To naše věrné komunistky víry uhlířské slaví svátek připadající na 8. března ve svých místních i okresních organizacích už dlouhá desetiletí. Dostávají při této příležitosti květiny.

Mezinárodní den žen dodnes oslavuje levice takřka po celém světě bílých sahibů, i když je považován za svátek pracujících žen a za den solidarity v boji za mír a rovnoprávnost. Socialistky tak o něm rozhodly už na kodaňské konferenci v roce 1910.

Možná, že Den žen už začal, když se Nejvyšší Šéf rozhodl dát muži ženu jako "pomoc jemu rovnou" Je jisté, že od té chvíle se žena a muž už ani na okamžik nenudili. Nezmění na tom nic ani pozdější opatrnější překlad z hebrejštiny jako "o pomoci muži odpovídající".

Živa, mýtická Eva, problematická matka Ábela a Kaina - lidských protikladů dobra i zla, bývá ale spojována až s fénickým zlým Hadím božstvem. Boží trest ji stihl za její neposlušnost, proto jeho prchlivé výroky, že "v bolestech ženy budou rodit děti" a že "muž nad nimi bude vládnout".

Biblický příběh navzdory pozdnímu velmi tolerantnímu výkladu apoštola Pavla, že novozákonní bůh křesťanů nikomu nestraní a už "není rozdílu mezi mužem a ženou , neboť jsou všichni jedno v Kristu", přesto dodnes popuzuje všechny radikálně naladěné feministky. Ty, víme, rodí nerady, a nechtějí být už obrazem svých tradičních matek a o poslušnosti mužům nemůže být ani řeči. Říkají, že prý už "dospěly" a že se "zmocňují vášnivě každé vteřiny života" (Američanka Erika Jongová).

Ani Češky se nechtějí dál upozaďovat a sloužit manželovi a dětem. To přesto, že současný "mužský" svět už umí obejít ženiny porodní bolesti, a přesvědčil i naše muže, aby duševní a fyzickou spoluúčastí, v těžké chvíli u ní její vrcholný tvůrčí a posvátný akt zrození nového života, spoluprožívali a obdivovali.

S nadsázkou řeknu: Od chvíle, kdy přitroublý Adam na pokyn krásně a záludně Neodolatelné pojedl ovoce ze Stromu Poznání, ženy nad ním chytře a stále neomezeněji vládnou až do dnešních časů a stále přitahují šroub nároků, požadavků a kritiky. Některé slabší mužské nátury to vede až k aktům zoufalství, ba vraždám. ( Někdy vzájemných, jindy zase naopak!)

Pro útěchu nenapravitelných neznabohů dodám, že obdobné příběhy ( např. o stvoření ženy z žebra tajemnými bohyněmi pro jakéhosi jiného boha Enkima) lze číst i v textech sumerských nebo akkadských dávno před Knihou Knih tu naši současnou a křehkou atlantickou civilizaci spolu-zakládající.

Nejen ultra-liberální feministky, ani křesťanské ženy už tu ale nejsou spokojené. Není dodržován rovný přístup k možnostem vzdělání a rovný přístup v pracovním ocenění, například možnost návratu a usnadnění rekvalifikace poté, co se starají o slabší členy rodiny. To je ovšem aktuální nejen pro věřící ženy, ale pro celou bezvěreckou společnost a její dobré fungování. Nedivme se, když i prostituce tu je uznána za zaměstnání, ale pracovní funkce ženy v domácnosti nikoliv. Roňme proto dál slzy nad stoupající nezaměstnaností, když si náš post-moderní svět šílí...

Biblický pohled je opravdu jiný, než má radikální světský feminismus. Ženy mají ale i podle církevního pojetí rovná práva, neznamená to však ale , že jsou stejné jako muži. Mají proto odlišně než muži přijímat svá obdarování i je vnášet je do světa.

Ateistický revoluční feminismus stále více vybočující z rozměrů stvoření nám představila nedávno dokumentaristka a spisovatelka v jednom rozhovoru Olga Sommerová s Jolanou Matějkovou trochu zahořklým výrokem, který jako by tlumočil pocity vzpurné rajské Evy i jejích následovnic: Za každý dobrý skutek musíme být po zásluze potrestány i potrestáni. Pořád nám jednoduše někdo ubližuje a my sami sobě holky nejvíc.

Významná katolická aktivistka Markéta Koronthályová. ale soudí, že ženy, které popírají svoje ženství nebo chtějí být stejné a chtějí se přizpůsobovat mužům i ve způsobech jednání, ochuzují se o to, čím jsou naopak obohaceny.

V české zesvětštělé společnosti jsme jednoduše už většinou úplně zapomněli na úctu k ženskému charismatu, které katolíkům po staletí ztělesňuje Panna Maria, matka Ježíšova. Nenahrazují nám ji tu ale extatické a exhibicionistické mediální idoly ženského show byznysu? Teolog Tomáš Halík snad i proto nedávno napsal, že média začínají nahrazovat náboženství, ba že už jsou jakoby novým náboženstvím.

Vraťme se proto raději na pevnou zem: Je pravděpodobné, že kdyby českou politiku více dělaly skutečně moudré ženy, vypadala by jinak. Jednu z takových příležitostí jsme ale zase propásli.

Poznámka JČ: Ano, ale při vyučování na českých unvierzitách se ženy chovají podstatně jinak než ve strovnatelných západních seminářích. Projevují se navenek s daleko menším sebevědomím a při vědomí toho, že chtějí-li něco sdělit, musejí to říci nepřímo a zaobaleně, má-li to mít efekt. Mám z toho nepříjemný pocit, že jsou zvyklé na to, že jsou, od mládí "potlačovaným etnikem", které musí vyvíjet daleko větší množství energie a musí to dělat složitěji a sofistikovaněji, chtějí-li být slyšeny, než co dělá mužská část populace.

Poznámka ŠOK: V České republice je mnoho žen, které nevyznávají "rovnoprávnost modrých punčoch" a nejsou přitom vůbec zakřiknuté. Paušalizace Jana Čulíka je schematem šovinistickým, neanalytickým. Obávám se, že se Jan Čulík oněch žen ostýchal zeptat a dát jim šanci říci svůj názor, aniž by ho musely přerušoat či překřikovat... Ženy v České republice jsou jen zvyklé argumentovat méně agresivně, než muži a méně konfrontačně, než muži. Jsou zvyklé mluvit méně hlasitě, ale to neznamená, že nemají co říci. Nemyslím si, že slovo něha, starostlivost či opatrnost by mělo být posměškem, stejně jako si nemyslím, že by bývala pramáti Eva měla na Adama křiknout "Hele vole, pojď si zašukat" jen proto, aby byl hledač rovnosti pohlaví uspokojen.

Sociální psychologie praví, že svět ženy ve společnosti nestaví na hodnotách války, ale míru; že to není svět konfrontace, ale pospolitosti. Preference ženy nejsou v soutěživosti a konfliktu, ale v kompromisu a zachování hodnot i možností. Že to není svět agresivity válečníka, ale moudré smířlivosti matky rodu. Od toho se odvíjí i ta podoba feminismu, kde se ženy nechtějí stát pilotkami stíhaček jen proto, aby si dokázaly, že jsou lepší než muži. To nejsou femionistky, ale frustrované mužatky. Debata o genderové problematice by se neměla scvrknout do ryze mužské diskuze o kulturním transvestismu stejně, jako je směšný boj žen za možnost stát se jeřábnicí či hornicí... Kalhoty s poklopcem ani obhroublost ještě nedělají rovnost příležitostí, stejně jako ji nedělají pisoáry pro dámy. Odlišnost ještě není - alespoň ve světě evropské kulturnosti bez pozérství importovaného feminismu ze zámoří - méněcennost. Protože až dostanu někdy obsílku od soudu za harrasement kvůli tomu, že jsem úplně cizí ženě pomohl do kabátu, pustil ji sednout nebo jí dal přednost ve výtahu, odstěhuju se raději k Eskymákům, na Tahiti nebo do rovníkové Afriky.

Řešení rovnosti pohlaví je jinde - v rovnosti odlišností, rovnosti příležitostí, profesním i sociálním standardu i v rovnosti povinností - nejen v zaměstnání, ale i doma či při výchově další generace.

Nepropásli jsme nic, co jsme si nestačili uvědomit. Začít s feminismem musíme, pánové, sami u sebe - tím, že začneme vědomě ženy podporovat a jejich "novou" roli jim umožňovat. A ruku na srdce, pánové, kdo z vás se věnoval svým dětam opravdu každý den a pro koho byly domácí povinnosti VŽDY přednější, než společenské nebo pracovní? Kdo z vás byl schopen se postarat o potomky ve všem, včetně přišití utržených knoflíků, úkolů do školy, nákupů či pohádky na dobrou noc? Kdo z vás vyžehlil kdy manželce šaty na koncert? Kdo z vás řekl manželce, že s nemocným dítětem SAMOZŘEJMĚ ZŮSTANE DOMA celý týden, i když v práci měl důležité klienty, bez nichž by jeho výdělek byl menší? A kdo z vás své ženě koupí květinu i jindy, než na to vysmívané MDŽ před dvaceti lety? Komu z vás nikdy nevadilo, že jeho vedoucím bude žena? Kdo z vás kdy navrhl kolik žen do vedoucí pozice, veřejné funkce či volil je jako starostky, poslankyně či senátorky? Znám mnoho pracovitých, schopných a obětavých místostarostek. Ale znám málo starostek. Výsledek rovnosti pohlaví ve sněmovně mluví za vše. A i v tom máme každý z nás na sobě co dělat. Proto, aby náš svět nebyl jen světem mužských konfliktů, ale i ženské starostlivosti. Aby ke vtipům o hloupých blondýnkách přibyly i vtipy o mužích-šovinistech. V tom, aby katolický ideál ženy nestrkající nos do rozhodování, vyjádřený souslovím Kinder - Küche - Kirche byl nahrazen sekulární a demokratickou rovností.

Postscriptum: Protože autor v úvodu velmi kousavě komentuje MDŽ jako "přežitek" totalitní minulosti, mohu ho ujistit, že 8. března budou "slavit" nejen sociálně demokratické "volfovky" či "kabrhelky" ze Svazu žen, ale i anarchofeministky ze Skupiny 8. března setkáním na pražském Náměstí míru 8. břena od 15:00, a dokonce "teoretik chaosu" Mirek/ka Vodrážka/ová - pořádáním demonstrace proti státnímu teroru a pochodem k irácké ambasádě či "performativní protiválečnou feministickou přednáškou" Stará a Nová Evropa a smutný anděl dějin - dopis Olze (8. 3. 20:00 Squatt Milada, Praha 8, Pátkova ulice).