Není pochyb o tom, že Jan Hus byl a zůstává jednou z nejdůležitějších, symbolických postav české historie. Jestliže něco znamená počet soch a náměstí, nesoucích něčí jméno, pak je Jan Hus, dominující Staroměstskému náměstí v Praze, historická postava, jejíž jméno nesou ulice skoro v každém městě, stále ještě nesmírně důležitou přítomností v českém národním vědomí. V říjnu 1968 a pak znovu v listopadu 1990 byly v Československu uspořádány průzkumy veřejného mínění, v nichž byli občané dotazováni, na jaké historické osobnosti pohlížejí Češi s hrdostí. Není náhodou, že obě tato data následovala po dramatických politických změnách, a proto výsledky průzkumu odrážejí vysokou vlnu nacionalismu. V obou případech se vyskytl Hus mezi prvními čtyřmi jmény, v roce 1968 na druhém místě, hned za Tomášem Garriguem Masarykem. (Viz Ladislav Holý, The Little Czech and the Great Czech Nation, Cambridge, Cambridge University Press, 1994, str. 134.)

Na první pohled je význam Jana Husa naprosto zřejmý a nepotřebuje žádné vysvětlení. Hus stál v čele prvního náboženského hnutí v Evropě, které lze považovat za protestantské, sto let před Martinem Lutherem. Přímo zpochybnil monopol katolické církve a Svaté říše římské a dal své jméno hnutí, které vyvolalo revoluci. Během husitského období se české země staly také nesmírně významné pro celou Evropu. Vyvolaly potenciální nepokoje v samém srdci kontinentu a Svaté říše římské, připoutaly pozornost papeže a císaře a vyvolaly náboženské disputace. Když se reformní hnutí proměnilo v násilné a ozbrojené povstání, jeho vojenský úspěch vážně ohrozil stabilitu v Evropě a proti husitům vyslal papež křižácké výpravy. Vojenské úspěchy husitů však byly takové, že byl papež nucen českým zemím poskytnout dosud neslýchané náboženské ústupky, Češi směli praktikovat své náboženství tak, jak oni sami uznali za vhodné, pokud se vzdají expanzivních teritoriálních nároků vůči ostatní Evropě. Situace, kterou vyvolala husitská revoluce, nakonec vedla ke krizi, která přivodila třicetiletou válku s veškerými důsledky, které ovlivňují nynější strukturu Evropy dodnes.

Husitské hnutí mělo také dalekosáhlé důsledky v samotných českých zemích. Původně se edikt náboženské tolerance zdál být jednoznačným husitským vítězstvím. Jenže jeho důsledkem byla izolace českých zemí od ostatního křesťanského světa, Čechy byly vyloučeny ze vzájemné výměny myšlenek mezi kláštery a univerzitami, které se staly intelektuálním vrcholem pozdního středověku. Rekatolizace, která následovala po porážce protestantských armád v roce 1620 přivodilo to, čemu říká česká historiografie doba temna¸ spánek, z něhož muselo být české vlastenectví vzbuzeno až národním obrozením.

Husitské období tak bylo nesmírně důležité nejen pro rozvoj českých zemí, ale i pro evropskou a církevní historii jako celek. Daleko obtížnější je však zhodnotit význam Jana Husa jako jednotlivého člověka. Hus ani sám nepatřil k hnutí, které neslo jeho jméno a nedá se říci, že by ho úmyslně vyvolal: "Hus si zřejmě plně neuvědomoval důsledky své aktivity," píše se v Dějinách zemí koruny české I., (Paseka, Praha, 1992, str. 155).

Husitské hnutí vlastně začalo -- podle jména a vážně -- až po Husově smrti -- a v jejím důsledku. Když se česká šlechta dověděla o jeho popravě, poslala koncilu do Kostnice protestní dopis s 452 pečetěmi. Ten dopis nemá takový vztah k Janu Husovi, jaký má, řekněme, "thatcherismus" k Margaretě Thatcherové. Už samotný výraz "husita" byl původně nadávkou, kterou užívali odpůrci tohoto hnutí. I když husité byli bezpochyby přesvědčeni, že jednají v duchu Jana Husa a jeho jménem, připisovali své motivy nikoliv tomu, co psal Jan Hus, ale tomu, co viděli jako odklon katolické církve od bible. Náboženský a zejména vojenský vývoj husitského hnutí nelze připisovat Janu Husovi. I když byl Hus dosud naživu, ve vězení v Kostnici, jeho vlivem mohlo být jen povzbuzování, nikoliv určování směru hnutí. Nebyl ani nejradikálnější osobou svého hnutí, soustřeďoval se na univerzitu a na Betlémskou kapli. Definitivním symbolem husitů a jejich nejzřejmějším odklonem od doktríny katolické církve byl kalich -- eucharistie sub utraque specie To však zavedl Jakoubek ze Stříbra roku 1414, Hus toto rozhodnutí sice schválil, avšak neinicioval ho.

To, jak se husité rozdělili na jednotlivé frakce, a nakonec začali bojovat i sami mezi sebou, ukazuje, jak nejednotné bylo celé husitské hnutí a že Hus za sebou zanechal spíše duchovní příklad než kodifikovaný systém víry. Jeho přímými a nejdůslednějšími stoupenci byli umírnění husité, kteří se považovali za reformátory v rámci dané katolické církve. Husovo zdůrazňování, že má obyčejný člověk právo na přístup k Slovu Páně i na to, aby si ho sám dle svého rozumu interpretoval, vedlo k sektářství, které zničilo husitské hnutí jako vojenskou sílu. Čtyři pražské artikuly husitství, schválené v roce 1420, představují nejnižší společný jmenovatel husitské víry, nikoliv program; šlo o něco, co byly ochotny všechny husitské skupiny schválit. V roce 1421 už husité bojovali mezi sebou o Prahu a Martina Húska upálili na hranici.

Navzdory tomu bylo husitské hnutí samotné charakterizováno kolektivismem, který podvrací veškeré argumenty ve prospěch významu jednotlivého člověka. I když to komunistická interpretace zveličovala, husitství bezpochyby bylo povstáním prostého lidu, který byl inspirován Husovým kázáním v Betlémské kapli, lidu, jemuž Hus dodal odvahy. Husitská revoluce se také často interpretuje jako nacionalistické povstání, Češi proti Němcům. I když v některých Husových krocích nalezneme určité nacionalistické prvky -- například to, že psal a kázal i česky, to že se podílel na Dekretu kutnohorském -- nacionalistický obraz se opět přesunuje od jednotlivé vedoucí osobnosti -- Husa -- na celé, kolektivní hnutí. Husité vytvářeli komunity, dokonce i komuny, viz Tábor. A znovu zde vidíme důraz na kolektiv, nikoliv na jedince.

A dále, pohlédneme-li na všeobecně uznávané faktory, které daly vzniknout husitské revoluci, znovu to umenšuje význam jednotlivé osobnosti. Důležité byly zjevně i hospodářské důvody: česká šlechta záviděla církvi její obrovské světské bohatství i její politický vliv, proto byla více ochotna podporovat reformní úsilí. Národní vědomí také hrálo určitou roli, nedávná vláda Karla IV zřejmě vyvolala určitou míru českého sebevědomí, a tak došlo k zintenzivnění česko-německého napětí. Toto napětí zhoršovalo i to, že Češi nacházeli u Němců tendence ke kacířství -- a tím získávali vlastní sebevědomí v tom smyslu, že oni sami interpretují náboženskou doktrínu správně. Toto vedlo ke sporům na Karlově univerzitě, což nakonec vedlo k vytvoření první etnické univerzity v Evropě. Neuvěřitelný rozvoj vzdělání v českých zemích během předchozích desetiletí také zvýšil české sebevědomí a ochotu Čechů zpochybňovat způsoby církve; také to připravilo půdu , v níž mohly zakořenit Husovy v podstatě akademické argumenty. Žádné tyto faktory nemohl výrazněji ovlivnit jediný člověk, přesto však všechny do určité míry přispěly ke vzniku husitské revoluce. A co víc, bez určitého konkrétního jednání lidí jiných, než byl Hus, by se události nevyvinuly tak, jak k nim nakonec došlo. Například bez tolerance Václava IV. anebo bez nesmírné nepopularity a nevhodného chování pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce, Husova podpora by nikdy nestoupla na takovou míru, že to nakonec vyvolalo revoluci.

Symbolický význam Husova hrdinství

Jestliže tedy nebyl Jan Hus v přímém smyslu příčiny a důsledku tak důležitý pro české země, jak se to může na první pohled zdát, jen po podtrhuje symbolický rys jeho významu, který trvá až do dneška. Je nutno poukázat na to, že Hus jako historická postava splňuje určité imaginativní tendence českého národního sebeuvědomění. Některé podrobnosti jeho životního příběhu se neustále opakují a citují v následujících historických obdobích a národní hrdinové je často napodobují.

Prvním rysem, jímž je Hus charakterizován, je jeho intelektualismus. Hus byl děkanem na Karlově univerzitě, byl to učenec, spisovatel a kazatel. Připisuje se mu -- i když to není prokázáno -- reforma českého pravopisu, která zavedla diakritiku. Intelektualismus je charakteristický rys, který se u vedoucích českých představitelů objevuje znovu a znovu. Zejména Masaryk byl profesor a filozof, Václav Havel byl spisovatel, dokonce i svatý Václav byl proslulý svým rozjímáním, Karel IV. byl také známý svou vzdělaností, svou literární činností a důrazem na jazykovou a intelektuální rozrůzněnost ve svém království. Jeho (a Husova) univerzita byla první univerzitou ve střední Evropě. Na seznamu slavných Čechů, které cituje Holý, nalezneme drtivou většinou intelektuály: v roce 1968 považovali Češi za slavné Masaryka, Husa, Karla IV. a Jana Ámose Komenského, v roce 1990 se k této čtveřici připojil Eduard Beneš. Toto je zvlášť pozoruhodné, srovnáme-li to se seznamem typických hrdinů v jiných zemích. Vzdělanost nebývá charakteristickým rysem, který je spojován s vojáky a ani ne nutně s politickými vedoucími představiteli -- a právě vojáci a politikové bývají hlavními národními hrdiny v jiných zemích.

Husovými slavnými slovy byl jeho výrok o pravdě:

Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí.

Téměř každá kniha o Husovi užívá tohoto výroku jako epigrafu. Toto slovo se neustále znovu a znovu objevuje v českých textech a interpretacích historie a je dalším charakteristickým rysem Jana Husa, který je považován za nesmírně důležitý. Samotné motto České republiky je "Pravda vítězí", je to zkrácená verze husitského hesla Pravda vítězí nade vším.

Na fotografii otištěné na titulní stránce Holého knihy je socha svatého Václava na Václavském náměstí v roce 1989, obklopená demonstanty, kteří nesou transparent, na němž je toto motto napsáno velkými písmeny. Kniha od Alfreda Thomase The Labyrinth of the Word: Truth and Representation in Czech literature (Labyrint světa: Pravda a představy v české literatuře) Mnichov, Oldenbourg, 1995, interpretuje českou literaturu a historii v tom smyslu, že je touto myšlenkou česká literatura a historie hluboce ovlivněna. Thomas poukazuje na to, jak představa, že pravda vítězí, vytváří dojem, že má nositel této pravdy moc. Apel národního obrození na nacionalistickou pravdu seberealizace, komunistická víra v dogmatickou historickou pravdu a správnost socialismu, a postkomunistická víra, že se sametovou revolucí Česká republika navrátila na pravou cestu demokracie, to všechno projevuje tuto tendenci. Tento pojem pravdy nalezl svého nejnovějšího zastánce ve Václavu Havlovi. V "Moci bezmocných" Havel definuje tuto moc přesně jako "život v pravdě". Toto slovo se v české historii znovu a znovu navrací -- česká historie se tak téměř podvědomě modeluje prostřednictvím výroku, který vyslovil Hus.

Tato "pravda" je ve skutečnost apel na to, abychom věřili v transcendentno, v onen svět. Thomas používá Foucaulta k tomu, že spojuje tuto myšlenku majetnictví pravdy s mocí, a česká historie poskytuje velké množství pozoruhodně přesvědčivých příkladů tohoto přístupu -- dokonce i na první pohled bezmocní lidé mají moc, jak to popisuje Havel, když se dají na stranu pravdy. Husova pravda však není dočasná a politická pravda hašteření na koncilu v Kostnici, je to Boží pravda, která překračuje hranice času i prostoru, světská moc na ni nemá vliv. Toto je také model nadšeného buditele, který realizuje "velkou historickou pravdu" seberealizace národů. Toto je Masarykova rétorika, když debatuje Masaryk o národním obrození a o projektu československé nezávislosti. (Viz: Jan Hus: naše obrození a naše reformace, 1910.) Toto je komunistická orientace vůči historii a orientace disidentů vůči lidským právům, toto je pravda reformace i protireformace vůči Bohu.

I v čistě akademickém prostředí Pražského lingvistického kroužku lze zjistit toto zakotvení vlastního já vůči neměnné pravdě. Hlavní poststrukturalistickou kritikou strukturalismu je to, že navzdory tomu, že strukturalismus tvrdí, že pojímá text jako uzavřený celek, přesto stále ještě spoléhá na myšlenku transcendentního znaku, záruky významu, vůči němuž musejí být poměřovány všechny ostatní, nedokonalé významy, závislé na kontextu.

(Je zřejmě možné připsat zjevný naivní idealismus Havlových projevů po pádu komunismu v roce 1989 skutečnosti, že poststrukturalismus, jak se vyvinul v západní Evropě, zejména ve Francii a v Americe od šedesátých let, byl v Československu neznámý. Havlovy apely na transcendentní historickou pravdu znějí našim uším anachronisticky právě proto, že jsme byli naučeni, abychom takovým výrazům nedůvěřovali. I nyní se na katedrách českého jazyka a literatury učí poststrukturalismus velmi málo a setkává se s určitou mírou pobaveného zesměšňování -- stejně tak, jako se to děje v určitých kruzích západní akademické komunity.)

Všechny tyto postoje mají společnou jednu věc: orientaci na něco mimo člověka samotného, na něco, co je trvalejší a "pravdivější" než okamžitá situace, v níž se zrovna nacházíme. Je významné, že komunisté i disidenti, dále například i protestanti i katolíci, jsou všichni schopni odkazovat se k této vyšší autoritě, a to je vždycky označováno za "typicky české". Přitom však souřadnice této pravdy jsou zcela nedůležité. Její podstatou je přesně to, že se tato pravda vymyká času, a tedy žádné souřadnice nemá. Jejím významem je stoprocentně to, že o ni lidé věří, že je transcendentní.

Tento odkaz, apel na transcendenci je to, co umožňuje mučednictví. Husova smrt byla výzvou, provokací vůči koncilu v Kostnici a tento koncil Husova smrt skandalizovala a frustrovala tím, že Hus odmítl uznat jeho autoritu. Hus jednal v odlišném kontextu, choval se podle jeho zákonů a očekávání a odmítl vstoupit do jakékoliv interakce s katolickou církví. To církev frustrovalo a vyvolalo to zápal českých husitů, kteří vytvořili příklad, který stále ještě rezonuje staletími. V tomto smyslu není důležité jen to, že se Hus nechal upálit, ale to, jakým způsobem to učinil.

Tím, že Hus zemřel klidně, zpíval si při tom a v podstatě šel na smrt z vlastní svobodné vůle, poté, co odmítl odvolat, zjevně prokázal existenci transcendentna a učinil lehčím pro ostatní, aby v něj věřili. Jak napsal Jan Patočka při vzniku Charty 77, na světě existují věci, za něž stojí za to trpět a čeští hrdinové během staletí byli ochotni za ně trpět.

Pozoruhodně velký počet významných českých národních hrdinů lze v určitém smyslu považovat za mučedníky. Tomáš Masaryk, například, byl ochoten riskovat svou pověst a kariéru za pravdu, ať už to bylo tehdy, kdy odsoudil falešný rukopis královédvorský a zelenohorský, anebo když se angažoval v hilsneriádě. Masarykova syna Jana považují mnozí za mučedníka, ať už ho zavraždili komunisté, anebo ho dohnali k sebevraždě -- tím či oním způsobem se pro něho světské okolnosti jeho života staly nesnesitelné. Jan Ámos Komenský také trpěl za svou náboženskou víru. Václav Havel výslovně odmítl přestat mluvit pravdu, navzdory utrpení, které mu to nutně muselo způsobit.

Dá se říci, že disidenti a odpůrci všech totalitních a absolutistických režimů, které kdy existovaly v českých zemích, žili v tomto světle. Toto je pro Čechy hrdinství. Toto občas vede k tomu, že se na piedestalu českých mučedníků scházejí velmi nepravděpodobní společníci. Například kult Julia Fučíka byl zcela specificky modelován na tendenci českých hrdinů k mučednictví. Dokonce i svatý Jan Nepomucký, jehož příběh byl mýtem, vymyšleným proto, aby nahradil v protireformaci Jana Husa jako populárního náboženského hrdinu, byl mučedníkem v konkrétním husovském či havlovském smyslu: v tom smyslu, který zdůrazňuje, že světská vláda nad člověkem v konečné instanci nemá moc. Na seznamu slavných Čechů z roku 1990, který cituje Ladislav Holý, snad jen Karla IV. a Ludvíka Svobodu nelze charakterizovat v určitém smyslu jako mučedníky, anebo alespoň jako dobrovolné trpitele v Husově smyslu.

Avšak snad nejvýznamnějším a nejvýmluvnějším následovníkem Husova mučednictví za pravdu byl Jan Palach. Například na internetových stránkách Radia Praha se píše toto:

Pro Čechy budou vždycky tři jména symbolizovat pravdu, svobodu a demokracii... Tito tři muži, kteří si navzájem podávají ruce přes pět století, jsou reformátor katolické církve Jan Hus a studenti Jan Opletal a Jan Palach (viz http://archiv.radio.cz/palach99).

Povšimněte si, prosím, znovu, že Hus symbolizuje pravdu. V lednu 1969 se Palach polil benzínem a zapálil se na Václavském náměstí na protest nikoliv jen proti invazi Varšavského paktu do Československa v roce 1968, ale na protest proti aklimatizaci vůči okupaci, která začala pronikat mezi české obyvatelstvo. Palach chtěl přimět českou veřejnost, aby si uvědomila, že žije ve stavu krize. Palach se přímo inspiroval Husem, komunistické úřady se to ovšem snažily potlačit, tvrdily, že se inspiroval buddhismem, a tedy něčím cizím české zkušenosti.

Palach sám posloužil jako vzor, tak, jak Hus byl vzorem pro husity. Během tří měsíců po jeho smrti se pokusilo o sebevraždu dalších 26 lidí, z nichž 7 ji dokonalo. Avšak většina Čechů a Slováku, přirozeně, ze sebe neudělala lidské pochodně v reakci na Palachův čin, ani v dlouhodobé perspektivě nezabránil jeho příklad umrtvující stagnaci během období normalizace. Bylo by tedy absurdní tvrdit, že Husův vzor mučednictví za pravdu je dominantním českým národním rysem, pokud je vůbec možné o dominantních národních rysech hovořit.

Zjevnou alternativou k postavě mučedníka je Švejk. Na první pohled nenajdeme snad odlišnější obraz. Postava Josefa Švejka je tak naprosto vzdálená trvání na pravdě, sebeobětování a zásadovosti, jak si to jen můžeme představit. Ano už samy určující rysy Švejkovy postavy jsou v protikladu k takovým představám: Švejk usiluje o vlastní přežití na úkor jakéhokoliv morálního kódu, předstírá poslušnost vůči mocným, ale je loajální jen vůči sobě. Toto je češství zlatých českých ručiček a přizpůsobivosti, schopnosti se adaptovat tak, abychom mohli existovat a přežít za každého režimu.

Postavy Jana Husa a Josefa Švejka jsou tedy naprosto odlišné, vlastně jsou v přímém protikladu. Avšak vznikly v téže situaci a mají stejnou základní orientaci. Hus -- mučedník a Švejk -- podvraťák jsou typickými reakcemi vůči drtivé světské moci. Představují, i když rozdílnými způsoby, strategie k tomu, jak se vyrovnat se skutečností, že je člověk bezmocný. Švejkova a Husova symbolická rezonance závisejí na existenci moci, která je jim fundamentálně cizí a je nesrovnatelně silnější, než jsou oni. Česká zkušenost z doby šesti set let, které nás oddělují od Husa, je množstvím nejrůznějších porob, podrobování se té či oné moci, té či oné ideologii, dalším a dalším skupinám, které tvrdí, že mají exkluzivní právo na pravdu.

Husův význam pro českou historii je tedy větší než jen jako vůdčí postava určitého historického náboženského hnutí. Hus je symbolem strategie orientace člověka vůči utlačitelské moci, pro situace, s níž jsou Češi seznámeni více než se situací, v níž by byli svobodni. Takže Husovým trvalým významem v českém kontextu není relativní součet historické příčiny a důsledku. Svým důrazem na pravdu a transcendenci překračuje Hus své specifické historické okolnosti a stává se nadčasovým příkladem.