Spojenci však toho nevyužili kvůli vzájemným sporům na sicilské vylodění. Generál Montgomery odmítl totiž plán spojeneckého hlavního stanu, podle kterého mělo dojít k oddělenému vylodění Angličanů a Američanů. Vyslovil obavu, že tím vzroste nebezpečí nezdaru operace a žádal o soustředěnou invazi. Memoranda a depeše kolovaly mezi hlavním stanem a tvrdohlavým generálem a vše se ocitlo ve slepé uličce. Štěstím pro Spojence však bylo, že podobná situace nastala i mezi německým vrchním velením a velitelem německých vojsk v Itálii polním maršálem Kesselringem. Hitler, silně ovlivněn náčelníkem svého operačního oddělení generálem Jodlem, věřil, že Spojenci se vylodí na Sardinii. Kesselring zase v plném souhlasu s Comando Supremo a Mussolinim očekával vylodění na Sicílii. Proto také přišel s návrhem, aby bylo bleskově obsazeno Španělsko, a tím byli Spojenci nuceni rozdrobit pro invazi připravené vojenské síly. Opíral se přitom zřejmě o operativní rozkaz vydaný 1. února 1943, podle kterého armádní skupina D měla v případě vylodění spojeneckých vojsk na Iberském poloostrově bleskově obsadit severošpanělské přístavy. Přitom se vycházelo z předpokladu, že fašistické Španělsko se postaví do boje po boku Osy a požádá o německou pomoc.

Vývoj vojenské situace v neprospěch Německa v posledních měsících však zhatil jeho původní plány natolik, že Hitler byl nucen Kesselringův návrh odmítnout, protože v této situaci španělský Caudillo Franco s tím nebude souhlasit a navíc by hrozilo rozpoutání partyzánské války na Iberském poloostrově. K dovršení zmatku podařil se britské špionážní službě husarský kousek. Vyrobila "dopis" náměstka náčelníka britského generálního štábu generálu Alexandrovi, ve kterém označuje příští sicilskou operaci za krycí manévr pro hlavní vylodění v Řecku. "Dopis" nalezla německá Abwehr u jihošpanělského pobřeží ve služební brašně "utonulého" britského důstojníka. Vše bylo fingováno, důstojník byl ve skutečnosti mladý člověk, který zemřel na zápal plic v jedné londýnské nemocnici. Německé velení tím ještě více tápalo a dva měsíce času, které mu byly dány spojeneckou nerozhodností, promarnilo. Zatím spojenecké letectvo od května zahájilo intenzívní bombardování letišť Osy v jižní Itálii, Korsice a Sardinii, a zejména na Sicílii. Německé bombardovací svazy musely být za této situace přesunuty na pevninu a letecká převaha Spojenců se ještě více zvýšila. Nic jim nebránilo, aby nyní uskutečnili svůj první skok do Evropy.

Vstup Spojenců do Evropy neměl pochopitelně jen vojenské aspekty, ale především politické zázemí. Proto také se počátkem června obrátil prezident Roosevelt s poselstvím na Stalina, aby mu vysvětlil, jak budou pomáhat západní velmoci Sovětskému svazu v následujících měsících. Oznámil mu, že bylo proto rozhodnuto vyřadit Itálii co nejdříve z války a k tomu byl připraven plán útoku proti Sicílii pod krycím názvem "Husky". Současně bylo přikázáno generálu Eisenhowerovi, aby po obsazení Sicílie připravil okamžitě ofenzívu, která by způsobila zhroucení Itálie. Když se tento plán podaří, pak to usnadní podle názoru Londýna a Washingtonu leteckou ofenzívu proti Německu a ohrozí pozice Osy v oblasti Balkánu. Současně s tím bude možné připravovat v Anglii invazi do Francie a Norska, a to tak, aby byl za tímto účelem shromážděn na jaře 1944 dostatek vojsk a materiálu. Stalin reagoval na toto poselství 11. června 1943 velmi podrážděně. Upozornil, že toto oznámení je v rozporu se sliby o zřízení druhé fronty v západní Evropě ještě během tohoto roku.

"Toto Vaše rozhodnutí působí obrovské potíže Sovětskému svazu, který již dva roky vede válku s krajním vypětím všech svých sil proti hlavním silám Německa a jeho satelitů a ponechává sovětskou armádu, která bojuje svými vlastními silami nejen za svou zemi, ale i za své spojence, téměř osamocenou proti dosud velmi silnému a nebezpečnému nepříteli." V závěru Stalin kategoricky prohlásil, že sovětská vláda se nemůže připojit k takovému rozhodnutí, což může mít těžké následky pro další průběh války. Rozhodnutí Spojenců bylo však konečné. Téhož dne byla provedena předehra k operaci "Husky". Spojenecké letectvo o síle asi 1.000 strojů soustředilo svou ničivou sílu na ostrov Pantalleria v Sicilském průlivu. Po nepřetržitých leteckých útocích se tamější posádka vzdala, takže celá operace proběhla velmi hladce. Zbývalo posledních 30 dnů před vyloděním Spojenců v Evropě. Během nich dosáhl generál Montgomery u Eisenhowera svého. Obě armády se na Sicílii měly vylodit bok po boku. A tak v ranních hodinách 10. července 1943 zahájili Spojenci svou operaci "Eskymácký pes " Husky." Za hřmění námořního dělostřelectva a za svistotu pum se britská 8. armáda vyloďovala na úseku od Syrakus po mys Passero a americká 7. armáda od mysu po město Licita na jižním pobřeží ostrova. Velitel operace generál Alexander měl k dispozici 600 vojenských a obchodních lodí, 2.000 výsadkových plavidel a téměř 4.000 letadel. Obě armády měly celkem 13 divizí, z toho tři tankové. Proti těmto silám stála z deseti divizí sestávající se 6. italská armáda pod velením generála Guzzoniho a dvě německé divize.

Italská pobřežní obrana však zcela selhala, takže spojeneckým důstojníkům se zdálo, že provádějí jen vlastně velké přistávací manévry. Italští vojáci přímo vyhledávali možnost nechat se zajmout a obyvatelstvo vítalo Spojence jako své osvoboditele. Vrcholem selhání italské obrany byl čin posádky námořního bodu v Augustě, která vyhodila do povětří celou svou výzbroj, ačkoliv město nikdo nenapadnul. Za tohoto zmatku se snažilo německé velení zorganizovat obranu a poslalo po zhroucení 6. armády na Sicílii dvě další divize. Anglická 8. armáda zatím postupovala podél východního pobřeží a již druhý den obsadila Syrakusy. Mussolini posílal Hitlerovi jednu žádost o pomoc za druhou. Společně s Comando Supremo požadoval zejména další německé vojenské síly a letectvo. Spojenecké armády však dále postupovaly a zatím co britská 8. armáda se blížila ke Catanii, Američané pronikli do středu ostrova. 16. července 1943 vysílal alžírský rozhlas společné poselství Winstona Churchilla a Franklina Roosevelta italskému národu, ve kterém žádali, aby svrhl Mussoliniho fašistický režim. "Přišla nyní doba pro vás, pro italský národ, abyste se poradili s vlastní úctou k sobě a svými vlastními zájmy i svými touhami po obnově národní důstojnosti, bezpečnosti a míru. Přišla nyní doba, abyste rozhodli, zda Italové budou umírat pro Mussoliniho a Hitlera " nebo žít pro Itálii a pro civilizaci." Dva dny poté dobyla americká armáda město Caltanisseta ve středu Sicílie.

Šok, který vyvolalo celkem pohodlné přistání Spojenců v Evropě, byl tak silný, že 19. července dochází ve Feltre v Horní Itálii k setkání mezi Mussolinim a Hitlerem. Führer tím sledoval dva cíle: utvrdit Mussoliniho a italské vojenské vedení vést dále válku, a současně si tak vytvořit obraz, do jaké míry jsou oprávněny jeho obavy o spojenectví mezi oběma zeměmi. Mussolini jel však na jednání v krajní tísni. Tři dny předtím dosáhlo patnáct vůdců fašistické strany svolání Velké rady, která nezasedala od roku 1939, aby rozhodla o dalších postupech země. Současně obdržel od Comando Suprome pamětní spis, že Itálie je na konci svých sil. Generál Ambrosio proto žádal Mussoliniho, aby Hitlerovi tuto skutečnost zcela otevřeně oznámil s tím, že nyní musí dát přesné přísliby, kdy dodá vojenské síly a válečný materiál. Jednání však mělo jednostranný průběh. Mussolini s italským vojenským vedením vyslechl jen dvouhodinový Hitlerův monolog. Ten zapřísahal dějiny, vysvětloval důležitost pohonných hmot pro vedení války, chválil přednosti improvizace a nesmírnou cenu fašistických ideí. Když však přešel ke konkrétním otázkám, prohlásil, že italská žádost o nasazení 2.000 německých letadel je nemožná a ostře kritizoval špatnou disciplinu italských vojáků. Žádal "barbarská opatření", včetně trestů smrti, k jejímu posílení " a pak pateticky prohlásil, že "boj nesený fašistickou a nacionálně socialistickou revolucí nemůže být přenechán příští generaci." Ke zklamání italské delegace mluvil Mussolini velmi málo. Neučinil zejména to nejdůležitější: objasnit Hitlerovi, že Itálie nemůže již dlouhou dobu bojovat. Pouze se spokojil s tím, že krátce informoval Hitlera o bombardování Říma, což byla navíc zpráva, která došla během jednání.

Výsledkem setkání bylo, že italské armádní velení došlo k definitivnímu závěru " válku nelze déle vésti. Již večer téhož dne se zřejmě italský král Viktor Emanuel III. rozhodl, že bude nucen Mussoliniho zbavit jeho funkce a nechat jej zatknout. K tomu účelu byla připravována postupně i policie. 22. července vstupuje 7. americká armáda pod velením generála Pattona do hlavního stanu sicilského města Palerma. Zasedání Velké fašistické rady bylo zatím definitivně stanoveno na 24. července. Mussolini v této době byl již jen bezradným mužem, který kolísal mezi myšlenkou vést dále válku nebo přerušit boj. Jeho bezradnost utvrdila fašistické vedení provést proti vlastnímu vůdci radikální tah. Předseda sněmovny svazů a korporací Dino Grandi informoval již před jednáním rady krále, že nyní nadešla kýžená hodina zúčtování s ducem. Na straně druhé již 21. července zaslal člen rady Farinacci prostřednictvím německého velvyslanectví Hitlerovi zprávu, jejíž obsah jej přesvědčil, že Farinacci se snaží zasedáním rady zabránit protifašistickému státnímu převratu. A tak 24. července odpoledne zahájilo 28 členů Velké fašistické rady jednání v Mussoliniho úředním sídle na Palazzo Venezia. Jednání se konalo za napjaté atmosféry. Kritika duceho politiky se děla pod zástěrkou o dělení moci strany od státu a demokratizace fašistického hnutí. Ve skutečnosti šlo vůdcům strany, která stála 21 let u moci, o to, aby vydáním Mussoliniho osudu si uchránili vlastní pozice.

Hlavní slovo měl přitom Dino Grandi. Ten přednesl návrh rezoluce, která na jedné straně oznamovala "obnovení všech státních funkcí, v němž budou Koruně, Velké radě, vládě, parlamentu a korporacím vráceny povinnosti, které jim podle zákona příslušejí" a na druhé straně ukládala Mussolinimu, aby požádal krále o opětná převzetí vrchního velení nad brannými silami, které mu předal počátkem války. Mussolini k tomuto návrhu poznamenal, že dává prakticky jen dvě možnosti: buď ponechat jeho u kormidla státu, nebo zlikvidovat fašistický režim. "Reakcionáři a antifašistické kruhy, ty elementy, které jsou oddány Anglosasům, budou žádat druhé řešení. Moji pánové, dívejte se kupředu. Grandiho rozhodnutí může postavit existenci celého režimu do hry.". Grandi k těmto slovům prohlásil, že "skutečným nepřítelem fašismu je diktatura. V okamžiku, kdy staré heslo "Svoboda a vlast" nahradilo jiné " "Věřit, poslouchat, bojovat" byl fašismus vyřízen." Když se pak obrátil na Mussoliniho, řekl: "Nestačí jen, že jste převzal odpovědnost. My jsme ještě také tu a naše země"! Pak vystoupil Farinacci, který zpočátku hovořil způsobem jako jeho předřečník. Pak však najednou zaujal zcela rozdílné stanovisko, a to v otázce spojenectví s Německem. Kritizoval skutečnost, že italské vrchní velení se chce stát nezávislé na německém, a že by mělo být bezprodleně upozorněno, že žádost Hitlera o použití "barbarských opatření" bude namířena v tomto případě i proti nim samotným. Mussolini se snažil sice ještě oponovat proti Grandiho rezoluci, ale pak dal o ní hlasovat. Z dvaceti osmi členů Rady devatenáct hlasovalo pro a sedm proti. Zasedání Velké fašistické rady skončilo 25. července o 2.40 hod. slovy Mussoliniho: "Vyvolali jste krizi režimu. Zasedání je skončeno!" Později ve svých memoárech k tomu ještě poznamenal: "Noční diskuse, která se stala známá jako "Noc Velké rady" trvala deset hodin" Je však velmi pravděpodobné, že by krize vznikla i bez zasedání a diskuse" dějiny se však nezajímají o nepotvrzené hypotézy."

Účastníci rady měli sice zpočátku obavu, že budou na rozkaz duceho zatčeni, ale ten ještě ani nyní vůbec nepochopil vážnost situace. Uklidňoval se tím, že rozhodnutí Velké rady nemůže mít vliv na průběh událostí a ty samy od sebe se vyřeší. Počítal jen s nutností změn ve funkci vrchního velitele pozemních sil a že přesvědčí Hitlera o nutnosti uzavřít mír se Sovětským svazem. Hlavní oporou měl mu bát přitom král Viktor Emanuel III. Ten však již den předtím byl Grandim informován o připravovaných změnách ve vedení fašistické strany. Následujícího dne dostal od předsedy sněmovny konkrétní návrhy, aby rozpustil Velkou fašistickou radu, zrušil fašistický korporativní systém a obnovil tradiční výkonnou moc. A tak dříve než přišel Mussolini k audienci, jmenoval maršála Badoglia ministerským předsedou.

Nyní zbývalo jen jak se elegantně zbavit Mussoliniho a všech ostatních fašistických pohlavárů. V neděli 25. července odpoledne šel duce informovat svého krále o výsledcích zasedání Velké rady. Přijetí bylo stanoveno na pátou hodinu ve Villa Savoia. Zatím však vrchní velitel pozemních sil generál Ambrosio, kterého chtěl propustit, připravil spolu se zástupci krále a carabinierů plán k zatčení Mussoliniho. Generalita spolu s králem sledovala dvojí cíl, za prvé zachránit monarchii a tím své pozice, a za druhé předejít lidovému povstání státním převratem. A tak když se Mussolini dostavil ke králi, slyšel z jeho úst, že duce je nyní nejnenáviděnější osobou v Itálii a že se mu musí v jeho zájmu zabezpečit ochrana. Poté byl zatčen a současně armáda za pomoci policie postupně obsadila ministerstva, rozhlas a oficiální tiskovou agenturu. V pozdních odpoledních hodinách král uložil Badogliovi, aby okamžitě vytvořil novou vládu, ve které nebudou zastoupení fašističtí pohlaváři, ale pouze vojáci a odborníci. Teprve pak, co armáda měla v rukách pevně situaci, bylo těsně před půlnocí oznámeno, že "Jeho Veličenstvo král a císař přijal rezignaci předsedy vlády a hlavního státního sekretáře, Jeho Excelence Benita Mussoliniho, a jmenoval maršála Pietra Badoglia předsedou vlády a hlavním státním sekretářem." Plány opozice ve fašistické straně byly zcela zkříženy.

Badoglio vyhlásil výjimečný stav a současně rozpustil fašistickou stranu. Na straně druhé, aby se předešlo lidové aktivitě, zakázal rovněž tvoření jiných politických stran až dokonce války. Nejcitlivější otázkou však bylo spojenectví k Německu a s tím související další setrvání v katastrofálně se vyvíjející válce. Ačkoliv nová vláda si vytkla za cíl skončit co nejrychleji s účastí své země ve válce, na straně druhé věděla, že nemůže se za této situace zříci otevřeně spojenectví s Německem. Proto již okamžitě po oznámení odstoupení Mussoliniho její premiér Badoglio veřejně prohlásil, že válka pokračuje a "Itálie, úzkostlivý strážce tisícileté tradice, věrně dodrží slovo, které dala." Navíc po spontánních manifestacích v celé Itálii, při kterých obyvatelstvo demolovalo zařízení fašistické strany a žádalo smrt Mussoliniho, 27. července Badoglio ubezpečuje Hitlera, že "válka bude pokračovat, pokud se nás týče, ve spojeneckém duchu." Itálie totiž těžko mohla provést okamžitý zvrat ve vojenských operacích a zahájit boj proti Německu. V samotné zemi bylo jen 18 pěších divizí a několik slabě vyzbrojených pobřežních jednotek, zatím co 38 italských divizí bylo rozmístěných jako okupační jednotky v jižní Francii, Korsice a Balkáně. Hitler, který již delší dobu byl vůči Itálii krajně nedůvěřivý, reagoval bleskově na vývoj situace. Když v nočních hodinách 25. července došla do jeho hlavního stanu informace o "odstoupení" Mussoliniho, okamžitě prohlásil Badoglia za svého nepřítele.

"Oni prohlašují, že bojují, ale je to zrada! To nám musí být jasné: Je to nestydatá zrada!" Na jeho rozkaz byla provedena některá okamžitá opatření, mající za cíl pod záminkou ochrany horní Itálie před invazí, přesunout silné vojenské jednotky do země. Současně bylo uloženo polnímu maršálu Rommelovi, aby přerušil svou cestu do Řecka a převzal okamžitě odpovědnost za obranu severní Itálie. Dvě divize byly ihned přesunuty do Říma, aniž italské velení o tom vědělo. Hitler přitom kategoricky žádal, aby byl vyhledán Mussolini a dovezen do hlavního stanu. Když 26. července došly do hlavního stanu podrobnější zprávy o vývoji situace v Itálii, byla podniknuta další protiopatření. V ranních hodinách již nebylo možné zprávu o svržení Mussoliniho utajit před německou veřejností a tak v zpravodajství v 7.00 hodin byla komentována jeho demise jedině touto větou: "Má se zato, že změnu ve vládě je nutno vysvětlit zdravotním stavem Duceho, který v poslední době onemocněl." Současně informoval Hitler polního maršála von Klugeho ve svém hlavním stanu, že "informace rozhlasu neodpovídá pochopitelně pravdě" a že má hodnověrné informace o tom, že Duce byl zatčen. "Nový režim nemá kromě Židů a lůzy, která se projevuje v Římě, nikoho za sebou, což je jasné" Fašisté přejdou na naši stranu" Kde je Duce sám, to nevím. Ale až se to dozvím, nechám ho padákovými myslivci vysekat""

Ještě téhož dne splnil Hitler ve večerních hodinách tento slib. Vedoucí skupiny sabotáže u úřadu VI. Říšského bezpečnostního úřadu SS-Hauptstrumführer Otto Skorzeny byl pověřen tímto úkolem, který byl nazván "Unternehmen Leche " Podnik dub."Spojenci však také nelenili. Kromě přípravy nového úderu na Sicílii, kde zatím německý generál Hube vybudoval souvislou obrannou frontu a boje se neobyčejně zostřily, řekli jasně své stanovisko na vývoj událostí v Itálii. 27. července vystoupil Winston Churchill před Dolní sněmovnu s prohlášením, že "Je zájem Itálie a také zájem Spojenců, aby bezpodmínečná kapitulace Itálie byla uskutečněna najednou a ne po kousku." Doporučil proto nechat Italy "trochu dusit ve vlastní šťávě a zatopit pod kotlem co nejvíc, abychom proces urychlili, až dostaneme od jejich vlády nebo kohokoli s nezbytnou autoritou všechny své nezbytné požadavky pro další vedení války proti svému prvotnímu a hlavnímu nepříteli." Den na to vystoupil v rozhlase prezident Roosevelt s tím, že Mussolini a jiní fašističtí vůdci budou potrestáni. Badoglio se musel rozhodnout. 29. července byl v Římě uveřejněn dekret, že všichni významní fašisté byli uvězněni "z důvodu veřejného pořádku" a 4. srpna požádala italská vláda přes své diplomatické zastoupení v Lisabonu Spojence o zahájení tajných jednání. Hitlerovy obavy se splnily. Badoglio začal připravovat odchod své země do opačného tábora.

Válka zatím pokračovala v neztenčené míře dále na všech frontách. německý generál Hube vybudoval v Sicílii souvislou obrannou frontu a boje se tím zaostřily. Montgomery byl nucen přesunout další síly z Tuniska, které 2. srpna 1943 vyrazily k novému soustředěnému útoku. Hned v prvém dnu nové ofenzívy se podařilo 78. divizi zmocnit Cebturipe a kanadským jednotkám Regalbutte. Současně americká 7. armáda obsadila do večera Troinu. 5. srpna se podařilo obsadit Montgomerymu Catanii. Boj o Sicílii však tím ještě nebyl rozhodnut. Pro polního maršála Kesselringa bylo velkým ulehčením, že spojenecké velení nepřipravilo žádnou další vyloďovací akci během boje, v zádech jeho sicilských divizí ani na protilehlém italském pobřeží. Kesselring se tohoto úderu smrtelně bál a později prohlásil, že "pomocný útok v Calabrii nebo vylodění na Sicílii by se přeměnilo v obrovské vítězství Spojenců." Ti totiž nedovedli využít skutečnosti, že německé velení mělo kromě čtyř svých divizí na Sicílii, pouhé další dvě v celé jižní Itálii. Boj o Sicílii tak trval až do 17. srpna 1943, kdy Američané dobyli Messinu. Mezitím se však podařilo německému velení evakuovat z ostrova celkem 88.000 vojáků, z toho 35.000 německých, za cenu ponechání valné části těžkých zbraní a jiného válečného materiálu. Spojenci během 38 dnů ztratili 31.000 mužů oproti 167.000 Osy, převážně italských vojáků. Počáteční procházka se změnila v krvavý boj

Dva dny po pádu ostrova sešli se na britském velvyslanectví v Lisabonu italský generál Castellano se štábním šéfem Eisenhowera generálem Bedell Smithem a anglickým generálem Strongem. Zatím co Castellano chtěl jednat o tom, jak by se Itálie co nejlepším způsobem mohla zapojit po boku západních mocností proti Německu, spojenečtí zástupci pouze předložili návrh na bezpodmínečnou kapitulaci a s tím spojené podmínky. Castellanovi nic jiného nezbývalo, než se vrátit do Říma a předložit návrh Spojenců, který požadoval: okamžité zastavení veškerých válečných akcí a předání italské pevniny pod kontrolu spojeneckých vojsk, demobilizaci námořnictva a letectva, vydání zajatců a stáhnutí italského vojska ze všech bojišť. Další požadavky, převážně politického a hospodářského rázu, měly být předány později. Po delším jednání v Římě konalo se další setkání spojeneckých zástupců s generálem Castellanem na Sicílii 31.srpna. Zde vyjádřil obavy, že v případě zastavení bojů ze strany italské vlády budou okamžitě podniknuta německá protiopatření a žádal, aby v tu dobu bylo vyloděno 15 spojeneckých divizí a jimi též zajištěna ochrana hlavního města. Generál Smith tento požadavek odmítnul s tím, že nemůže na jedné straně vyzradit vojenské tajemství a na straně druhé se v první fázi počítá pouze s vyloděním pěti divizí. Generál Eisenhower však přislíbil, že v blízkosti Říma bude vysazena jedna vzdušná divize za předpokladu, že Italové zajistí vhodné přistávací plochy. Jako poslední možnost vyjádření k spojeneckým návrhům byla dána půlnoc z 1. na 2. září 1943. Obava Castellana nebyla bezdůvodná. Hitler již okamžitě po pádu Mussoliniho učinil opatření, aby v případě nutnosti se stal pánem situace v Itálii.

Kromě prvních kroků byla přesunuta 2. divize padákových myslivců pod velením generála Studenta letecky u Ostie u Říma. Italské vrchní velení nebylo o tom pochopitelně informováno a pouze mu bylo oznámeno, že jde o přesun vojenských sil do jižní Itálie. Kromě toho byla mu podřízena navíc 3. divize pancéřových granátníků, která byla přeložena z úseku Orvieto do Říma s úkolem odzbrojit italské jednotky v okolí hlavního města, jakmile by kapitulovaly. Generál Student přitom obdržel informaci o svém poslání slovy, že "Hitler očekává od nové italské vlády vzdání se do rukou Spojenců". Na rozdíl od názorů Hitlera, polní maršál Kesselring byl přesvědčen, že italské vedení zůstane věrné Německu. Dokonce protestoval proti hrubému zacházení s Badogliovou vládou, protože v tom viděl jedinou možnost, proč by odpadla od Německa. Kasselring přitom byl názoru, že stejně vzhledem k svým omezeným prostředkům, nebude moci odzbrojit italskou armádu, kromě těch jednotek, které budou v blízkosti operačního dosahu německých divizí. Protože však Italové stále váhali podepsat dohodu o kapitulaci, tím se den ode dne zmenšovaly jejich šance na hladký průběh přechodu na stranu Spojenců. Německé velení, i když nevědělo o tajných jednáních, mělo již dost důkazů, že Italové se připravují na nějaký nepřátelský akt vůči svému spojenci.

Když 2. září, tedy den před podepsáním kapitulace, přijal Hitler ve svém hlavním stanu rumunského maršála Antonescu, hovořil s ním dlouze o situaci v Itálii. Podle jeho názoru v důsledku státního převratu došlo k totálnímu zhroucení vnitřní fronty. Armáda je tak otřesena, že nemůže se postavit prakticky na žádný odpor a vše vlastně závisí nyní na německém vojákovi. Generál Castellano druhého dne podepsal tajně v Syrakusách kapitulaci Itálie, jejíž platnost měla vstoupit teprve 8. září. Současně zahájila 8. armáda invazi přes tříkilometrovou úžinu Messinskou a vylodila se v jižní Kalábrii. Téhož dne však opět ujistil maršál Badoglio německé reprezentanty, že Itálie bude věrným spojencem říše. Dlužno říci, že italští představitelé od okamžiku tajného podepsání kapitulace do jejího veřejného vyhlášení hráli znamenité divadlo, nemající v dějinách obdoby. Ještě den před její proklamací, 7. září, navštívil polního maršála Kesselringa italský ministr námořnictva admirál hrabě de Courten, který mu se slzami v očích oznámil, že v příštích 48 hodinách vyjede italská flotila k boji s Brity. "Buď zvítězíme, nebo se potopíme", prohlásil hrabě teatrálně. Dokonce ještě v den kapitulace přijal v Comando Supremo italský generál Roatta německé generály Westphala a Tousainta. Přímo vynikajícím způsobem zde zahrál srdečné přivítání, při kterém hovořil s nadšením, jak 7. italská armáda spolu s 10. německou provedou ofenzívu proti invazním jednotkám. Během rozhovoru byli však němečtí generálové svým pobočníkem informováni, že právě Itálie se vzdala Spojencům. Generál Roatta však ještě za této situace bez mrknutí oka prohlašoval, že "jde o propagandistický manévr".

To však v této době již nemohlo otřást německými armádami, které ukončily vybudování celého systému protiopatření v případě zhroucení italského odporu. Polní maršál Kesselring, jakmile byla vyhlášena kapitulace, vydal krycí heslo "Achse", čímž byl dán pokyn k německému převzetí moci v Itálii. Italská armáda, stejně tak jak nebyla schopna odporu proti Spojencům, nebyla nyní schopna postavit se na účinný odpor proti Němcům. Montgomeryho armáda, která se vylodila v jižní Kalábrii, nenarazila z počátku prakticky na žádný odpor. Vylodění předcházelo těžké dělostřelecké odstřelování a když britští vojáci se ocitli poprvé v Itálii, narazili jen na zděšené venkovany a domácí vojáky, kteří se bez odporu vzdali. První kroky byly učiněny bez ztrát a mohlo by se tedy zdát, že generál Montgomery je spokojen. Ten se však od začátku stavěl proti tomuto způsobu invaze, při kterém byly tříštěny spojenecké síly. Podle plánů nejvyššího velení měla se anglo-americká armáda zmocnit letišť u Foddie, přilehlých přístavů jako Bari a Neapole a pronásledovat německé jednotky přes Řím až na lombardskou rovinu. Hlavní operace měla být provedena u Salerna, kde se měla vylodit 5. americká armáda pod velením generála Clarka. 8. britská armáda měla více méně učinit jen odlehčovací útok. Montgomery se proti tomuto plánu stavěl celou vahou své osobnosti a poukazoval na to, že plán počítá s iracionálními prvky, jako že se italská armáda přidá ke Spojencům a pomůže vyhnat Němce ze své země. Stejně odmítal zdůvodnění, že němci za této situace se musí stáhnout až za řeku Pád. Pozdější průběh operací ukázal oprávněnost této kritiky. V předvečer spojenecké invaze měla německá armáda v oblasti Kalábrie, Apulie a Neapole a Salerna k dispozici již 6 divizí, dále pak pancéřové jednotky a oddíly padákových myslivců, jakož i letectvo s příslušným personálem. V oblasti Neapole a Říma byla další divize padákových myslivců a pancéřových granátníků a v oblasti Genova " Bologna až po německé hranice dalších 8 pěších a dvě pancéřové divize. Devět divizí přitom bylo urychleně přesunováno do Itálie. Německé vrchní velení bylo tudíž připraveno a ani kapitulace Itálie 8. září 1943 nemohla vývoj událostí podstatně ovlivnit.

V odpoledních hodinách tohoto dne oznámil Eisenhower prostřednictvím rozhlasu, že Itálie zastavila boj. Učinil tak v okamžiku velmi nevýhodném pro italskou vládu, protože jím slíbená divize letecké pěchoty, která měla obsadit Řím, nemohla přistát, protože letiště byla již v rukách německé armády. Maršál Badoglio byl nyní přesto nucen oznámit kapitulaci rozhlasem. Současně zaslal Hitlerovi a italským diplomatickým misím do Tokia, Budapešti, Bukurešti, Sofie, Záhřebu a Bratislavy telegram, ve kterém oznámil spojeneckým vládám důvody k tomuto kroku. Znovu prohlašoval, že měl v úmyslu hájit italské území proti nebezpečí nepřátelské invaze, avšak přes veškerou snahu se nyní obranné pozice zhroutily. "Za těchto okolností nemůže italská vláda na sebe vzít odpovědnost za pokračování ve válce, které by Itálii přineslo ztrátu její koloniální říše, zničení jejích měst, průmyslu, obchodního loďstva, železniční sítě a škody z invaze, jež probíhá na jejím území." Téhož dne, aby splnila kapitulační podmínky, vyplula italská válečná flotila z Genui a La Spezia směrem k Maltě. Německé vrchní velení však přešlo k rozhodným protiopatřením. Na flotilu zaútočila německá letadla a podařilo se jí z třech bitevních lodí, šesti křižníků a stejného počtu torpedoborců potopit admirálskou loď "Roma" a po jednom křižníku a torpedoborci. Ačkoliv na četných místech se postavila italská armáda k tvrdému odporu, podařilo se německým divizím obsadit důležitá střediska, jako Bolognu, Veronu, Terst, Genuu i La Speziu. Nejostřejší boj byl zahájen v okolí Říma, který měl pro německé velení největší význam. Král i maršál Badoglio, když viděli postupné obkličování "věčného města" německými divizemi, opustili je i s vládou a přešli pod ochranu svých nových spojenců. Za takto vzniklé situace kapituloval generál Cardoni po těžkých německých leteckých a pozemních útocích se svými pěti divizemi, převážně motorizovanými, a zbraně předal Němcům. Stejný osud následovaly i tři další italské divize, které stále čekaly na vylodění Spojenců v blízkosti Říma. Hlavní město italského impéria padlo tak jako zralé jablko do klína Hitlera. Německá vojska obsadila všechny důležité body města, především pak rozhlas a německé velvyslanectví. Nový velitel města generálmajor Stahel sice prohlásil Řím za otevřené město, ale ponechal zde dostatek jednotek, aby bylo pod účinnou kontrolou německých zbraní.

V této situaci se 9. září vylodila britská vojska u Tarenta a americká u Salerna. Bez ohledu na vývoj událostí v Itálii, které neodpovídaly původním závěrům, byly zahájeny operace schválené již v kanadském Quebecu ve dnech 14. až 24. srpna na jednáních s Churchillem a Rooseveltem. Ta se však neodvíjela podle původních představ naplánovaných Eisenhowerem, ale tak jak to předvídal Montgomery. Američané zde narazili na rozhodný odpor XIV. pancéřového sboru, přičemž LXXVI. armádní sbor dostal rozkaz, aby se přesunul do této oblasti. Nastala krize, kterou nikdo v Londýně ani Washingtonu nečekal. Montgomery dostával stále naléhavější výzvy, aby vyvinul se svou armádou co největší tlak na nepřítele a tak pomohl tísněným Američanům. Ten však v tomto okamžiku byl vzdálen 300 km od Salerna, a to navíc hornatou krajinou. Němci se systematičností jim vlastní ničili všechny silnice, železniční spoje a mosty. Současně urychleně hledali východisko z těžké politické situace, která vznikla v Itálii.

Klíčem k tomu měla být osoba Mussoliniho, který byl stále ještě v rukách právoplatné italské vlády. Vzhledem k chaotickému stavu, který nastal po kapitulaci, nepodařilo se jí však předat Mussoliniho do rukou Spojenců. Naopak příslušníci 2. divize padákových myslivců pod vedením SS-Hauptstrumführera Skorzenyho 12. září 1943 jej v horském hotelu na Gran Sasse osvobodili. Hitler vydal rozkaz, aby duce byl okamžitě převezen do hlavního stanu. To se také stalo. Ihned po přistání na letišti Pratica di Mare jižně od Říma nastoupil do vojenského letadla k další cestě. Mussolini ani nevěděl, tam letadlo letí a teprve cestou byl seznámen s jeho cílem. První přistání na německé půdě bylo ve Vídni, kde se podrobil lékařské prohlídce. Hitler byl však tak netrpělivý, že vydal rozkaz k dalšímu letu. Dosud deprimovaný Mussolini se zde po dlouhé době setkal opět s obyvatelstvem. Protože to byli Němci, zdravili jej a jejich nadšení přerůstalo postupně v bouřlivé ovace. V Mnichově, kde bylo další mezipřistání, čekalo Mussoliniho již bouřlivé uvítání a tím jeho nálada stoupala od hodiny k hodině. 14. září se konečně setkává ve východním Prusku s Hitlerem. Ten jej vítá jako ztraceného syna. Od nynějška nebude muset vystupovat jako okupant Itálie. Do čela nového režimu, pro změnu republikánského, bude opět postaven Mussolini. Jistě důvod k uspokojení. Navíc dvě německé divize se pokusily o protiútok u Salerna. Ten se sice zhroutil v palbě těžkých námořních děl a letectva, ale nebyl dobrou předzvěstí pro další průběh bojů v Itálii.

Společné poselství premiéra Churchilla a prezidenta Roosevelta italskému lidu, vydané v průběhu těchto událostí, bylo sice na jedné straně optimistické, ale současně upozorňovalo na vážnost situace. Vyzývalo obyvatelstvo, aby pomohlo spojeneckým armádám očistit zemi od německých okupantů. "Využijte veškeré příležitosti, jíž můžete. Bijte tvrdě a bijte dobře. Mějte víru ve svou budoucnost. Všechno dobře dopadne. Jděte vpřed se svými americkými a britskými přáteli ve velikém světovém hnutí k svobodě, spravedlnosti a míru." To však bylo již v době, kdy bylo jasné, že kapitulací Itálie se prakticky nic nerozřešilo. Začal krvavý boj o tuto zemi, který skončil teprve 2. května 1945. Až do konce války zuřil nelítostný boj mezi italskými partyzány s německými jednotkami a zbylými Mussolinimu věrnými fašistickými milicemi. Němci provedli na 400 masakrů převážně na civilistech, při kterých bylo povražděno na 15 tisíc mužů, žen i dětí. Důsledky tohoto teroru nebyly dodnes ještě zpracovány. Dodnes 100 tisíc nuceně pracujících, kteří se stali oběťmi italské kapitulace, žádá stále odškodnění na současné německé vládě. Proto ještě dnes po 65 letech je stále živá doba, která postihla Itálii po kapitulaci. Stále ještě s tímto obdobím obtížně vyrovnává a rozporuplně se k tomu staví vláda Silvia Berlusconiho. V oblasti zahraniční politiky došlo v minulých dnech k jistému vyrovnání s Libyí a Habeší za dopady italské okupace těchto zemí. Na vnitropolitickém poli se znovu ozývají nacionalistická hesla a konjunkturu mají opět pravicově extremistické pozice zejména vůči cizincům. Opět se ozývají výzvy po zavedení ostrých zákonů zaručujících prostřednictvím státu bezpečnost před cizími migranty. Samotná osoba Benita Mussoliniho je zejména v oblastech jeho činnosti opět připomínána a neofašisty pěstován kult jeho osobnosti. Nejznámější neofašistickou političkou je jeho vnučka Allessandra Mussolini, která byla dokonce zvolena do Evropského parlamentu. Oslavování fašismu je sice podle současných italských zákonů trestné, ale ty se však v praxi neuplatňují.