Specifickému významu slova "stesk" je věnována celá druhá kapitola románu s příznačným názvem La ignorancia (Nevědomost). Koresponduje s tematickou rovinou románu, jíž je domov a mýtus "Věčného návratu"^[6]. Ve zmíněném rozhovoru, podobně jako v posledním Kunderově románu, se relativizují vžité a donekonečna opakované prostopravdy o potřebě člověka znovu objevovat stopy ztraceného dětství a mládí^[7], uvažuje se v nich o rozdílnostech mezi německým "das Heim", španělským "el hogar", anglickým "home", českým "domov". Stačí zaměnit slovo v úvodním verši české hymny a rázem se změní charakter výpovědi. Poloha věty "Kde domov můj" není shodná s "Kde je má vlast", v níž cítíme spíše hrdost než stesk.

V románu La ignorancia se rekonstruují životní příběhy dvou českých emigrantů Ireny a Josefa, kteří se náhodně setkávají na letišti při svém návratu do Prahy. Vracejí se po více než dvaceti letech emigrace. Josef poprvé, Irena opakovaně. Návrat domů, cesta do míst, kterou někdo nazývá vlastí, jiný domovem, rodnou zemí, je pro ně spíše přitěžující než povznášející, spíše paralyzující než stimulující. Především oba poznávají, že vlastně nevědí, zda se vracejí rádi, zda se jedná o osudové okamžiky vyvolané citem nebo spíše rozumem, zda se koná jejich "Velký Návrat"^[8]. Pociťují, že se to v okolí očekává a jinak by se dopustili zrady na svobodné vlasti v minulosti trvale se nacházející nebezpečí, plní daný slib (Josefův slib manželce - Dánce). Netrpí nostalgickými vzpomínkami, ty měly spíše svůj význam v emigraci, spíše si uvědomují blahodárnost zapomínání a zrádnost, ošidnost, záludnost oživované paměti. Prozrazuje se něco, co si příliš neuvědomovali nebo mělo být utajeno a způsobuje jejich silnou emocionální distanci. V jejich chování se mísí kognitivnost s prudkou emocí v podobě deziluze. Konfrontace s novým prostředím se sice dotýká individuální prožitkové sféry obou postav, avšak ta je pro člověka žijícího v jiných podmínkách obtížně přenositelná a vysvětlitelná, může dokonce postrádat racionální kauzalitu. V obecné rovině sílí propast mezi starou představou a novými situacemi, dochází ke pnutí mezi věrností dosavadnímu jednání a zradou situace, v níž se oba nacházejí. Irena a Josef se vzdalují od konkrétních lidí, míst, od vnějších událostí i vlastní minulosti. Román zahrnuje ty stránky života, které se mohou jevit jako méně podstatné či dokonce nepodstatné ve velkých dějinách, dříve osvěžované v paměti, nebo naopak blahodárně zapomínané, které se opět nečekaně vynořují, vytvářejí bariéry a znemožňují dialog s lidmi.

Vraťme se ke slovu "stesk", jehož španělský význam zřejmě není pro autora a pro recipienta opomenutelný, i když právě španělská literární kritika mu nepřikládá očekávanou pozornost. Zdá se jí, že román lze snáze interpretovat prostřednictvím významů německého slova "Sehnsucht", jež podle ní naprosto přesně koresponduje s titulem knihy.

Kunderův úvahový exkurz o filologickém původu slova "stesk" je veden ve dvojí rovině. Příběhové a filologické. Obojí začíná v Řecku a je dáváno do souvislosti s Odysseem. V řečtině se návrat vyjádří slovem "nostos" a znamená "utrpení". Nostalgie je tedy utrpení způsobené přáním vrátit se. Podle Kundery většina Evropanů používá slovo nostalgie a další slova odvozena z kořene tohoto slova řeckého původu. Ve španělštině se ale říká "aňoranza", v portugalštině "sandate". Každý jazyk se sémanticky různí. Většina však vyjadřuje utrpení způsobené nemožností vrátit se do vlastní země /angl. "homesickness", něm. "Heimweh"). Češi vedle slova nostalgie užívají vlastní slovo "stesk". - Stýská se mi po tobě -- říkají v Čechách zamilovaní a znamená to, že nemohou unést bolest z nepřítomnosti milované osoby. Ve španělštině "aňoranza" pochází ze slova "aňorar" (v katalánštině "enyorar"), které je odvozeno z latinského ignorare - nevědět něco. Z hlediska této etymologie je nostalgie bolest, ignorace je nevědění, neschopnost přesně určit, zda se chci nebo nechci k něčemu vrátit. --Jsi daleko a nevím nic o tobě. Moje vlast se nachází daleko, nevím, co se v ní děje - říká se. Údajně některé jazyky mají určité potíže s nalezením adekvátního slova k "aňoranza". Francouzi (slovem s'enoruyer) nemohou vyjádřit více než to, že jím něco chybí. Tento význam je však chudý, studený, zjednodušující, nevyjadřuje složitost Kunderou míněného pocitu. Němci sice málo používají slova "nostalgie" v řecké formě, dávají však přednost složenému slovu "Sehnsuche". Podle Kundery toto slovo vystihuje spíše vzdálenost mezi někým a něčím. Třeba příběhu, který se stal a nelze jej vrátit. Zahrnuje na příklad minulá přání, ztracené dětství, první lásku.

V recenzi románu La ignorancia od Antonia Peneda Picose v časopise Quimera^[9]nejsou vysloveny výhrady vůči přesnosti etymologie španělského a katalánského slova, avšak tvrdí se, jak jsme již předeslali, že by bylo příhodnější pochopit román prostřednictvím německého substantiva "Sensucht". Podle Antonia Penedy "sehen" znamená toužit, dychtit a "suchen" je hledat. Tato dvě slova implikují hnutí, která jsou inverzní. Umožňují dívat se dozadu (znamenají vzpomínat, s předpokladem zmenšovat, divit se) i dopředu (ve významu očekávat, stejně jako mít naději). Tak i tak znamenají ztrátu, nemožnost prodloužení.

Kundera říká, že Odyssea, základní epopej o nostalgii, se zrodila ze staré řecké kultury a zplodila největšího nostalgického hrdinu všech dob. Odysseus se vrací po deseti letech války v Tróji, po třech letech plných fantastických dobrodružství a sedmi letech strávených na ostrově v milostném vztahu s krásnou nymfou Kalipsó, do níž byl tak zamilovaný, že nechtěl ostrov opustit. V pátém závěrečném zpěvu prosí boha, aby mu odpustil, že škodí Pénelopé. Stále vidí její krásný pohled a noblesní postavu. Miluje ji a toužím se vrátit domů, ochutnat světlo návratu. Homér však pokračuje, že to říkal, když sílilo slunce. Když zapadlo, vrátily se stíny, spěchal strávit noc po boku druhé.

Kundera v La ignorancia slovy vypravěčovými sděluje, že nic neexistuje, co by bylo srovnatelné s životem emigranta, kterým Irena dlouhý čas byla. Vedle tohoto konstatování klade jinou variantu, jiný příběh. Odysseus žil vedle Kalypsó skutečně sladký, snadný a radostný život a přesto v rozhodování mezi sladkým životem a rizikem návratu zvolil návrat. Dal přednost známému před neznámým (dobrodružným). Ostatně, i když v příběhu nechceme předčasně znát konec, dáváme přednost ukončení, podobně jako se v životě k něčemu vracíme s vědomím, že tak spějeme k závěru. Homér glorifikoval nostalgii a ozdobil ji morálkou a sentimentem. Pénelopé zaujímá vyšší místo než Kalypsó, přitom je to možná nespravedlivé. Kalypsó milovala Odyssea, žila s ním sedm let, sdílela s ním své lože, zatímco o Pénelopé víme málo. A přesto oceňujeme bolest Pénelopé a podceňujeme žal Kalypsó. Oceňujeme věrnost starému a nikoli věrnost novému.

Ve španělských recenzích v El País a v časopise Quimera se připomíná, že Irenin a Josefův návrat se shoduje s návratem Odyssea do Ithaky, trvající rovněž dvacet let. Rozdílnost tkví v tom, že známý řecký příběh se již dále nerozvíjí. Tušíme, že se Odysseus musel vyrovnat s tím vším, co se změnilo, musel z vlastní vůle napjat svou sílu a překlenout časový oblouk, důsledky odloučení, navázat na přerušené vlákno a především prokrvit jej. Irena a Josef však nenacházejí opěrné body pro napnutí svých tětiv, rozhodli se pro nevědění a nevědomí, neusilují příliš o to, aby překlenuli, co se jím stalo a jak to prožívali, aby se srovnali se změnami a učinili rozhodující gesto.^[10] Antonio Peneda se zmiňuje o třech příčinách jejich ztráty domova:

- objevují, že vzpomínka, kterou si uchovávali ze svého života před exilem, je drsná, temná a plná úniků,

- že zdaleka nekoresponduje s přítomností, s aktuálním stavem, k němuž nejsou s to nalézt cestu. Nemíní se přizpůsobit a ani vlastně nevědí, zda chtějí věnovat svou sílu k tomu, aby se přizpůsobili.

- Vrátit se je pro ně stejně neschůdné, jako se pro ně stává nevhodný prostor, kam míří.

Můžeme dodat, že triáda nemožnosti návratu obnovuje vzdálenosti mezi lidmi, historickými událostmi, vztahy i předměty. Setkání obou vlastně nevrcholí v milostném aktu v hotelovém pokoji, ale spočívá ve zdvojené intenzitě pociťovaného stesku a nabývá symboliku mezičasu a meziprostoru leteckých vzdušných cest. Motiv letadla a letiště je v románu s četností zastoupen.

V prvních dnech emigrace mívala Irena děsivé sny. Nacházela se v letadle, které změnilo směr a přistálo na neznámém letišti.Čekali ji tam uniformovaní muži a okoupali ji v ledové vodě. Minulost jako kdyby ztratila svou kompaktní dimenzi a v tomto případě začalo oživovat něco jiné. Josefův nenadálý letecký návrat do Dánska, do míst evokujících domov, vytvořený předčasně zesnulou ženou urychlí vzpomínka na ni. Nejedná se o úprk před Irenou, ještě spíci po milostné noci, ale o těžce sdělitelné pocity, o potřebu rychle jednat, vyrovnat se s časem i citovou pamětí, odpoutat se. Do Josefova emocionálního prostoru vstoupil sentiment prostoupený nostalgií a vyvolaný jasem vzpomínky na nedávno prožité. To překrylo přítomnost a zasáhlo bezprostřední budoucnost.

Mnoho Kunderových postav se vrací k idyle, touží po opakování, po mytickém věčném návratu, pohybují se na přímce života a smrti a při svém pádu se pokusí o protipohyb v podobě vzletu.

Irenino poznání v duchu "Sehnsucht" je složitější než Josefovo. Znamená, že sice dál bude milovat Prahu a její kulturu, bude se těšit z poezie třeba J. Skácela a dychtit po estetickém prožitku z české literatury (připomenut je třeba J. Škvorecký, B. Hrabal), avšak nenachází sílu a snad již ani se nechce identifikovat se současností, přizpůsobovat se životnímu stylu, s nímž se neztotožňuje, zdolávat rozpaky z odlišné hiearchie hodnot, podivovat se nad lidskou závistí až zlobou, usilovat o proniknutí do něčeho, co jí vlastně nezajímá. Dívá se jakoby z velké dálky na svou minulost před dvaceti lety, prohlubuje se propast mezi ní a matkou. Nesdílí podnikatelské úspěchy v Praze svého druhého životního partnera, Švéda Gustafa, který se jí a dvou dcer po smrti manžela Martina ve Francii ujal, spíše jen pozoruje jeho nadšený obdiv k  místu, kde se narodil Kafka.

Ve španělských recenzích a článcích má největší frekvenci citace z románu Nesnesitelná lehkost bytí. Při četbě románu La ignorancia nás napadá, že Gustaf a Franz, Irena a Tereza, Sabina a Irenina matka, Tomáš a Josef, tedy postavy z románů Nesnesitelná lehkost bytí a Ignorance mají skutečně některé rysy společné. Gustaf i Franz jsou cizinci z rodu Kunderových mužských postav, které představují vnějškově silné a profesně úspěšné typy, v soukromí bytosti nekomplikované až jednoduché. Oba žili dlouhý čas s matkami, které v nich vzbuzovaly představy platonské ideje ženy. Franz natolik miloval svou matku od dětství až do chvíle, kdy ji doprovodil na hřbitov, že miloval i vlastní vzpomínky na ni a velmi často o ní Sabině vyprávěl. Snad předpokládal, že ta bude okouzlena jeho schopností být věrný. Gustaf, rovněž milující syn, s láskou vzpomíná na matku a brání tak Ireně sdělit mu, co v ní návštěva vlastní matky vyvolává. Gustaf je lehce vtažen do sítě předstíraného zájmu Ireniny vitální matky a podlehne kouzlu její osobnosti již v Paříži. Matčina přítomnost na něj působí blahodárně, uvolňuje se. V Praze dovede spontánně překročit obvyklé hranice mezi zatajovaným platonickým obdivem k ní a sexuální rozkoší.

Vztahy mezi postavami korespondují s Malým slovníkem nepochopených slov z Nesnesitelné lehkosti bytí, s Věrností a zradou.Vlast -- země, z níž Irena a Josef vyšli, země -- matka, z níž se zrodili, zrazuje  jejich představy o ideálu a teplu rodinného krbu. Josefova matka je pochována (jedna z prvních Josefových cest vede na hřbitov) a restituovaný dům obývaný bratrem je zdrojem rozpaků a chladu. Tomášovy a Josefovy otázky vztahující se ke komunistické minulosti nechtějí být slyšeny. Absence fyzické přítomností matky a absence hlubší vazby na rodnou zemi zde variují v citové paměti, vzpomínání i zapomnění.

Irenina matka nikdy nenaplňovala svou hřejivou funkci, nehrála svou nepsanou sociální roli, neudržovala ohniště, z něhož sálá přirozené světlo a teplo, jež nasycuje, utěšuje a posiluje nezávislost. Matčina přítomnost působila na Irenu rozkladně již v dospívání a urychlila její sňatek. Svou zářivostí ubírala matka Ireně na sebevědomí. V její přítomnosti se cítila jako nevzhledná, nesamostatná a neschopná. Emigrace jí vlastně vyvedla ze začarovaného kruhu sníženého sebevědomí. Návrat do vlasti a návrat k matce jsou pro Irenu zrádné, protože prohlubují stopy, na které ráda zapomínala. Pozice matky v Irenině životě jako kdyby byla založena na zradě, z něhož se odvíjel řetězec dalších zrad.

Tak jako Sabinu "okouzlovala zrada a ne věrnost" (s. 86), tak Ireninu matku fascinovalo, jak může konkurovat vlastní dceři. Tak jako Sabinu vzrušoval vlastní obraz nahoty v odrazu zrcadla a nepatřičnost oblečeného Tomáše s buřinkou, tak Ireninu matku vzrušuje představa milostného sblížení s Gustafem, které pravděpodobně připravuje a hudebně naaranžuje a dívajíc se do zrcadla pak s předstíraným překvapením uskuteční.

Napadají nás další analogie. Tereza z Nesnesitelné lehkosti bytí se nechce podobat matce nestoudně demonstrující stáří, Irena nechce souznít s matčiným věčným mládím, teatrálním žvatláním, hlasitým smíchem a gesty prosycenými erotikou. Tereza nechce přijmout za svůj nový domov v emigraci, Irena se již cítí více doma ve Francii. V Nesnesitelné lehkosti bytí se konstatuje : "První zrada je nenapravitelná. Vyvolává řetězovou reakci dalších zrad, z nichž každá nás vzdaluje ještě víc a víc od místa původní zrady" (s. 87). Kde jsou hranice mezi nimi? Jedná se o skutečné nebo tradované postoje a projevy?

V románu La ignorancia se Kundera opět vrací k tématu porozumění individua a pojetí lidského života, který není jen nesnesitelně lehký, ale je též chycen do vlastní pasti. Ještě před vydáním románu La ignorancia vyšla pozoruhodná studie profesora filozofie sevillské univerzity Jesús Navarro Reyes s názvem Los flujos de la identidad en Milan Kundera (Prameny identity u Milany Kundery)^[11], diskurz o subjektivitě, inkoherenci, univerzalitě, o vědeckých pojmech a románové metafoře. Vstupní premisou je tvrzení, že každá individualita je u Kundery vytvářena skrze proud identity na třech stupních individuálního výrazu. Jsou jimi tvář, gesta a biografie. Životopis precizuje gesta, gesta precizují tváře. Pokusme se volně parafrázovat názory Jesús Navarro Reyes a aplikovat je na poslední román, který studie ještě nemohla zahrnout, i když tento postup je v rozporu s obvyklou literárněvědnou praxí. (Ostatně naše metodologie výkladu je sama o sobě problematická, protože v něm mísíme informace z publicistiky, filozofie a literární vědy, klademe otázky, aniž bychom počítali s obeznámeným čtenářem. Většina českých čtenářů román La ignorancia z jazykových důvodů nečetla, a tak se Kunderova tvorba, podobně jako Kafkova, dostává do paradoxní situace. Mluví se o ní, diskutuje a polemizuje, avšak text se nezná.)^[12]

Na počátku studie stojí, že konstatním znakem Kunderova díla je nezdar. Jako problém se tedy vidí čin jako nezaměnitelný projev lidského bytí, a to od okamžiku, kdy se zjevuje, až po fázi, kterou nazýváme proudem identity. Skrze něj pochopíme, že osobní identita se proplétá s dalšími. Existuje moment, v němž se pronikne do sféry vlastního já a probudí se v něm to uložené, třebaže hodně vzdálené, které není ničím víc než spojením neosobních proudů, avšak může se stejně tak vytratit nebo se dokonce nezjevit. V Irenině životě převládala pasivita. Spíše přijímala podněty, které k ní přicházely zvenčí, neusilovala o seberealizaci, nerozhodovala se sama nebo na základě zřetelně poznatelných motivů. Podobně jako v Nesnesitelné lehkosti bytí se opakuje myšlenka obsažena v přísloví "Einmal ist keinmal".

Jesús Navarro Reyes říká, že v Kunderově díle jsou mnohé momenty, v nichž se osoby zastaví a zblízka reflektují svou tvář. Uvádí jako příklad Terezinina uspokojení i zděšení z podobnosti s matčinými rysy. Alternativa vlastního vzhledu imponuje, když se konstituuje vlastní fyziognomie, vadí, když se prodlužuje identifikace s vlastní tváří. Připomíná postavám něco, s čím se nemíní identifikovat a co jím již nepřináleží, nebo vyvolává v nich pocit, že se stávají pouhými neosobními konfiguracemi z kůže a masa, které mohou přináležet komukoliv.

V románu La ignorancia si umíme představit jen tvář Ireniny přítelkyně, bývalé disidentky Milady, která si nezvyklým a přitom léty nezměněným účesem zakrývá chybějící ucho, které jí kdysi nešťastnou náhodou omrzlo. Její tvář vypadá zdálky stejně jako před lety, zatímco v řeči prostoupí vráskami a zvláštní zatrpklostí. "Jestliže tvář, všeobecně řečeno fyzický aspekt osoby není něčím, co by se stalo přiblížením mimořádnosti výrazu, musíme věřit, že se může vyjádřit tělem..." (s. 235)

Tady se setkáváme s druhou úrovní individuální exprese - gestem, která je společným základem Kuderových románů. Jednotou cítění se stává právě ono. Je projevem akce, stává se hnacím motorem individuálního vyjádření a třebaže se jedná o pohyb neosobního těla, jež jsme narozením nabyli, dodává našemu konání na citu, manifestujeme jím navenek naše nitro. Autor studie i Kundera v románu Nesmrtelnost^[13]relativizují originalitu a ojedinělost lidských gest (Bettinina sestra Laura si přisvojila její gesto), přesto mu přiznávají individuálnost. Irenino osvobozování od matky probíhá v zapomínání jejích teatrálních gest. Drama identifikačních proudů se opakuje, aniž by se stávaly čistou expresí individuality, protože není exluzívně tím, co se jím realizuje. Irenina matka dává Gustafovi svými gesty najevo jeho sexuální přitažlivost a pohyby těla a ruky jej natolik vzruší a posléze uklidní, že se cítí šťasten. Zatímco Irena postrádá vůli pro gesto, její matka jimi přímo oplývá. Prodloužení gesta z generace na generaci, která je typická třeba pro Nesmrtelnost, se v novém románu nekoná, protože se změnila Irenina individualita.

Životopis definuje Kundera jako "řetěz údajů, které považujeme za důležité ve svém životě" (La inmortalidad, s. 365). V Poznámce autora Kundera v Nesmrtelnosti vzpomíná, jak byl v roce 1978 zbaven československého občanství, což znamenalo, že byl lidem v Čechách zakázán jakýkoli styk s ním a že se před ním nepropustně zavřely hranice. Nepochyboval o tom, že je to navždy. V roce 1981 dostal francouzskou národnost (Středoevropan by řekl francouzské státní občanství) a Kundera byl dojat, zaplavila jej vděčnost k zemi, která se pro něj stala novou vlastí (Nesmrtelnost, s. 343). Tento aspekt není zanedbatelný v pochopení Ireniných a Josefových postojů a jednání.

Jesús Navarro Reyes se v souvislosti s biografií zmiňuje o řádu našeho života, protože se v něm zrcadlí to, co hodláme vidět jako hnací motor individuálního jednání, co si míníme přisvojit, veřejně sumarizovat. V biografii se život prezentuje jako proces, který si přisvojujeme ze širokého proudu, v němž se osoba navenek projevuje v souvislostech, skrze "hudební kompozici", jímž je život, skrze motivy, z nichž akceptuje pouze ty, které považuje za čistou expresi svého nitra. Do biografie se propašovává také lež a kýč, mnohdy v něm sehrává klíčový charakter špatně namířená věta, nešťastná situace, která svrhne dolů všechno obtížně budované. Kunderovo dílo je také plné příkladů toho, jak může být životopis člověk překrucován, deformován, zrazován, může být prostoupen "parazity" nejen typu Bettiny v Goethově životě (Nesmrtelnost) a M. Broda v Kafkově (Zrazené testamenty). Nikdo není ušetřen tomuto proudu. Ten vede od vlastní rodiny, přes intimní přátelé k parazitování v díle, zahrnuje životopisné jednotlivosti, mezilidské vztahy, táhne přes sentimentální kýč k "zastávkám mezi věděním a zapomněním".

Osobní identita se však z pojmů, jakými jsou tváře, gesta a biografie nerozpozná. Ty mohou být maskami, něčím naučeným či přisvojeným. Která cesta tedy člověku zůstává k tomu, aby potkal sám sebe? Východiskem asi nemůže být úplné ztotožnění s proudem identity. Individuum bývá sevřeno do mezilidských, společných a srovnatelných dimenzí, jež Kundera nazývá kýčem.

Také se nemůžeme rozhodnout pro opak a tvrdit, že naše hledání není potřebné. Navzdory riziku, že upadneme do kýčovitosti, že se dopustíme překrucování, ztráty sebe samotného, opakovaně se pouštíme do hledání zdroje identity. Někdy se může vnějškově jevit jako zrada, vnitřně se projevovat jako nejistota, jako něco nerozvinutého v nitru člověka.

V Nesnesitelné lehkosti bytí Kundera se jeho postavy rodí ze základních situací, v nichž se již jednou nacházel autor a nechal je za sebou, nevracel se k nim, neopakoval je. Vytvořil postavy, aby zmapovaly neznámý terén, do něhož ve svém soukromí nedovoluje vstup, aby vypátraly ony proudy vědomí a podvědomí, které se podílejí na zachycení základního problému lidské existence -- času a zážitku oddělených časem. Románový diskurz pochopitelně není autorovou autobiografií, autor v něm nemluví sám o sobě, z ničeho se nevyznává. Metaforicky však dovede vypovědět o individualitě v jeho univerzální dimenzi, zachycuje více než dovedou vyjádřit filozofické koncepce a vědecké esence. V románu La ignorancia se Kundera opět staví proti sentimentu spojeného s mýtem domova a vlasti, přitom nevylučuje citovou paměť naplněnou steskem. Stesk může mít charakter něčeho hlubinného, něčeho, co se nenadále vynoří, třebaže již bylo vytěsněno z paměti, s čím se vyrovnáváme na základě vlastních interpretací a zkreslení, protože zapomínáme, nebo si mnohé neuvědomujeme ani po dobu trvání událostí, ani s odstupem času.

Východiskem románu Ignorance je opět konkrétní historie, příběhy konkrétních postav, které podobně jako v předcházejících románech "plují v moři neosobnosti a zápasí o to, aby se v plavbě pevně udržely" (Jesús Navarro Reyes, s. 238), přizpůsobují svou tvář, gesta a biografii, integrují svou autenticitu v různých alternativách chování a jednání, překračují hranice, které jsou pro každého jednotlivce jiné. Román se ptá tam, kde hlasitě vyslovované otázky zpravidla nezaznívají, na to, co se pod vlivem předsudků a z obav z nepřiměřené emocionální reakce nesděluje. Nejenže se v něm obnovuje Kunderovo téma zapomnění, které je rozvíjeno v různých polohách, téma zkreslování, které je průvodním jevem jak emocí a předsudků, tak teoretizování a racionalizace našeho předcházejícího jednání a rozhodování, ale opouští mlčení na citlivé téma vnější a vnitřní emigrace. Pouští se do dialogu o tom, co by vnějškově mohlo být chápáno jako zrada, avšak v podstatě jde o vlastní nitro. Připomeňme, jak Kundera s oblibou cituje Thomase Manna a vrací se k jeho pojetí "hlubin minulosti", jež se stávají zdrojem identity. Ve Zrazených testametech se připomíná Mannovo zarmoucení nad tím, že myslíme a jednáme, uvažujeme a myslíme také na základě něčeho dalšího, co je v nás: tradovaných zvyků, archetypů, které se změnily v mýty a jsou přenášeny z generace na generaci a jež disponují ohromnou silou svádění a řízení na dálku, vyvěrají z "hlubin minulosti". ^[14]Irenina a Josefova autenticita spočívá v tom, že obě postavy nesou v sobě něco z mytických schémat, které platí do dnešních dnů. Jejich zápas o identitu se stává osobním dramatem, zápasem o to, zda být sám sebou nebo se přizpůsobit neosobnímu proudu identity, přizpůsobit se, nebo se vydat na další složitou cestu hledání.

Španělská věda a kritika hodnotí Kunderovo dílo velmi pozitivně, vnímají jej jako poselství a výraz individuality. Oceňují autorovu schopnost vytvořit silný "diskurz individuí", zachytit relativitu času a paměti. Nejednou se zdůrazňuje, že jeho romány jsou "čistším výrazem individuality ve své univerzalitě" než různé teoretické koncepce.

[1] Milan Kundera: Del Rigor. La Arquitectura de la Novela. In: Quadernos d'Arquitectura i Urbanisme 173, 1987, s. 22-27. Uvažuje v něm např. o polyfonním charakteru svého díla, který připomíná hudební kompozice. Není jen hlasovou polyfonií různých osob, ale polyfonií žánrů včetně nerománových, třeba reportáže, eseje. V románech se objevují motivy, která utvářejí téma díla, slova -- motivy se stávají základními pilíři. V Nesnesitelné lehkosti bytí jsou jimi: lehkost, tíha, duše, tělo, Veliký pochod, hovno, kýč, soucit, síla, slabost.

[2] Kniha smíchu a zapomnění (román). Dokončeno 1978. První vydání Le livre du rire et d'oubli, překlad Francois Kérel. Gallimard, Paris 1979. Česky v Sixty-Eight Publichers. Toronto 1981. Autorizovaný překlad do francouzštiny v nakladatelství Gallimard, Paris 1985.

[3] Nesnesitelná lehkost bytí (Román). Dokončeno 1983. První vydání L'Insoutenable légereté de létre, překlad Francois Kérel. Gallimard, Paris 1984. Česky v Sixty-Eight Publishers, Toronto 1985. Autorizovaný překlad do francouzštiny v nakladatelství Gallimard, Paris 1987.

[4] L'art du roman (Essai). Gallimard, Paris 1986.

V šesté části s názvem Jednasedmdesát slov přemýšlí Kundera nad klíčovými slovy, "slovy problémy, slovy-lásky", mezi něž zařazuje Chez soi. Domov, das Heim, home. Uvádí, že "topografické hranice jsou vymezeny jen dekretem srdce: může jím být jediná místnost, jedna krajina, jedna země, vesmír." Míní, že "mezi vlastí a domovem (mým konkrétním domovem) má francouzština (francouzská citovost) mezeru. Nemůžeme ji zaplnit, pokud nedáme výrazu che-soi váhu velkého slova. Tady Kundera odkazuje k heslu Litanie. V něm dlouze cituje z románu Žert (Československý spisovatel, Praha 1967), kde jedna pasáž je zkomponovaná jako litanie na slovo domov.

[5] V originále název L'ignorancia. První vydání TusQuets editores. Barcelona 2 000. Přeložila Beatriz de Moura.

[6] Ve španělské verzi románu zní překlad spíše jako "Velký návrat". Stejnojmenná recenze K. Chvatíka v Hostu 2 001, č. 4, s. 9-12 odkazuje spíše k biblickému Návratu ztraceného syna a slavnému Rembrandtově obrazu.

[7] Viz rozhovor, který Philip Roth zveřejnil ve španělském časopise Quimera 15, 1982, s. 18-21 pod názvem Los verdugos dan muerte, los poetas cantan (Kati usmrcují a básníci zpívají), v němž se Kundera vyjadřuje k ruské invazi 1968, k přináležitosti české kultury k západní Evropě, k postojům emigranta žijícího ve Francii. Název rozhovoru koresponduje s rukopisem Knihy smíchu a zapomnění. Vrací se ke svému opakovanému snu. Nějaká osoba se nachází ve světě dětí, z něhož nemůže odejít. Říká, že si dětství často idealizujeme, adorujeme jej, přitom může ve své podstatě odkrývat čistý horor, může být pastí.

[8] O vlivu Nietzscheovy filozofie se zmiňuje K. Chvatík v knižní monografii Svět románů Milana Kundery (Brno, Atlantis 1994) v kapitole Planeta nezkušenosti, s. 93 - 101. Koresponduje s úvahami o krizi historismu, racionalismu a lidské existence moderní doby. Eva Le Grand v monografii Kundera aneb Paměť touhy (Olomouc, Votobia 1998) v části Variace vzpomíná čas věčného návratu jako mýtu v kruhovém pohybu. Kunderova skepse pramení z jasnozřivého zjištění, že nic nemůžeme v životě opakovat, že existuje propast mezi lineárním přímkou od narození k smrti a kruhovým časem věčných návratů.

[9] Antonio Penedo Picos: Milan Kundera, La ignorancia. Quimera 195, septiembre 2 000, s. 66 -- 67.

[10] K. Chvatík v cit. knize nazval sedmou kapitolu Hledání ztraceného činu a devátou kapitolu Hledání ztraceného gesta. Je v nich mj. připomenut rozhovor M. Kundery s Philipem Rothem (The Sunday Times Magazine 20. 5. 1984) Na obranu intimity, který zachycuje úlevný pocit z depresivní a bezvýchodné atmosféry okupované Prahy, politických kontrol, cenzury, radostný pocit dobrodružství z možnosti svobodně poznávat lidí, řeč, krajinu, vést rozhovor třeba se sousedy. Ve španělském časopise Saber (1985, č. 1-2, s. 24-25) byl rovněž zveřejněn autorizovaný rozhovor M. Kundery s P. Rothem En defensa de la intimidad. Las vidas privadas de Milan Kundera.

[11] Jesús Navarro Reyes: Los flujos de la identidad en Milan Kundera. Thémata. Revista de Filosofía 22, 1999, s. 232 -- 239.

[12] Odkazuji na Les testaments trahis. Essai. Gallimard, Paris 1993. Španělsky Los testamentos traicionados. TusQuets editores, Barcelona 1994. Přeložila Beatriz de Moura. Kafkovi věnoval M. Kundera pozornost v literárněvědné eseji, která byla zveřejněna pod titulem En algun sitio, ahí detrás (Acerca de lo Kafkiano). Quimera 7, květen 1981, s. 26-30.

[13] Nesmrtelnost /Román). Dokončeno 1988. První vydání francouzsky L'immortalité. Gallimard, Paris 1990. Překlad Eva Bloch. Vyd. česky Atlantis, Brno 1993. Sixty-Eight Publishers, Toronto 1993.

[14] Opak. cit. Los Testamentos traicionados, s. 19. Tady připomeňme heslo Litanie z knihy L'Art (opak. cit.), v němž Kundera připomíná pocitovou polohu vyjádřenou v Žertu při evokaci pocitů, když zpíváme nebo hrajeme českou lidovou píseň. Protagonistovi románu se zdá, že uvnitř těchto písní je doma, že z nich vyšel a jejich svět je jeho poznamenání. Slyší v nich nejúpěnlivější hlas domova, na němž jsme se provinili, který snad není ani z tohoto světa. Je to "jenom vzpomínka, památka, hromadné uchopení čehosi, co už není", pevnina ztrácející se pod nohama a propadající se do hloubi let, do hloubi staletí, do nedohledné hloubi, kde láska je láska, bolest bolestí. S údivem zjišťuje, že jeho jediný domov je právě toto propadání, tento hledaný a touživý pád doprovázený sladkou závratí. (Žert, Brno, Atlantis, s. 310)