Intelektuální původ rasového výkladu lidského světa najdeme v osmnáctém století. Tehdy vznikla antropologie, nová vědecká disciplina usilující o definici postavení člověka v přírodě empirickou metodou. Lidé byli pozorováni, hodnoceni, srovnáváni. Hledání jednoty a harmonie ve světě lidí dalo vznik víře v jednotu duše a těla. Věřilo se, že tuto jednotu lze také pozorovat a hodnotit.

Velcí antropologové a přírodovědci osmnáctého století, jako například Lamarck (1744-1829), autor Zoologické filosofie (Philosophie zoologique, 1809), jehož studium mutací druhů předcházelo Darwinovi, nebo Buffon (1707-1788), autor slavných Přírodních dějin člověka (Histoire naturelle de l homme, 1778), přišli s materialistickým výkladem rasových rozdílů, přičemž jejich kriteria klasifikace byla velmi subjektivní. Zcela běžně se začalo používat stereotypů a odlišné fysiologické charakteristiky začaly být považovány za známky existence duševních, psychologických a kulturních rozdílů. Od počátku devatenáctého století existovala již celá řada otevřeně rasistických vědeckých pojednání, přirodovědeckých i antropologických. Nové humanitní vědy, které se pokoušely co nejvíce přiblížit vysoce uznávaným přírodním vědám, se snažily přisoudit duševním nebo morálním vlastnostem tutéž dědičnou neměnnost, jaká byla připisována vlastnostem fysiologickým. Protože černoši byli dědičně černochy, museli také být dědičně "líní a nepořádní".

V průběhu celého devatenáctého století tvoří tyto pokusy přistupovat ke zkoumání duše skrze tělo jednu z výrazných charakteristik rasismu. V Evropě byly v této době všeobecně uznávány dvě myšlenky: že existují vnitří psychologické rozdíly mezi rasami, a že jen lidé jedné "krve" mohou sdílet jedno kulturní a intelektuální dědictví. Vznik nacionalismu, který zahrnoval hledání objektivních kritérií definice národních společenství a připisoval velkou důležitost národním dějinám a jazykům, spolu s dlouhým zápasem Evropy proti francouzské revoluci a racionalistickému dědictví osvícenské éry pomohly vytvořit podmínky, v nichž se mohl rasismus rozvíjet, až se stal politickou silou a základem teorie dějin.

V této souvislosti bychom si měli všimnout díla Herderova. Herder byl v mnoha ohledech racionalista a humanista, který odmítal princip rasového rozdělení, ale přesto rozhodujícím způsobem ovlivnil evropský nacionalismus a nepřímo i rasové myšlení, když přišel se subjektivní myšlenkou Volksgeist. Podle Herdera je národní povaha ztělesňována neměnným národním duchem, který se vyvinul v průběhu dějin. Trvalá existence původní vitality národa, která je jeho hlavní silou, je zdrojem jednoty života a kultury národa. Národní duch se zjevuje prostřednictvím mytologie, písní a ság. Ty pocházejí z počátků dějin národa, a pokud jsou zachovány, omlazují jeho ducha. Tato organická koncepce národa měla nesmírný vliv na vývoj evropského partikularismu a živila kmenový nacionalismus, nacionalismus půdy a mrtvých - nacionalismus "krve a půdy" (Blut und Boden).

Systemizace rasistického myšlení devatenáctého století je dílem Arthura de Gobineau, který napsal Pojednání o nerovnosti lidských mas (Essai sur ľ inégalité des races humaines, 1853-55), syntetické, interdisciplinární dílo založené na historii, antropologii a lingvistice. Gobineau tvrdil, že rasový princip objasňuje minulost, přítomnost i budoucnost a určuje osud civilizace. Ta se stává dekadentní, když dojde k mísení ras. Žádná rasa není schopna zachovat si čistotu a čím více se mísí, tím více degeneruje.

Dle Gobineaua existují tři hlavní rasy: žlutá, černá a bílá. Žlutá rasa je materialistická, chybí jí fantazie a její jazyk není schopen metafysického vyjadřování. Černá rasa postrádá inteligenci. Árijská rasa, která byla kdysi elitou v Indii a později vytvořila teutonskou tradici, má mezi bílými postavení šlechty. Jejími typickými rysy jsou láska ke svobodě a cti a kult duchovnosti. Gobineau nebyl antisemita a odsuzoval otroctví, ale svým výkladem dějin lidstva na základě rasové teorie a dokládáním výsadního postavení árijské rasy plně vyhovoval pangermánskému hnutí, které použilo jeho teorii jako pojmový rámec svého nacionalismu a antisemitismu.

Také Anglie měla svého Gobineaua v osobě Roberta Knoxe (1798-1862), jehož Lidské rasy (Races of Men, 1850) dokládají nadřazenost dvou árijských ras, Sasů a Slovanů (v tomto je naprosto unikátní) a podřazenost Židů. James Hunt (1833-69), nadšený stoupenec Knoxův a zakladatel a předseda Londýnské antropologické společnosti, přispěl k rozšíření rasismu snahou zbavit vědu nešťastných předsudků, jako jsou teorie lidských práv a víra v lidskou rovnost. Oba tito myslitelé věřili, že vlastnosti ras jsou vrozené a neměnné a zahrnují tak fysickou, tak morální a intelektuální složku lidské osobnosti.

Výklad dějin kladoucí důraz na etnické faktory vy vývoji civilizací velmi ovlivnil některé z významných intelektuálních osobností druhé poloviny devatenáctého století. Hippolyte Taine (1828-93) představuje nepochybně vrchol francouzského intelektuálního života té doby. Jeho monumentální Dějiny anglické literatury hlásají, že civilizace je v každé době výsledkem vzájemného působení tří hlavních prvků: rasy, prostředí, a okamžiku. Taine se domníval, že lidi především spojuje "společenství krve a ducha". Nejčastěji bývá považován za positivistu a liberála, podobně jako další velká postava francouzské intelektuálního života té doby, Ernest Renan, jehož silně ovlivnil Gobineau.

Ucelenou politickou teorií se však rasistické myšlení stalo teprve až vstřebalo sociální darwinismus. Myšlenek "přirozeného výběru", boje o existenci a "přežití nejsilnějších" se okamžitě chopili teoretici rasismu; biologický determinismus aplikovaný na humanitní vědy se pro ně stal normou ospravedlňující existující nerovnost nebo nerovnost, kterou je třeba zavést, aby bylo možno obnovit přirozený řád zničený liberalismem, demokracií, francouzskou revolucí nebo marxismem.

Na konci devatenáctého století byla tato syntéza sociálního darwinismu a rasismu už v Evropě zcela běžná. Nejtypičtěji ji ve svých dílech odrážejí "antroposociologové" Georges Vacher de Lapouge ve Francii a v Německu Otto Ammon. Tito myslitelé nejen prosazovali absolutní fysickou, morální a společenskou nadřazenost árijců (kterou zakládali na měření lebky a na dalších společenských, antropologických a ekonomických kritériích), ale vytvořili také novou koncepci lidské povahy a mezilidských vztahů. Ammon a Vacher de Lapouge věřili, že rozdělení lidí ve společnosti podléhá přísnému determinismu a že předurčení rasy je nezměnitelné. Árijský element vždy nesl břemeno dějin, zakládal civilizace a vytvářel umění a vědy, objevoval nové země a všude probouzel ekonomickou aktivitu. Pro představitele této školy existuje absolutní korelace nejen mezi organismem a duchovní činnností, ale dokonce mezi tělesnými rozměry a stupněm duchovní zvídavosti nebo mezi rozměry lebky a nadějí na postup na společenském žebříčku.

Saociální darwinismus spojený s rasismem okamžitě vedl k desakralizaci člověka a asimilaci společenské a fysické existence. Pro takové rasisty byla společnost organismem řízeným stejnými zákony jako živý organismus, lidský rod byl podřízen stejným zákonům jako ostatní druhy zvířat a lidský život nebyl nic jného než neustálý boj o přežití. Podle jejich představ patřil svět těm nejsilnějším, kteří jsou také ti nejlepší. Tady vznikla nová morálka (kterou Vacher de Lapouge nazval "selekcionistickou"), která měla nahradit tradiční morálku křesťanskou.

Myšlenka etnické nerovnosti různých národů převládla pak na přelomu století. Díla rasistického a často antisemitského charakteru představující syntézu rasismu a sociálního darwinismu byla velmi četná, a některá se dokonce stala bestsellery, jako například Hádanka světa Ernsta Haeckela (1899), otce darwinistického "monismu", Rembrandt jako vychovatel (Rembrandt als Erzieher, 1890) Julia Langbehna v Německu, a Drumontova "Židovská Francie" (La France juive, 1886) ve Francii. Společensko-psychologická díla Gustava Le Bona která přisuzují zvláštní význam rasovému faktoru, byla přeložena do šestnácti jazyků. Pro Drumonta stejně jako pro Lagarda, autora Německých spisů (Deutsche Schriften, 1876), či pro Wagnera, který napsal Židovstvo v hudbě (Judentum in der Musik, 1850) byli Židé věčným nepřítelem, který vede totální válku s Árijci.

Toto je také ústřední myšlenka filosofie jednoho z nejslavnějších teoretiků rasismu, germanizovaného Angličana Houstona Stewarta Chamberlaina autora Základů XIX století (Die Grundlagen des XIX Jahrhunderts, 1899), který spolu s Rakušanem Otto Weiningerem, autorem práce Pohlaví a charakter (Geschlecht und Charakter, 1903), přímo ovlivnil Hitlera. Chamberlain věřil, že Židé představují absolutní zlo, zatímco Němci jsou vyvolený národ. Osud civilizace závisí na boji mezi Árijci a Semity. Vítězství Židů znamená její zničení, zatímco vítězství Árijců bude počátkem duchovní revoluce, koncem současné degenerace a počátkem nové éry.

Šíření myšlenek rasismu, údajně vědeckého charakteru, včetně myšlenky, že Židé jsou lidská skupina, která je prokazatelně podřazená, hrálo hlavní roli v dlouhém procesu podkopávání celé politické kultury založené na racionalismu, individualismu a lidských právech. Tyto myšlenky zvítězily nejen v Německu, ale také v jiných zemích, jako například v Itálii, kde byly v roce 1938 přijaty rasistické zákony, nebo ve Francii, kde byly v roce 1940 po nastolení "vichiovského ražimu" schváleny rasistické zákony velmi podobné Norimberským zákonům.

Autor je profesorem politických věd na Hebrew University of Jerusalem

přečetli jsme na serveru Different life