Nehledě na propagandistické proklamace pravicových antikomunistů o tom, že bolševismus a nacismus jedno jsou, se reálným srůstáním obou extrémních ideologických směrů u nás zatím zabýval málokdo. Pokud jsou militantně antikomunistické proklamace vůbec něčím fakticky podloženy, bývá to poukaz na srovnatelný rozsah zločinů, spolupráci Hitlera a Stalina v rámci paktu Molotov-Ribbentrop, případně na podíl sovětského hospodářství na úsilí o znovuvyzbrojení Německa (který byl ještě významnější než zapojení amerického kapitálu).

Ideologickému srůstání obou směrů v době nástupu nacismu se u nás na okraji svého literárního díla ve studii nazvané "Ožehavé téma" věnoval Josef Škvorecký (1991); od té doby se po mém skromném soudu v českém prostředí neobjevilo nic, co by tuto věc posunulo někam dál.

Pokud jde o českou odnož bolševického nacismu, je třeba začít tím, že stejně jako ostatní podobné organizace v Evropě je napojena na zakázanou ruskou Nacionálně bolševickou stranu (Nacbol) Eduarda Limonova. Limonovův projekt, jehož se na počátku účastnil mimo jiné dnes velmi dobře etablovaný politolog a geopolitik Alexandr Dugin, je přitom do značné míry výsledkem misie západoevropské ultrapravice v Rusku v průběhu 90. let minulého století. Zásadní roli přitom sehrál kontroverzní belgický politik a někdejší kolaborant s nacisty Jean Thiriart, který do veřejného života vstoupil v 60. letech coby ultralevý oponent antikolonialistické politiky vůči někdejšímu Belgickému Kongu (dnes Demokratická republika Kongo, DRC). Poté co selhaly jeho pokusy získat podporu pro své hnutí Mladá Evropa v maoistické Číně a u rumuského diktátora Nicolae Ceausesca, na konci studené války se pokusil vrátit k Leninově teorii nejslabšího článku a přeorientoval se na opětovné svržení kapitalismu v Rusku. V rámci misie iniciované a do značné míry financované Thiriartem tehdy tuto zemi navštívily i některé ikony neonacistického hnutí, jako například belgický nacista a veterán Hitlerova východního tažení Léon Degrelle. Ačkoliv zesnulého Thiriarta coby "evropského nacionalistu" je třeba odlišovat od faktických rasistů ("segregacionistů") reprezentovaných například směrem International Third Position, a stejně tak se od rasismu distancuje i sám Limonov, nelze nevidět, že odmítnutí rasismu je především pragmatickým rozhodnutím vyplývajícím z politické taktiky uznávající nutnost organizace v rámci velkých územních celků překračujících rozměr národního státu. Duginovy texty z nacionálně bolševického období, opřené mimo jiné o hyperborejský mýtus transponovaný do geografické osy, dávají ovšem jednoznačně najevo, že "Sever vládne nad bezmyšlenkovitým Jihem" - a přesně v tomto kontextu je třeba vnímat i pokusy nacbolů či Duginova Hnutí Evrasia o budování mostů k muslimské komunitě. Nejde ani tak o pokus reinterpretovat Marxovo třídní vymezení "skutečného lidu, který má vládnout" v kulturních a zeměpisných termínech, jaké se objevovaly již na přelomu 19. a 20. století (Sultan Galijev, Ikki Kita), jako spíše o pokus budovat pragmatické spojenectví s "podřadnými" elementy, ne nepodobné někdejšímu vztahu bývalých prominentních nacistů (Otto Skorzeny) k arabskému světu.

Ostatně Thiriartova misie spustila v Rusku vlnu recepce krajně pravicové expozitorní literatury všeho druhu, od autorů, kteří jsou ještě relativně "salonfähig" (Thiriart, de Benoist) až k ruralistovi Juliu Evolovi a nacistickým rasovým teoretikům 30. let.

Jak už jsem uvedl, ruská nacionálně bolševická strana je úředně zakázána; díky uvěznění "politického performera" Limonova však získala mučednický nimbus, díky němuž v ruské opozici jako celku přesto sehrává prominentní roli.

Pro české občany mohou být ve vztahu k bolševickým náckům nejméně dvě věci velmi matoucí: Obecně je to pokus nacbolů modernizovat tradiční, značně ustrnulý styl a formy politické práce zděděné po obou směrech, na něž fakticky navazuje. Bolševická i nacistická tradice pracovaly v logice masové moderní společnosti soustředěné kolem fordovské ekonomiky, v případě stalinismu tu byly dokonce pokusy o úředně dekretované napodobování renesančního stylu. Performer Limonov toto vše začal pragmaticky ředit výpůčkami ze současné konzumní kultury. (Česká veřejnost se patrně poprvé dozvěděla o působení nacionálních bolševiků u nás, když několik brněnských nacbolů spustilo stranické erotické stránky, kde polonahé "bojovnice" lákaly nové příznivce.) Modernizace kulturní formy ovšem nic nemění na slepé poslušnosti vůči ideologii, kterou tento obskurní politický směr po svých příznivcích vyžaduje -- v "nejlepší" tradici nacismu i stalinismu.

Dalším velmi matoucím prvkem je konfúze místních nacbolů s anarchismem, který si v české společnosti uchovává rebelský kredit. Čeští nacbolové záměrně a účelově používají anarchistické symboliky a snaží se zmocňovat prostředí i témat, kde anarchisté působí. Nic by však nebylo tak zavádějící jako myslet si, že nacionální bolševici mohou mít s anarchismem cokoliv společného. Individualismus a nezávislost žijící v tradici evropského anarchismu jsou této polovojenské organizaci zcela cizí.

Jak už jsem napsal v úvodu, parazitování nacbolů na protiradarovém hnutí považuji za velmi vážné, pokud ne přímo fatální selhání samočistících mechanismů protiradarové opozice. Ta opakovaně čelila obvinění, že je řízena z Moskvy, působí v ní političtí extrémisté, ale i mnoha dalším diskreditačním pokusům ze strany vládní propagandy. Nacionálně bolševický radarový coming-out, k němuž právě dochází v jihomoravské metropoli, alarmujícím způsobem ohrožuje věrohodnost úsilí stovek a tisíců lidí nejrůznějších politických orientací, kteří od roku 2006 usilovali o zastavení české účasti na Bushově projektu Hvězdných válek.