V prvé řadě si pan ministr libuje, jak rychle USA postoupily ( po dvanáctileté devastaci země embargem a předchozímu odzbrojení Iráku inspektory ) a vyjadřuje zároveň radost nad tím, že nyní budou moci Iráčané vzít správu svých věcí do vlastních rukou. Již ale neříká, na co se toto přání vlastně vztahuje: na procedurální otázky způsobu budoucí vlády, kontrolu přírodního a kulturního bohatství či na obojí?

Má snad na mysli podobnou "demokracii" jako ve vzorových zemích "osy dobra" Pakistánu či Saudské Arábii? Jelikož bychom podle něj náš způsob demokracie Iráku vnucovat neměli, musí mít na mysli spíše tu druhou variantu.

V tom je ale právě onen zakopaný pes: problémem není ochrana 'kulturního a hodnotového dědictví` jak ukazuje právě příklad Saúdské Arábie, Kuvajtu a jiných "kooperativních" států, nýbrž vlastního trhu a přírodního bohatství.

Historie 20. století je plná vlastních rukou useknutých při pokusu vzít do nich starost o vlastní věci. Takovéto snahy různých zemí, ať již šlo o banány, měď či ropu, vyvolaly v Americe vždy pudovou potřebu vzít do ruky kolt a jít "zachraňovat demokracii".

Původní plány americké vlády svěřit "dočasně" správu iráckých věcí do rukou bývalého manažera firmy Shell dávají přinejmenším tušit, kterým směrem se bude předávání štafety Iráčanům zřejmě ubírat: folklor ponecháme, jen ať tečou dolary. Jak lze skloubit požadavek 'vlastních iráckých rukou` s globálním ekonomickým zájmem amerických koncernů již ministr Svoboda nevysvětlil.

Idylický popis "osvobozování" Iráku sugeruje dojem jakéhosi sametového bagdadského jara; Cyril Svoboda hovoří o 'desítkách mrtvých` a má očividnou radost z toho, že se 'nejistota Iráčanů` pomalu 'mění v radost`. Těžko říci, ze kterých pramenů pan ministr tyto informace čerpá, i velmi opatrní zpravodajové se shodují na tom, že počet mrtvých civilistů jde do tisíců. A mluvit v souvislosti s každodením masivním bombardováním a následném totálním chaosu o 'nejistotě` postižených svědčí o cynismu politika, jehož vnímání světa probíhá -- ať již z jakéhokoliv důvodu -- naprosto mimo jeho realitu.

I přes enormní snahu USA o získání tzv. obrazového monopolu včetně odstřelování a bombardování budov, ve kterých se nacházeli novináři a televizní zpravodajové, se americké administrativě nepodařilo úplně zabránit snahám o objektivní zpravodajství. Ponecháme-li stranou specifickou situaci na kurdském severu, ani kameramani americké či britské armády nebyli schopni ukázat světu jásající davy obyvatel, dokonce ani z šiitského jihu.

Bagdadský zpravodaj německé televizní stanice ZDF Ulrich Tillgner, který setrval až do posledního okamžiku na "místě činu", komentoval televizní záběry několika desítek rozjásaných Iráčanů, asistujících při strhávání Saddamovy sochy americkým tankem slovy, že se většinou jedná o ty samé lidi, kteří ještě před několika dny do jeho mikrofonu křičeli "Ať žije Saddam!".

I průměrně informovaný člověk si dokáže představit, jak snadné je natočit několik sugestivních obrázků: namísto bombami roztrhaných těl mrtvých se do nekonečna ukazuje usmívající se chlapec či děvče, dostávající od amerického vojáka žvýkačku.

Naproti tomu hlasy Iráčanů plné bolesti, zoufalství a zloby, které naříkaly nad mrtvými příbuznými a přáteli, televizní divák ve Spojených státech na rozdíl od jeho evropského protějšku neuslyší. Skutečnost, že vojensko-politickou propagandu americké vlády rozšiřovanou prostřednictvím CNN není schopen interpretovat průměrný americký občan, nepřekvapuje. Že ji nekriticky přijímá za svou český ministr zahraničí je vskutku napováženou.

Zajímavé je ovšem i to, o čem se Cyril Svoboda nezmiňuje. Například o tom, že Spojené státy a Velká Británie do dnešního dne porušily doslova všechny mezinárodní smlouvy a závazky včetně té, která ukládá okupační moci zodpovědnost za pořádek a ochranu civilního obyvatelstva. Zatímco hrdinové v uniformě nečině přihlíží rabování úřadů, muzeí a dokonce nemocnic, jediná budova, která od počátku stála pod ochranou amerických vojáků bylo Ministerstvo ropného průmyslu.

Závěrem je nutné podotknout, že schvalování války ve jménu tzv. euroamerických hodnot a zároveň propagovat vizi 'svobodného Iráku žijícího podle své kulturní tradice` je již na první pohled poněkud rozporuplná věc. Absurdní se stává tehdy, když se tyto hodnoty během "propagačního" aktu zároveň demontují.

A tak zůstává poslední otázka decentně schovaná v posledních řádcích ministrovy úvahy, která se jen tak letmo dotýká budoucí role OSN. Ta bude Spojenými státy dočasně zodpovězena nejpozději při další eventuelní rezoluci odsuzující politiku Izraele na palestinském území. Ale je docela možné, že napřed ještě vyřešíme několik problémů bez této organizace.

Tuto neděli prezident Bush prohlásil, že si je jistý tím, že Sýrie vlastní zbraně hromadného ničení. Ministr zahraničí, celá česká vláda, chemici, polní nemocnice a daňový poplatník by se pro jistotu měli připravit na další akt "trvalých svobod". Předávání správy věcí obyvatel středovýchodního regionu do jejich vlastních rukou zřejmě Irákem nekončí.