|
4. 2. 2009
Mrtvá česká politika a zoufalá deformace veřejného prostoruVždyť máme s tím neoimperiálním Ruskem spoustu společných zájmůČeská politika trpí impotencí. Tato impotence se projevuje jako absence vlastních, promyšlených a strategicky zdůvodněných postojů. Vykonávají ji lidé, kteří se etablovali v průběhu nekontrolovaného bujení ve veřejném prostoru v devadesátých letech, jimž se bohužel přizpůsobuje i menšina s intelektuální úrovní a morální integritou. Je to směska chaoticky vznikajících stranických, osobních a lobbyistických zájmů formovaných mezinárodními tlaky, v nichž se tvaruje podle aktuálního tlaku "nadřízených" globálních mocností. O to víc se ale snaží dávat najevo, jak suverénním hybatelem mezinárodního dění česká politická reprezentace vlastně je. Vše začíná a končí frenetickým ujišťováním o "potenci" před místním, informačně bohužel retardovaným publikem. Vleklé jednání české vládní administrativy o americké raketové obraně a její proklamace v této věci jsou toho skvělým příkladem. |
Vrtěti českým psemKdo se v problém umístění obranného raketového štítu ve střední Evropě alespoň trochu orientuje, dávno pochopil, že tvrzení někdejší americké vlády o zemích "osy zla", jejichž případné raketové útoky je nutno monitorovat a neutralizovat, je jen poněkud primitivní diplomatická konstrukce. Pochopil to i přes skutečnost, že česká vláda, kdoví proč bytostně zainteresovaná na vybudování tohoto systému, donedávna velmi intenzivně tento diplomatický paskvil před místním publikem oživovala jako reálný důvod toho, proč USA chtějí mermomocí budovat v prstenci okolo Ruska hradbu z radarů a raket. Jediný český politik, který nahlas mluví o skutečné motivaci bývalé americké vlády, je "důchodce" Miloš Zeman. Tedy člověk, který je mimo výkonnou politiku... Česká vláda se na jedné straně zapřísáhla, že projekt není namířen proti Rusku (ačkoliv jediné, co pánové vědí, je to, co jim americká vláda sdělila, což se rovná oficiálním americkým prohlášením) a na straně druhé afektovaně "bojovala" s ruským odporem proti výstavbě monitorovacích a raketových zařízení, která zapadají do již existujícího systému jako políčko do puzzle. Zevnitř nahlížená aktivita české vlády je jen neškodné placebo pro dělný lid. Jestliže vláda USA nebrala české politiky z hlediska jejich zasvěcení do skutečných úmyslů nikdy vážně a jedinou motivací bylo přimět českou vládu, aby i přes odpor veřejnosti prosadila výstavbu radarové základny, pak ani ruské výroky nebyly určeny jim. Jednalo se vždy o komunikaci na úrovni, na kterou čeští politici nejsou schopni dosáhnout, a to zejména kvůli své přirozené přízemnosti. Jinými slovy, ani kdyby český premiér vyhlásil Rusku válku, nic by se nestalo. Nikdo by ho nebral vážně a snad by si toho ani mnoho lidí nevšimlo. Vždyť k tomu vlastně téměř došlo ... Staré pověsti českéČeská vláda až donedávna tvrdila, že USA budou mnohamiliardový, obranně útočný vojenský projekt skutečně vyvíjet kvůli tomu, že Írán by mohl jednoho dne zaútočit na jejich území raketami dlouhého doletu a že zároveň, pochopitelně, chtějí USA před touto hrozbou, jedním a tíž systémem, chránit Evropu, včetně té střední. Z mnoha důvodů, od pochybných extrapolací současných kapacit íránského zbrojního programu až po nesmyslnou projekci "příběhu", v němž by se Írán vystavil okamžitému sebezničení, se jedná pro uvažujícího člověka o prostinké a inteligenci urážející plácání. Ze samotných Spojených států, kde se o celé věci skutečně vede podrobná debata, jak měl možnost zjistit třeba ministr Ondřej Liška, už dlouho přicházejí nejrůznější zpochybňující zprávy, ať už se to týká nejisté politické podpory, nebo neověřené funkčnosti technologie, doposud "úspěšně" testované pouze v rámci simulace. I přesto české politické špičky s odhodláním tetřevů hlušců dále tvrdily, že celý systém je funkční, že je skutečně namířen proti totálně sebedestruktivnímu Íránu a že bude chránit Českou republiku. A že Rusko není v této otázce partner, ale nepřítel. A že máme přece spojenecké závazky. Aniž by bylo třeba dělat nějaké sáhodlouhé rešerše, stačí si připomenout některé pasáže z "válečného" projevu pana Topolánka, který přednesl 27. listopadu loňského roku v senátu (před tím, než měl senát schválit vládou podepsané smlouvy a o umístění radarové základny USA v ČR). Za zmínku stojí, že těm skutečným argumentům se pan premiér, patrně s ohledem na "nesofistikovanost" senátorů, raději vyhnul:
(...) "Já jsem přemýšlel dlouho, co zde před vámi mám říct o té téměř dvouleté nepřetržité debatě a po desítkách projevů a vystoupení to opravdu již není snadné najít něco nového, nové argumenty. Nakonec jsem si řekl, že nepoužiji desítek stránek podkladů, že nebudu sofistikovaně hovořit o všech vojenských, politických, právních, zdravotních a dalších argumentech a aspektech ve prospěch výstavby základny radarové." (...) (...) "Státnickými důvody pro radar jsou obrana země a dodržování spojeneckých závazků." (...) (...) "Jsme členem NATO, pro našeho spojence je protiraketová obrana významnou prioritou." (...) (...) "Pokládám za státnické myslet již tady a teď na obranu země a jejích občanů." (...) Brepty, v nichž tvoří zjevně nesmyslná argumentační spojení ("sofistikovaná zdrženlivost", "dodržování závazků", členství v NATO a zcela nesouvisející zájmy explicitně nejmenovaného spojence, "státnické" myšlení na obranu občanů atd.) jsou panu premiérovi vlastní, ale je dobré si je připomenout zejména v době, kdy tento člověk stojí "v čele Evropy". Zejména je ale nutné věnovat pozornost následující pasáži, kterou je nutno, v souvislosti s následujícím vývojem, citovat celou. Pikantní fragmenty jsou s dovolením zdůrazněny:
"Slíbil jsem vám ještě argumenty osobní. Argumenty, které pro mě jsou daleko nejdůležitější. Jako řada z vás si vzpomínám na to, jaké to bylo 21. srpna 1968, na ten pocit bezmoci , kdy se u nás proháněly sovětské tanky. A vzpomínám na ten obrovský pocit zadostiučinění, když od nás 30. června 1991 odešel poslední ruský voják, což je mimo jiné důsledek toho, že náš dnešní spojenec, Spojené státy americké, zvítězily ve studené válce.
Od té doby jsme s Moskvou měli férové, rovnoprávné, perspektivní, obchodní i vyvážené politické vztahy - až do poslední doby. Do doby, kdy na východě začal opět nabývat na síle starý ruský imperialismus. Do doby, kdy se v Moskvě rozhodli, že nám opět zkusí mluvit do našich věcí , kdy ucítili, že nejsme jednotní, že ztrácíme vůli k obraně, že mnoho lidí má stále v povědomí strach z ruských vojáků a že tento strach se dá paradoxně využít pro ruské neoimperiální ambice. V Moskvě si také všimli evropského antiamerikanismu a rozhodli se vrazit klín do euroatlantického spojenectví . Je to pro mě naprosto nepřijatelné, abych se stal předsedou vlády, která sklapne poslušně podpatky a otevře ruskému imperialismu znovu dveře. Nechci opakovat chybu s odmítnutím Marshallova plánu, které potvrdilo právo Ruska rozhodovat za nás. Naopak chci, aby v Brdech byli místo sovětských jaderných raket přítomni vojáci země, která nás tohoto otroctví zbavila . To je ta nejlepší záruka, že se naše smutné dějiny nebudou opakovat. Rusové dobře vědí, že celý obranný systém není a ze své podstaty ani nemůže být namířen proti nim. " Těch zvýrazněných pasáží je poněkud více, ale všechny stojí za to. Vše počíná chmurnou vzpomínkou pana Topolánka, tehdy velmi pravděpodobně ještě více než dnes nedospělého jedince, na "ten pocit bezmoci". Ano, úplně vidím absolventa komunistické vojenské střední školy, jak si rve vlasy a slibuje "Rusákům" drtivou odplatu. Trvalo pak třiadvacet let, než se pan Topolánek dočkal pocitu zadostiučinění. Teprve následně se rozhodl také přiložit ruku k dílu. Je to dobře, neboť nyní může ukázat svou odvahu a postavit se velkému nepříteli tváří v tvář. Nedokázal se sice postavit tváří v tvář vlastní manželce, ale ruskému medvědovi ano. Chce přivést "vojáky" (nikoliv "radar", ale "vojáky"), kteří nás "zbavili otroctví". Už delší dobu mám dojem, že nežiju s panem premiérem ve stejné zemi, pouze se nějakou náhodou identifikujeme v časoprostoru. Koneckonců to potvrzuje fakt, že v zemi, kterou spravuje pan Topolánek, nemůže být celý obranný systém namířen proti Rusku. Ve světě, ve kterém žiju já, se naopak tato věc bere jako legitimní geopolitický problém. Change your mind, please, aneb "před a po"Po přečtení tohoto textu mohou člověku cukat koutky, slabší nátury však mohou pocítit obavy. Tento projev nemá daleko ke státnickým projevům na pokraji ozbrojeného konfliktu. Ano, taková byla realita konce listopadu 2008, tedy doby, od které uplynulo něco málo přes dva měsíce. Tehdy si pouze Miloš Zeman myslel, že by vláda neměla takovýmto primitivním způsobem veřejnosti lhát, což patrně ještě nebyl dostatečný impuls. Tím se stalo až úplné převzetí americké vlády novým prezidentem a jeho týmem. Pan Topolánek a jeho kolegové z vlády už tehdy věděli, že nová americká administrativa bude kroky svých předchůdců v Bílém domě přehodnocovat. Přesto hrdinně šturmoval v senátu a pokračoval v sebekarikování blahosklonným opomíjením "sofistikovaných argumentů". Doba se změnila jen nepatrně, vše, co se vědělo tehdy, nabylo reálných a oficiálních rozměrů. Nová americká vláda v čele s Barackem Obamou a jeho viceprezidentem Joe Bidenem nastolila v zahraniční politice a zejména v oblasti mezinárodní militarizace úplně jiný kurs. Jejich snahou, ať už bude úspěšná, nebo ne, není vnutit světu dominanci USA, jak se o to bezmyšlenkovitě snažil George Bush mladší v projektu amerického jedenadvacátého století. Snahou je vycházet ze znalosti postojů a zájmů ostatních, přiznat jim jejich legitimitu a na základě toho je přesvědčit o nutnosti či možnosti spolupráce. Tento akcent je naprosto jasný, silný a natolik zřejmý, že ani česká politika, zoufale závislá na mínění těch, kdo jsou zrovna označováni za "spojence", nemohla zůstat nedotčena. Po několika týdnech od "vyhlášení války" Rusku panem Topolánkem tak bylo možné z úst ministra zahraničí pana Schwarzenberga slyšet následující výroky (Otázky Václava Moravce, 1. 2. 2009): (...) "Můžeme s Ruskem jednat o širší protiraketové obraně. Kdybychom to propojili, bylo by to rozumné." (...) (...) "Abychom si vybudovali velmi věcné a dobré vztahy taky s Ruskem. (...) Máme nejrůznější zájmy na tom, abychom měli dobré vztahy s Ruskem. (...) Máme spoustu společných zájmů, a taky spoustu kulturního dědictví." (...) (...) "Obě mocnosti zjistí, že mají spíše společné problémy." (...) Ministr zahraničí už nemluví o "imperialismu" ale pouze "autoritativním režimu". To je ze sémantického hlediska velký pokrok. A zejména už ne o "otrokářích a otrocích", ale společné kulturní dědictví, které nás spojuje. A taky o tom, že je dobré mít s Ruskem vztahy. Dobré vztahy... Na slovech pana Schwarzenberga by nebylo vůbec nic zarážejícího, pokud by jim nepředcházela zcela nesmyslně dramatická rétorika vyzývající k "boji". Být v kůži českých politiků, musel bych se hrozně stydět za do nebe volající diskontinuitu názorů a proklamací, za jejich téměř okamžitou proměnu závislou pouze a jen na tom, že v Bílém domě zasedl nový prezident. Politickým impotentům však tyto konotace pravděpodobně vůbec nedochází, anebo si už dávno zvykli na své role kašpárků světového politického komparzu. Zoufalé, zoufalé, zoufaléNebylo by samozřejmě možné přijmout tvrzení českých politiků, aniž by nedošlo k prozkoumání dialektického procesu utvářejícího politicko mediální kód, který započíná politickým tvrzením a vyvíjí se v mediálním prostoru. V tomto případě však většině řemeslníku zpracovávajících instantní polotovary k přípravě veřejného mínění došla slova. V podstatě jediným komentářem v plošných denících, který okamžitě reagoval na tyto změny, byl článek zveřejněný v rubrice Názory na serveru Lidovky.cz. Stačí krátká citace, aby člověk pochopil, z čeho české veřejné mínění může brát a v čem spočívá jeho velká bolest:
(...) "Pokud by (Američané, pozn. autora) ustoupili ruskému tlaku ve věci protiraketového štítu, uznají tím ruské právo veta v oblasti bezpečnostních zájmů bývalých ruských kolonií ve střední a jihovýchodní Evropě.
Zdůrazňuji ovšem to "na první pohled to vypadá". Protože zatím se v tom smyslu vyjádřil jen jeden samozvaný Obamův mluvčí a jeden politický penzista z Washingtonu. Takže: než budeme dělat závěry, počkejme si na to, co řekne americký prezident." Oním samozvaným mluvčím prezidenta Obamy byl myšlen Jiří Dientsbier, který v pořadu Otázky Václava Moravce citoval několik oficiálních prohlášení amerických diplomatů. Politickým penzistou byl myšlen Zbigniew Brzezinski, letitý prominent americké politické elity a člen širšího týmu poradců Baracka Obamy. Autor tohoto textu je mediálně dobře známý "politolog" Bohumil Doležal, který byl jednu dobu kvůli nejapnosti českých novinářů frekventovaným obyvatelem českého mediálního prostoru a kterému stále nabízí možnost publikovat Lidové noviny. Ve svém zamyšlení, které je ukázkou výroby zcela svévolných, neinformovaných a irelevantních tvrzení, podezírá USA z "mnichovanství" (aby si hýčkal "naději na to, že americká politika půjde dál ve šlépějích svých předchůdců), Jiřího Dientsbiera z dezinterpretace prohlášení amerického prezidenta a Českou televizi z "neobjektivity". Faktem je, že český mediální prostor je zahlcen podivnými figurkami, které si kuriózním způsobem vypracovaly svou "komentátorskou živnost" a pevně se jí drží. Přitom nejsou schopny ověřit si ani nejelementárnější fakta a skutečnosti. Toto je oficiální prohlášení k raketové obraně ze stránek amerického prezidenta: National Missile Defense: The Obama-Biden Administration will support missile defense, but ensure that it is developed in a way that is pragmatic and cost-effective; and, most importantly, does not divert resources from other national security priorities until we are positive the technology will protect the American public. Národní raketová obrana: Obamova a Bidenova administrativa bude podporovat raketovou obranu, ale musí se ujistit, že bude vyvíjena způsobem, který je pragmatický, a s efektivním využitím vynaložených nákladů; a zejména, že nepřesměruje zdroje určené pro jiné národně bezpečnostní priority, dokud nebude nesporné, že tato technologie bude schopna americkou veřejnost ochránit. Dokud budou mediální prosto spoluutvářet takové "mozky", jako je pan Doležal, nebudeme si moci stěžovat na to, že politická reprezentace je impotentní. Postrádá totiž jakýkoliv podstatnější stimul, který by ji vzpružil. Regresivní dialektika politicko mediálního kódu jí naopak umožňuje, aby nadále setrvávala ve srabu, v němž až po uši vězí. |
