Televizní hraný dokument, jehož druhý díl mohou zájemci vidět toto úterý v 20,15 h na programu ZDF, se snaží odpovědět na otázku, o co vlastně usilovali spiklenci kolem Stauffenberga: o záchranu Německa, ukončení války, jejímž výsledkem byly mnohamilionové vraždy a nesmyslné ničení. Tím se nikterak nelišili od úsilí ostatních bojovníků odporu proti nacismu. Rozdíl byl v tom, že Stauffenberg a mnoho jeho spiklenců bylo příslušníky Wehrmachtu. Ti před tím přísahali na „Vůdce Adolfa Hitlera“ a přesto byli připraveni i za cenu vlastního života jej v zájmu vlasti  usmrtit. Atentát se nepovedl a Stauffenbergem umístěná bomba ve „Vůdcově hlavním stanu“ Adolfa Hitlera zranila pouze lehce. Státní převrat ztroskotal a Stauffenberg byl spolu s dalšími vedoucími spiklenci ještě stejného dne popraven. V souvislosti s atentátem 20. července 1944 bylo na 200 osob lidovým soudem odsouzeno. Mezi nimi nebyli pouze generálové a důstojníci, nýbrž i osoby z měšťáckých kruhů, intelektuálové, duchovní a státní úředníci.

Hlavou vojenské části spiknutí byl generálplukovník Ludwig Beck, který se po úspěšném atentátu  měl stát hlavou státu. Beck udržoval kontakty s Carlem Friedrichem Goerdelerem, který byl hlavou civilního odboje a byl potencionálním říšským kancléřem. Celá síť spiklenců pak stála za Stauffenbergem. Pomocí tzv. „Operace Valkýra“, která byla nouzovým plánem k odražení případné vnitřní krize nacistické Říše, se spiklenci pokusili po atentátu převzít exekuční moc. Aby se  však podařilo ji na sebe strhnout ve státu „vůdcovského systému“, musel  zahynout samotný „Vůdce“.

Již v roce 1943 v době zničující války proti Sovětskému svazu se Stauffenberg pokoušel získat prominentní armádní představitele pro převrat. Byl přesvědčen, že všichni pracovníci generálního štábu jsou na ní spoluodpovědní, ale tato snaha byla bezvýsledná. Stauffenberg poznal, že musí být sám aktivní. Generálmajor Henning von Tresckow se stal jeho nejbližším spolupracovníkem. Když se Spojenci 6. června 1944 vylodili v Normandii, bylo již téměř pozdě podniknout nějakou osvobozující akci. Vojenská situace byla pro Říši již bezvýchodná. Každý den však znamenal ztrátu milionů lidských životů a von Tresckow píše Stauffenbergovi, že „k atentátu musí dojít“. Nastala k tomu příhodná chvíle, když měsíc před 20. červencem se plukovník Stauffenberg stal šéfem štábu generálplukovníka Friedricha Fromma, odpovědného za záložní vojska, a tím měl možnost osobního přístupu k Hitlerovi. Bez ohledu na své zranění,  přišel o jedno oko a pravou ruku, byl rozhodnut atentát provést. Rozhodující krok chtěl učinit již 11. července, kdy s aktovkou plnou trhavin se účastnil porady u Hitlera na Obersalzbergu. Neodpálil ji, protože jednání se neúčastnil Himmler ani Goering a spiklenci je chtěli odstranit  jedním rázem. Byl vypracován nový plán odpálit bombu v rastenburgském lese, kde se nacházel  “Vůdcův hlavní stan Wolfsschanze“. Stauffenberg měl během porady umístit aktovku s náloží pod nohy Hitlera. V 12.50 došlo 20. července 1944 skutečně k explozi, ale diktátor ji přežil. Tím byl celý státní převrat poznamenán. Stauffenberg však neprovedl jen samotný atentát, ale patřil mezi vedoucí činitele připravovaného převratu v Berlíně. Tím spiklenci ztratili cenný čas ve svém armádním sídle v berlínském Bendlerblocku, když čekali na jeho návrat- Když bylo mezi tím oznámeno, že „Vůdce“ žije, byl pak obklopen jednotkami věrných Hitlerovi.

Generálplukovník Fromm okamžitě po zatčení spiklenců nechal vynést rozsudky smrti pro vlastizradu. Stauffenberg byl spolu se čtyřmi spoluspiklenci na dvoře budovy zastřelen. Na rozkaz Himmlera byly jejich pohřbené ostatky vyzvednuty a spáleny. Claus  hrabě Schenk  von Stauffenberg je dnes slaven jako hrdina německého odboje. Za ním však stáli mnozí, kteří státní převrat podporovali. Avšak samotný atentát Stauffenberg provedl proti Hitlerovi sám jako neohrožený osamělý spiklenec. Kdyby se povedl, pak miliony vojáků nemuselo padnout v posledním válečném roce a statisíce Židů by se nestalo obětí holocaustu.

“Jednou jim bude postaven pomník, protože to byli jediní odhodlaní lidé, kteří viděli k jakému nesmyslnému neštěstí,  pokud to bude pokračovat, to povede“, prohlásil generál Dietrich von Choltitz během britského zajetí. Tento záznam byl získán z tajných odposlechů britské výzvědné služby z Trent Parku, kde vysocí nacističtí důstojníci byli internováni v zajetí. Zazněly tam však i jiné názory jako majora Viebiga, že v žádném případě se to nemělo stát, protože „voják musí být ve všech případech svému nejvyššímu veliteli poslušen“. Tímto způsobem  přemýšlela většina příslušníků Wehrmachtu. Tato debata pokračovala i po válce v bonnské spolkové republice, že atentátníci byli vlastizrádci, což jen potvrzovalo, že žádné datum německých novodobých dějin jako je 20. červenec 1944 není opředeno tolika mýty a legendami. Kdyby se však atentát na Hitlera zdařil, stal  by se zvratem druhé světové války a signálem k ukončení hromadné vraždy národů. Vždyť samotný Wehrmacht během války byl prostředkem nacistického režimu a v době největších vojenských triumfů diktátora se proti němu nezformovala opozice.

Teprve válka proti Sovětskému svazu zcela jasně ukázala svůj zločinný  charakter a vytvořila tak jádro odporu. Počet Hitlerových odpůrců vzrůstal po porážce u Moskvy v letech 1941/42  a zejména pak po katastrofě u Stalingradu. Mnozí se jimi stali  poté, co viděli zločiny za frontou na civilistech, především Židech. Byla to však stále jen hrstka mužů a důstojníci, kteří nakonec chtěli Hitlera zabít, nebyli nositeli vůle lidu, ale vlastní odpovědnosti. Byli si vědomi, že atentát na  “Vůdce“ nenajde jak mezi Wehrmachtem tak obyvatelstvem  porozumění. Pro spiklence neplatila již přísaha, na kterou se odvolávali jejich představení. Z jejich hlediska je Hitler svými činy od ní sám osvobodil. Samotný strůjce atentátu, který dnes patří mezi hlavní osobnosti německého vojenského odporu, nebyl skutečnou jeho hlavou. Tou byl již od roku 1941 tehdejší plukovník Henning von Tresckow, štábní důstojník armádní skupiny Střed na východní frontě. Oba však věděli, že pouze smrt tyrana může hrůzy války ukončit. Snažili se nejprve získat k převratu vysoké důstojníky, ale to se jim nepodařilo.

Nejnovější historické německé studie však jsou k jeho osobnosti  i kritické. Měl se sám zaplést na základě rigorózních metod na svém armádním úseku do boje   proti partyzánům.  Již v létě 1941 mu bylo známo, že pod pláštíkem „boje proti banditům“ provádí SS masové vraždy na Židech. Někteří historici jako Johannes Hürter z mnichovského Institutu novodobých dějin upozornili, že Tresckow se stal aktivní teprve když zjistil, že jsou vražděny též ženy a děti. S touto kritikou však nesouhlasí vedoucí Památníku německého odporu Johannes Tuchel, který upozorňuje, že k těmto závěrům došel Tresckow již mnohem dříve, ale musel je utajovat. Až do atentátu na Hitlera musely být skryty. Jak však ukazují nové výzkumy, rozkazy jednoho z vysokých představitelů odporu generála Carl-Heinricha von Stülpnagela  na východní frontě v roce 1941  nesly jasné antisemitské pokyny. Jako pozdější vojenský velitel ve Francii byl odpovědný za popravy příslušníků hnutí odporu a podepsal deportační pokyny francouzských Židů. Vysocí vojenští představitelé byli zapleteni do zločinných akcí Třetí říše a přesto někteří z nich, nebo právě proto se postavili proti Hitlerovi. Co je však odlišovalo od ostatních, byl jejich vnitřní rozpor s dodržením přísahy a mnozí k tomu neměli dostatek odvahy. A muži 20. července ztroskotali nejen proto, že bomba nezabila diktátora, ale že báze spiknutí byla velmi malá. Jen na 200 důstojníků Wehrmachtu bylo zasvěceno do plánu atentátu, a to v armádě, která měla v roce 1944 deset milionů mužů ve zbrani.

 Je však dokázáno, že v řadách této obrovské armády byli i další její příslušníci, kteří byli rozhořčeni zločinnými rozkazy. Ukazuje to odpor prostých vojáků jako Heinze Drosslera, který obcházel rozkazy a zachránil tak řadu lidských životů. Někteří další spolupracovali na odporu společně,  jako skupina námořníků s Francouzi v obsazené Paříži.  Posledním východiskem pak byla dezerce z řad Wehrmachtu, která  průběhem války stále více narůstala. Nacistický režim na to reagoval nezvyklou brutalitou a čísla o tom sama hovoří. Dezertovalo na 100 tisíc mužů, z nichž 35 tisíc bylo odsouzeno a 15 tisíc z nich popraveno.