Vážnou debatu o něčem, co skutečně rozhoduje o naší přítomnosti i budoucnosti, jsem nezažil už opravdu dlouho. Několik vášnivých debat o minulosti snad ano. Například je patrno, že jednou ze staletími osvědčených metod řešení hospodářských potíží je udělat všechno pro jejich přečkání v pilné práci na rozvoji veřejných statků a veřejného sektoru či prostoru vůbec. Kamkoliv se v naší zemi obrátíme, tam vidíme, že je toho třeba ještě více než praseti drbání. Některé věci se nejen nabízejí, ale jiné už doslova křičí o pomoc. Pokud už někdo takovou možnost zmíní, tak se dozví jako ozvěnou z řad našich vyvolených, volených i nevolených, odborníků i laiků, že to nejde, protože ty věci nejsou připraveny, že tomu či onomu brání ta či ona administrativně právní nebo finanční bariéra. Cokoliv potřebného a prospěšného je možné udělat, tak to prostě tak nějak nejde.

Obchvat Prahy, průjezd Českými Budějovicemi, zahájení D3 a R6, dokončení D8 a D11, oprava mostů, obchvaty měst a obcí, protipovodňová a vodohospodářská opatření, alternativní energetika, odpadové hospodářství, veřejná doprava, infrastruktura veřejných služeb včetně těch informačních, standardní administrativa. To je jen pár věcí, které si zaslouží naši pozornost a péči. Jak již bylo řečeno, Ti, kteří mají podle námi hluboce zažitého modelu uvažování za tyto věci odpovědnost, mají "z toho rozum" a "konečné slovo", se tváří, jako kdyby tady s námi vůbec nebyli.

Již několikrát jsem napsal, že současná krize je především krizí důvěry. Pořád se skloňuje jakási nedůvěra trhů, ale ono jde vždy nakonec o nedůvěru lidí k lidem. Občané nevěří ani politikům ani odborníkům a o každé z těchto skupin lze říci ve vztahu k druhým dvěma totéž. Ze zkušenosti vím, že pokud někomu nebo něčemu nedůvěřuji, tak to mohu buď odmítnout, vyměnit anebo se to pokusit lépe poznat. K poznání je nejlepší jakákoliv společná práce, která má nějaký smysl. Rovněž vím, jak nesmírně je těžké se pod vnějším tlakem pustit do toho, že si udělám uvnitř pořádek. Ale čekat na spásu z vnějšku a přitom ztrácet poslední zbytky akceschopnosti a sebeúcty mi připadá skutečně velmi hloupé. Pokud totiž ztratíme důvěru sami v sebe, nemůžeme ji dát ani nikomu jinému. Hlavně, když budeme moci nadále bojovat o radar v Brdech a jiné nesmysly...

Po velice hloupé doktríně našich vyvolených, která nám říkala, že se nás krize nedotkne, tady máme ještě hloupější doktrínu. Totiž tu, že naše vlastní problémy za nás vyřeší jinde. Vyhlásili nám takovou dvouletku občanské pasivity a ani nevědí, že to bude pětiletka. Nevím, kdo nás bude příštích pět let živit. Ale možná bychom se mohli zeptat hochů z NERVu. Ti radí dát si o biftek méně, tak snad někde něco zbude. Dovolím si jen upozornit, že Ti, co o krizi mluvili jako banalitě, potom jako o tom, co se nás nedotkne a nyní jako o pro nás neřešitelném problému jsou pořád jedni a ti samí a jsou pořád na svých místech...