Jestliže na území určitého státu probíhá válka, obyvatelstvo se v uvedené perspektivě rozděluje do dvou skupin: na ty, kdo ve službách státu násilně působí proti nepříteli (kombatanty), a na ostatní, kteří se i v podmínkách války snaží pokračovat v mírumilovné existenci (civilisty). Platné mezinárodněprávní úpravy chování válčících stran vycházejí z předpokladu snadné odlišitelnosti kombatantů a civilistů. Článek IV. haagských Pravidel a konvencí pozemní války z roku 1907 uvádí výčet znaků legitimní válčící strany: její jednotky musejí mít řádné velení, oděv označený stálým symbolem viditelným na dálku, zbraně musejí být nošeny viditelně a operace prováděny v souladu s mezinárodním válečným právem. Kombatanti nesplňující tato kritéria jsou automaticky považováni za záškodníky nechráněné mezinárodním válečným právem -- a všichni ostatní obyvatelé daného území jsou civilisty. Ženevské úmluvy z roku 1949 pak zakotvují povinnost válčících stran přijmout opatření na ochranu civilistů a upustit od útoků, které by nepřiměřeně zasahovaly civilní cíle.

Mezinárodněprávní úpravy jsou tedy zdánlivě naprosto jasné. Zřetelná hranice mezi kombatanty a civilisty však ve válečné praxi nebyla a dosud není uznávána. Náčelník německého Oberkommando der Wehrmacht (OKW) generál Alfred Jodl před Norimberským tribunálem v roce 1946 prohlásil: "Věděl jsem, že na světě dosud nedošlo k válce, v níž by nebylo porušováno mezinárodní právo." Kdybychom se omezili na konstatování faktu, že Jodl chtěl ospravedlnit mimořádná zvěrstva páchaná Třetí říší, vypořádali bychom se s jeho sdělením opravdu příliš lacino.

II. Uznání zřetelné hranice mezi kombatanty a civilním obyvatelstvem se v praxi nejvíce přiblížily evropské války vedené ve druhé polovině 17. století. Německý vojenský teoretik Carl von Clausewitz poznamenal, že dokud byla státní pokladna chápána jako osobní fond panovníka a státní zájem jako něco odděleného od národa -- zkrátka a dobře, dokud svět věřil výroku Ludvíka XIV. "Stát jsem já" -- dokonce dočasně zaniklo pustošení a drancování nepřátelského území. Mělo se totiž za to, že zničení majetku civilního obyvatelstva nemůže přímo poškodit protivníkovu schopnost vést válku. Tento náhled na válčení však nepřežil Francouzskou revoluci a nástup nacionalismu.

Před Francouzskou revolucí se válečný potenciál běžné evropské země skládal z nájemné armády reprezentující živel pravděpodobnosti nebo náhody a z vlády uplatňující racionální kalkul. Francouzská revoluce však mobilizovala dosud pasivní obyvatelstvo -- nejprve ve Francii samotné, později i v ostatních evropských státech. Válečný potenciál byl zapojením lidu naplněného iracionální nenávistí k nepříteli neobyčejně posílen, neboť náklady na válku a podstupovaná rizika bylo možno zmnohonásobit. Až do této doby se po žádném jednotlivém poddaném nežádalo, aby válečné podniky svého panovníka bral nějak osobně. Nesměl pochopitelně pomáhat nepřátelské mocnosti, ale jinak mohl k válečnému dění zaujmout poměrně rezervovaný přístup. Této neangažovanosti byl však nyní konec, protože nenávist k nepříteli se stala povinností číslo jedna a neposlušnost byla nejpřísněji trestána.

Obvyklý popis proměny bojiště v období francouzské revoluce a následných napoleonských válek lze shrnout do konstatování, že stará geometrická bojová linie získala rozměr navíc a stala se dvojrozměrným prostorem o rozloze mnoha čtverečních kilometrů. Tento závěr však ponechává stranou fakt, že než se kolony vojsk mohly dát do pohybu, bylo třeba nejprve vybojovat bitvu o srdce lidu -- a že bitevní pole propagandy nemá žádné geografické ani časové hranice. Dávno před vypuknutím bojů se civilisté stali součástí válečného stroje a jednou zasetá nenávist pak často přetrvala po generace. V tomto smyslu už tehdy zanikl rozdíl mezi vojákem a civilistou, frontou a zázemím. Bylo už jen otázkou času, kdy průlom v oblasti propagandy bude díky technologické revoluci vyrovnán vývojem vojenské techniky. To si ovšem vyžádalo určitý čas.

Řadu revolučních podnětů v oblasti vojenské teorie přineslo až období mezi dvěma světovými válkami. Rozvinuly se koncepce tankové války a strategického bombardování -- a jakmile byly k dispozici vyhovující technické prostředky, válčiště se opět zásadně rozšířilo. Vynález mezikontinentálních jaderných raket v 50. letech minulého století pak válku globalizoval. Mezera mezi propagandistickým a fyzickým bojištěm se uzavřela.

III. Pád sovětského impéria neznamenal větší bezpečnost, ale otevřel prostor pro nové regionální války. Takzvaně "obvyklé" hraniční spory, národně osvobozenecký boj nebo občanské války však mají svého předem předpovězeného privilegovaného partnera, jenž je již po léta hýčkán v teple štábních pracoven. Američtí teoretikové ho nazývají "válka 4. generace" nebo "asymetrická válka" a čínští zase "neomezená válka". Má jít o předpokládaný konflikt Spojených států s některou rozvojovou zemí. V něm by Američané měli mít nadbytek vojenské síly a druhá strana nadbytek motivace. Protože myšlenka závazných pravidel předpokládá souměřitelnost sil obou soupeřů a vůli k sebeomezení, je pravděpodobné, že obava z nerovnováhy sil zvýrazní vždy přítomnou tendenci k válce bez omezení. Mezi předpokládané znaky asymetrického konfliktu má proto patřit definitivní zánik rozdílu mezi válkou a mírem, kombatantem a civilistou, zbraní a nástrojem. V takovém konfliktu útoky na civilní cíle nebudou mít povahu náhodných nedopatření, ale budou souviset se samotnou jeho podstatou. Jestliže se bude válčit, práva civilistů budou porušována nevyhnutelně a zákonitě. Ohromná síla zbraní na jedné straně a snaha vyhnout se klasickým bitvám se silnějším protivníkem na druhé straně přinesou nárůst utrpení obyčejných lidí. Uvedu teď několik případů těch projevů asymetrie, které jsou už poměrně dobře prozkoumány:

• Partyzánská neboli guerillová válka, nebo chcete-li konflikt nízké intenzity, je způsob, jak se slabší strana vyhýbá klasické bitvě se silnějším protivníkem. Obvyklou odpovědí na tuto taktiku jsou takzvané vyčišťovací operace, které mají guerillu vyhledávat, ničit a zbavovat ji podpory mezi civilním obyvatelstvem. Velká část případů porušování lidských práv civilistů obvykle nespadá do období intenzivních konfliktů vystavených kamerám televizního zpravodajství, ale právě do fáze vyčišťovacích operací. A guerilla se často snaží takové excesy vyprovokovat, neboť si od nich slibuje propagandistický efekt v lokalitě a příliv nových příznivců z řad postižených. Ve finále bývá pro civilisty takřka nemožné zůstat mimo konflikt.
• Protivníkova převaha v palebné síle a průzkumu vede slabší stranu k boji v rozptýleném tvaru, který minimalizuje riziko zničení soustředěným úderem. Některé typy zbraní, jako například kazetové pumy, byly vyvinuty právě pro boj s protivníkem rozptýleným na velké ploše. Avšak plošně působící zbraň si mezi kombatanty a civilisty nevybírá. Účinky nasazení kazetových pum jsou navíc dlouhodobé: čtvrt století po ukončení náletů na Laos a Kambodžu jsou tyto země dosud zamořeny submunicí kazetových pum, která exploduje při sebemenším kontaktu. Každý rok proto dochází k řadě případů usmrcení nebo zmrzačení. Oběťmi jsou většinou zemědělci nebo děti. Poslední zprávy o nasazení kazetových pum ve městě al-Hilla a v bagdádské čtvrti al-Baladiat pocházejí ze začátku dubna. (První souhrnná zpráva Amnesty International o civilních obětech iráckého konfliktu je v angličtině k dispozici ZDE; Amnesty International apelovala na mocnosti, které zaútočily na Irák, aby s okamžitou platností přestaly užívat tříštivých bomb a podnikly opatření k ochraně civilního obyvatelstva, pozn. red.)
• Standardní průbojná munice americké armády je vyrobena z vysoce toxického ochuzeného uranu. Američtí vojáci prodělávají speciální výcvik, při němž se učí, jak se chovat v zamořených oblastech. Po skončení konfliktu však práškový oxid uranu zůstává rozptýlen v místech někdejších bojů a prostřednictvím vdechnutí nebo zde vypěstované potravy zasahuje místní obyvatelstvo.
• Útoky z 11. září 2001, které zasáhly takřka výhradně civilní cíle, máme všichni v čerstvé paměti, a není snad třeba uvádět podrobnosti.

IV. Jak už bylo řečeno, počáteční impuls revolucí v moderním vojenství představovalo vtažení nejširších vrstev obyvatelstva do války. Válečná propaganda ale nestála jen na počátku válek vedených revoluční a posléze císařskou Francií v 18. a 19. století. Představuje zároveň nevyhnutelnou předehru všech válek, které od té doby byly, jsou a ještě budou vedeny. Rozpoutání agresivních vášní je však nástrojem dosti nevyzpytatelným. Mnohokrát v historii se hodnoty, v jejichž jméně byly války rozpoutány, nedočkaly úspěšného konce tažení. To je jeden z důvodů, proč romanizovaný Berber Aurelius Augustinus ve svém díle "De civitate Dei" už v 5. století odmítl myšlenku, že by úspěšnost impéria mohla být zárukou civilizační kontinuity. Augustinus, který zavrhl sjednocení duchovní a světské moci i redukci člověka na loajálního občana, je dodnes považován za klíčovou postavu západního myšlení a jeho dílo za jeden z předpokladů vzniku ideje univerzálních lidských práv.