

Z jiných dokumentů, získaných v ústředí Saddámovy rozvědky v Bagdádu, podle listu Daily Telegraph vyplývá, že Rusko poskytovalo Saddámu Husajnovi v měsících před válkou pomoc a dodávalo mu mimo jiné informace o soukromých rozhovorech mezi Tonym Blairem a západními politickými představiteli, například o rozhovoru mezi Blairem a Berlusconim, který se konal 15. února 2002 v Římě.

Inspekční tým ze Světové zdravotnické organizace provedl svou první podrobnou inspekci ohledně situace v nemocnicích v severoiráckém městě Kirkuk. Tým zjistil, že infrastruktura pro dodávku pitné vody a elektrické energie ve městě je nefunkční a že zdravotnická zařízení byla vážně poškozena pleněním, takže nejsou řádně v provozu.

Inspekční tým navštívil nemocnici Azadi, hlavní nemocnici v oblasti Kirkuku. Ve 400 lůžkové nemocnici bylo jen 40 pacientů, všichni jen s malými anebo mírnými zraněnými. Hlavním důvodem pro tak nízký počet pacientů bylo toto: zaprvé, za nynějších okolností jsou šance na přežití pro osoby s vážným zraněním velmi nízké; zadruhé, zaměstnanci nemocnice i pacienti dospěli k závěru, že není bezpečné jít do nemocnice. V současnosti nechodí do zaměstnání 50 -- 75 procent zaměstnanců nemocnice. Většina pracovníků nemocnic nedostala plat a neexistuje systém, v jehož rámci by mohli dostat zaplaceno za měsíc duben.

Zdravotníci v Iráku pracují ve velmi obtížné situaci. Někteří přespávají v nemocnicích a jinde na pracovištích. Přichází mnoho zpráv z Bagdádu, z Nasiriye a z Basry o tom, že zdravotníci bránili své nemocnice a kliniky před ozbrojenými pleniteli. Avšak ani toto intenzivní nasazení nezabrání tomu, aby se irácké zdravotnictví nerozložilo, uzavírá Světová zdravotnická organizace.

Doc. Mojmír Králíček, známý na evropských univerzitách originálními myšlenkami, marně pátral po ztraceném portrétu, aby doložil odvážnou hypotézu, která ho napadla, když o husitském válečnictví přednášel na mezinárodní konferenci v Bernu.

Pod vlivem parapsychologických teorií usoudil, že vyhrané bitvy proslaveného válečníka, způsobila nikoliv pevná organizace polních vojsk a moderně pojatá pohyblivá taktika vozových hradeb, ale naprostá Žižkova slepota.

I. Německý sociolog Max Weber definoval moderní národní stát jako monopol na legitimní užití násilí uvnitř určitého území. Podle této definice je stát silou, která svým poddaným zabraňuje, aby ve svém každodenním životě používali násilí. Činí tak mimo jiné i proto, že si sám vyhrazuje právo použít sílu na ochranu vlastních zájmů.

Málokteré knižní dílo zapadá do současné apokalyptické atmosféry tak dobře jako "Bestiář" Luboše Antonína. Kniha vydaná nakladatelstvím Půdorys představuje čtenáři ucelenou řadu tradičních mytologických oblud, nestvůr a bájných bytostí, které od starověku tvořily zlatý fond fantastických pohádkových a dobrodružných vyprávění. Najdeme mezi nimi fénixe, salamandra, létající a vodní hady, draky, bazilišky, Sfingu, Kyklopy, kentaury, Pégasa, jednorožce, upíry, vampy, larnie, zombie, Satyry, Loreelei, rusalky, vodopanenky, Sirény, mořské mnichy, ptáka Noha a velké množství dalších.

Odkud se vzala podobná monstra zůstává záhadou. Pouhým kombinováním anomálií by se dala vytvořit nepřehledná řada dalších bytostí, ale klasické bestiáře představují omezený počet strašidelných typů, charakterizující konkrétní lidské povahové atributy. Bestiáře patřily vedle cestopisů k nejoblíbenější středověké četbě a byly doplňovány alegorickými mravními příběhy a poučeními. Bájní živočichové mají něco společného, vznikli nepřirozeným spojením a pářením a obvykle se soudí, že jde o dílo ďábla. Z hlediska hlubinné psychologie reprezentují podvědomí lidské mysli. Nabízí se i další otázka, zda se nejedná o pozůstatky zvířeny zničené biblickou potopou nebo doklady fauny ztracené atlantské civilizace.

Základní osnovu knihy tvoří čtyři stovky pečlivě vybraných a dosud nepublikovaných ilustrací z období 14. až 16. století, pocházejících z Národního muzea. Texty je možné vnímat ve více kulturních rovinách, včetně přesahů do alchymie, magické a kabalistické symboliky.

Cenné jsou citace, odkazy a vysvětlení místních reálií a hermetický výklad a analogická srovnání popisovaných jevů. Cílem autora však nebylo přinést vyčerpávající klasifikaci netvorů, ale nastavit fantaskní zrcadlo minulosti soudobé společenské realitě, v níž "bestia triumphans" slaví opětné úspěchy. Podařilo se mu tak, jako kdysi Jorege Luis Borgesovi ve "Fantastické zoologii" (Odeon 1987) vytvořit dnes tolik potřebný moderní a lehce ironický bestiář.

Ježíš se naposled zvedl k hlavě kříže. "Otče," zvolal. "Do tvých rukou poroučím svého ducha."

Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu. Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: "Dokonáno jest." Jeho tělo se svezlo dolů, Ježíš se vzdal smrti.

Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo. Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a Jeruzalemskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami a zamířila k Mrtvému moři, zanechávajíc svou stopu na zemi, na skalách i v horách.

Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž. Pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. "Jistě to byl Syn Boží," řekl ostatním.

Z "reportážní" knihy amerického novináře Jima Bishopa Den, kdy zemřel Kristus
přeložil koncem šedesátých let pro pražské nakladatelství Vyšehrad Jan Čulík senior
pokračování a další podrobnosti BL

Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanské církve, je spojený s památkou umučení a vzkříšení Krista. Vzkříšení Ježíše je pro křesťany centrálním bodem jejich víry, smrt pro ně není konec, ale nový začátek nového života, a proto se o Velikonocích zvěstuje, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí. V rané církvi se Velikonoce slavily zprvu v den židovského svátku pesach. Ještě dnes se považuje křesťanská slavnost velikonoční noci také za vzpomínku na "Starou" smlouvu.

Na velikonoce se křesťané připravují 40ti denním obdobím nazývaným postní doba, které začíná Popeleční středou. Je to původně doba, kdy lidé toužící přijmout křest (katechumeni) zintezivnili svoji přípravu. Ostatní křesťané se brzy připojili, aby si tak sami svou víru oživili. Po velikonocích nastává velikonoční doba, která trvá 50 dní do svátků "Seslání Ducha svatého", kdy se připomíná další událost. Velikonocemi totiž nic neskončilo. Apoštolové se v dalších 40ti dnech setkávali se vzkříšeným Kristem. Při posledním setkání jim Kristus řekl, že již ho neuvidí, ale dostane se jim posily Ducha svatého. Což se stalo za dalších 10 dní.

V biblické době byl pesach první ze tří poutních slavností, konaných u příležitosti žní. Jiné označení, užívané pro slavnost, Chag HaMacot a pouť, spojená se zabíjením obětního zvířete ještě v nomádské době, ukazují na to, že oběť prvotin ze stáda byla spojována s obětí obilí v pozdější době usedlosti v jeden slavnostní rituál. Okolnost, že chléb je požíván nekvašený, by pak mohla souviset s tím, že obilní prvotiny byly obětovány bezprostředně v návaznosti na žně, takže ke zhotovení kvašeného těsta nezbýval čas. Protože usedlý způsob života a zemědělství předpokládají držení půdy, a získání půdy je v židovské tradici spojeno s koncem egyptského otroctví, byla obětní slavnost přeměněna ve slavnost osvobození.

Pesach se nazývá osm dní (v diaspoře, ale sedm dní v Erec Jisra'el) trvající židovský "svátek přejití", který odpovídá křesťanským velikonočním svátkům; dodnes se v židovství slaví na památku vysvobození z Egypta a přechod rozestoupivšího se Rudého moře. Název Pesach (překročení) připomíná i to, že Bůh obešel, minul, "překročil" domovy Izraelitů, které byly označeny krví baránka, kduž zahubil egyptské prvorozené poslední z deseti egyptských ran (Ex. 12:23.27). Nekvašené chleby, které se požívají v týdnu pesach, macesy, symbolizují chvat při útěku z Egypta.

Nejsou jen výzvou k půstu a připomínkou lidské konečnosti. Mají i radostné a slavné rozuzlení příběhu. Platí to ale v našem dnes i statisticky nejbezbožnějším národě v Evropy?

Pápež adresuje encykliku

Virtually tuto úvahu nepublikoval. Také Neviditelný pes mi není nakloněn. Ale dávám přednost Britským listům, přiznávám. Zajímavé je, že ty vulgárnější reakce na texty a nadávání autorům se objevuje v BL asi nejčastěji, rozhodně víc, než kde jinde; mám dojem, že Jan Čulík je po té stránce nejoblíbenějším terčem anonymních sprosťáků, léčících si takto komplexy. Myslím, že ho to baví.

Taky tedy k Reflexu.

Jeho optika pohledu nás nenechá na pochybách o tom, že i když ještě máme před sebou mnoho práce, v globále se dílo daří, a to navzdory morousům všeho druhu i veřejnému mínění. Problém je pouze v tom, že se ministrova vize podobá spíše Ladovu naivnímu obrázku české vesnice nežli vážné politické analýze světové situace. Jinak by si totiž musel všimnout toho, že svět se změnil již před tím, než dopadla první bomba na Bagdad.

Autor píše z Hannoveru.

Dovolím si malý exkurz do historie, ve kterém se pokusím nastínit, že Američané dnes v podstatě činí totéž, co Čína v 50. letech, a po kterém mě jistě všichni znalci a obránci lidských práv budou chtít pranýřovat. I přesto to udělám, a to jen proto, aby byl vysloven názor, který má jaksi tu nevýhodu, že je na špatné straně všeobecného mínění. Neboť historii píšou vítězové a dějiny Číny posledních dvou století byly jednoznačně dějinami státu poraženého, shodou okolností, tzv. západními mocnostmi, které se nerozpakovaly naplnit svá muzea nejhodnotnějšími uměleckými díly různých dynastií z dob, kdy ony samy se teprve učily psát.

Autor žije a pracuje v Číně.

Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník. Veškeré informace o tom, jak jsou darované peníze využívány, pravidelně zveřejňujeme. Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 100 111 3917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2. Finanční dary Občanskému sdružení jsou odečitatelné od základu daně z příjmu.