Především bych tu měl ocitovat tu nenáležitou větu: "Po druhé světové válce jak korejský, tak i vietnamský konflikt měly sice mandáty OSN, ale lví podíl vojáků k boji proti agresivnímu komunismu i v těchto případech dodaly USA." (Chyba byla v původním textu odstraněna, pozn. red.)

Asi bych se měl přiznat mj. k tomu, že o obou těchto válkách jsem se dovídal prakticky denně po celou dobu jejich průběhu, takže mi nutně muselo v paměti toho uvíznout mnohem víc, než když se o čemkoli člověk dovídá jen z doslechu nebo slovníkovou informací někde ve škole či v nějakém časopisu. To upozornění na věcný přehmat mě okamžitě přimělo k zamyšlení, jak asi k tomu politováníhodnému omylu nakonec u mě došlo.

Mohl bych se snad odvolávat na to, že třeba člověk byl už trochu nervózní z toho, jak ten text nabobtnává dalšími řádky nad únosnou míru. A že pak jsem spěchal, abych text ještě stačil ve čtvrtek v rozumném čase odeslat (abych stihl jeho případné zařazení do pátečního vydání). To jsem samozřejmě ještě netušil, že mi totálně zkolabuje přenos na disketu, která mi měla umožnit z jiného místa odeslání článku.

Tahle alternativa (ač "únosná") se mi nezdála být dost průkazná, ač asi i na ní bylo té pravdy trochu. A pak jsem začal naléhavě zvažovat obecněji, jak asi vznikají chyby v publicistické práci. Neboť při vědecké práci -- nejde-li o banality -- se každý závažný údaj verifikuje, případně navíc dokládá podpůrnými informacemi v poznámkovém aparátu. U novinářského článku sice jde taky samozřejmě o uvádění pravdivých informací, ale...

Novinář zřejmě musí svého čtenáře především přesvědčit. (Že bývá nejednou tísněn časem obdobně jako šachista, raději nerozvádějme.) Musí najít úderný titulek, který by fungoval spolehlivěji než rybářova udice na ryby. Musí hned prvními slovy zaujmout. Pokud něco přežene emočním zabarvením, nejenže to nevadí, ale právě to pak činí text jaksi "lidštějším" a zajisté čtivějším. Zároveň musí takový text být svou strukturou nekomplikovaný, málem jako slabikář. (Málo se čte. Zvykáme si na to, že "čteme" raději obrázky! Skoro jako děti.) Pádnost a naléhavost textu zvyšuje, pokud stanovisko zevšeobecníme. (Říci, že tohle si myslí "každý", anebo nemyslí "nikdo", má pádnost kladiva na kovadlině žurnalisticky předávané informace. Má to také virulentní působnost. Dobře to stmeluje dav. Je to často uplatňovaný prostředek politické propagandy.) Své informace musí novinář omezit na nezbytnou (ale "chytlavou") míru, i za cenu možných zkreslení. Pak bude text snad i přehledný a plastický. I když přitom hrozí, že možná bude čten ještě zkratkovitěji než byl psán.

Nemá-li se pisatel "žurnalisticky" zaměřeného článku příliš zamotávat do podrobností, nejednou něco překlene krátkým spojením. Ačkoli jsem si neosvojil žurnalistický sloh (i to chce jistý fortel, zkušenost, která se automaticky nezískává!), takové krátké spojení mi vzniklo, když jsem chtěl -- oprávněně -- konstatovat, že "lví podíl vojáků k boji proti agresivnímu komunismu i v těchto případech dodaly USA".

Raději si už všimněme toho, co by v této souvislosti nemělo uniknout pozornosti:

Zkusme nezapomenout, že USA díky prezidentu Wilsonovi např. výrazně podnítily cestu Střední Evropy k parcelaci Rakousko-Uherska (ze slavných "14 bodů" to byl 10. bod), anebo že přispěly ke vzniku Společnosti národů (poslední z těch bodů). Přitom právě USA se pak nečekaně rychle z "evropské politiky" v poválečné atmosféře po 1. světové válce stáhly. Zároveň stojí za zmínku, že právě ta Společnost národů (jako organizace pro všechny národy) měla být spolehlivou hrází proti militarismu, v níž pak USA nezasedaly!

Po 2. světové válce -- naštěstí pro relativní stabilitu nekomunistické Evropy -- zůstaly USA v Evropě vojensky a politicky přítomné (což platí až dodnes!). Asi by se tu měla znovu ocitnout zmínka o legendárním a náročném "leteckém mostě" do Západního Berlína brzy po válce. (Kdo z mladších dnes ví, že Američané museli letecky dopravovat do obklíčeného západního sektoru Berlína dokonce i uhlí! Ten letecký most trval 15 měsíců a jeho začátky se datují do roku 1948.)

Jinou kapitolou by ovšem byly rozmanité důsledky spojeneckých jednání USA, SSSR a V. Británie v Teheránu (1943) a v Jaltě (únor 1945), případně pak v Postupimi (léto 1945). Sem by také patřilo zakotvit (a odtud pak odvodit) mnohé, co se stále znovu oživuje jako tzv. "sudetský problém". A ovšem: SSSR mocensky zakotvil ve Střední Evropě, aniž mu v tom někdo účinně zabránil.

Po válce vznikla OSN a spolu s ní Rada bezpečnosti (s právem veta pro pět tehdy takto upřednostněných velmocí; přičemž tehdy Čínu reprezentoval čankajškovský režim). Přitom právě ono upřímně deklarované právo veta ochromovalo účinnou činnost Rady. Byla nezpůsobilá k odpovídající reakci, když došlo k sovětskému ozbrojenému potlačení občanské revolty v Maďarsku (roku 1956) nebo obdobně k likvidaci tzv. "Pražského jara" v ČSSR (roku 1968). A principy sem, principy tam; Čínská lidová republika se svým nepřehlédnutelným politickým, hospodářským a lidským potenciálem potom za pragmatického souhlasu USA vystřídala Tchajwanskou republiku v Radě bezpečnosti.

To, že se podařilo Spojeným státům zajistit si záštitu OSN proti vojenskému vpádu Severní Koreje na území jižní Korejské republiky, bylo umožněno díky dočasné sovětské blokádě aktivit v Radě bezpečnosti (konflikt propukl r. 1950). Přitom naopak zase celý svět vzal víceméně prakticky na vědomí, když se blížila vojenská porážka severokorejského režimu, že mu začala masivně pomáhat -- teď už komunistická -- Čína ze severu tzv. čínskými dobrovolníky.

Samozřejmě že lze hovořit o vietnamské válce vedené od roku 1963 Američany proti Severnímu Vietnamu (a jeho Viet-kongu) jako o pokusu udržet literu ženevských dohod z roku 1954 (po porážce Francie Viet-kongem) a navenek tu válku takto vybavit morálně-politickým zaštítěním. (Jen takto lze pak přiměřeně propojit korejskou válku s touto další vietnamskou.)

Samozřejmě že události byly mnohem složitější. Nelze teď jít do podrobností. Byla to doba pokračující tzv. studené války. Už Kennedy jako prezident USA se po kubánské krizi (1962) zvýšenou měrou obával, že by případná čínská expanze mohla přivést celou jihovýchodní Asii pod komunistickou nadvládu. Za jeho nástupce Johnsona USA pak už jen hledaly vhodnou záminku k ospravedlnění případného vlastního vojenského angažmá ve Vietnamu, jímž by bylo zabráněno pro začátek aspoň další infiltraci Viet-kongu do Jižního Vietnamu. Došlo v Tonkinském zálivu k incidentům mezi loďmi USA a Severního Vietnamu; s problematickou možností zpětně prokázat, do jaké míry měly zvláště USA eminentní zájem na tom, aby se celá tato politováníhodná záležitost neurovnala diplomaticky. V roce 1964 začaly ve Vietnamu americké nálety... (K jakémusi příměří došlo pak až na počátku roku 1973, přičemž po dalších dvou letech se Severovietnamci zmocnili celého Jižního Vietnamu. Spojené státy tak -- bez ohledu na velké oběti i enormní vojenské nasazení -- zjevně utrpěly nakonec porážku. Toto fiasko americké politiky zůstalo jejím traumatem nejméně na půl druhého desetiletí; do rozpadu socialistické soustavy v Evropě v onom nečekaném pozdním podzimu roku 1989.)

Také bychom se tu měli zmínit i o tom, že USA rovněž během druhé poloviny 20. století viditelně ztrácely prestiž hegemona nad západní polokoulí. (V té době se také rozpadala postupně celá předchozí -- a hodně dlouho se zdálo, že stabilní -- koloniální soustava v Africe. Rozmanitá vakua vznikala také přímo v Asii. Tzv. národně-osvobozenecký boj měl pochopitelné sympatie v SSSR.) Když zvítězil na Nový rok 1959 castrovský odboj na Kubě, tamní režim se brzy nato prohlásil za "marxisticko-leninistický". V několika zemích Střední (ale i Jižní) Ameriky došlo ke vzniku odbojných vojensky organizovaných seskupení proti tamním vládám. Pro Spojené státy nebylo snadné legálně a přímo v těch zemích intervenovat. (Kubánská krize z října 1962 byla obdobným dokladem rovněž pro SSSR toho, že za určitých okolností je nanejvýš nereálné úspěšně realizovat nátlakovou mocenskou politiku.)

A to jsme si zatím nic v tomto kontextu neřekli o interferenčně se promítající politice tzv. nezúčastněných zemí Třetího světa (Tito -- Nehrú -- Nássir) nebo o suezské krizi z roku 1956 (po znárodnění Suezského průplavu), ani o dalších událostech, které rozmanitě kladly závažné otázky oběma supervelmocem druhé půle 20. století, tj. USA a SSSR; přičemž dnes jsou touto jedinou světovou supervelmocí Spojené státy. Sami Američané si v uplynulých měsících nejednou kladli otázku, do jaké míry samy USA si zavinily přívlastek "arogantního" státu. V této souvislosti pak nejednou se tvrdí, že USA svou setrvalou podporou Izraele dráždí celý arabský svět.

(Je nanejvýš zajímavé, ne-li dokonce překvapující, že právě v tyto dny izraelská strana prostřednictvím přímo samotného premiéra Šarona nabídla Palestincům, že by byla ochotna jednat o případné likvidaci některých židovských osad na palestinském území. Tento případný plán je ovšem stěží realizovatelný, pokud by demonstrace síly vůči Sýrii přesáhla "únosnou míru".) Atd. Jen si uvědomme, kolik jen režimů je v dnešním světě, kde nelze o demokracii vůbec mluvit, anebo kde dosud platí středověká pravidla vzájemného soužití, anebo kde vůbec neplatí žádná pravidla, dokonce ani Ženevská konvence o válečných zajatcích (kterou zpochybňují v určitých případech dokonce i USA); anebo kde vůbec lidé nemají ani záruky kéž by aspoň vegetativně přežít...

Byl bych rád, kdyby bylo možno také v této souvislosti nezapomenout na závěr původní úvahy o "cestě na Baghdád":

"Teprve starost o celosvětové propojení lidských zájmů a povinností pro tato výchozí -- a kéž by "nezadatelná" -- práva vytvoří schůdnou platformu k spolehlivějšímu míru. Kéž by jinak smutný (a medializací až dryáčnicky vytrubovaný) irácký konflikt byl blýskáním na lepší časy pro celý -- tak váhavě se globalizující -- svět." V uvedeném osvitu problematiky je dnes role Spojených států zcela klíčová, a to bez ohledu na to, že v řadě situací se možná -- ne-li zřejmě, a jakoby ve svém "národním zájmu" -- chová neadekvátně."

K textu z 15. 4. malý dovětek: I když se USA dušují, že v nepřehledné situaci nemohou zabránit drancování, právě to bohužel dramaticky zbrzdí přijatelnější postoj iráckého obyvatelstva ke změnám, na jejichž navození tolik válečné koalici záleželo! A že by se ve vojenských kruzích USA a GB nevědělo o významu nemocnic pro poválečnou normalizaci poměrů a o nutnosti vyčlenit ochranu jak jim, tak také muzeím nebo knihovnám a archivům (a určitě i uchovaným klíčovým úřadům)? Nelze přiměřeně omluvit zbytečné ztráty vzniklé tímto politováníhodným opomenutím. Ztráty kulturní jsou ovšem nenahraditelné. Stěží pak můžeme vybilancovat výsledky války v růžových barvách, když ta kulturní a občanská pasiva takovou měrou zatěžují senzační výsledky čistě vojenských operací. Je to hrozná (a domnívám se, že zbytečná a nadlouho stěží retušovatelná) škoda!