• Krátce po mém příchodu do švédského exilu, na podzim roku 1968 jsem se seznámil s jistým Karlem Kernem, původem z Krupky u Teplic, od mládí členem Německé sociální demokracie v Československu, v době našeho seznámení členem Seliger Gemeinde – exilového společenství bývalých příslušníků této strany. Německá sociální demokracie v ČSR byla členem všech koaličních vlád až do roku 1935. Pan Kern ke mě přikročil po vystoupení exšéfredaktora Literárních listů Veselého na univerzitě v Lundu, tekly mu slzy z očí, představil se a řekl, že by se mnou chtěl mluvit, ale bojí se, že já s nim mluvit nebudu. Je totiž sudetský Němec. Od té doby jsme spolu mluvili až do Karlovy smrti často, on i jeho žena mne měli za svého adoptivního syna, s jeho druhou ženou, již si vzal po smrti té první, jsem byl kamarád. Nejednou jsem vystoupil na setkáních jejich sdružení, přednášel jsem i na jejich seminářích. Prostřednictvím Karla Kerna jsem se seznámil s řadou jeho přátel v Seliger Gemeinde, navzájem jsme se vážili a respektovali. On sám žil ve švédském exilu – kdyby se byl chtěl usadit v západním Německu a věnovat se politice mohl, jako někteří z jeho přátel, udělat politickou kariéru. Karl Kern byl později vyznamenán cenou Karla Velikého, (německého Karla, zakladatele Svaté říše římské), ač tu kariéru nikdy neudělal. Zato napsal a zredigoval – bez vysokoškolského vzdělání – pár knih a přeložil do němčiny knihu poezie finsko-švédské autorky. Jsem rád, že jsem měl štěstí být jeho přítelem.
• V Londýně jsem se pak seznámil s Dr. Johannem Wolfgangem Brügelem, také českým Němcem, shodou okolností také sociálním demokratem, ovšem bývalým. Byl v odborných kruzích považován za autoritu, pokud šlo o vztahy Čechů a Němců v předválečném Československu. Byl to politicky neangažovaný badatel, samotář, nikomu nepodlézal, na nikom nebyl závislý. V londýnském prostředí jsem se také poučil o konfliktu Dr. Beneše a Wenzela Jaksche, tehdejšího vůdce exilových Německých sociálních demokratů z ČSR a pozdějšího zakladatele Seliger Gemeinde. Byl to konflikt politický, týkal se budoucích poměrů v ČSR a asi tam jsou kořeny Benešova úsilí o pozdější vysídlení, zdůrazňuji vysídlení, většiny českých Němců z Československa.
• K Seliger Gemeinde a historii Německé sociálni demokracie v ČSR však nutno něco dodat. Po válce se Jakschova skupina, tedy Seligerovci (SG) většinou vrátila do Německa, spojila se s tamní sociální demokracii (SPD) a, což není bezvýznamné, plácla si s jinými tzv. sudetoněmeckými organizacemi Stala se tím součástí Sudetoněmeckého landsmanschaftu (SD). Jenže, kromě SG žila v emigraci jiná reprezentativní skupina německých sociálních demokratů z ČSR, vedená bývalým poslancem pražského parlamentu za Most Rudolfem Zischkou a několika dalšími, nikoli bezvýznamnými politiky. Ti sbratření s bývalými nacisty v SL odmítli, radši se rozešli se svými kolegy Seligerovci. Nazvali se Pracovní sdružení bývalých německých sociálních demokratů z Československa. Na rozdíl od Seligerovců od německé vlády žádné příspěvky na svou činnost nedostávali, tak vydávali alespoň cyklostylované periodikum Neue Kommentare. Zájemci se z nich mohou o SL i o SG dozvědět co by potřebovali, ale asi je to pro ně příliš pracné.
• Pokud jde o omluvy a odškodňování, snad stojí za zmínku jedna maličkost: Jako místopředseda české vlády pro zahraniční a bezpečnostní politiku a starý známý jsem byl pozván na sněmování Seliger Gemeinde v Straubingu, v Bavorsku. Přesvědčil jsem Miloše Zemana, že bych měl pozvání přijmout a přátelsky tam promluvit. Neoslovil jsem hostitele „Landsleute“ = krajané, nýbrž „Meine Freunde“ = „Moji přátelé“ a výslovně jim, to jsem zdůraznil, jsem se omluvil. Protože, řekl jsem, vy jste také trpěli. Byli u toho čeští novináři, ale na zmínku o tom si nepamatuji. Pár jedovatých dvojsmyslů jsem zaznamenal. To byla dosud jediná oficiální omluva z české strany. Tehdy jsem samozřejmě již věděl, že jejich členství v SL má své skvrny. Ale nad něco se přece musíme umět povznést, zvlášť vůči těm, co nám ničím nehrozí.
• Pro Dr Evu Hahnovou, původem z Prahy a jejího manžela, profesora Hanse Henninga Hahna nebylo pracné věnovat většinu svého vědeckého života prohrabávání se vztahy mezi Čechy a českými Němci. Dr. Hahnová to dělala dokonce po léta v Collegiu Carolinu, v Sudetoněmeckém domě v Mnichově, v němž už po vstupu byla atmosféra nedýchatelná. Ale kolegium byla solidní vědecká instituce a Eva vydržela, dokud to šlo. Manželé Hahnovi nyní pracují na univerzitě Carla von Ossietzkého v Oldenburgu a soukromě zaplňují blog, jenž nazvali Bohemistik, výsledky svého bádání. Kdo chce se tam dozví vše, co potřebuje. Kdo snad chce, ale neumí německy, ba ani anglicky, může si zajít do knihovny. Pod heslem Dr. E. Hahnová si tam sežene, co od ní vyšlo česky a to je mnohonásobně víc, než většina zdejších 'expertů‘ zná. Dr Eva Hahnová byla na podzim hlavním hostem institutu, založeného Václavem Klausem na debatním večeru k výročí podpisu Česko-německé smlouvy. Hostem byl také německý velvyslanec, moderoval český prezident. K vztahům Čechů a českých Němců mluvila především Dr. Hahnová. Pokud si vzpomínám, nikdo ji neodporoval. Z vášnivých současných debatérů jsem tam nikoho neviděl, ale třeba mám jen špatný zrak.

Pokud pak jde o vyhnání, k tomu došlo také. Jako desetiletý kluk v Terezíně jsem občas s kamarády přeskočil hradby, toulal se i kradl po okolí. Sám jsem viděl, později i v Praze, kde jsme s otcem, vrátivším se s vládou z Londýna, nějaký čas žili, jak příslušníci českých, takzvaných 'revolučních gard‘ (RG) s pochytanými Němci zacházeli. Tehdy jsem se nad tím sotva pozastavil, o pár let později jsem si počal klást otázky, na některé jsem si uspokojivě neodpověděl dodnes.

Někteří z těch Němců to nepřežili. Ti co přežili, byli skutečně vyhnáni – ne však oficiálně. Mezi nimi a také mezi později vysídlenými (se spojeneckým souhlasem) byli mnozí, kteří vysídleni být neměli – němečtí přišelci, němečtí židé z Československa, nejednou čerstvě přišlí z nacistického koncentráku, zasloužilí odpůrci nacismu – sám jsem znal některé, kteří přišli v uniformě západních armád, třeba si jenom vzít svou milou a nakonec museli jít. Byla to pohnutá doba, na křivdy se příliš nehledělo a rozdíl mezi lidskými křivdami a nelidskou, nelidsky uskutečňovanou ideologii se ani moc nehledal. Nebyl důvod.

V mnichovském exilu jsem se také několikrát sešel s tehdejším mluvčím Landsmannschaftu Neubauerem. Dokonce jsem ho pozval k diskusi, která se později vysílala. Tehdy, kdy zde vládli bolševici, byli ovšem špičky SL výrazně mírnější, než je dnes pan Posselt a jeho kamarádi. Požadovat vládní omluvy, vrácení majetku, či vyhoštění z Evropy (anebo alespoň z EU) by je určitě ani nenapadlo. Ostatně, jak sami tvrdí (jedním směrem) vrácení majetku nežádají ani dnes. Jiným směrem tvrdí ovšem jiné věci.

• Do práce ve Svobodné Evropě (RFE) jsem denně chodil kolem novinového stánku, kde se prodával a byl náležitě vystaven oficiální orgán SL Sudetendeutsche Zeitung. Texty v něm otištěné byly a asi stále jsou mírně řečeno pozoruhodné. A pokud by se někdo zajímal, co vše popsali a vydali různí členové SL a jeho členských spolků, jsem si jist, že by obsah většinu českých čtenářů pozitivně nenaladil. Jedna má česká kolegyně v RFE například napsala (německy) knihu, v níž československého prezidenta Beneše doslova vylíčila jako zloducha.

Thomas Mann a celá široká rodina Mannů si ovšem o Dru Benešovi pamatovali i jiné věci. Třeba to, že když je z  jejich německého domova hitlerovci vyhnali, dostali v Československu nejen azyl, ale i občanství. Klaus Mann za to po válce Benešovi přišel osobně poděkovat. Občanství v ČSR ovšem tehdy nedostali jenom Mannové, ale velká skupina z německé vlasti vyhnaných občanů – část německé kulturní elity.

Pravda, Dr. Beneš v roce 1937 také jednou veřejně řekl : “Radši Hitler naž Habsburg“. Podezírám, že měl později mnoho příčin toho litovat.

• K  současnému předsedovi SL a europoslanci Berndtu Posseltovi pár slov z osobní zkušenosti. Sedával jsem nejednou na zasedáních společného výboru zástupců evropského a českého parlamentu ve stejném sále. Často tam zeširoka mluvil o přátelských úmyslech a žádných majetkových požadavcích SL. Nepamatuji, že by některý z mých českých kolegů někdy reagoval. Sám jsem jednou požádal o slovo a nabídl jsem Posseltovi i jeho rakouské kolegyni, aby se ke mně přidali. Řekl jsem, že ač nikoli Čech, ale žid ze Slovenska, chystám se vytvořit nadaci na podporu dobrých česko-německých vztahů. Berndt Posselt, ani jeho kolegyně nereagovali.

A tak jsem se tedy do díla pustil bez nich. Výsledkem je zatím nedávno vzniklé občanské sdružení (OS) „Přátelské evropské centrum proti vyhánění“ s adresou v mém bývalém volebním obvodu, jímž byl děčínský okres - tedy to, čemu se říkávalo Sudety. Většina mých spoluzakladatelů jsou „čeští Slováci“ a plánů máme habaděj. Trochu nám je zatím komplikuje Evropská komise, ale i to snad časem překonáme. Název je trochu škádlení s institucí, jež z podnětu tzv. německých vyhnanců a z vůle a s přispěním německé vlády právě vzniká v Berlíně. To naše centrum je malé,neformální a neoficiální, vzniklo přímo na dnes už jen symbolické hranici, tam kde se špatné věci skutečně děly a má za cíl pracovat v zájmu dobrých vztahů obou národů a nejen jich. Také v zájmu spolupráce většinových národů s etnickými menšinami – o ty přece od začátku šlo a stále jde: Češi, Němci, Maďaři, židé, Židé, Cikáni všeho původu, Poláci, Baskové, Kosované a tak dále. V Evropě domácích národů přece musí mít stejná práva i ti, kdo s nimi už dlouho společně žijí. Takové „malé“ jsou cíle našeho centra.

Zbývá mi vysvětlit, proč se tak úzkostlivě vyhýbám slovům „sudetský, Sudety“? No prostě proto, že historicky žádné Sudety nikdy neexistovaly. Je to část mytologie, stejně jako legenda o čtyřech bavorských kmenech, z nichž ten čtvrtý je prý právě – sudetský. Každý národ má svoji mytologii a má na ni právo. Z německé mytologie vycházel Richard Wagner a vyšlo mu z toho několik dlouhých, těžko poslouchatelných, ale hudebně, říkaji ti, kdo tomu rozumějí, velkolepých oper. Dějepis z toho ale nevznikl, ač se Hitler pokoušel.

Na závěr souhlas s panem Čulíkem, každý národ potřebuje provokatéry. Jen si myslím, že záleží na tom, kdo provokuje a čím. Provokovat v Laosu drsnými zmínkami o „vražedných polích“ bych se nejen bál, ale i styděl. Kdybych se živil jako politický komentátor, nevstoupil bych ani nakrátko do strany, jejíž politiku bych pak komentoval. No a když jsem žurnalista-komentátor, asi bych se v choulostivých politických situacích nenechával vyznamenávat a už vůbec bych se nechoval jako exhibicionista.