TEORETICKÁ PRACOVIŠTĚ v Americe jsou ve svých soudech méně rozdělena než američtí herci. Jako reprezentativní může posloužit z jedné strany Prohlášení o poválečném Iráku, které podepsalo více než dvacet expertů na mezinárodní politiku a zveřejnil liberální Brookingský ústav. Z druhé strany přichází memorandum Poválečný Irák Bakera Springa a Jacka Spencera z konzervativního institutu The Heritage Foundation.

Obě prohlášení shodně předpokládají brzké americké vítězství. Podle prvního materiálu by cílem vojenské operace v příštích "týdnech, měsících a letech" neměla být pouze změna režimu, ale vytvoření mírového, stabilního, jednotného, prosperujícího a demokratického Iráku bez zbraní hromadného ničení. Splnění tohoto cíle vyžaduje "významné investování amerického vůdcovství, času, energie a zdrojů, právě tak jako významnou pomoc amerických a spojenců a mezinárodního společneství". Ovšem bude to armáda USA, kdo "ponese větší část břemene udržení stability Iráku, zabezpečení teritoriální integrity, nalezení a zničení zbraní hromadného ničení a podpory úsilí dopravit humanitární pomoc těm, kdo ji nejvíce potřebují". Vojenská přítomnost USA a jeho spojenců v Iráku se odhaduje na "rok či více". V závěru stanoviska pak je věta, která jistě mnohé napoví sousedům Iráku: "Úspěšné odzbrojení, obnova a demokratické reformy Iráku přispějí rozhodujícím způsobem k demokratizaci širšího Středního Východu."

Memorandum z The Heritage Foundation má celý název "Poválečný Irák, užití amerických ozbrojených sil k zajištění životních zájmů USA, ne pro národní výstavbu". Obsahuje tři srozumitelné body:

1. Eliminace irácké teroristické infrastruktury a programů zbraní hromadného ničení.
2. Předejít tomu, aby nepřátelský Irák -- nebo Irán, až bude Saddám Husajn odstraněn od moci -- dominoval v oblasti Perského zálivu. Požadavek čelit Iránu bude vyžadovat americkou pomoc Iráku při pováleční výstavbě jeho nových ozbrojených sil.
3. Ochrana irácké energetické infrastruktury s cílem "zajistit, aby světové trhy s energií měly nadále přístup k těmto zdorjům".

V závěru memoranda pak je teze, že vláda by měla "využít poválečnou americkou vojenskou přítomnost k tomu, aby dala novým iráckým, pravděpodobně přátelštějším, vůdcům větší možnost rozvinout kompletní federální systém vlády".

STRATEGIE LETECKÉ VÁLKY, která tvoří páteř současného amerického vojenského uvažování, se v posledním desetiletí rozvíjí. Děje se tak nejen proto, že se zvyšuje ničivá síla a přesnost bomb, raket a střel s plochou drahou letu. Přibyly i zkušenosti. Už bombardování Jugoslávie ukázalo, je mnohem snadnější ničit budovy než maskované a na bombardování připravené vojenské síly. To naznačil i úvodní útok proti Iráku, který si klad za cíl jeho dekapitaci -- odstranění politického a vojenského velení. Popravdě řečeno, bylo by větším překvapením, kdyby tento útok měl úspěch. Jestli se navíc iráckému velení podařilo přeformovat ozbrojené síly na decentralizované jednotky schopné samostatně působit v přiděleném teritoriu, pak efekt bombardování ústředí a komunikačních uzlů i tras bude malý.

Američané sami spojují bombardování měst s heslem "šok a strach", čemž se v Pentagonu říká "strategie založená na efektu". Dosáhnout takovéhoto psychologického účinku bombardování není snadné. Pravděpodobně není na světě národ, který by byl tak zvyklý na bombardování jako Iráčané. Nejenže zažili masivní nálety již při válce v Perském zálivu roku 1991, ale od té doby byly jeho cíle téměř nepřetržitě bombardovány americkými a britskými letadly v tzv. bezletové zóně.

PRVNÍ VELKOU OBĚTÍ války je představa o tom, že útočící jednotky budou vítat nadšení Iráčané. Podle některých zdrojů bylo i první masivní bombardování odkládána v domnění, že se podaří dojednat s vybranými iráckými veliteli kapitulaci. Ještě v neděli hovořil americký prezident George Bush o šťastných obyvatelích Iráku, kteří mávají spojencům.

Svět si ale zvyká i na jiné pojmenování amerických a britských vojsk než je laskavý výrazu spojenecká armáda -- už se též používá citově zabarvená formulce "okupační vojska". Válka se vede nejen na bojišti, ale i v propagandě. A řečeno slovy propagandistů, rozhodující bude, zda Iráčané přepokládají, že invaze přináší svobodu od nenáviděného režimu, nebo že musí povstat na obranu vlasti a víry proti křižáckému agresorovi. S určitou nadsázkou lze říci, že se válka odehrává mezi nejstarší civilizací, neboť na území dnešního Iráku se kdysi rozkládala Mezopotámie, a nejmladší, americkou civilizací. Budou-li takto svůj boj vnímat Iráčané, bude to dlouhá válka.

MNOHÉ BUDE ZÁLEŽET na tom, zda celá operace proběhne podle nejkratšího scénáře, který počítá s válkou v délce tři až čtyři týdny, nebo podle středně dlouhého scénáře, který trvání války odhaduje na tři až čtyři měsíce. Technická převaha je bezesporu na straně útočníků. Již podle loňských rozborů amerického Centra pro strategické a mezinárodní studie (CSIS) jsou současné irácké zbraně po desetiletí embarga zastaralé. "Mnohé jednotky jsou nedostatečně připravené a budou mít potíže obstát v boji." Podle analýzy Toma Housdena z BBC, která odráží většinový názor amerických a britských analytiků, je u iráckých vojsk "morálka nízká a obecně se předpokládá, že mnohé jednotky se tváří v tvář americkému útoku rychle vzdají".

Síly protivníků v Iráku

Dějiny vojenství jsou však plné válek, v nichž nadšení dokázalo vyvážit či dokonce přebít technickou převahu. Po válce v Koreji a ve Vietnamu by to nikdo neměl vědět lépe než právě američtí vojáci a politici. Už dnes lze hovořit o tom, že irácké vedení čelí technické převaze tím, že se vyhýbá frontovým bojům ve volném terénu a soustřeďuje se na boj ve městech. Podle odhadu generála Barry McCaffrey, který velel divizi v době války v Perském zálivu roku 1991, by Republikánská garda při boji v otevřeném terénu byla zničena během dvanácti hodin. Jak zároveň upozorňuje ve svém komentáři BBC s odvoláním na nejmenovaného amerického plukovníka, při bojích ve městě se válka změní "v boj na nože v telefonní budce". A tak se zdá, že rozhodující boj se strhne o čtyř a půl milionový Bagdád.

JE MÁLO PRAVDĚPODOBNÉ, že by se američtí politikové a vojenské štáby ve svých analýzách budoucího vývoje přepočetli. Přesto si lze představit tři odlišné scénáře:

˙
• Scénář č. 1. Snadné vítězství typu Grenada počátkem 80. let.
  Takovýto model lze naplnit tehdy, kdyby se obránci Bagdádu s příchodem amerických a britských jednotek k branám města vzdali. Masivní bombardování Bagdádu a jeho okolí by spolu s psychologickou válkou mohly takovéto válečné pole připravit. Nelze samozřejmě vyloučit ani zradu velitelů obrany či rozpad odhodlání bojovat v případě smrti Saddáma Husajna. Může se též rychle opotřebovat vůle obránců bojovat. A vzdá-li se Bagdád, lze očekávat, že ustanou boje i v Basře, Tikritu, Nasiriyi a dalších městech, které odolávají tlaku americko-britských útočníků.
˙
• Scénář č. 2. Vleklá válka typu Vietnam 60. let.
  Nejednalo by se o klasický partyzánský boj směřující z venkova do měst, ale o městskou válku podporovanou gerrilovými útoky z venkova. Jako snadno se s vojenským konvojem prochází jižním Irákem, tak obtížné je udržet bezpečnost tamních komunikací. Někteří Iráčané slibují, že přemění Bagdád v nový Stalingrad. I kdyby to nedokázali, stačí vzpomenout na jiné město: Groznyj. Právě zde se v polovině 90. let ukázalo, že ruská převaha v technice nedokázala zlomit odpor bojovníků -- tanky v ulicích města byly snadnou kořistí pro granáty z okolních budov. A lze si představit, jak se někteří iráčtí bojovníci po desetiletí bombardování těší na kontaktní boj s Američany.
  
  Na vlekou válku tohoto typu lze reagovat dvojím způsobem. Tím prvním je eskalace. V tomto případě by na bojiště byly přesunuty dodatečné americké i britské jednotky a do války by byly nasazeny ještě ničivější zbraně. Rostoucí ztráty na obou stranách by doprovázela i radikalizace světové veřejnosti. Druhou možnou reakcí by bylo stažení invazních jednotek. Tak tomu bylo před devíti lety, kdy expediční sbor OSN vedený Američany opustil Somálsko poté, kdy jeho misi v bojích, a to především v hlavním městě Mogadišu, postihly nepřijatelně vysoké ztráty. ˙
• Scénář č. 3. Diplomatické řešení typu války proti Jugoslávii koncem 90. let.
  Válka proti Jugoslávii začala bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. I dnes se zdá, že OSN -- obdobně jako Evropská unie -- degenerovalo na organizaci, která bude pečovat o uprchlíky a o civilisty ve válce. V roce 1999 návrh na řešení krize, který byl nakonec přijat, ale nepřineslo NATO. Připravila jej skupina G 8, tedy jen mocnosti NATO, Rusko a Japonsko. Poté jej schválila Rada bezpečnosti OSN, kde nejsou všechny mocnosti NATO a Japonsko, ale kde zasedá Čína. Tato postupná obnova role diplomacie a mezinárodního práva nastala ovšem až poté, kdy se téměř tříměsíční bombardování Jugoslávie ukázalo jako falešná cesta ke stanovenému cíli. I toto by mohl být scénář války v Iráku, jestliže státy mírové koalice, tedy především Francie, Německo, Rusko a Čína, budou nadále vystupovat proti válce, ale neuzavřou si cestu do Washingtonu.

Americký prezident George Bush i britský premiér Tony Blair vsadili na předpověď svých vojenských analytiků, že platí první scénář. V takovémto případě mohou očekávat, že jim jejich domácí veřejné mínění mnohé odpustí a řada zahraničních státníků, kteří jsou dnes v opozici k válce v Iráku, bude hledat cestu zpět do okruhu přátel USA a Velké Británie.

POKRAČUJE BOJ i na diplomatické frontě. Po porážce USA na půdě Rady bezpečnosti OSN následoval i diplomatická prohra při snaze získat souhlas Turecka s využitím jeho území pro pozemní operaci proti Iráku ze severu. V současné chvíli lze mezi další americké neúspěchy započíst neochotu většiny mocností podřídit se požadavku USA vyhosti irácké diplomaty a zamrazit účty irácké vlády. A před námi jsou ještě další diplomatické bitvy.

Především sílí požadavek svolání Valného shromáždění OSN. Rozložení sil je zřejmé -- každý vidí, že v roce 1991 stály proti Iráku vojáci 28 států, a to včetně některých muslimských zemí, zatímco dnes tam jsou pouze bojové jednotky tří anglicky mluvících protestantských států. Případné odsouzení agrese proti Iráku na půdě Valného shromáždění by sice nemělo právní závažnost, ale znamenalo by další velkou prohru USA. Ne náhodou se americká diplomacie snaží svolání Valného shromáždění zabránit.

Pak je tu statut okupačních sil v Iráku. Řada amerických a britských politiků i analytiků by si přála, kdyby okupační správa Iráku byla pod vlajkou OSN. Jenž to by bylo možné vykládat jako dodatečné schválení agrese Radou bezpečnosti OSN. Rusko už dalo veřejně najevo, že takovýto plán v Radě bezpečnosti nepropustí.

VÁLKA SE VEDE nejen o Irák, ale i o to, jak budou Spojené státy v příštích letech reagovat na nové mezinárodní konflikty. Nelze zapomínat, že podle údajů CSIS dnešní vojenské výdaje států "osy zla", tedy Iráku, Iránu a Severní Koreje dohromady, činí přibližně 10 miliard dolarů, tedy 34krát méně než výdaje USA. Jak upozorňuje ve Financial Times Zbigniew Brzezinski, vítězství ve válce v Iráku "bude pravděpodobně mít za následek pokušení jednat všude". Tím se vytvoří opojné sebevědomí a "dostaneme se do spirály, která může být velice škodlivá".