Tři dny před tímto rozhovorem, 20. září 1943, zahájila 3. gardová tanková armáda a 1. gardový jezdecký sbor v prostoru u Romnů útok, vedený v šířce 70 km. Útočící jednotky dosáhly do večera příštího dne Dněpr. Den poté proniklo k tomuto veletoku celé střední uskupení vojsk Voroněžského a později též Stepního frontu. Koncem září stála Rudá armáda na Dněpru a osvobozena byla téměř celá levobřežní Ukrajina.

Naděje všech Němců, od Hitlera po posledního pancéřového granátníka, se soustředila nyní na  zabránění Rudé armádě, aby překročila tento veletok. Legendární Dněpr měl z hlediska strategického nesmírný význam. Vždyť jde o třetí nejdelší řeku Evropy, mající délku 2.280 km. Její průtočná rychlost dosahuje místy až 2 metry za vteřinu při šířce 3,5 km a hloubce 12 metrů. Zajímavým jevem je vysoký a srázný pravý břeh, vysoce čnící ve značné délce nad levým. A právě pravý břeh byl v rukách Němců. Hitler na něj soustředil veškerou svou pozornost se svou známou fanatickou vírou, že ?pro bolševiky je nepřekonatelnou překážkou." Říšské politické vedení si uvědomovalo, že pokud udrží alespoň západní Ukrajinu, bude mít Německo dostatek obilí a rud pro další vedení války.

     Po ukončení sovětské letní ofenzívy byly však německé vojenské svazy na východní frontě silně decimovány. Pěchotní divize měly pouze polovinu až třetinu své bojové síly. Pancéřové sbory, které byly používány jako "hasiči" bez možnosti vystřídání, ztratily jen v období bitvy od Kurska až po září 1.560 tanků. K dispozici měly již jen 2.300 tanků proti 8.400 sovětským, z čehož však k 1. říjnu mohlo být nasazeno do bojových akcí pouhých 700. Mnohé divize měly  ve svém stavu již jen 10 až 40 pancéřových vozů a z 18 pancéřových divizí si zasluhovalo tento název již jen pět. Přitom tři německé vzdušné flotily, které zde byly k dispozici, měly začátkem října jen 840 letadel.

Přesto však v hlavním stanu vládlo jako již tolikrát přesvědčení, že Rudá armáda nemá již dostatek záloh, aby mohla pokračovat v razantním náporu, a že i takto zdecimovaná německá armáda ji zadrží na Dněpru. Vyplývalo to i z prohlášení šéfa vrchního velitelství branné moci polního maršála Keitela na obavy rumunského představitele z vývoje na východní frontě: "Máme přesné informace, že Sověti nemají tak silné zálohy, které by jim umožnily rozvinout útok a proniknout hluboko do naší obrany. " Zdůrazňuje, že německé velení se domnívá, že východní fronta je sto odolat náporu Rudé armády, a proto Rumuni nemají žádného důvodu se v tomto ohledu znepokojovat. Zřejmě se spoléhá na to, že jejich východní armáda, která spolu s pěšími divizemi letectva i útvary SS měla ve zbrani téměř 2 600 000 mužů, je dostatečnou silou. Navíc zde byla k dispozici ještě 20. armáda, vojska satelitů, jakož i kolaborantské pomocné jednotky. Proti nim stálo asi 300 divizí Rudé armády. V této situaci se podařilo již 23. září 68. gardové střelecké divizi násilně překročit Dněpr u Velkého Bukrinu a zakopat se na jejím pravém břehu.

Německé jednotky zahájily sice již ráno silné protiútoky, ale ty byly neúspěšné. Na pravý břeh proudila stále nová sovětská vojska. Co však Rudé armádě chybělo, byla těžká technika, kterou mohla získat pouze vybudováním mostu. Byl to však nesmírně těžký úkol, překlenout tento veletok, a to navíc za palby německého dělostřelectva a za bombardování letectva. Sovětští ženisté si proto vybrali pro stavbu tohoto giganta místo u osady Kozincy, kde řeka měla "pouze" šířku 1 km. Sami však na tento úkol nemohli stačit, a tak na stavbě pomáhalo na dva tisíce osob z řad místního obyvatelstva. Německý průzkum zjistil budování mostu, a proto německé velení na něj soustředilo veškerý letecký a dělostřelecký úder. Dobře si uvědomovalo, že předmostí, které nyní bylo již 11 km široké a 6 km hluboké, je dostatečným nástupištěm pro rozvinutí velkého útoku.

Pro představu o tom, jakým způsobem se snažilo rozrušit staveniště, stačí statistika za jediný den 5. října 1943: při pracích na mostě bylo zabito 60 lidí a dalších 100 raněno. Přes veškerou německou snahu byl však most vybudován za jedenáct dní. Mezi tím se pokusila 38. armáda překročit Dněpr, a to severně od Kyjeva v prostoru Ljutěž. První pokus učiněný v noci na 26. září se však zhroutil v palbě německých vojsk. Příštího dne byl učiněn nový, a ten byl již úspěšnější. Boj byl nebývale krvavý a proti nastupující Rudé armádě se vrhlo dvanáct německých divizí.

Za této situace se ukázalo nezbytné, aby na pomoc přišel i 6. gardový tankový sbor, který však musel překonat ještě řeku Desnu. Protože zde hrozilo nebezpečí z prodlení, rozhodl se velitel sboru generálporučík Kravčenko přepravit svá T 34 přímo pod vodou. Tanky však nebyly na tento způsob přechodu řeky vůbec uzpůsobeny, a proto je vojáci museli speciálně upravit. Všechny otvory zacpali koudelí a stanovými dílci namočenými v mazutu prodloužili výfukové roury a upravili přístupy vzduchu k motoru tak, aby procházel přímo vstupním otvorem věže. Tímto dosud neobvyklým způsobem se během osmi hodin podařilo přepravit přes řeku šedesát strojů a pouze tři přitom klesly na dno. Tankový sbor mohl nyní překvapivě udeřit na pomoc 38. armádě.

A tak po těžkých krvavých bojích se podařilo definitivně překročit Dněpr i Voroněžskou frontu a vytvořit u Ljutěže, severně od Kyjeva, další předmostí. Hromadný nápor na Dněpr byl velkým překvapením pro německé velení, protože říšská branná moc v létě 1941 tuto řeku raději svými hlavními silami obešla. Generál Nikolaus Vormann charakterizoval takto vzniklou situaci slovy: "Rusové nám vnucovali boj tam, kde sami chtěli, určovali začátek i konec každého boje. Místo toho, abychom byli kladivem, stali jsme se kovadlinou."    Přes vzniklou situaci byl Adolf Hitler opět přesvědčen, že se mu zdaří zatarasit Rudé armádě cestu na západ. Jeho hlavní víra se opírala na pancéřové sbory, s nimiž chtěl rozdrtit sovětské předmostí na pravém břehu Dněpru. Stalin spolu s generalitou se zatím snažil ze všech sil přeměnit předmostí na strategické nástupiště s úkolem definitivně vniknout na pravobřežnou Ukrajinu a dobýt zpět Kyjev. Německé velení za této situace se právem nejvíce obávalo možného průlomu Rudé armády v prostoru u Kyjeva. Uvědomovalo si, že v případě sovětského úspěchu se otevře cesta do Karpat a Polska. Polní maršál von Manstein nechal proto soustředit do tohoto prostoru další síly, především čerstvé divize ze západní Evropy.

Proti 1. ukrajinskému frontu byly nasazeny 57. pancéřový svaz a 2. armáda skupiny Střed, 4. pancéřová armáda a jedna divize 8. armády skupiny Jih. Celkem bylo soustředěno do tohoto prostoru 33 divizí, které měly k dispozici 6000 děl a minometů, 400 tanků a samohybných děl a 665 letadel. Navíc měly výhodu volného manévrování po dobrých silnicích na pravém břehu Dněpru.

Ačkoliv sovětská vojska neměla nad nepřítelem celkovou převahu, jejich výhoda tkvěla především v tom, že jedině ona určovala směr hlavního útoku. Minula již doba, kdy sovětské vrchní velení se snažilo útočné akce organizovat po celé šířce fronty. Předcházející události totiž ukázaly, že nejlepším způsobem je vždy soustředit vojska do jednoho bodu a zde vytvořit patřičnou převahu. V Moskvě byl vypracován plán, podle kterého německá armáda měla být rozdrcena na pravém břehu řeky v prostoru Kyjeva, a to dvěma údery. Hlavní měl být veden u bukrinského a druhý, pomocný, z ljutěžského předmostí.

Plán, schválený samotným Stalinem, se však již na začátku boje ukázal nereálným. Když Rudá armáda vyrazila z bukrinského předmostí k hlavnímu útoku, byla dvakráte za sebou krvavě odražena 24. a 28. německým pancéřovým sborem. Za této situace byl sovětský hlavní stan nucen změnit svou taktiku, protože útok v prostoru, kde bylo soustředěno pět pancéřových a pět pěších divizí, nemohl skončit jinak, než katastrofou. Byla proto urychleně vypracována nová varianta, podle které měl být hlavní úder veden z ljutěžského předmostí. Bylo rozhodnuto, aby k útoku byla použita 38. armáda, 5. gardový tankový sbor, 7. průlomový dělostřelecký sbor, jakož i 3. gardová tanková armáda a 1. gardový jezdecký sbor. Největším problémem bylo nyní soustředění tak velké masy vojsk a techniky na poměrně malý prostor při přísném utajení. Veškeré přesuny, které se pohybovaly kolem 200 km, musely být proto podnikány jedině v noci, nebo za husté ranní a večerní mlhy. K tomu musela odpovídat speciální taktika, zejména s ohledem na to, že hlavní síly se přesunovaly z oblasti bukrinského předmostí.

Aby německá zpravodajská služba nepostřehla tento odsun, byla na tomto předmostí ponechána velitelská stanoviště svazků. Ta pokračovala v běžné radiové činnosti. Místo tanků a děl byly v postaveních vybudovány makety ze dřeva a hlíny. Německé velení bylo tak zmateno, že ještě celý den jeho letectvo bombardovalo vyklizená stanoviště. Protože velitelství německé armádní skupiny Jih nepostřehlo toto přeskupování, nemohlo ani učinit včas nezbytná protiopatření. Teprve koncem října německý průzkum konstatoval, že na levém břehu Dněpru se dějí určité přesuny Rudé armády.

Polní maršál Manstein však neprovedl přes tyto znepokojující informace žádná radikální protiopatření. Spokojil se pouze s tím, že nechal přesunout některé jednotky blíže ke Kyjevu, ale přitom nikterak nepředpokládal, že na ljutěžském předmostí se připravuje hlavní úder. Toto špatné zhodnocení situace mělo za následek, že dokonce v době zahájení hlavního úderu 1. ukrajinským frontem polní maršál Manstein se svým štábem řešil úlohu, jaký sleduje vlastně cíl. A tak se sovětskému velení podařilo soustředit v klidu na předmostí všechny k tomu určené jednotky, aniž by byl Němci narušen časový plán.

Ve směru hlavního útoku bylo soustředěno přes 2.000 děl a minometů, jakož i 500 raketometů. To znamenalo, že na 1 km fronty bylo k dispozici 300 děl a minometů. Rudá armáda vytvořila na směru hlavního útoku trojnásobnou převahu v pěchotě, čtyřapůlnásobnou v dělostřelectvu a devítinásobnou v tancích.  Sovětská podzimní ofenzíva byla vlastně zahájena v prostoru armádní německé skupiny A u Azovského moře. Po průlomu u Melitopolu 23. října postupovala Rudá armáda prudce vpřed k dolnímu toku Dněpru a tím definitivně odřízla německou armádu na Krymu.

V polovině října zahájil další útok generál Koněv v Dněperském oblouku, který měl za následek vybudování předmostí až po Krivoj Rog. Rozhodující úder byl však připraven generálem Vatutinem na 3. listopad 1943 severně od Kyjeva, jehož cílem bylo odříznout celé levé křídlo německé fronty od týlových spojů z východních Karpat a postoupit k rumunské hranici.     Aktivní účast na přípravě útoku měla i 1. československá samostatná brigáda v SSSR. Ta byla v polovině října soustředěna na frontu a 23. října přesunuta na pravobřežní Ukrajinu do prostoru západně od Ljutěže. V původních sovětských plánech měla být nasazena teprve v druhém sledu s úkolem chránit pravý bok 38. armády. Její velitel Ludvík Svoboda vyslovil s tím však zásadní nesouhlas a požadoval, aby brigáda byla nasazena v hlavním směru útoku. Po jednání se sovětskými veliteli  byla naše brigáda zařazena do prvého sledu.

V přípravě na útok prožila poprvé v poli náš státní svátek - 28. říjen 1943. Jednotky rozmístěné v lese dostaly rozkaz oslavit jej vhodným způsobem. Těsně před zahájením útoku obrátil se velitel brigády  s výzvou na všechny jejich příslušníky: "Náš národ nám ukládá, abychom o Kyjev bojovali tak, jako bychom bojovali o Prahu, Brno, Bratislavu a Košice. V boji nemyslete na sebe, ale na naše doma, na náš statečný a přece bojující lid." V 8.00 hod. 3. listopadu ohlásila ohlušující bubnová palba útok směrem na Kyjev. Palba, které se účastnil i 1. československý dělostřelecký oddíl, trvala dvacet minut a masy vojsk a techniky vyrazily pak vpřed. Šlo o dost neobvyklý boj, protože probíhal převážně v lesích, které se v blízkosti Kyjeva táhnou řadu kilometrů.

Německá armáda se houževnatě bránila, ač některá místa byla palbou přímo smetena z povrchu zemského. Když však navíc začal útok i z bukrinského předmostí, byla převaha Rudé armády přímo drtivá. Stalin současně vydal všem velitelům naléhavý rozkaz k urychlení operace s cílem dobýt Kyjev nejpozději do 6. listopadu, v předvečer 26. výročí bolševické revoluce. Od rána 4. listopadu se však boje mimořádně zostřily a útočící Rudá armáda nebyla přes svou převahu schopna dosáhnout rozhodujícího úspěchu. Navíc začalo hustě pršet a špatná viditelnost ztěžovala dělostřeleckou palbu a vylučovala použití letectva. Do bojů musela být urychleně nasazena i 3. gardová tanková armáda. Aby mohl být splněn Stalinův rozkaz, bylo rozhodnuto přes lesnatý terén s tanky útočit i v noci. Tankové kolosy vjely do útoku se zapálenými pochodněmi, vyjícími sirénami, za silné palby děl a kulometů.

Útok měl nečekaný psychologický úspěch, německý odpor se zlomil a k ránu tankové sbory začaly obcházet Kyjev od západu. Polní maršál Manstein vycítil instinktivně velké nebezpečí a dal pokyn k postupnému stažení svých vojsk z tohoto prostoru. Sovětské velení využilo zakolísání Němců a nasadilo nyní do boje i 1. gardový jezdecký sbor. K útoku se připravila i československá brigáda, která zaujala své východiště 5. listopadu. Hlavní město Ukrajiny bylo již 777 dnů v rukách Němců. Jeho obyvatelstvo bylo doslova decimováno. Z původních 1 000 000 zůstalo necelých 200 000 lidí. 195 000 bylo okupační mocí zavražděno, dalších 100 000 zahnáno na nucené práce a zbytek uprchl. Nyní po více jak dvou letech stála opět Rudá armáda před branami Kyjeva.    Československá brigáda vyrazila po deváté hodině k útoku a postupovala směrem na město. Ve večerních hodinách však narazila na silný německý odpor u Sireckých lágrů a Volejkova, k jehož zdolání bylo třeba použít všech palebných prostředků v součinnosti se sousedními sovětskými divizemi. K večeru zápas o město vstoupil do rozhodujícího stádia. 38. armáda zahájila boj v předměstích Kyjeva. Vzduch se otřásal výbuchy a prach z cihel a rozbíjeného betonu zaplnil široké okolí. Útočící českoslovenští vojáci s pomocí místních obyvatel nalezli slabé místo v německé obraně a s nasazením tanků ji prolomili. Tuhé boje o město pokračovaly celou noc. Ustupující Němci zapalovali domy, vyhazovali postupně do povětří důležité objekty. Poslední hodiny jejich hrůzovlády byly znovu poznamenány vraždami bezbranného obyvatelstva. Zejména ženy a děti, které se snažily uniknout plamenům, byly ustupující armádou nemilosrdně postříleny.

Němci se snažili uprchnout po jediné již volné silnici směrem na Vasilkov. Zde však na jejich ústupové kolony zaútočilo sovětské střemhlavé letectvo. Porážka byla dokonána. Vojáci československé brigády přitom dosáhli velkého úspěchu - jako první dorazili k Dněpru u Kyjeva, překročili jej a obsadili předměstí Stalinku. Splnili tak výzvu svého velitele, který řekl: "Hleďte, ať za vámi nezůstane ani jediný živý Němec, neboť kdybyste to dopustili, mohlo by se stát, že jste darovali život právě zločinci, který týral vaše rodiče, sourozence, příbuzné a známé, vaše spoluobčany. Potrestejte každého, koho zastihnete. Krutě, neúprosně, nelítostně!" Naše jednotky zabily 630 německých vojáků, zničily přes 50 krytů i s osádkami, vyřadily šest tanků a samohybných děl a zničily jeden letoun. Boj se neobešel ani bez našich ztrát - 30 československých vojáků zde položilo svůj život a dalších 86 bylo zraněno. Ráno v 6 hodin byl Kyjev definitivně v rukách Rudé armády. Téhož dne večer, 6. listopadu 1943, oznámila Moskva celému světu slavnostním salutem osvobození Kyjeva - matky ruských měst. Za příkladný boj vyznamenal prezident republiky dr. Beneš brigádní prapor medailí "Za chrabrost".

Sovětská vláda vyznamenala brigádu Řádem Suvorova II. stupně,  velitel brigády Ludvík Svoboda spolu s 138 příslušníky jednotky byl vyznamenán sovětskými řády a medailemi. Tři její příslušníci, pozdější generálové Josef Buršík, Antonín Sochor a Richard Tesařík obdrželi nejvyšší vyznamenání SSSR, titul "Hrdina Sovětského svazu" spolu s Leninovým řádem.. Jejich osud byl příznačný pro naše skutečné válečné hrdiny poté, co KSČ po únoru 1948 převzala do svých rukou absolutní moc.  

 Josef Buršík  (1911 - 2002)  se přes Polsko dostal  do SSSR. Byl internován v táboře NKVD, po vypuknutí války mezi Sovětským svazem a Německem vstoupil v Buzuluku  do československé  jednotky.  Po absolvování poddůstojnického kurzu velí četě pod vedením kapitána Jaroše, který padl u Sokolova a jako první cizinec obdržel titul Hrdiny Sovětského svazu.. Absolvuje tankové učiliště a velí tankovému praporu. Jako jeden z prvních se probíjí do centra Kyjeva a se svým praporem prochází peklem východní fronty až do Prahy. Po válce si léčí zranění a tuberkulózu. Kvůli svému protikomunistickému postoji je v r. 1949 obviněn z ?velezrady" a odsouzen na 10 let, ztrátě  majetku a odebrání všech vyznamenání. Za odvolání se proti rozsudku je potrestán čtyřmi lety vězení navíc. Po zhoršení zdravotního stavu ve vězení prchá z nemocnice u Olomouce, do které byl převezen. S manželkou se mu daří útěk do Bavorska a všechny zmínky o něm jsou v ČSSR vymazány, jakoby nikdy neexistoval. V Německu pracuje v Americkém fondu pomoci československým uprchlíkům a v roce 1955 se usídluje v Anglii. Píše paměti a na protest proti okupaci ČSSR v r. 1968 vrací Sovětům svá vyznamenání. Přes těžkou nemoc se dožil pádu komunistického režimu a své rehabilitace. Když byl v britském Northamptonu pohřben, měl na sobě uniformu s hodností generálmajora a na hrudi řád Milana Rastislava Štefánika. V roce 2005   mu byl posmrtně udělen řád Bílého lva.      

Antonín Sochor  (1914 - 1950)  se rovněž v létě  1939   přihlásil v Krakově do zde se tvořící československé vojenské jednotky.  Jako velitel samopalníků se  vyznamenal již při bojovém křtu československé jednotky v bitvě u Sokolova a v bojích o Kyjev byl již velitelem roty. Stejně tvrdě pak bojoval u Bílé Cerekve i u Žaškova. Při dobývání dukelského průsmyku a zneškodňování silného opevnění kóty 534 byl vážně zraněn a lékaři vyjmuli z jeho těla celkem 218 střepin. V osvobozené vlasti pak byl ve Stráži pod Ralskem velitelem výcviku speciálních izraelských jednotek HAGANA. Během několikaměsíční přípravy vybudoval dvě perfektně vycvičené brigády, s nimiž pak odletěl do Izraele, kde působil ve funkci poradce operační správy izraelské armády. Po návratu se stal nepohodlnou osobou a  15. srpna 1950 se stal obětí automobilové nehody. Sochorovi spolubojovníci, stejně tak  jako jeho bratr Karel a ostatní rodinní příslušníci, byli přesvědčeni, že šlo o vraždu. Jeho zpopelněné ostatky našly klid až v roce 1994. Do roku 1955 byla urna s jeho ostatky uložena v památníku, vybudovaném na místě tragické události v Hamru na Jezeře, pak  v roce  1955 byla přenesena do Národního památníku na Žižkově. Po zrušení kolumbária v roce 1990 byla  absurdně uložena do společného hrobu významných osobností KSČ v Praze na Olšanských hřbitovech.  Odtud byla vyzvednuta v roce 1994 a uložena v rodinném hrobě v Dobříši spolu s ostatky jeho ženy, zemřelé téhož roku.    

Richard Tesařík (1915 - 1967) první vojenskou zkušenost získal v boji proti Maďarům na Slovensku v roce 1939. V létě téhož roku měl konflikt s německými vojáky, kteří obsadili zbytek okleštěné republiky a emigroval do Polska. Tam bojoval po invazi do Polska proti Němcům u protiletadlové obrany, na počátku roku 1942 se přihlásil do nově se rodící československé vojenské jednotky v Buzuluku. Již v bitvě u Sokolova prokázal své vynikající vojenské schopnosti. Za hrdinství v bitvě o Kyjev byl vyznamenán a v boji o Dukelský průsmyk byl jako velitel tankového praporu těžce zraněn. Roku 1945 odešel studovat tankovou akademii v Moskvě. Po návratu , ač straník, byl rozladěn  poměry, které v Československu panovaly a dostal se do konfliktu s tehdejším ministrem národní obrany Alexejem Čepičkou. Byl přemístěn na nižší funkci na Slovensko a poté byl tajně uvězněn. Československá vláda se snažila vyžádat od SSSR souhlas k odejmutí titulu Hrdiny SSSR, ale po smrti Stalina byl z vězení propuštěn. V roce 1959 byl vyslán opět na studia do Moskvy. Zanedlouho byl však za údajné "nevhodné chování"  odvolán, vyloučen z KSČ  a propuštěn z armády. Pracoval poté jako dispečer na autobusovém nádraží a s podlomeným zdravím zemřel v roce 1967.