Philip Knightley, autor knihy The truth: the first casualty (Pravda: první oběť války) se k tomu vyjádřil: "Hned mě napadlo: Tak už zase! V historii skoro všech válek, které jsem zkoumal, během celé historie, se vždycky v určité etapy války vyskytne nějaké dítě, které má sloužit jako symbol té války. Myslím, že je to proto, že máme psychologickou potřebu pykat za vinu, kvůli utrpení, které toto dítě zažívá kvůli nám, že je to něco, co se děje naším jménem. Máme pocit, že jestliže se dokážeme postarat o toto jedno dítě, nemusíme mít pocit viny ohledně této války a nemusíme se starat ani o to, co jsme způsobili všem ostatním dětem."

Roy Greenslade, profesor žurnalismu na londýnské City University, poukázal na to, že je to všechno součástí běžné novinářské práce, zpravodajství individualizovat a personalizovat: "Říká se vždycky, že jedna smrt je tragédie, milion mrtvých je statistika. Média se ve válce snaží konflikt personalizovat, humanizovat, a to lze nejlépe udělat prostřednictvím individuální zkušenosti. A pokud je tím člověkem dítě, to je ještě lepší. Konec konců, my lidi jsme sentimentální a lehce se dokážeme identifikovat s utrpením jednotlivého člověka."

Avšak, poznamenal reportér britského rozhlasu, v pozadí vytváření tohoto bolestného symbolu útoku na Irák, je zřejmě ještě něco hlubšího. Tato válka, alespoň na začátku, byla pro mnoho lidí vysoce znepokojující záležitostí. Psychologové poukazují na to, že záběry tohoto dítěte poskytují usmíření. Jeho tvář je krásná. Připomíná dítěte - Krista. Připomíná utrpení dospělého Krista. Svými pozůstatky je evropská kultura stále ještě křesťanská. Ten obraz má v sobě pro lidi potenciál vykoupení.

Podobné to bylo i v bosenské válce, tam to byla vážně zraněná holčička Irma. Umírala v nemocnici v Sarajevu a její bolest se stala symbolem bezmocnosti západních spojenců. Reportér BBC Alan Little o ní vysílal jako první a bezpochyby jí tím zachránil život. Vzpomíná na to takto: "Rozhodl jsem se tu reportáž udělat, protože bylo tak lehké zachránit její život. Ta dívka by bývala během několika dní zemřela, pokud by se pro ni něco neudělalo. A když jste se o ní zmínili pracovníkům OSN na místě a místním činitelům, když jste se zeptali, proč nikdo neposkytne to jednoduchou pomoc a nezachrání tak její život, ti pracovníci reagovali slovy: "Ale takových případů jsou tady desítky a kdybychom pomohli jí, museli bychom pomoci všem."

Philip Knightley poukázal na to, že celé to má podprahový význam: "Podprahově celá tato historie sděluje, že my jsme dobří lidé, že jsme byli v této válce v právu, že ukazujeme, že máme slitování."

Potíž je, že vznikání takovýchto symbolů je zcela náhodné a zanechává nepříjemný dojem. Člověk má pocit, že ostatní neměli zrovna to štěstí, aby se nachomýtli do cesty podnikavému novináři.