Poznámka: Tento esej se nebude zabývat oněmi prvky Vodrážkova textu, které se zabývají postavením žen. Navzdory veškerému Vodrážkovu proklamovanému feminismu jeho "Dopis Olze" mlčky schvaluje androcentrismus: Olga Havlová je neustále popisována jako "klíč" k svému manželovi. Žena se stává ve vztahu k muži nástrojem. A dále, všechny Vodrážkovy charakteristiky "ženskosti" -- jako intuitivní, neagresivní, milující, atd. -- a zároveň i jeho charakteristiky "mužskosti" jsou absolutně tradičními, otřepanými frázemi. Ale analýzou těchto rysů se tento esej nebude zabývat.

Vodrážka zkoumá známý rozpor v Havlově prezidentství: že několik měsíců před listopadem 1989 tvrdil, že nejenže nikdy nevstoupí do politiky, ale že by něco takového bylo morálně nesprávného pro všechny signatáře Charty 77, vzhledem k tomu, že cíle Charty 77 byly morální, nikoliv politické. Tento argument tvoří podstatnou většinu Havlovy eseje "O smysly Charty 77". Vodrážka sám našel základní rozpory v předchozích esejích (například v "Umění prohry") -- je to základní rozpor mezi morálkou a lidskými právy. V roce 1989, píše Vodrážka,

"...v okamžiku, kdy Charta 77 byla vystavena normálním možnostem politiky a lákavému pokušení moci, její cíle se ukázaly být naopak závratně konečné a proto taky zanikla."

Vodrážka argumentuje, že rozpory v cílech Charty 77, které se ozřejmily po listopadu 1989, byly součástí už předchozích dokumentů, protože trvání na lidských právech je nutně otázkou síly a moci. Je to výrok o přesvědčení určitých osob, které usilují o omezení svobody druhého, i tam, kde usilují tyto svobodu vytvořit. To je explicitně v kontrastu s "morální" sférou, která zaujímá postaven, absolutně odmítající sílu a moc. Toto je trend, který se objevuje v české historii: mesiášské přesvědčení, že "my máme pravdu" a musíme ji vnutit druhým (příkladem je komunismus anebo militantní husitství) a naproti tomu absolutní odmítání moci (Petr Chelčický anebo sám Jan Hus). Vodrážka argumentuje, že právě součinnost těchto dvou prvků způsobila, že se Charta 77 po roce 1989 rozložila.

To, že Charta 77 vyvolává rozpory, je možná nutné, vzhledem k tomu, že vznikla v době, kterou Havel charakterizoval jako schizofrenní. "Normalizační" vláda v Československu byla založena na absolutně neslučitelných skutečnostech. Původ normalizační vlády, která vznikla po roce 1968, ji vehnal do absurdně paradoxní situace. Popularita Pražského jara, spolu se skutečností, že reformátoři v šedesátých letech pracoval v rámci komunistického systému a nikoliv proti němu, znamenala, že normalizátoři museli společnosti vnutit systém, jehož jediným cílem bylo udržet se u moci a absolutně odmítat jakoukoliv reformu. Byl to absolutistický režim, který však už neměl transcendentální ideologii, z níž by odvozoval svou legitimitu. Požadoval od obyvatelstva nikoliv loajalitu vůči režimu, ale předstírání loajality vůči režimu: jeho ideálním občanem byl Havlův zelinář z "Moci bezmocných", jehož heslo "Proletáři všech zemí, spojte se" ve výkladní skříni neznamenalo, že je přesvědčen, že by se proletáři měli spojit, ale bylo signálem, že je ochoten s režimem kolaborovat. Jak Havel v této eseji také zdůraznil, vůči občanu, který by skutečně věřil obsahu tohoto hesla vystavenému ve výkladní skříni, choval normalizační režim hluboké podezření.

Charta 77 se zabývala přesně touto otázkou rozporu mezi slovem a významem. V první řadě to byla otázka lidských práv. Československá vláda podepsala Helsinskou dohodu, která zaručovala jejím občanům ochranu podle Všeobecné deklarace lidských práv: v praxi se to nedodržovalo. To ale byl jen jeden konkrétní příklad schizofrenie, která byla skutečným terčem Charty, jak to Havel napsal ve svém eseji z roku 1986 "O smyslu Charty 77". Rozpor mezi slovy a činy měl být odstraněn "životem v pravdě", jak to Havel napsal v "Moci bezmocných". Tak by nejen vznikla "lingvistická" pravda, kde by se významy a slova shodovaly, ale odstranilo by to existenciální rozkol osobnosti, který byl podle Havla jedním z důsledků normalizačního režimu. Jeho argumenty v eseji "O smyslu Charty 77" se zaměřují na pojmy vnitřku a vnějšku, aktivity a pasivity:

"...nelze pořád jen čekat na to, až někdo jiný (shora? zvenčí?) zlepší poměry; mnozí už byli otráveni rolí věčeně pasivních objektů dějin a pocítili potřebu stát se opět v určité míře jejich subjektem..." (in: Vilém Prečan, ed., Charta 77: Od morální k demokratické revoluci< Bratislava, Scheinfeld -- Schwarzenberg a Archa, 1990, str. 163.)

Tak skutečným "smyslem" či "významem" Charty 77 byla podle Havla existenciální proměna, nikoliv jen bezprostřední zájem o zajištění toho, aby byla lidská práva řádně včleněna do československé ústavy. Cílem bylo "překročit svůj vlastní stín", vykročit "ven", což bylo jediným možným místem, odkud bylo lze dělat jakékoliv změny. Vzhledem k tomu, že byla současná situace "schizofrenní", cílem Charty 77 bylo odstranit ten rozpor, stát se subjektem, přestat být objektem, stát se aktivním, přestat být pasivním, už slovo netrpět, ale vytvářet ho, jinými slovy, převzít moc.

Toto potvrzuje Vodrážkův argument, že byla Charta založena na konfliktu mezi politickým světem a morálním světem. Rozpor, který z toho vzniká, není jen interním konfliktem cílů, který Vodrážka identifikuje. Zároveň je z toho zřejmé, že cíle Charty 77 byly neuskutečnitelné. Účelem totiž nebylo jen odhalit pokrytectví československé vlády, ale i pokud integrovat subjektivní a objektivní já do jediné, jednotné totožnosti. Jedním z osobních důsledků jednání způsobem , jaký doporučovala Charta, je podle Havla "povznášející pocit sebepotvrzení" (str.165). Podepsání Charty 77 tak nemá vliv jen na vnější svět, ale i na duchovní stav daného jednotlivce, který Chartu podepsal. Krize, o kterou jde, je krizí totožnosti, která není charakteristická jen pro komunistický stát v období československé "normalizace". Sjednocení subjektivního a objektivního já je problémem teologického rozsahu. Kunderův romá Žert se zabývá přesně toutéž otázkou a přestože se také odehrává v komunistickém Československu, to, oč v Žertu jde, je přenositelné kamkoliv jinam: jde tu o základní rozpor mezi komunikací a interpretací, jde o to, že odeslané signály nejsou tytéž jako signály přijaté, že znak a označované si navzájem neodpovídají. Jen nejextremnější, transcendentální idealismus může předstírat, že se mu podaří odstranit tento rozpor, a Havel je bezostyšným idealistou. Definuje podstatu morálních věcí nebo původ takto:

"..danou věc neděláme z pohnutek takzvaně 'účelových', tedy z jistoty, že má šanci na brzký, bezprostředně zjevný, verifikovatelný ... úspěch, ale prostě proto, že ji považujeme za dobrou... " (str. 165)

Toto jsou podmínky pro hrdinství -- a pro mučednictví. Je nutno souhlasit s tím, že činnost chartistů byla přesně v tomto smyslu skutečně hrdinská: jejich činy jim přinesly jistotu pronásledování, nezaměstnatelnosti, policejních výslechů a v některých případech i věznění, přesto však chartisté navzdory všemu tomuto strachu ve své činnosti pokračovali. Esej Ludvíka Vaculíka "Poznámky o statečnosti" a Havlova hra Žebrácká opera se zabývají problémem hrdinství. Havlova hra začíná rozporem mezi činy, které se přidržují věčných, transcendentních ideálů, a dočasnými, světskými cíli. I když jsou ve hře potrestáni ti, kdo jednají jako hrdinové, v Havlových projevech i při jeho zdůrazňování rozdílu mezi "účelovým" a "mravním" je zjevné, že trvá na idealismu.

Rozdíl mezi účelovostí a neúčelovostí je také rozdíl mezi Havlovým idealismem intelektuála a politikou. Politika je, jak je známo, uměním možného, a její cíle jsou dočasné a dosažitelné. To je přesně v protikladu k cílům, jaké Havel popisuje v eseji "O smyslu Charty 77" Charta 77 je uměním nemožného. Havel to sám potvrdil:

"...cíle politiky jsou konečné, zatímco cíle Charty jsou nekonečné... "(str. 167)

Intelektuál, podle názorů Václava Havla a Václava Černého, se nemůže dát na politiku. Intelektuál musí být tradičně nezávislý, aby si zachoval svobodu vyjadřovat se k aktuální kultuře -- a politice -- bez zaujatosti anebo nutnosti se přidržovat stranické linie. Intelektuál je, podle Černého, "hlasem svědomí" (str. 127). Intelektuál musí být svoboden, aby mohl zaujmout postavení idealisty, jakého se politik musí vzdát, aby dosáhl svých dočasných cílů.

Takže "disidentství" je stavem, který je trvale v opozici vůči držitelům moci. To se samozřejmě odlišuje od politické opozice. Komunista řekněme za Hitlera je v jiném postavení než disident, protože komunista přiznává, že usiluje o moc. Komunista a nacista, ať se jim to líbí nebo ne, stojí na společné půdě: prostě jen každý z nich chce na tom pozemku vybudovat jiné struktury. Jejich cílem je dostat se k moci a v této věci spolu v podstatě souhlasí: jde jen o to, co pak s tou mocí udělají. Disident intelektuál však, podle toho, jak to formulovali Havel a Černý, odolávají pokušení moci.

Právě zde spočívá vnímaný rozpor mezi Havlovými činy koncem roku 1989 a začátkem roku 1990. Během sametové revoluce si letáky a hesla, skandující "Havel na Hrad!" chybně zaměnily Havlovo disidentství za politické cíle. Tím, že byl Havel v opozici, zdál se být zjevnou alternativou pro převzetí moci na světě, který se stavěl vzhůru nohama. Vodrážka tvrdí, že Havel také učinil tuto chybu a ignoroval osamělý hlas své manželky Olgy, která doporučovala, aby nešel do politiky.

Je zjevné, že rozpor mezi Havlovými výroky před listopadem 1989 a po něm ukazují, že Havlův vstup do politiky nebyl nevyhnutelným krokem, za který ho považovala většina Havlových přátel i davy na pražských ulicích. Tento rozpor lze vysvětlit dvěma způsoby. Zaprvé a nejzjevněji, dalo by se argumentovat, že Havel -- a Charta 77 -- nevěřili své vlastní rétorice o antipolitice a o tom, že se angažují s komunistickým režimem, který považují za legitimní. V Černého eseji "K otázce chartismu" autor sice začíná standardním chartistickým argumentem, že má Charta 77 nepolitické cíle a chce vejít s komunistickou vládou v dialog, ale během několika řádek přechází k bezohledným metodám vlády "přesvědčování metodickým pořadem, jenž počíná ranou a končí třebas i oprátkou". Tohle, podle názoru Václava Černého, "nepřesvědčí dnes u nás ani nemluvně" (str. 129,O svobodě a moci, Londýn, Palach Press, 1980). Toto je velmi daleko od přiznání, že je komunistický režim legitimní. Postoj Charty 77 jako "morální" a nikoliv "politický" se v tomto světle stává pouhou zástěrkou, skrývající její politické cíle. Tvrzení, že se Charta 77 angažuje "neúčelově", právě kamufluje její účel. I když je tento postoj v rozporu s "životem v pravdě", bylo by pochopitelné, kdyby Charta takto jednala. Když totiž jste nuceni zabývat se šílenstvím, jako byla schizofrenie komunistického státu, je možno udělat dvojí: buď přijmout šílencovu argumentaci, přijmout jeho výrazivo a základní rysy jeho bludu ve snaze ho v diskusi přesvědčit, aby začal jednat přijatelněji, anebo se pokusit šílenství vyléčit tím, že se na něm odmítneme podílet. Z této interpretace zjevně vyplývá, že Charta 77 přijala tu první strategii. Rozpad Charty 77 po roce 1989 by naznačoval, že její cíle byly, konec konců, přece jen "konečné".

I když toto možná vysvětluje chování některých chartistů, pro Havla toto vysvětlení nestačí. Existuje ještě jedno možné vysvětlení, proč Havel tak kontroverzně vstoupil do politiky. Všechno, co Havel kdy napsal, včetně jeho her, se zabývá rozdílem mezi tím, co je ideální, transcendentální a tím, co je jen průměrné a dočasné. Je pochopitelné, že mnoho lidí interpretuje Havlův vstup do politiky jako projev pokrytectví a oportunismu., jako skrytou touhu po moci. Avšak, zdá se pravděpodobnější, že v "chaosu" po listopadu 1989, který Vodrážka zdůrazňuje, se zdálo být možné, že rozdíl mezi ideálem a skutečností lze překonat. Havlovy projevy z té doby svědčí o neuvěřitelném idealismu:

"Troufám si říct, že snad dokonce máme možnost ... vnést ... do evropské i světové politiky nový prvek. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky. Toto záření může být přesně tím, co můžeme nabídnout jako náš osobitý příspěvek světové politice... Politika nemusí být jen uměním možného ... , ale může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět (str. 15, Václav Havel, Projevy:leden-červen 1990, Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 1990)

Spíše než že by se vzdal svých vysokých morálních měřítek a rozhodl se pošpinit si ruce v politice, Havel chce povýšit politiku spolu s sebou do arény vysokých morálních měřítek. V době nadějí a překvapivých nových možností se zdálo možné, že všechny rozpory, které oživovaly Chartu 77 -- mezi slovem a činem, mezi znakem a označovaným, mezi subjektivním a objektivním já, mezi politikou a morálkou -- bude možno odstranit.

Avšak pokusy o toto umění nemožného v sobě obsahují sémě selhání. Nelze ignorovat skutečnost, že Havel ty rozpory nepřekonal. Devadesátá léta se skutečně stala politickou tragédií, jak to nazval John Keane, neboť Havlův hrdinský idealismus byl postupně pošpiněn a nakonec s míjejícími roky zlikvidován -- z pacifisty se Havel proměnil v člověka, který by dokázal podepsat vyhlášení války. Tragedií ovšem není, že se Havel vůbec pokusil převzít roli politika, ale že jeho idealismus praktická zkušenost z politického života zničila. Je ironické, že integrita a idealismus Václava Havla, které si udržoval tak usilovně v schizofrenii normalizačního Československa, nevydržely střet možného a nemožného v demokracii.