Navečer dne 9. června byly Lidice obklíčeny jednotkami SS a německé policie a nikdo nesměl obec opustit. Obyvatelé začali být po půlnoci vyváděni ze svých domovů. Muži starší 15 let byli odděleni od žen. Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách na přilehlou zahradu a tam postříleni. Celkem jich na tomto místě bylo povražděno 173. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Ženy a děti byly odvezeny do koncentračních táborů. Následně byly všechny domy včetně školy, kostela a fary polity benzínem a zapáleny. V následujících týdnech a měsících byly zbytky vypálených budov vyhozeny do povětří, zničen hřbitov, vykáceny stromy. Filmové záznamy pořízené samotnými nacisty dodnes vydávají svědectví o díle zkázy. Prostor, kde stávaly Lidice, měl být učiněn holým polem a jméno obce vymazáno z map. Dne 16. června 1942 bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel, kteří nebyli ten den doma. Německá preciznost a důkladnost se osvědčila.

Lidice se staly synonymem válečných zločinů agresora a okupanta. Po válce, po potrestání válečných zločinců v Norimberku se lidé domnívali, že se už nikdy něco takového nemůže stát. Jenže chyba lávky. Za jednu generaci se situace opakovala.

Byl to nový agresor, který rozpoutal válku proti malému národu a agresoři jsou všichni stejní. V nové válce to byla vesnička My-Lai, která zaplatila za to, že lidé v ní nemilovali agresora a okupanty. Historie se skoro přesně opakuje... nastal masakr nevinných civilistů. Všichni obyvatelé byli postříleni a jejich domy vypáleny. Střelbu do civilistů inicioval velitel pěší čety, která vykonávala hlídku, zastavil ji až zákrok jednoho z pilotů vlastního vrtulníku, který pro výstrahu začal střílet těsně nad hlavy Američanů.

První vyšetřování se tenkrát snažilo zahladit stopy. Bylo uzavřeno s výsledkem, že se jednalo o bojovou akci, při které zahynulo nešťastnou náhodou několik civilistů. Teprve, až se objevily fotky desítek zmasakrovaných žen a dětí, rozjelo se nové vyšetřování. Ano My-Lai měla to štěstí, že s vojáky postupovali i novináři a ti nemlčeli. Po několika letech byl odsouzen z celého amerického jen její velitel. Byl odsouzen a za tři dny byl amnestován!!!! Američané by nejdřív museli prohrát, aby za své zločiny byli konečně souzeni a spravedlivě potrestáni. Smutné je, že nešlo o ojedinělý incident. Američtí vojáci si často vylévali zlost na civilním obyvatelstvu, na kterém jim vůbec nezáleželo. Po dvanácti letech Vietnamská válka skončila.

A o generaci později začala další velká válka. Dalším objektem zloby agresorů se stala Fallúdža v Iráku. Falludža byla šedesátitisícové město. V dubnu 2004 začala první válka o Falludžu. Tady byl agresor milosrdnější - nejprve vyhnal z města ženy a děti. Neposlal je do koncentráku, jenom je vyhnal do pouště. Ale obránci města se nevzdali. První útok ještě přežili - bylo vyjednáno příměří a boje utichly, když Irácká vládní rada s útokem nesouhlasila, Američané plán útoku pozdrželi. Ale město bylo obklíčeno a nikdo nemohl dovnitř ani ven. V bitvě o Falludžu Američané ztratili 150 vojáků a několik set bylo raněno. Na straně povstalců a civilistů bylo několik tisíc obětí. Podle místních zdrojů byla zničena podstatná část města a byly zabity i stovky civilistů. Při dobývání města použili Američané i zakázaný bílý fosfor, za což byli později kritizováni. Používání bílého fosforu je jedním největších válečných zločinů. Po výbuchu fosforové bomby se vytvoří mrak plynu, který vzplane a spálí všechno živé do okruhu 150 metrů na kost. Zůstanou jen černé spálené kosti. A tuto zbraň používali Američané proti civilnímu obyvatelstvu ve Falludži. Falludža jsou jen nové šedesátitisícové Lidice. Příznačné je, že média mlčí. Američané se z Vietnamu poučili a novináře už na bojiště nepouští.

Dnes je Falludža mrtvé město. Do města ani do jeho okolí není nikomu povolen vstup. Novináři tam nesmí a tak v podstatě o Falludži nejsou žádné informace.

Falludža a My-Lai jsou nové moderní Lidice. Všichni agresoři jsou stejní. V bojích vojáci otupí. Smrt pro ně nic neznamená. Boj s nepřítelem je těžký a jsou při něm velké ztráty. Proto se vojáci agresora rádi mstí na bezbranném civilním obyvatelstvu. Tam si mohou beztrestně vybít své flustrace. Bylo to tak i ve vietnamské válce. V dosahu rozzuřených okupantů se ocitla malá vesnička My-Lai. Americká soldateska vtrhla do vesnice a povraždila v ní všechno živé. Nakonec vesnici zapálili. Bohužel ve vietnamské válce se všude s vojáky pohybovali novináři. Proto obrázky z masakru My-Lai obletěly celý svět. Obrázek malé nahé holčičky utíkající z vesnice byl otřesný. Z Falludži žádné obrázky nejsou. Novináři neměli přístup.

Není žádný rozdíl mezi vojákem německého wehrmachtu, vraždícího civilisty v Rusku a amerického mariňáka vraždícího civilisty ve Vietnamu nebo v Iráku. Oba dva by byli v míru slušní občané, dobří otcové rodin. Ale ve válce se z nich stávají zabíjející monstra. Nemají žádné zábrany, žádný lidský cit. Ten zemřel, když zabili prvního nepřítele. Jenže čího nepřítele? Jejich ne. Byl to nepřítel jejich vůdců, kteří je nahnali do té války, kterou nechtěli. Proto není žádný rozdíl mezi Hitlerem, Nixonem, Clintonem nebo Bushem. Je to stejná sorta lidí, kteří zase jen slouží svým pánům. Skuteční zločinci jsou ti v pozadí. Ti, kteří vyvolávají války, aby na nich mohli vydělávat. Ti, kteří nejprve vydělávají na zbraních používaných ve válce. A dále ti, co se chtějí podílet na vykradení dobytých zemí a zotročení jejich obyvatel, jež na ně budou zadarmo pracovat. Hitler byl přímý člověk a nebral si ubrousky, říkal to jasně. Ti dnešní všechno balí do krásných řečí o demokracii a boji proti terorismu, který před tím vyvolali. Za Hitlera to byli majitelé firem Krup, Thysen a dalších. Dneska to jsou americké zbrojařské firmy jako Raytheon CO., Lockheed Martin Corporation, MC Donnel Douglas. Další jsou firmy, které se usazují v zemi, aby ji vysály jako Bechtel nebo Halliburton. Kdyby se Bush staral o to, o co by se starat měl (zdravotnictví, školství) nemusel by jít do války. Jenže on musel, musel se odvděčit těm, kteří mu platili jeho volební kampaň. Poslední president, který neposlechl (Kennedy) dopadl špatně.

V Norimberském procesu byli tito lidé pojmenováni a zavřeni. I když jejich tresty byly směšné, bylo správné, že byli zařazeni mezi válečné zločince. Těm dnešním nic nehrozí a proto si tak troufají. Taky si na to vytvořili moc, kterou nikdo jen tak nepřemůže. Dnešní váleční zločinci se nemusí bát žádného trestu - žádný nový Norimberk jim nehrozí. A oni se podle toho chovají.