Je tam zatraceně horko. Na jedné straně jsou strašliví, děsní baathisté, na druhé straně krvežízniví američtí kovbojové, kteří strašně rádi střílejí. Uprostřed toho všeho, ve světě šílenců, se naši vlastní britští vojáci snaží chovat se lidsky a slušně. Bez potíží se přátelí s místními lidmi, suše ironizují své americké spojence, jsou plni soucitu a energie.

Moc nepřeháním, píše autorka, ale takhle se začíná psát na důležité vedlejší téma, spojené s válkou v Iráku. Pořád čteme v těchto dnech v novinách, jak jsou Britové "lepší". Jsme lepší, protože nezabíjíme tolik vlastní vojáky. Jsme lepší v tom, že nezabíjíme tak často nevinné irácké civilisty. Jsme prý lepší při získávání sympatií místního obyvatelstva: Američané nosí zastrašující sluneční brýle a zůstávají uvnitř svých obrněných transportérů, kdežto Britové si okamžitě sundávají helmy a odvážně se vydávají doprostředka iráckých davů a rozdávají tam svou vlastní armádní čokoládu.

Právě britské jednotky prý distribuují humanitární pomoc a pracují na tom, aby zase tekla voda, zatímco Američané jen střílejí.

Donald Rumsfeld, který se nedávno vyjádřil, že na pomoci Britů v nadcházející válce moc nezáleží, nyní prý zastává názor, že se Britové u Basry chovají vynikajícím způsobem, zatímco američtí generálové jsou prý "plni výčitek", jak špatně si vedou jejich vojska.

Taky nám prý jde lépe kultura a historie. Naši diplomati mají tradici údajných proarabských sympatií a spojení se zeměmi, jako je Sýrie a Írán, zatímco Bílý dům stereotypně podporuje jen Izrael.

Jsem ochotna věřit, píše komentátorka, že jsou briští vojáci lépe vycvičeni a že jsou více schopni domluvit se s Iráčany než Američané. Výmluvné je už to, kolik místních civilistů už Američané zastřelili.

Avšak měl by nás znepokojovat názor, že jaksi uprostřed této velmi špinavé války, kdy jsou vojáci i civilisté upalováni a roztrháváni na kusy, dokážeme my Britové jaksi projít středem tohotp pekla v bílém obleku, nedotčeni a neposkvrněni. Je v tom nebezpečný alibismus. Iráčané bojují nečestně, skrývají se za ženy a děti. Američané bojují nebezpečně. Ale my? My jsme čistí.

Nic si nenamlouvejme: jsme v tom až po krk. Naši vojáci se možná chovají profesionálně a dobře, ale jsou to i britské střely a britští piloti, kteří dští smrt na irácká města. Jsou to i britské tanky a britští vojáci, kteří bojují, ulici po ulici, skrze ožebračené čtvrti zmatených a nevinných lidí. Je to britská válka, stejně jako americká válka, která způsobuje ještě větší hlad, žízeň, strach a smrt lidem, kteří už předtím měli velmi málo. A jako by to nemohlo být horší: až dosáhneme Bagdádu, je to britská odpovědnost - naší demokracie, našich politiků, nás jako voličů. Hněv arabského světa nerozlišuje mezi námi a Američany. A namlouváme si pošetilosti, jestliže si myslíme opak.