Smrt v Iráku

V sobotu 10. března byl iráckým vojenským soudem odsouzen k smrti za údajnou špionáž pro Británii a Israel Farzad Bazoft, jednatřicetiletý britský novinář íránského původu, který do Iráku přijel dělat reportáž pro anglický týdeník Observer.

Britská vláda byla šokována. Ministerská předsedkyně Thatcherová okamžitě zaslala iráckému prezidentu Saddamu Hussajnovi naléhavou osobní žádost o milost. Britské úřady se k záchraně novináře pokusily zorganizovat širokou diplomatickou ofenzívu. V neděli 11. března Británii navštívil jordánský král Husajn, jeden z mála politických přátel iráckého prezidenta. Při obědě s Margaret Thatcherovou slíbil, že se Saddama Hussajna pokusí přesvědčit, aby byl Bazoft omilostněn.

Ve stejném smyslu na Irák apelovaly také vlády zemí Evropského společenství. V pondělí 12. a v úterý 13. března se britská vláda obrátila o pomoc i na Jásira Arafata, na egyptského prezidenta Mubaraka a na vládu Saúdské Arábie. 12. března britský ministr zahraničí Douglas Hurd navrhl, že odcestuje do Bagdádu, aby se tam osobně zasadil za Bazoftovu záchranu.

V úterý však obdržel z Iráku odpověď, že jeho návštěva v zemi není vítána. Irácký prezident totiž "není ochoten zmírnit rozsudek nad Bazoftem, pokud trvá politický nátlak a nátlak zahraničních sdělovacích prostředků". Zdálo se nicméně, že prohlášení obsahuje špetku naděje, že se prezident bude případem ještě zabývat.Ve středu 14. března však Saddam Hussajn prohlásil: "Iráčané jsou pány svého vlastního osudu," a ve čtvrtek ráno byl britský generální konzul v Bagdádu Robin Kealy vyzván, aby se dostavil do vězení, protože Farzad Bazoft bude neprodleně oběšen.

Kealy z Bazoftem hovořil asi třicet minut, během nichž musel konzul sám novináři sdělit, že má být v nejbližších chvílích popraven. Irácké úřady to odsouzenci vůbec nedaly na vědomí. Bazoft byl oblečen v bílém arabském rouchu z jednoho kusu, neoholen, s vpadlýma očima, tichý a zaražený.

Do poslední chvíle trval na tom, že není špión. Byl pouhým novinářem, který se snažil získat zprávu, jakou nezískal nikdo jiný. Předal Kealymu několik vzkazů pro přátele v Británii a kolem desáté hodiny dopoledne byl popraven. Brzo poté byla na britské velvyslanectví v Bagdádu doručena dřevěná bedna s jeho mrtvolou. Irácký velvyslanec v Londýně záležitost komentoval těmito slovy: "Odmítli jsme se podvolit nátlaku. Ti, kdo žádají o milost, by o ni měli prosit, nikoli na mého vůdce a na naši zemi vyvíjet nátlak." Irácký ministr informací v Bagdádu před arabskými reportéry vtipkoval: "Thatcherová ho chtěla živého. My jsme jí vrátili mrtvolu."

Farzad Bazoft byl nejstarším synem úředníka jedné íránské naftařské společnosti. Od roku 1975, tedy od svých šestnácti let, studoval v Anglii na North Oxfordshire Technical College. Po vítězství íránské islámské revoluce v r. 1979 se rozhodl v Británii zůstat. Postupně začal anglickému tisku, rozhlasu a televizi nabízet zpravodajství o Blízkém východě.

Od počátku íránsko-irácké války se pak datuje jeho pravidelná spolupráce s Observerem. Ve svých článcích otevřeně kritizoval íránský režim ájatolláha Chomejního. Tématika Středního východu ho doslova fascinovala. U svého počítače v redakci seděl skoro čtyřiadvacet hodin denně. Observer ho však zaměstnával pouze jako externistu, v redakci neměl stálé místo. Proto neustále hledal exkluzívní zprávu, která by mu zajistila budoucnost.

V září minulého roku pozvaly irácké úřady (ve snaze zlepšit si svou pověst v zahraničí) reportéta Observeru Iana Mathera, aby na místě sledoval volby v iráckém Kurdistánu. Kurdistán se rozkládá na území pěti států: Turecka, Íránu, Iráku, Sýrie a Sovětského svazu. Kurdové požadují samostatnost a rovnoprávnost, ale v žádné z těchto pěti zemí si ji zatím nevymohli.

Naopak, vlády Íránu a Iráku vedou proti kurdskému obyvatelstvu svých zemí už dlouho krutý boj. (pozn. 1) Reportér Mather nabídku odmítl, a tak irácké úřady místo něj za Observer pozvaly Farzada Bazofta. Bazoft však do Iráku dorazil zrovna v době, kdy se v britském tisku rozšířila zpráva o záhadné explozi v muniční továrně ve městě Latifija jižně od Bagdádu.

Podle některých zpráv se v tomto objektu pracovalo na vývoji střel, jimiž by irácká vláda mohla zasáhnout cíle nejen v Íránu, ale i v Izraeli. Zprávy o explozi se značně lišily: neoficiální zdroje uváděly 700 mrtvých, oficiální irácká zpráva hovořila jen o devatenácti.

Později vyšlo najevo, že při výbuchu zahynulo asi 200 dělníků, převážně Egypťanů. Úřady se zřejmě v souvislosti s explozí obávaly hlavně zájmu britských novinářů, protože - jak dnes víme - dodala vybavení továrny britská firma Colchester Lathes a v anglických médiích by z toho mohl vzniknout skandál.

Farzad Bazoft byl pouze jedním z řady západních novinářů, kteří se pokusili do vojenské zóny proniknout, všichni kromě něj však byli zadrženi a vráceni zpátky. Bazoft proklouzl v přestrojení za indického lékaře: na místo v zakázané zóně ho dvakrát (v úterý 12. a ve středu 13. září) odvezla v sanitce jeho přítelkyně Daphne Parishová.

V procesu pak figurovala také: jako údajná špiónka byla odsouzena na 15 let vězení. Dalších deset let dostal Iráčan, který se s Bazoftem setkal v bagdádském hotelu a odpověděl mu na několik otázek týkajících se výbuchu.V blízkosti vojenského objektu Bazoft lokalitu vyfotografoval a pro pozdější rozbor eventuální kontaminace půdy odebral několik vzorků zeminy.

Následujícího dne, 14. září, se pokusil o své cestě k vojenskému objektu telefonicky uvědomit irácké ministerstvi informací, ale nedostal spojení. Běžnou telefonní linkou z hotelu však už předtím informoval londýnskou redakci Observeru, že se do zóny pokusí proniknout, a později i o tom, že se mu to podařilo. Tak se - podle slov šéfredaktora týdeníku Donalda Trelforda - nechová špión.

Přesto byl při odletu do Londýna Bazoft na bagdádském letišti zatčen a řadu týdnů pak držen v izolaci. Zatím neznámými prostředky na něm bylo vynuceno doznání, že je zahraniční agent. Toto doznání později odvolal.V Británii vyvolala poprava Farzada Bazofta obrovský šok.

Oficiální vládní reakce byla však celkově slabá a opatrná. (Navdory tomu Saddam Hussajn už v Iráku začal organizovat masové protibritské demonstrace.) Většina západních států totiž v posledním desetiletí přerušila styky s Íránem ájatolláha Chomejního, a v íránsko-irácké válce logicky začala podporovat druhou stranu bez ohledu na fakt, že jde možná o ještě hrůznější režim, než je diktatura íránských muslimů.

15. března vydala Asociace iráckých demokratických spisovatelů, umělců a novinářů prohlášení, v němž lituje, že britský ministr zahraničí hovoří ve spojitosti s Irákem o barbarství teprve nyní, po Bazoftově smrti. Proti zločinům páchaným iráckými úřady měla mezinárodní veřejnost protestovat už dávno. Jenže Británie se s Irákem snaží udržet obchodní a diplomatické styky téměř za každou cenu. Irák je prý pro Spojené království významným obchodním partnerem: v roce 1989 vyvezla Británie do této země výrobky v hodnotě 450 miliónů liber.

I když pomineme morální ohledy, které by zahraniční politiku demokratických zemí měly určovat především, je tato obchodní bilance nesmírně pochybná: britská vláda je totiž nucena poskytovat Bagdádu výhodný kredit, takže za britské výrobky dovážené do Iráku platí do značné míry sama. Ostatní země Evropského společenství Bazoftovu popravu sice kritizovaly, žádné sankce proti iráckému režimu však nezavedly.

Už 16. března se v britských sdělovacích prostředcích objevily spekulace, které podle protestů Bazoftových přátel a některých poslanců britského parlamentu měly za cíl znevážit památku novináře, a tím nepřímo ospravedlnit mizivé sankce Británie vůči Iráku.

Jeden takový hlas například dedukoval, že Bazoft možná přece jen byl agentem zpravodajské služby. Logika vypadá zhruba takto: v roce 1981 Bazoft (v té době dočista na mizině) přepadl v Anglii spořitelnu. Předstíral, že má v tašce bombu, a donutil pokladní, aby mu vydala 475 liber. (Než ho policie za pár hodin zatkla, zaplatil z těch peněz dlužnou činži.) Za tento trestný čin strávil Bazoft dvanáct měsíců ve vězení, ale po propuštění nebyl z Británie deportován. Proč? Určitě proto, že navázal spolupráci s britskou tajnou službou.

Britské úřady to rozhodně popřely.Ať už byla motivace Farzada Bazofta jakákoli, je nesporné, že jeho poprava je hrůzným činem, proti němuž, stejně jako proti množství otřesných zločinů, každodenně páchaných iráckou vládou, by měla světová veřejnost důrazně a nepřetržitě protestovat.

V této souvislosti vyvstává otázka: mají být diktátorské režimy (jichž je na světě bohužel většina) automaticky považovány mezinárodním společenstvím za legitimní jen proto, že se ve své zemi úspěšně dostaly k moci?

Dosti otřesně zní prohlášení generálního tajemníka OSN Javiera Pereze de Cuellar, který o Bazoftově popravě řekl: "Očekávali jsme trochu slitování. Ale, samozřejmě, musíme zároveň respektovat rozhodnutí členských států." Z tohoto konstatování vlastně vypývá, že si vlády na svém území mohou dělat v podstatě cokoli. Je tomu skutečně tak?

P. S. Podle informací týdeníku Observer z 19. března 1990 provedly vysoké vládní kruhy Británie, Izraele, Spojených států a Spolkové republiky Německa podrobné šetření a zjistily s konečnou platností, že Farzad Bazoft špiónem nebyl.

Pozn. 1 - V Íránu tato válka trvá od začátku osmdesátých let. Pokus o urovnání konfliktu loni ztroskotal, když jeden z vedoucích představitelů kurdského odboje v Íránu a jeden z nejvýznamnějších politiků třetího světa, dr. Abdul Rahman Ghassemiou (mimochodem stoupenec dubčekovských reforem, který studoval v Československu a v Praze pobýval do roku 1976), byl 13. července 1989 ve Vídni při jednání s íránskými úřady o kurdském problému Íránci zavražděn.

V Iráku se prezident Saddam už léta pokouší kurdský problém vyřešit genocidou obyvatelstva. Ničí kurdská města, zabíjí kurdské obyvatelstvo a z vojenských letadel, které jeho režimu dodal Sovětský svaz a Francie, na kurdské oblasti opakovaně svrhuje chemické bojové prostředky.

V roce 1988 bylo například takovýmto chemickým útokem usmrceno několik tisíc obyvatel města Halábža.Smrt nezávislého novináře konečně obrátila světovou pozornost k jedné z nejhrůznějších diktatur současnosti.

Prezident Saddam Hussajn vládne v Iráku od roku 1979. Narodil se roku 1937 jako Saddam Takriti u města Takrit ve středním Iráku. Neměl rodiče a vychoval ho strýc. Už od sedmi let nosil pistoli, kterou mu věnovali příbuzní. Prý mu nebylo ani dvacet, když zabil člověka. Později se stal násilníkem ve službách strany Ba'ath, která tehdy soutěžila s komunisty a s jinými opozičními skupinami ve snaze svrhnout hašemitskou monarchii.

V roce 1958, po svržení monarchie, byl Saddam Takriti krátce uvězněn za vraždu komunistického kandidáta, oponenta Saddamova strýce v lokálních volbách. Pamětníci vzpomínají, že koncem 50. let Takriti chodil s pistolí ostentativně zastrčenou za opaskem a v rukou mával kusem drátu, jímž hrozil komunistům. "Když strana Ba'ath potřebovala, aby byl někdo zbit nebo zavražděn, vždycky poslali Saddama," vzpomíná jeden irácký exulant.

Jako první vládní čin po převzetí moci r. 1979 Saddam odhalil spiknutí 21 stranických funkcionářů, které pak s ostatními členy vedení údajně osobně popravili. Druhým významným vládním činem Saddama bylo, že vyvolal válku mezi Íránem a Irákem, v níž zřejmě zahynulo přes milión lidí. Saddamovy klika vládne dodnes 18 miliónům Iráčanů neobyčejně tvrdou rukou.

Od konce íránsko-irácké války v r. 1988 útlak ještě podstatně zesílil i v Íránu. 80 000 příslušníků Saddamovy tajné policie Muchabarat obyvatelstvo zcela otevřeně terorizuje. Vězni jsou popravováni bez soudu. Mrtvoly se příbuzným vracejí často různě zohaveny. Podle zprávy Amnesty International používají irácké úřady proti obyvatelstvu děsivé mučící metody: pálí je rozžhavenými žehličkami, elektrickými vařiči nebo plynovými kahany, vypalují jim oči silnými ultrafialovými paprsky nebo jim je vypichují, uřezávají nosy, prsa, genitálie, usekávají jim končetiny, zatloukají jim do těla hřebíky a přivazují oběti za ruce a nohy ke kříži, jímž pak otáčejí nad plamenem, a opékají tak oběti zaživa jako na rožni. Nutí lékaře, aby nechávali vězně vykrvácet.

Podle otřesné sedmdesátistránkové zprávy Amnesty International z loňského února jsou mezi popravovanými a mučenými i děti. Jejich mučení má rodiče často dohnat k přiznání.Zřejmě aby se nepoznalo, kolik jeho příbuzných je ve vládě, prezident Saddam před časem zakázal svým poddaným užívat příjmení. Místo nich musí používat otcova křestního jména.

V zemi vládne obrovský kult Saddamovy osobnosti. Večerní televizní vysílání začíná oslavnou "Saddamovou písní". Země je zaplavena obrovskými malbami a transparenty s idealizovanými portréty "Otce národa". Od roku 1986 se veřejná urážka prezidenta trestá smrtí. Před několika dny Saddam vyhlásil zákon, podle něhož mají iráčtí občané právo usmrtit své matky, babičky a sestřenice, pokud spáchají cizoložství, a to bez obav, že za to budou stíháni.

V roce 1983 Saddam nařídil srovnat město Al-Dužail se zemí, jako pomstu za pokus o atentát. V poslední době prezident bojuje i s členy svého vládnoucího klanu. Před časem např. odsoudil k smrti i vlastního syna, za vraždu jeho oficiálního ochutnávače potravy. Později však byl rozsudek v tichosti odvolán.