Ale život tu nudný není, spíše naopak. Dobře to vystihl Australan Paul, když vyprávěl, jak se jeho přátelé v Melbourne podivovali nad tím, že šel žít do takového zapadákova jako Timor. Tak se jich zeptal: A jak vy žijete tady? Kdy jste zažili něco nového? Chodíte každý den do práce, večer koukáte na hovadiny v televizi a v sobotu jdete na fotbal. Týden po týdnu, měsíc po měsíci.

Takže u nás se událo mnoho nového, že to ani nestačím vypsat. Justin letěl před časem helikoptérou do Los Palos něco natáčet, Michael zase letěl, také helikoptérou, do Oeccussi, jen já jezdím na motorce.

To mi občas přináší také zážitky, ne vždy vítané. Jak už jsem psal, nedávno jsem v Liquici píchl pneumatiku. Stalo se to v kopcích, ale dojel jsem k naší stanici a tam mi chlapci poradili, že v městečku je opravna. Lucio tam jel se mnou. Tu opravnu těžko popsat, je velmi neobvyklá, už třeba tím, že nemají pořádné nářadí.

První mechanik, který se do opravy pustil, byl asi dvanáctiletý chlapec. Docela se snažil, potom ale přišel jeho jen o něco starší bratr. Chlapci se pokusili provézt opravu aniž by vymontovali kolo. Asi by se jim to i povedlo, zkrátka sundali pneumatiku a hledali v duši díru. Jenže ta pneumatika vybouchla a díra byla tak deset centimetrů dlouhá. Na takovou opravu si netroufli ani oni.

Novou duši sice neměli, ale slíbili, že seženou. Asi po půlhodině se ten mladší chlapec vrátil se zprávou, že v čínském obchodě duši potřebné velikosti namají. Co teď? Nějak se dostat do Dili, tam koupit duši a zase se vrátit. To vypadalo na dvoudenní problém.

Lucio řekl, že duši sežene. Jak se mu to podařilo nevím, ale přivezl ji. Chlapci mi kolo opravili a já se divil, jak snadné to vlastně bylo. Takže jsem se spokojeně vrátil do Dili. Jenže druhý den při cestě do Liquici se ukázalo, že chlapci nedotáhli matky na kole dostatečně a zadní kolo se začalo uvolňovat, takže mi padal řetěz.

Raději nebudu popisovat, jak jsem ho stále navlékal, bez nářadí, ale do cíle jsem se dostal. A hned jsem šel do opravny, kde se díla tentokráte ujal zřejmě nejstarší bratr a ten vše pěkně seřídil. Po cestě zpátky do Dili jsem se radoval z jízdy podél pobřeží, pozoroval indonézské ostrovy na obzoru, než mně ta radost byla náhle překažena.

Na poloviční cestě se mi přihodil další defekt. Co teď? Podél cesty je jen pár vesniček, kde se pasou kozy a pobíhají psi, opravna žádná. Takže jsem jel pomaloučku po prázdné pneumatice, až jsem po pár kilometrech spatřil u cesty náklaďák.

Pod ním jeden člověk něco opravoval a tři pomocníci mu radili. Skvělé, řekl jsem si, mají nářadí a já mám náhradní duši, tu si teď vozím stále sebou. Jenže neměli pumpu. A tak se jeden dobrák vypravil do nedaleké vesnice a pumpu vskutku sehnal.

Ten způsob opravy byl rovněž zajímavý, namísto dlouhého popisu přenechám to vaší představivosti, doufám, že je bujná. Když jsem se ptal, co jim dlužím, ten co uměl opravovat jen mávnul rukou, ale jeden z těch radilů řekl -- 10 dolarů.

To bylo trochu moc, tak jsme se usnesli na pěti. Já sedl na motorku a vyrazil směrem k Dili velice potěšen, jak jsem z toho zase dobře vyvázl.

A potom jsem málem spadl do moře, poněvadž ti dobráci mi zapomněli připojit zpátky brzdu. Jen jsem proletěl stádem koz, ale žádnou jsem neporazil, to byl další velký výdaj. Tak jsem se pomalu vrátil k těm expertům, brzdu mi připojili a už si nic nepočítali.

Lidé tu tedy nejsou špatní.

Druhý den jsem nechal Tristana,. našeho manažera z Internews, odvézt motorku do solidní opravny na pořádné seřízení. Doufám, že o zažitcích s motorkou už delší dobu nebudu muset psát, i když se chystám tento týden vyrazit do hor a tam je terén velmi drsný.

Ten večer přijel Michael z hor a to nikdy není nouze o zážitky. Ubytoval se u Justina, který ještě bydlel v domě Lyndal, a Justin nás pozval na večeři. Poněvadž není ženatý a vaří si sám, tak jsem navrhl, že si přivezeme jídlo z nedaleké restaurace.

Justin trpí obavou, že by mohlo být málo jídla, a tak nakoupil více, než jsme mohli sníst. Michael zase trpí obavou, že by nám mohlo dojít pivo, a tak jsme si opatřili zásoby. Jeho obavy se ukázaly oprávněné, kolem třetí hodiny ráno nám pivo vskutku došlo.

Michael navrhl, že sedneme na motorku a koupíme další pivo.

Tentokrát jsme jeli na jeho motorce a já se nestačil divit, jak rychle se tu naučil řídit. Já žiji v Dili a vím, že v tuto dobu už je všude zavřeno, tak jsem to bral jako rekreační projížďku.

Vskutku jsme projeli Dili křížem krážem, několikrát jsme omylem vyjeli i mimo město, ale všude bylo zavřeno. Když jsme se asi po dvou hodinách vraceli s nepořízenou, jak jsem předpokládal, tak si Michael hned kousek od Justinova domu všiml, že je tam stánkař.

Bez váhání toho dobrého muže probudil a pivo vskutku bylo. Potom jsme seděli na verandě, pozorovali nádherný východ slunce a Michael se mne snažil přesvědčit, že ke snídani je nejlepší pivo teplé. A tím vlastně navádím téma dnešného psaní.

Jak se pije na Timoru

V tropech musí člověk hodně pít, především vodu. Snažím se vypít nejméně dva litry vody denně. Ta se musí kupovat, litrová lahev stojí padesát centů, což není vlastně levné. Ale na vodě se šetřit nedá. Když jsme s chlapci z Radia Tokodede střihali pořady ve studiu Internews, nechal jsem vždy přinézt oběd od muslimů. A k tomu jsme pili vodu.

Vzpomněl jsem si při tom na své doby v ABC, kdy jsme chodívali do restaurace na oběd, dali si stejk či co jiného vydatného, k tomu několik pivínek nebo lahvinku vína a domnívali se, že vedeme báječný život.

Celé odpoledne jsme potom byli poněkud mátožní, ale to patří k tomu dobrému životu. Kde by mne tenkráte napadlo, že k obědu budu pít vodu a mít z toho potěšení. Voda je totiž ten nejlepší nápoj, tedy voda čistá a libá.

Nejen vodou živ je člověk. Jaké jsou tu další nápoje? Všude po ulicích jsou stánky, kde lze koupit Coca Colu, Fantu a podobné nápoje. Je vskutku hezké od firmy Coca Cola, že dbá aby ani lidem v těch nejchudších zemích světa nebylo odepřeno potěšení z jejich světového nápoje, zisky zde přece nemohou být velké.

Já k leckterým výdobytkům pokroku nemám ten správný vztah a tyto přeslazené nápoje nepiji. Mimo vody oblíbil jsem si tradiční místní nápoj, totiž kokosové mléko.

Zprvu jsem měl potíže je sehnat. Teď už znám místo, a zatím jediné v Dili, kde si tohoto nápoje mohu dopřát.

Uvedu to trochu do souvislostí. Plechovka Coly stojí dolar, za kokos platím svým dodavatelům 50 centů, přitom obsah je zpravidla dvojnásobný.

Kokosový ořech nemá v sobě žádné chemické přísady a je hygienicky zcela bezpečný.

Pití tohoto nápoje je zajímavý rituál.

Už mám i svého pravidelného dodavatele, ukážu mu na ořech v kterém se mi zalíbilo. On mačetou oseká kokosový ořech tak, aby se dobře držel v ruce.

Já s obdivem pozoruji jeho práci s mačetou, možná ani kat Mydlář nebyl takovým mistrem ostří jako tito chlapci.

Když je ořech správně sesekán, nastane osekávání konce. A to se jim podaří vždy tak, že se otevře jen malý otvor. Potom mi nabídne plastikovou slámku, tu já vsunu do otvoru a začnu nasávat. Slámka je pro nás, kteří nemáme zkušenosti.

Už jsem se ale naučil pít i bez slámky aniž bych si pobryndal košili.

Chuť toho nápoje je nepopsatelná. Není to nic nápadného, ale vskutku velmi osvěžijící. Už se často těším, až po cestě z práce si sednu na pláž a pomalu vychutnám onen lahodný nápoj. To ale není konec všeho.

Když dopiji veškerou tekutinu, vrátím se ku svému zásobiteli, který mezitím mačetou vysekával ze slupky ořechu takovou hezkou lžíčku. Tu mi podá a mačetou rozsekne ořech na dva díly. A já si zase sednu na trávník a tou lžíčkou vyškrabuji "kokosové maso", chuť není nikterak struhující, je příjemná. Myslím, že je to strava prospěšná, snad o tom svědčí i to, že moje zdraví tu stále dobře funguje.

Trochu mne překvapilo, že mezi internacionály, které jsem zatím potkal, ještě nikdo kokosové mléko neochutnal. Holt každý jsme nějak jiný.

Je mi ovšem záhadou, proč v místním supermarketu prodávají malou plechovku kokosového mléka, dováženého z Malajska za dolar padesát, když před obchodem je možné si koupit to mléko čerstvé za pakatel.

Dalším skvělým nápojem, kterým se dobře zahání žízeň v tropických vedrech, je horký hořký čaj, ale ten všichni znáte. Populární je tu i es té, tedy čaj s ledem, který však nedoporučuji. Jednak bývá přeslazený a v těch kostkách ledu mohou přežívat zákeřné bakterie.

A jak je to tu s nápoji opojnými? Nějaká obdoba třeba fidžijské kavy tu neexistuje, takže jsou to jen nápoje alkoholické. Pivo je tu běžné a velmi drahé. Malá plechovka australských chemických produktů stojí kolem dvou dolarů, přepočteno na českou měnu dělá to 60 korun.

Tohle zjištění jistě odláká mnohého Čecha od dovolené na Timoru. Našel jsem ale supermarket, kde se velká lahev příjemného indonézského Bitangu dá koupit za dolar a sedmdesát pět centů, to už je lepší láce.

Milovník piva všude bratra má a tak jsem se u nás ve Vila Bemori seznamil s Markem. Je to Angličan, slušný člověk a vypadá tak trochu slovansky. Pracuje v soudnictví jako tlumočník obhájců.

Seděl na verandě, popíjel pivo a zeptal se mne, zdali bych také neměl na jedno chuť.

Na takovou hezkou nabídku nemůže dobře vychovaný člověk odpovědět ne. Když jsme vypili těch plechovek několik, tak jsem se podivil, jak si to při těch místních cenách může dovolit.

On mi vysvětlil, že pracuje pro OSN a tudíž kupuje pivo levně, mají tady totiž takový svůj Tuzex, tedy duty free obchod, kde platí za bednu piva (24 plechovek) jen 15 dolarů. Rychle jsme se spřátelili.

Nejen to, vzal mne sebou do jejich hospody, kde džbán točeného piva stojí dva dolary padesát, jak to potom můžete nepít.

Nejpodivnější na tom všem bylo, že ona oeseňácká hospoda je v kasárnách muslimských Pakistánců.

U vchodu je zídka s nápisem v Bahasa "Nikdy se nevzdáme", který tu po sobě zanachala indonézská armáda.

Nad tím nápisem stojí starý portugalský kanón.

Veřejnosti toto místo přístupné není, neb se tam osvěžují obránci a udržovatelé míru, člověk se tam ovšem dozví mnoho velmi zajímavých věcí o místních poměrech.

Vynášet ty informace na veřejnost by asi nebylo vhodné. Marek je člověk dobrotivý, tak mne tam občas sebou vezme, ba i bednu piva koupí na své jméno. Já takových výsad nepožívám. Takže milovníkům piva mohu dát radu -- když na Timor, tak ne s Čedokem nebo AVI, ale s OSN.

Vína jsou tu také k dostání. Levná australská vína jsou tu vína drahá (10 a vice US dolarů), zbytečno mařit peníze.

Našel jsem levnější vína portugalská, tak jsem si koupil lahvinku stolního za 4 dolary.

Zprvu mi připadlo téměř nepitelné, našinec je rozmazlen víny australskými, nebo si to alespoň myslí.

Byla sobota, já si tu pracoval a pojídal, tak jsem svoji nelibost překonal a tu sedmičku se mi podařilo docela vypít.

A ejhle, příští ráno žádný bolehlav. V těch australských vínech je také moc chemie a ta pohodě a hlavě neprospívá.

Přeorientoval jsem své chuťové hodnoty a už mi portugalská vína chutnají. Hlavně tím, že jsou nepochybně zdravá. V tom vedru se toho beztak nedá moc vypít a hlavně ne často, nu ale co by člověk občas neudělal pro své zdraví.

Timořané jsou katolíci, chodí k přijímání, a víno proto pijí. Mají však i své tradiční nápoje -- palmové víno, kterému se říká tuaka, bílé víno je tua mutin a z toho se pálí palmové brandy tua sabu, na Bali známé jako arak.

Zprvu jsem neměl odvahu tua sabu okusit, ale Michael mne poučil, že je to velmi levné a s trochou statečnosti se to dá pít. V supermarketech se neprodává, ten nápoj vyrábějí vesničané a prodávají ho v plastikových lahvích od vody. Zašel jsem tedy na trh a pokusil se tua sabu zakoupit.

Domluva nebyla snadná, neboť lidé z hor mluví jinými jazyky. Když jsem si plastičku přinesl domů, otevřel jsem ji a přivoněl. První dojem byl příjemný. Teprve když jsem si přihnul zjistil jsem, že mi prodali palmový olej.

Naštěstí jsem si neloknul, to by mohlo mít následky, které bych nerad popisoval. Marek, který je také v těchto věcech zběhlý, mi prozradil, že kvalitní tua sabu, ve skleněnných lahvích a vyrobenou v profesionální palírně, se dá koupit v obchůdku hned vedle našeho penziónku.

Půllitrová lahvinka za dva dolary padesát. Tak jsem se musel praštit přes kapsu. Výsledný dojem se dá popsat asi tak, že tua sabu připomíná trochu vzdáleně domácí slivovici, všeobecně zvanou samohonka. Údajně to má mít sílu padesátiprocentní, ale zřejmě k tomu někdo přidává vodu, což je asi dobře.

Michael, kterého láska k pivu začala přivádět na mizinu, se musil přeorientovat na tua sabu. Kupuje ovšem domády od vesničanů a ty se ne vždy povedou. Pije tu pálenku s Coca colou a tvrdí, že to je jediný způsob jak se dá Coca cola pít. Když zase přijel z hor, ubytoval se v Dili Guest House, což je velmi levný penziónek, kde se ubytovávají docela zajímaví lidé.

Tak nás tam s Justinem pozval. Zásoby měl slušné, jenže stále se přidružovali noví společníci a tua sabu docházelo. Michael už ale objevil stánkaře, který je nedaleko a má hojné zásoby, které poskytne v kteroukoliv denní či noční hodinu. A tak to byla nezapomenutelná párty. Druhý den sehnal Michael nějakého kamaráda s náklaďákem a všichni jsme vyjeli na jednodolarovou pláž, asi 40 km východně od Dili. Michael tam vyndal z ruksaku tua sabu a tvrdil, že tento nápoj je také dobrý proti úžehu.

Míchal tua sabu s Coca colou a mne bylo druhý den velmi na nic, buď z té Coca coly nebo z tua sabu nebo z obojího. Po několika dnech mi Michael oznámil, že ví co se stalo. Zjistil, že ten jeho zdroj přimíchával do nápoje petrolej, aby to mělo lákavější barvu. Pít petrolej nebo Coca colu přijde skoro na stejno. Já se teď vyhýbám obojímu. Tua sabu pijeme dnes jen mírně a příležitostně, jen proto abychom projevovali úctu k místním tradicím.

Existuje ještě ono tuaka, čili palmové víno. Michael si myslí, že je to děláno jen pro děti, ale když zase přijel z hor tak lahvinku přivezl. Je to sice levné a slabé, ale portugalské víno je přece jen příjemnější, když už člověk musí dělat něco pro své zdraví.

A já teď už vím co je v těch plastikových lahvích, vystavených podél cesty ve vesnicích, kterými projíždím do Liquici. Vedle tuaka mají tam na stáncích vystaveny i plechovky Coca coly, ale kokosové mléko tam člověk nesežene. Tak musím vždy zajet až na východní pláž v Dili, kde už na mne mává můj zásobitel. V těch tropech voda a kokosové mléko jsou vskutku ty nejlepší nápoje. Alkohol jednak v tom vedru působí rychle a také dehydruje, takže je nutno být velmi obezřetným. To podotýkám i proto, aby snad někdo nenabyl dojmu z mého předcházejícího psaní, že život v Dili se točí jen kolem alkoholu. Nutno toliko přiznat, že psát o těch tua sabu dýcháncích je asi zajímavější než popisovat pití vody či kokosového mléka.

A snad ještě musím dodat, že na silnici podél pláže se nyní objevují policisté a dávají dýchat do balónku. Takže civilizace dosáhla už i tento zastrčený ostrov. Nevím jaký je tu limit, bylo mi jen řečeno, že pokuta je 150 dolarů, a to je 60 lahvinek kvalitní pálenky tua sabu. Proto je lépe nepít.

Musím se zmínit i místní kávě. Káva se na Timoru pěstuje a je velmi dobrá, tedy je-li správně připravena. V kanceláři Internews se o kávu stará Tristan a když tam ráno přijedu, už mi chystá šálek kávy překapávané. To je jiné kafe než neskafe.

Příště napíši o své cestě do hor, jak jsem byl pozván na psí hody a také jak jsem se poznal s králem králů. Dili 15.4.2003