Perský záliv je klíčovou oblastí pro budování amerického impéria, míní autor. Je tam třicet procent veškeré světové ropy. Už třicet let argumentují vlivní washingtonští stratégové pro zahraniční politiku,že Spojené státy musejí tento region a jeho ropu ovládnout. Nejblíže k realizaci tohoto plánu se na invazi do Iráku dostala vláda prezidenta Bushe. Základním stavebním kamenem nynější americké politiky vůči Iráku je americké úsilí o globální hegemonii -- Amerika musí mít nadvládu nad všemi potenciálními soupeři najednou. Proto musejí být Spojené státy schopné nejen vyslat svou armádu kamkoliv a kdykoliv, ale musejí také ovládat hlavní světové surovinové zdroje, zejména ropu. Ovládnutí ropy na Blízkém východě by znamenalo, že Spojené státy budou moci odepřít přístup k ropě svým globálním konkurentům. Po ukončení studené války vznikla situace, kdy mohou Spojené státy vnucovat svou vůli komukoliv na celém světě -- a ti, kdo mají možnost ovlivňovat události prostřednictvím své moci, mají povinnost tak činit. Tak charakterizoval současnou americkou politiku Chas Freeman, americký velvyslanec v Saúdské Arábii za prvního prezidenta Bushe.

Irácká ropa je lehce dosažitelná a je levné ji těžit. Západní ropné společnosti už jednají celou řadu měsíců s iráckými emigranty o tom, aby měly právo na těžbu.

Avšak motorem války proti Iráku nejsou ředitelé ropných společností, mnozí z nichž se obávají důsledků války. Cílem ovládnutí Perského zálivu není ropa, ale moc. Ten, kdo ovládá Perský záliv, ovládá Evropu, Japonsko i Čínu.

Spojené státy si budují svou vojenskou přítomnost v Perském zálivu už od prvního ropného šoku v sedmdesátých letech. Převzetím moci nad Irákem dokončí Bushova vláda realizaci dlouhodobého strategického plánu. Je to Kissingerův plán.

James Akins byl v roce 1975 americkým velvyslancem v Saúdské Arábii, když vyšel v časopise Harper's článek s titulkem "Jak se zmocnit arabské ropy". Argumentoval, že energetické problémy Ameriky by byly vyřešeny, kdyby se Amerika zmocnila arabských ropných polí a vyslala do oblasti Texasany a lidi z Oklahomy, aby tam ropu těžili. Článek vyšel pod pseudonymem, Akins řekl v televizi, že osoba, která něco takového navrhuje, je buď šílenec, nebo zločinec anebo sovětský agent. Pak se ukázalo, že článek byl výsledkem studie, kterou provedl jeho šéf, tehdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Akins přišel o zaměstnání.

Kissinger nikdy nepřiznal, že článek obsahoval jeho myšlenky, avšak v roce 1975 uvažoval v rozhovoru pro časopis Business Week že by bylo možno snížit ceny ropy "masivní politickou válkou proti zemím jako Saúdská Arábie a Írán, takže by byla ohrožena jejich politická stabilita a možná i bezpečnost, pokud by nespolupracovaly."

Tyto myšlenky začali postupně přijímat za své američtí konzervativní strategové, dnes se jim říká "neokonzervativci" a v jejich čele stojí Richard Perle, šéf vlivné Rady pro obrannou politiku v Pentagonu, ä Paul Wolfowitz, náměstek amerického ministra obrany. Tito lidé a jejich stoupenci nyní zasedají v Bílém domě, v Pentagonu a na ministerstvu zahraničních věcí. Nejblíže mají k viceprezidentu Cheneymu a k ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi.

Od války v Perském zálivu v roce 1991 posilují Spojené státy svou vojenskou přítomnost v Perském zálivu a v celém regionu.V přípravě invaze proti Iráku využívá nyní americká vláda tohoto vojenského procesu, trvajícího už čtvrt století.

1. V sedmdesátých letech stoupla cena ropy patnáctkrát. V lednu 1980 vyhlásil v podstatě prezident Carter Perský záliv za zónu amerického vlivu:" Každý pokus vnějších sil získat kontrolu nad oblastí Perského zálivu bude považován za útok na životně důležité zájmy USA a bude odražen všemi nutnými prostředky, včetně vojenské moci," řekl Carter. Vytvořil Jednotky rychlého nasazení, v jejichž rámci mohlo být v případné krizi vysláno okamžitě do Perského zálivu několik tisíc amerických vojáků.
2. V osmdesátých letech, za prezidenta Reagana, začaly Spojené státy požadovat od zemí v Perském zálivu, aby jim umožnily přístup ke svým vojenským základnám a k infrastruktuře. Jednotka rychlého nasazení se proměnila v Ústřední velení, nový americký vojenský úřad s pravomocemi pro Perský záliv a oblast od východní Afriky až k Afghánistánu. USA prodaly začátkem osmdesátých let Saúdské Arábii zbraně za miliardy dolarů ve snaze vytvořit protisovětskou alianci, jejímž členem měly být Turecko, Izrael a Saúdská Arábie. Uprostřed irácko-íránské války vytvořilo americké námořnictvo speciální flotilu více než čtyřiceti letadlových lodí a křižníků pro Blízký východ, která ochraňovala ropné tankery.
3. Až v roce 1991 se podařilo Spojeným státům přesvědčit země v Perském zálivu, aby jim dovolily trvale umístit svá vojska na jejich území. Po válce v Perském zálivu prodali Američané Saúdské Arábii zbraně a zbrojní infrastrukturu v hodnotě více než 43 miliard dolarů a Kuvajtu a dalším zemím v oblasti zbraně v hodnotě 16 miliard dolarů. Po válce v Perském zálivu se skoro všechny země v oblasti začali účastnit společných vojenských cvičení s americkou armádou. V roce 1995 řekl tehdejší americký ministr obrany, že vojenská přítomnost USA na Blízkém východě dramaticky vzrostla. Vytvoření bezletových zón nad Irákem v roce 1991 také posílilo americkou přítomnost v oblasti. Hypermoderní velitelské středisko za miliardu dolarů bylo vybudována nedaleko Riyadu v Saúdské Arábii a další se tajně staví v Qataru.
4. Válka v Afghánistánu a nekonečná "válka proti terorismu", které vedla k americkým vojenským zásahům v Jemenu, v Pákistánu i jinde, dále posílila americkou vojenskou přítomnost na Blízkém východě. Americký obranný rozpočet nyní dosahuje přibližně 400 miliard dolarů ročně (v roce 2000 to bylo 300 miliard dolarů) a asi 60 miliard dolarů z toho je určeno pro americkou armádu na Blízkém východě. Buduje se a rozšiřuje americká vojenská infrastruktuar od Džibuti přes ostrov Diego Garcia v Indickém oceánu až hluboko do střední Asie. Americká armáda se etablovala v zemích jako Afghánistán, Uzbekistán a Kirgistán, které bývaly dlouhodobě součástí sovětské sféry vlivu. Střední Asie, bohatá na ropu, je nyní východním pojítkem v téměř nepřetržitém řetězci amerických základen a spojenců, který vede od Středozemního a Rudého moře daleko do asijského zázemí.
5. Odstranění Saddáma Husajna bude zřejmě posledním chybějícím kusem skládanky, potvrdí to americkou imperiální přítomnost. Neokonzervativní stratégové jako Robert Kagan argumentují, že je "velmi pravědpodobné", že bude USA udržovat v Iráku vlastní vojenské základny. Kagan je zakladatelem tzv. Projektu pro nové americké století, seskupení amerických zahraničněpolitických jestřábů, k nim patří v Bushově vládě Cheney, Rumsfeld a Wolfowitz a další.
6. Loni v létě pozval Perle stratéga z Rand Corporation Laurenta Murawiece k přednášce na zasedáno jeho Rady pro obrannou politiku: Murawiecova tajná přednáška byla prozrazena a vyvolala kontroverzi, když se ukázalo, že hovořil o Saúdské Arábii jako o "ohnisku zla"; navrhl, aby byla svržena saúdská královská rodina a aby Spojené státy okupovaly saúdská ropná pole. Murawiec se domnívá, že skoro všechny státy kolem Perského zálivu jsou nestabilní, selhaly, a Spojené státy mají sílu je zreorganizovat a znovu vybudovat. Americké armádní systémy, které by byly v regionu vytvořeny, by pak mohly být lehce použity v každé nové krizi.

Americké ministerstvo obrany má zřejmě připraveny plány na okupaci Saúdské Arábie pro případ, kdyby byl ohrožen přístup k tamějším ropným zdrojům. Svědčil o tom Robert E. Ebel, ředitel energetického programu ve Středisku pro strategická a mezinárodní studia, kde jsou poradci Kissinger, bývalý ministr obrany a šéf CIA Schlesinger a Zbigniew Brzezinski.

Ebel před dvěma lety šéfoval pracovnímu týmu, jehož členy byli poslanci z amerického Kongresu a představitelé ropných společností. Jeho zpráva "Geopolitika energie v jednadvacátém století" dospěla k závěru, že svět bude nucen po mnoho let záviset na ropných zdrojích z nestabilních zemí, kolem nichž budou probíhat konflikty. "Ropa už není jen komerčním produktem. Stala se rozhodujícím faktorem pro spokojenou existenci, pro státní bezpečnost a pro mezinárodní moc."

Strategický význam ropy v nadcházejících dvaceti letech poroste exponenciálním způsobem. Ropná ložiska odjinud začínají být vyčerpána, a tak ropné zásoby z Iráku a ze Saúdské Arábie začínají být skutečně kritické. Zaznamenal to i dokument americké vlády "Státní energetická politika" z roku 2001. Do roku 2020 bude oblast v Perském zálivu produkovat mezi 54 -- 67 procenty světové produkce ropy. Proto bude tato oblast pro americké zájmy naprosto klíčová.

Spojené státy však na ložiscích ropy z Blízkého východu samy nezávisejí, mají vlastní zdroje a zdroje ve Venezuele, v Nigérii a v Mexiku. Avšak pro západní Evropu a pro Japonsko a celou východní Asii je Perský záliv strategicky nesmírně významný. Ten, kdo ovládne oblast kolem Perského zálivu, bude mít po dlouhá desetiletí globálně rozhodující politický a ekonomický vliv.