Několik měsíců později se setkáváme se jménem Rudolfa Junga (1882 – 1945), pozdějšího předsedy sudetských nacionálních socialistů. Vliv Německé dělnické strany byl však nepatrný. V roce 1906 získala v zemských volbách na Moravě pouhé dva mandáty. V roce 1911 získala tři mandáty ve vídeňské Říšské radě. Tehdy zvítězila sociální demokracie a další vedoucí činitel Dělnické strany a pozdější nacista Hans Krebs (1888 – 1947) si stěžoval, že se tak stalo po „nepředstavitelném rudém teroru“. Krebs později za zásluhy o rozbití Československé republiky obdržel funkci vládního prezidenta v Ústí nad Labem a skončil na popravišti Pankrácké věznice jako válečný zločinec.

V první světové válce stála Německá dělnická strana plně na pozicích válkychtivých kruhů habsburské monarchie. Následného rozkladu Rakouska-Uherska chtěla využít k připojení Rakouska k Německu. Je přitom příznačné, že její vůdcové vynalezli název pro pozdější nacistickou stranu. Na posledním říšském sjezdu, který se konal těsně před skončením války v květnu 1918, byl přijat nový název „Německá nacionálně socialistická dělnická strana „Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei“, vystupující pod zkratkou DNSAP. Cíle i programy této strany se později zcela kryly s programem NSDAP, založené dva roky poté. Když se rozpadla rakousko-uherská monarchie, DNSAP žádala připojení pohraničí vzniklého československého státu k Německu. Tento požadavek se tehdy u většiny obyvatel zdál tak iluzorní, že v roce 1919, kdy se konaly v ČSR první obecní volby, DNSAP získala pouze 40 tisíc hlasů a následné parlamentní volby pak pro tuto stranu skončily ještě větším fiaskem. Ze 138 poslanců a senátorů, kteří byli zvoleni německy hovořícím obyvatelstvem, získali necelých deset procent.

Vliv této strany čím dále tím více upadal, když se ukazovalo, že se stala pouze filiálku německé NSDAP. Ta svou orientaci na nacisty nikterak nezastírala, jako svůj znak zavedla hákový kříž a nacistický pozdrav se zdviženou rukou. V roce 1929 byla pak založena organizace „Lidový sport“, která byla kopií úderných nacistických jednotek SA. Její členové nosili obdobné uniformy a hnědé košile. Metody proti odpůrcům DNSAP se také nikterak nelišily od řádění jejich hitlerovských soukmenovců v SS a SA. Poslanci této strany vydávali různé brožury, jejich názvy byly více než výmluvné. Tak „Katechismus nacionálních socialistů“ od Rudolfa Junga, „Židovská světová fronta“ z pera Hanse Krebse. Nechybělo však vydávání ani Hitlerova „Mého boje!“, Rosenbergova „Bahna“ a celé řady dalších knih nacistických pohlavárů a ideologů.

Když se vůdcům DNSAP zdálo, že vzhledem k vzestupu Hitlera se nacisté dostanou v Německu brzy k moci, chovali se stále více vůči československému státu agresivněji. V roce 1930 vystoupili otevřeně s protiústavním programem a žádali zvláštní sudetoněmecký zemský sněm, zemského prezidenta a přesné vymezení tak zvaných „německých Sudet“. Jejich protistátní aktivity pak vyvrcholily po 30. lednu 1933, po převzetí moci Hitlerem v Německu. Již 21. února 1933 československé Národní shromáždění odňalo poslaneckou imunitu poslancům DNSAP Jungovi, Kasparovi, Krebsovi a Schubertovi a vydalo je soudnímu stíhání. Existence strany se stala neúnosnou, takže 3. října 1933 Jung oznámil, že se rozchází. Národní shromáždění pak 25. října stranu oficiálně zakázalo. První kolo pro nacistické hnutí sudetských Němců skončilo naprostým fiaskem. Ukázalo se, že hákové kříže, hnědé uniformy a zdvižené ruce nemohou získat většinu sudetských Němců na stranu Hitlera.

Nastoupila druhá garnitura, reprezentovaná u veřejnosti neznámým ašským učitelem ze smíšené německo-české rodinyKonrádem Henleinem (1898 „ 1945), jehož  česká  matka byla rozená Dvořáčková. Nově založená tak zvaná „Sudetoněmecká domácí fronta“ se nejprve maskovala loajálním postojem vůči Československu, hájícím zájmy všech vrstev německy hovořícího obyvatelstva. V téže době nezaměstnanost v Československu  vrcholila. Protože pohraničí bylo silně průmyslové, procento nezaměstnaných převážně Němců bylo zde vyšší než v méně průmyslových částech vnitrozemí. Vůdcové fronty, která se pak přejmenovala na „Sudetoněmeckou stranu SdP“, se snažila vzbudit dojem, že nezaměstnanost je záměrně přenášena do pohraničních oblastí a zde žijící německé obyvatelstvo tak nese tíhu hospodářské krize  za Čechy. V té době již v Německu vládli nacisté, kteří pomocí skrytého zahájení zbrojení začali snižovat tamní nezaměstnanost a prohlašovali, že mají recept na její odstranění. Když se v květnu 1935 konaly parlamentní volby, získal Henlein 1,249.497 hlasů a 44 poslaneckých mandátů. Jeho SdP se stala po agrární straně druhou nejsilnější v pražském parlamentu. Demagogickou politikou tak dosáhla toto, že získala podporu 67,2 procenta německy hovořících voličů. Aby mohla pokračovat ve své činnosti, oficiálně prohlašovala, že je pro územní nedotknutelnost Československé republiky, ale její pohlaváři utajeně vykonávali protistátní činnost ve prospěch sousedního nacistického Německa. Pražská vláda kriticky hleděla na její činnost a na tisíc členů SdP bylo zatčeno a předáno soudnímu řízení. Na radu svých západních spojenců však nebyla rozpuštěna. Ti se obávali, že by toho Hitler  mohl zneužít. Vůdcové SdP byli stále proto drzejší a v roce 1938 odhodili jako nepotřebnou masku loajální strany a zahájili otevřený útok proti integritě československého státu. Nejprve se rozhodli rozbít ostatní německé strany, což se jim terorem, podplácením a jinými protidemokratickými metodami zcela podařilo. V roce 1938 se „dobrovolně“ s SdP spojila Křesťansko-sociální lidová strana a Svaz zemědělců. Stala se tak nejsilnější stranou v československém parlamentě s 55 poslanci a 26 senátory. Jakoukoliv spolupráci s vládou odmítala a na popud Berlína se 24. dubna 1938 otevřeně postavila proti Československu. Dne 17. května 1938 po vzoru SA byly z pořadatelských sborů SdP vytvořeny ochranné oddíly – Freiwilliger Schutzdienst -FS. Na doporučení ministerstva vnitra, kde převládal vliv agrární strany, byla tato organizace povolena. Bylo zveřejněno tak zvaných osm „Karlovarských bodů“, přičemž Konrád Henlein otevřeně prohlásil, že „sudetští Němci se hlásí k nacionálně socialistickým zásadám“. Karlovarské body obsahovaly opět požadavky rozpuštěné DNSAP, totiž vlastní sudetoněmecké území, vlastní sudetoněmeckou správu a navíc jakési dále neoznačené odškodnění za „křivdy spáchané na Němcích v roce 1918“. Zveřejnění těchto požadavků měsíc po anšlusu Rakouska Německem nenechávalo nikoho na pochybách, že nejde o nic jiného než o snahu připojení Sudet k hitlerovskému Německu

Odpověď Prahy byla konečně razantní a v květnu vyhlásila částečnou mobilizaci československé armády. Prezident dr. Edvard Beneš s vládou se snažili navrhnout velkorysé řešení postavení sudetských Němců v rámci Československa. Henlein po jednání s Hitlerem ale 15. září 1938 vytýčil smutně proslulé heslo „Wir wollen heim ins Reich! Chceme domů do Říše“. Dva dny poté vznikla z rozkazu Adolfa Hitlera za pomoci Wehrmachtu ozbrojená teroristická organizace Sudetoněmecký dobrovolnický sbor – Sudetendeutsches Freikorps, SdFK. Prováděl bojové, diverzní a teroristické akce ze základen v Německu, často za podpory a spoluúčasti příslušníků SA a SS. Nejvyšší stav organizace činil kolem 50 tisíc mužů. V českých hlášeních se o ní mluví jako o ordnerech, což byl vžitý název pro ozbrojené příslušníky dobrovolné ochranné služby (FS). Název vznikl podle Ordnergruppe, vytvořené již v roce 1926, později zaniklé, ale oživené v řadách Freiwilliger Schutzdienst. Pro sudetoněmecké vůdce bylo překvapením, když Hitler zakázal nazývat Freikorps jménem Konráda Henleina a rozhodl, že může užívat jen přízvisko Sudetendeutsches „ Sudetoněmecký. Každý jeho oddíl dostal za úkol působit na území jednoho příhraničního čs. okresního úřadu.

Zatím v Německu byl Sudetoněmecký Freikorps posilován jednotkami SS, s kterými 23. září 1938 vtrhl na území Československa, aby zde dokumentoval „odhodlání sudetských Němců po připojení k Německu“. Aš se tak dostala do rukou nacistů. Mezitím padla Hodžova vláda, byla vyhlášena všeobecná mobilizace a v četných okresech československého pohraničí bylo vyhlášeno stanné právo. Na doplňovacích velitelstvích v pohraničí byl zaznamenán mimořádný příliv žádostí o dobrovolný vstup do čs. armády z řad mladých sociálních demokratů a komunistů. Němečtí antifašisté upozorňovali čs. orgány na připravované útoky nacistů a po boku asistenčních jednotek i se zbraní v ruce proti nim hájili nedotknutelnost československého území. V boji s nimi padlo na 162 mužů, dalších 267 bylo zraněno, ale vpád se jim podařilo odrazit. Sudetoněmečtí ordneři spolu s vedoucími funkcionáři uprchli do říše. V pohraničí zavládl klid a pořádek. V řadách SdP zavládl zmatek a činnost této vlastizrádné strany se stala neudržitelná. Návrat sudetoněmeckých vůdců, kteří před zákonem uprchli do Německa, pak umožnil již jen mnichovský diktát, kdy v noci z 29. na 30. září 1933 byl za přispění  anglických a francouzských spojenců zpečetěn osud první republiky.

První říjnový den vstoupila hitlerovská Wehrmacht na území Československa a když 10. října byla zakončena okupace pohraničí, ukázalo se v plném rozsahu, o jakou loupež se jedná. Německu připadlo více než 25 procent původně československého území se čtyřmi miliony obyvatel, z nichž jeden bylo Čechů. Na 40 procent průmyslové kapacity se dostalo do rukou Hitlera, který je okamžitě využil pro svůj zbrojní program. Otevřela se tak cesta k 15. březnu, kdy bylo Československo Německem zcela pohlceno. Připojení Sudet k Německu se však pro jeho obyvatelstvo nestalo štěstím. Po prvních dnech fanatického jásotu přišlo vystřízlivění. Tisíce sociálních demokratů, komunistů a aktivních antifašistů bylo pronásledováno. Přispěla k tomu i skutečnost, že československá vláda neučinila zásadní rozhodnutí o skartaci spisů, dokazujících spolupráci se sudetoněmeckými antifašisty. Tisíce se kvůli tomu dostalo do koncentračních táborů, z nichž  mnozí byli popraveni. Uvádí se, že nacistickou perzekucí bylo postiženo 25740 českých Němců., mezi  nimi sociální demokraté, komunisté, jakož i  demokraté  křesťanské orientace.

Ještě 4. prosince 1938 hlasovalo v odtrženém pohraničí proti Hitlerovi na 27485 osob, což bylo do jisté míry hrdinství v zemi, která byla plně pod kontrolou totalitního nacistického režimu. Brzy přišlo pro prosté lidi vystřízlivění, když rok poté vypukla druhá světová válka a sudetoněmečtí muži museli nastoupit do Wehrmachtu, kde krváceli na všech frontách, ženy byly zapojeny do válečného průmyslu. Sudety se staly jen jednou z četných žup Velkoněmecké říše a Konrád Henlein jejím vedoucím se sídlem v Liberci. Jeho konec byl příznačný v roce 1945, kdy  spáchal ve vazbě v Plzni sebevraždu. Jeho souputník Karl Hermann Frank (1898 „ 1946) skončil jako válečný zločinec na šibenici, když dosáhl úřadu německého státního ministra v Čechách a na Moravě. Když mu hrozil trest smrti, vzpomenul si, že byl poslancem československého parlamentu a  tvrdil, že se proto na něho vztahuje imunita. Jejich svedené ovečky z rozhodnutí vítězných velmocí v Postupimi byly z drtivé většiny odsunuty do Německa. Pouze deset procent sudetských Němců zůstalo na území Československa. Takový byl konečný výsledek padesátiletého nacionalistického Sudetoněmeckého hnutí, které se přes  “Dělnickou stranu“, DNSAP a SdP  stalo součástí nacistické NSDAP.