Takže nejdřív ten slíbený návrat o 12 dní zpět. Zároveň jako příležitost k ne zrovna povznášejícímu konstatování, že ani takřka dvoutýdenní odstup nemusí umožňovat další nové pohledy -- příkladně -- na ten "blízkovýchodní proces". (Připomínám, že cituji z textu psaného 3. dubna a uveřejněného v BL. Případné poznámky za citacemi -- v závorkách -- jsou ovšem dnešní, z 15. dubna.)
* * *
"Asi by se hodilo znovu si uvědomit celou řadu věcí a souvislostí. Bez širšího situačního rámce -- a samozřejmě bez odpovídající míry kvalifikovanosti ve vlastní problematice -- můžeme se ocitnout pouze v krátkodechých názorových krajnostech."
"V pohybu jsou jak události, tak i jejich aktéři, a ovšem i jejich pozorovatelé."
"Kritériem případné pravdy není počet hlasů, který jí fandí."
"Dějiny probíhají jako jedinečný proces a jakékoli paralely nutně věcně kulhají."
"Už teď (3. dubna večer) ale lze očekávat, že včerejší kritikové války na vládní úrovni více či méně rychle změní způsob svého vyjadřování na účet samotné války (a zvláště vůči USA), protože -- pragmaticky vzato -- nemohou (ve vlastním zájmu!) přehlížet možnost podílet se na poválečném plánu obnovy Iráku ("ropa za potraviny" apod.)." (Nezní nám teď v uších? V Polsku už si vzhledem k aktivnějšímu přístupu k válce v Iráku "brousí zuby" na své případné poválečné kontrakty s Irákem.) (Nebylo by bývalo v ČR -- když se naše politická reprezentace nedokázala shodnout na jednotně artikulovaném názoru a z toho vyplývajícím jasném postoji -- lepší raději mlčet a bez kvalifikujících hodnotících projevů pouze urychleně -- samozřejmě že z humanitárních důvodů -- vyslat vojenskou nemocnici tam, kde "už včera" mohla zmírnit utrpení? Že bychom postupovali jenom "pragmaticky"? Že by to nebylo "morálně čisté"? Naši lékaři už by mezitím stačili pomoci mnoha v Iráku trpícím lidem; a ty "naše české zájmy v Iráku" by rovněž neměly horší vstupenku do příští "tlačenky" o případné kontrakty, že?)
"Bude se ale nadále -- byť už ne tak úporně -- vést debata o motivech vedoucích k té válce." (Samozřejmě že okamžité hrozivé výroky USA na účet Sýrie víc než drsně naznačují, že předchozí věta by nemusela odpovídat pravdě. Už kvůli tomu, že ohledně případného "mandátu" na vojenské řešení "irácké krize" vznikl nepřehlédnutelný odpor v určitých politických a občanských "kruzích", další případný obdobný projekt by zcela nutně vyvolal ještě silnější averzi. Byl by určitě vnímán jak jako "arogance" ze strany USA, tak také jako doklad nerespektování "mezinárodního práva". Neboť pro případnou "syrskou krizi" není ani zdaleka obdobný morální a politický podklad k dispozici, jako tomu bylo v iráckém případě.)
"Málokdo už uvažuje o tom, že kdyby Američanům (a Britům) šlo jen o ropu, že bez války by byla dohoda o dodávkách ropy nejen jednodušší, ale navíc taky prokazatelně levnější, ale i humánnější a ekologičtější (o nepřehlédnutelné nezávislosti USA na zahraniční ropě ani nemluvě)!" (Teď ovšem navíc irácká ropa bude solidním platidlem nastávající hospodářské obnovy v Iráku. Vojenský vítěz této války ovšem investoval nemalé lidské, politické, technické a finanční "prostředky" do té války. Stěží bude ochoten připustit větší podíl na poválečných ziscích těm, kdož mu předtím šlapali na paty a zpochybňovali jeho -- motivačně a perspektivně -- "mírotvorný" a "demokratizační" image.)
"Asi by se nemělo zapomínat, že první "válka v Zálivu" byla ukončena pouhou "dohodou o kapitulaci", tedy bez mírové smlouvy. Takže stávající válečný konflikt v Iráku lze také interpretovat jako "pouhé pokračování" té první války v Zálivu (jejíž tažení bylo tehdy před už nabíhajícím vojenským náporem směrem na Baghdád nečekaně zastaveno).
A pak lze ovšem uvést, že už rezoluce č. 687 (z roku 1991) zavazovala Irák (Saddáma Husajna) k rozmanitým plněním, k nimž prokazatelně po léta nedocházelo (ať už v Iráku působili inspektoři, anebo jim po několik let dokonce bylo odepřeno plnit předpokládané funkce)." (Už stávající výroky zodpovědných představitelů USA proti politickému -- zvláště "bezpečnostnímu" -- klimatu v Sýrii podobné řekněme že "oprávnění" zcela postrádají.)
"Dnes jsou Kurdové největším národem bez vlastního státu." (Uvádějí se čísla o 24 až 27 milionech Kurdů v oblasti; přitom -- a to je zvlášť senzitivní pro tamní stabilitu -- jsou svými nezanedbatelnými počty teritoriálně rozděleni ve čtyřech státech (tj. v Turecku, Iráku, Sýrii, Íránu; pokud nebereme teď navíc v úvahu menší jejich počty na území Ázerbajdžánu). Zde je zatím zvenčí jakoby "jazýčkem na váze" Turecko, na jehož území žije málem celá polovina uvedeného počtu. Jeho obavy z neklidu -- a případné touhy tureckých Kurdů spojit se v jeden stát především s iráckými Kurdy -- jsou oprávněné. Že ovšem turecké orgány nejednou v minulosti zakročovaly represivně proti Kurdům, jak doma, tak i na iráckém teritoriu, je bohužel také pravda. Přitom Turecko je mj. také členským státem NATO, s nepřehlédnutelným zájmem o integraci do EU; čímž automaticky vtahuje do "kurdské otázky" jak USA, tak Evropu. -- Na druhé straně bychom neměli ztrácet ze zřetele ani fakt, že neexistuje formálně právní důvod proti "právu na stát".
Kirkúk -- kde ostatně žijí také jižně od města menší skupiny turkmenského obyvatelstva -- a Mosul v rukou Kurdů by automaticky znamenal záruku bohatství pro příslušníky případně vzniknuvšího nového "ropařského" státu, a tedy nemalý zdroj přitažlivosti pro okolní obyvatelstvo. Zároveň nás znalci etnografických poměrů ujišťují, že svými zvyklostmi nejsou Kurdové zjevně národně vnímavými. Naopak mnohem více jsou kmenovými společenstvími; dokonce mají svým způsobem života blíž k etnikům svého bezprostředního okolí než ke Kurdům z jiných států. To by se ovšem mohlo díky ekonomickým lákadlům -- či jejich "vinou" -- změnit.)
"Ne na posledním místě bychom si měli znovu uvědomit roli Spojených států v současném globalizujícím se světě. Zcela zásadní problémy vznikají ne tolik přímo např. "mezi Amerikou a Evropou", ale směrem k tzv. "třetímu" (ne-li dokonce "čtvrtému") světu." (Úvahy na toto téma by vydaly na celou knihu. Na některé příklady poukazuje mj. také výchozí článek, z něhož je tu citováno.)
"Hegemonem současného světa (nechť to tu prezident Putin nevnímá ve zlém) nejsou USA spolu s Ruskem (bez ohledu na atomový ruský potenciál), nýbrž výlučně Spojené státy. Z toho ovšem vyplývá nejen jistá zvenčí patrná "arogance moci", ale také zároveň odpovědnost za stav tohoto světa. Že i americká demokracie má své vady na kráse, není zřejmě nutné zdůrazňovat..." (Také tento námět je užitečné si uvědomit bez emocí -- jako fakt.)
"Jsme vzdálenými svědky převratných událostí na Blízkém Východě, jejichž dosah není automaticky a plně na dlani. Samozřejmě že tu jsou další ohniska možných válek jinde..." (Jde tu opět o námět, který zůstává v setrvalé platnosti. Že by se mělo okamžitě blýskat na možný střet USA se Sýrií, to ovšem před 12 dny ještě zřejmé nebylo. Kupodivu některá ohniska, kde stále teče krev, zůstávají mimo pozornost "světa", protože ani politický, ani ekonomický zájem mocných nebyl do těchto oblastí aktualizován. Nejde tu pouze o tragický osud bývalého belgického Konga, který by měl aktuálně zvlášť bít do očí. Přitom možná rizika dokonce atomových střetů, jako mezi Pákistánem a Indií, případně brzká připravenost Severní Koreje na tuto možnost "sebeobrany" případným atomovým vydíráním jakoby nadále zůstávají mimo pozornost a nikoli "na pořadu dne".)
"Blížící se konec války v Iráku bude zároveň začátkem zcela nového období mírového uspořádání nejen tam, ale také v širším světě; včetně přehodnocení role Rady bezpečnosti OSN. Možná že paradoxně pak i role Rady žádoucím způsobem vzroste k novému respektu. Bude to ovšem vyžadovat zcela nový přístup k prioritám světové politiky, diplomacie, ale i výroby a obchodu." (Pokud by teď USA nadále zkoušely -- ať už v sebeušlechtilejším zájmu -- přehlížet Radu bezpečnosti OSN, jejímž jedním -- také zakladatelským -- sloupem zatím samy významně jsou, tak si pak lze stěží představit relativní stabilitu tohoto našeho -- i napříč jednotlivými teritorii -- rozděleného a neklidného, a přesto se globalizujícího a "informačního" světa.)
"Teprve starost o celosvětové propojení lidských zájmů a povinností pro tato výchozí -- a kéž by "nezadatelná" -- práva vytvoří schůdnou platformu k spolehlivějšímu míru." (Autor tohoto textu ovšem nemá iluze o tom, že tzv. "národní zájmy" by nebyly vždy "až na tom první místě"... a že hrubá síla až dosud vždy byla respektu hodným a konečným argumentem, kde chyběla trpělivost k vzájemnému ujasnění názorových a věcných pozic, ne-li -- v horším případě -- přesvědčivost argumentů. Zatím si ani na hrozbu použití "hrubé síly" v případech toho snad hodných svět nesmí zvykat. Alternativou tu pak ovšem zatím -- a bohužel -- je i tolerování občanské nesvobody v řadě států; nehledě přitom na relativní úpadek občanské odpovědnosti ve státech jiných. Je to opět téma, kde ovšem ani sebeupřímněji míněná reflexe "proroků na poušti" nápravu nepřinese. Dílčí pokusy o blýskání na časy zatím v druhé polovině 20. století vždy s sebou jakoby přinesla vlna nově dospělé a s životem a praxí "otců" nespokojené mladé generace; ať už šlo o léta čtyřicátá, šedesátá, anebo konec let osmdesátých... Blýská se opět "na časy"?)
Ještě jednou: uvozovkami uvozovaný text odstavců je z 3. dubna, dílčí komentáře a doplňky v závorkách jsou z 15. dubna 2003. Na tento text bezprostředně navazuje "bagdádská" reminiscence pod číslem (4).