Jsem zaujatý; mám ten týdeník z českých periodik nejraději, od té doby, co z něj odešel Petr Hájek a dobrou a trvalou úroveň mu dává Petr Bílek. Pamatuji si pana Bílka jako takového opatrného literárního teoretika, ne tak lokajsky komunistického, jako býval třebas pan Vladimír Novotný, ale opatrného; a to v Reflexu rozhodně není. Dá se snad říci, že vynikajícím způsobem drží list v rovnováze.

Už tím, že Reflex jediný není tzv. generační. Reflex má výjimečné postavení i svým širokým záběrem. Asi se to vymyká i běžným receptům na úspěšné časopisy, jak to čítávám v různých skriptech; cílová skupina Reflexu je velmi barevná, od mládeže ke starým, vyžaduje jen schopnost číst a chvílemi myslet.

V tom se podobá Respektu, nemá ale jeho jednostrannost a ani jeho jistou politickou zapšklost. Při tom mu nechybí ani investigativní žurnalistika!

Výtvarná stránka: změna, ke které před časem došlo, byla sice diskutovaná, ale asi vedla k lepšímu. Na počátku je Zelený Raul, který má úroveň logicky nevyrovnanou, někdy na hranici sprostoty, někdy naopak skvost a někdy sprostý, ale skvost (synové Saddáma Husajna!) Autoři Raula jsou generačně spjati a vidět to je; i Raul více méně šanuje Unii svobody, jež je srdcím novinářů mladší generace asi nejblíž.

Kupříkladu soukromý život paní Marvanové, jenž rozhodně není chudší než Karla Březiny, je nikdy neinspiroval.

V čísle 15, které je podkladem k této úvaze, je dobrý článek St.Motla o doktorce Kálalové (irácká válka a český příběh, dobrý nápad, provázený ale naivní úvahou o vysílání nemocnice do Iráku; naivní proto, že vojenská nemocnice je a) vojenská, b) jen její přeprava je velmi komplikovaná atd, není to jen o "zbabělosti našich politiků") .

Následuje zajímavý text o válečné propagandě; vojna je holt vojna a propaganda většinou blbá. Se zájmem sleduji růst novináře Pečinky: od jednoduchého klausisty se stal dobrým analytikem, který snad jako jediný komentátor (srovnejte s nejasnými úplety takového Steigerwalda) umí najít v informacích souvislosti a jádro, a ač je myslím spíše na pravicové pozici, je objektivní a nezjednodušuje si svět.

Stránky osobních reflexí: Reflex bohužel rezignoval na Milana Knížáka, jehož razantní výroky mi chybí, a nenahradí je ani Hejma (dává si příliš pozor, aby nic nehodnotil), ani Jiří Černý. Na dalších stránkách nacházím pro Reflex typický prostor pro insidery rozhovory s Iráčanem a pakistánským diplomatem. Svět není jednoduchý. Tato rubrika patří k oblíbeným nejen mým, ale i mých dcer i jejich manželů.

V čísle 15 je rozhovor s Jaroslavem Šedivým, který byl i mým osobním favoritem na prezidentskou funkci, jenže nebyl nikdy osloven včas. Ale já osobně jsem velmi spokojen s Václavem Klausem. On i Šedivý jsou profesionálové, jeden jako politik a druhý jako diplomat. Diplomaticky se nenechal vyprovokovat ke kontroverzním výrokům ani synem svého pokryvače Jana Halady Andrejem. Mimochodem, ANDREJ je český ONDŘEJ.

Oceňuji v Reflexu i reportáže a tu investigativní žurnalistiku. Ta se u nás zpravidla chápe jako schopnost najít nějaký flek na vestě některého politika či v sexuálním životě nějaké pěvkyně. Po té stránce jsem vysoce ocenil např. Jiřího X. Doležala a jeho odvahu napsat o případu Srba nebo Kutal, že přes unisono našich medií (ani těm se nedivím, ono je to takové jaksi nasnadě a ideově vhodné, jenže samotný fakt, že Srba je asi pěkné číslo a pan Kutal si kdysi nahrabal na hranici zákona, může sice být nesympatický, ale neznamená ještě, že jde o vrahy) jejich soudní případy pěkně smrdí a zejména díky jednomu, bezpochyby dobře placenému psychologovi H. (-ubálkovi). Každý by to napsat neriskl. JXD se z tetovaného exhiby s pitbulem a marijánkou stal dobrým novinářem.

Bar: Zajímavá rubrika, zejména Vandr, i pro své logické srovnání, které si ale dělá čtenář sám, je o našich lidech v cizině, na vandru. Celkově odpovídá barvité linii listu celá. Reflex je jeden z mála listů, který se vrací i k dějinám (Genius loci) a věnuje přírodě, aniž by nechal řádit hysterické ekologisty; nemám na mysli skutečné ekology, pozor!

Kultura: časopis jí díkybohu věnuje značný prostor, chválím rozšíření. Petr Volf (je to ten, co byl kdysi v Playboyi?) se na můj trochu příliš zabývá okrajovými jevy výtvarného umění. Například umělecké dílo, kde si umělkyně do své rozesmáté tváře nechala ejakulovat několik mužů za zpěvu jakési Carpenterové (česky Tesařové) má prý být parodie. Pak se sám opraví, že to možná přece jen je porno. Masáž Jiřího Davida mít nemusím, tento asi nejslabší z Tvrdohlavých se stačí sám zpropagovat i leckde jinde.

Film: redaktoru Baldýnskému děkuji, že takzvaně nezkamením, protože se od něj dovídám o jiných možných úhlech pohledu na filmy, než je můj. Literatura: Jiří Rulf je spíše můj vrstevník.

Poznám to podle toho, že širšího otevřeného pohledu není moc schopen. Jeho hodnotový žebříček je pořád určován sedmdesátými a osmdesátými lety. Dobrá literatura je podle tohoto žebříčku vždy trochu neúspěšná, malinko nudná, musí být proti něčemu, trochu chudá.

Nemá rád úspěšné mladší a nemá rád své vrstevníky, pokud nebyli disidenty (což on myslím nebyl).

Pobavil mne, když si liboval, jak prima je, že si stařenky v Pen-Klubu nezvolily do vedení nejúspěšnější české spisovatele Viewegha a Šabacha. Asi, aby prestiž klubu zbytečně nestoupla. Ale uznávám, že aspoň nechválí vyložené nesmysly. Jen ty souvislosti hledá málo, proti ostatním.

Mám rád Causy: zase jde o to hledání souvislostí, které je na Reflexu nejzajímavější.