Škola je zajisté prvním bojištěm, na kterém se dítě seznamuje s pravidly společnosti, s hodnotovou stupnicí svých nových kamarádů a učitelů -- touto prodlouženou rukou často absentující rodičovské výchovy. Dělat si iluze, že prostředí pedagogů se liší od jiných, je čirá utopie. Samozřejmě, výjimka potvrzuje pravidlo. Dnešní učitelka sotva prošla osvětimskou zkušeností. A doporučuji spíše poměřovat životní nasycenost jeho paní učitelky s obsahem nákupního vozíku jejích dnešních kolegyň. Jinak se budeme muset smířit, že i naši učitelé budou "šmejdi", a než by se vystavovali tomuto druhu ponížení, raději ZDE zvolí sebevraždu.

Nicméně znovu se nabízí otázka, proč dospěla paní učitelka k názoru, že "ředitel školy bude funkcí politickou"? Co horšího by nás mohlo potkat, než kdyby se udělalo rovnítko mezi ředitelem školy a politikem? K tomuto úpadku školství není daleko. Vždyť o osobě ředitele školy rozhodují obecní rady, starostové, jejich nohsledi. V samotné ideologii státu vítězí úsilí o zbavování se odpovědnosti, jenže nikoli v tendenci užitečné subsidiarity rozhodování na nejnižší možné úrovni, ale opět jen upevňováním moci místních Napoleonů.

Schází ten nejdůležitější krok, o němž jsem se zmiňoval v textu o školních radách. Školství nepotřebuje dominantní roli zřizovatelů, ale demokratickou občanskou aktivitu zainteresovaných: učitelů, rodičů, dospělých studentů, zástupců zřizovatele a politické reprezentace. Potřebuje dialog. Ovlivňující posléze i atmosféru školy, s její nezastupitelnou rolí při výchově charakterních občanů. Kteří, alespoň na úrovni školství, nebudou muset žádat o anonymitu.