Pily se levné patoky (i na Moravě) a dospěli jsme k jakémusi hotelovému pokoji, kde již spalo několik milovnic umění a starší paní pravila, co ten chlapec, to nemůžete. Druhý den mne Jozef doprovázel na vlak a zálibně pravil: hnědobílá kombinace je tvoje doména? Inu, měla jsem styl. Styl let šedesátých.

Seznámili jsme se sice na Moravě, ale ukázalo se, že bydlíme sobě blízko. On v Malé Štupartské, já v Melantrichově, u Staroměstského náměstí. Jozef si liboval, že mne nemusí doprovázet třeba do Dejvic či na Větrník.

Stačilo přejít Staromák a v nočním polosvitu to byla docela poezie. Měl zajímavou metodu, jak otestovat dívku. Všude mne bral sebou a vlastně netušil, co pro mne udělal. Pro sebe ovšem taky a proto mne patrně dost záhy opustil. Tak jsem byla například přítomna na premiéře Nejkrásnějšího věku Jaroslava Papouška, kde Jozef držel kameru. Natočil tam takovou světovou dynamickostatickou sekvenci, kde herci stojí i přecházejí zároveň a je to úžasné.

Hana Brejchová se asi snažila zapomenout v tom filmu na Formana a bylo by se jí to patrně i podařilo, kdyby se na ni Papoušek pak nevykašlal. Taky mu šlo o umění a našel si krásnou slečnu, takovou gotickou madonu s prohnutou siluetou, která říkala, že Papoušek hodiny hovoří s Ester Krumbachovou, a s ní jen chvilku a hned ji táhne do postele. Nevím vlastně, jak dopadli, Papoušek mne měl dost rád a říkal, že mám mudrování už za sebou, když jsem ho uchránila jakéhosi tance se mnou v baru Barberina asi. Byl někde hluboko pod mým bytem, tedy ten bar. Ale pak jsem byla na nějaké sešlosti, kde byl třeba Ivan Vyskočil a na toho jsem nestačila. Říkal, že ulpívám na podružnostech či banalitách, už nevím přesně, a otřásl mým sebevědomím natolik, že jsem musela udělat krok stranou a přichýlit se k nějakému individuu, abych se z toho dostala.

Také jsem nějakým výrokem urazila Evu Olmerovou a to Jozef neunesl. I když mezitím mne vzal i ke Karlu Vachkovi, s nímž natočil Spřízněni volbou a který měl milou paní. Dala mi banán se šlehačkou. Byl umně zapíchnutý do té šlehačky, ale já jsem měla pořád pocit jakési nepatřičnosti. Navíc Jozef pravil, že Vachek nemá rád, když se mu do domu vodí cizí ženské, takže jsem nechápala, proč mne tam vedl.

Jozefovi pak umřela na Slovensku jeho matka a nějak se mi ztratil z obzoru. Dodnes si pamatuju jeho útlý pokoj v domě přístupném z Ungeltu, na to se nedá zapomenout, byla tam červeně natřená podlaha jako od Vožniaka, taky okno bylo červené, v koutě kazety s filmy a těžká kamera. Vždy mi bylo záhadou, jak ten útlý chlapec, který se tak nadře s tou kamerou, točí ty odlehčené záběry. Inu, byl vlastně básník (taky o něm někdo napsal, že ve filmu o Martinu Benkovi je jeho kamera básnivá). Bral mne sice všude sebou, ale říkal: buď krásná a mlč, což bylo proti duchu let šedesátých. Například Chytilové Sedmikrásky rozhodně říkaly pravý opak, ale kdo nemlčel, nakonec dostal přes ústa. I když já jsem si to patrně zasloužila.

Když jsem viděla po tolika letech Němcovy Mučedníky lásky, uvědomila jsem si, jak jsme tehdy vlastně ničemu nerozuměli, jen jsme měli právě ten nejasně jasný pocit, že umění je bůh. Všechno říká za nás a my se můžeme věnovat svému příjemnému hledání pohlavních spojenců. Dělali to nepochybně i sami tvůrci těchto skvostů. Ne všichni samozřejmě. Goethe někde píše, že každý člověk ve svém chování a tužbách krouží kolem nějaké ústřední hodnoty, jíž vše víceméně podřizuje. Jen málokteří přitom usilují o něco originálního. Ostatní se točí ve víru dobových tanců. Nejsem práva rozhodovat, kdo z těch šedesátníků stvořil něco opravdu originálního. Ale byla jsem u toho.

Viděla jsem zajímavé chlapíky, kteří nejspíš chtěli vrátit do českého prostoru to, co z něj bylo násilně vyrváno: Němec třeba jeptišky, procesí, a kdoví co ještě, Forman a Papoušek by byli asi naopak rádi mnoho z toho prostoru vygumovali. Podstatný byl asi prožitek nemožnosti či obtížného dosahování svobody. A taky fatální zjištění, že nic nelze ani vymazat, ani přidat. Snad jen konstatovat. Svobodně.

Appendix: Když jsem na výstavě Bytosti odjinud viděla dva rozmilé pubertální mládence, s jakou radostí prožívají tu spoustu krásných nahých ženských (i když měli nejasný pocit, že dělají něco nepatřičného), ujasnil se mi ten historický posun: my jsme sice chodili na umění, ale končili jsme tam, kde oni patrně začínají. Co to znamená pro umění, zatím nevím. Třeba jen nějakou formu svobody.

Autorka je významná česká historička umění, editorka Nové encyklopedie českého výtvarného umění, dlouholetá pracovnice Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky