Anketa má být ukončena k 27.2. 09 a jejím předkladatelem je předseda ČSSD Jiří Paroubek. Ze samotného kladení a formulací otázek lze dedukovat, že vedení soc. dem. minimálně zvažuje odchod českých vojsk z Afghánistánu v blízké budoucnosti.

Na druhé straně Jiří Paroubek ve svém vstupu v ranním vysílání ČT 1 z 4.2. na otázku moderátorky zpravodajského pořadu "proč je ČSSD zásadně proti misím a jaké má pro vládu podmínky", odpověděl: "Jedinou podmínkou je slušnost." S tím, že vláda s opozicí o podpoře vůbec nejednala. Na další otázku moderátorky, proč dělá z případu obchod (a váže podporu misí na zrušení poplatků ve zdravotnictví) Paroubek reagoval tím, že s těmito praktikami začala Topolánkova vláda (ve vztahu k umístění amerického radaru) a vyčetl moderátorce, že pravicovým médiím -- včetně České televize -- u jeho konkurenta obdobný přístup nevadí.

Jakkoliv mám pochopení pro rozhořčení pana předsedy Paroubka na neslušnou vládu a neobjektivní média, přesto mám za to, že postoj ČSSD k tak vážné záležitosti, jakými jsou zahraniční mise české armády, by se neměl odvíjet od postoje ODS a vlády k jednání či nejednání o věci s ČSSD.

S neslušností ODS a vlády by se mělo počítat jako s podmínkou ceteris paribus a postoj k tématu formulovat nezávisle na tom, podobně jako ODS formuje svůj postoj nezávisle na ČSSD. Ten postoj by měl být odvozen od pokud možno objektivní analýzy tamější situace a poznání, komu či čemu působení okupačních vojsk prospívá.

Máme-li za náznak takové analýzy považovat k anketě zaslané odborné články Slavomíra Horáka "Začarované kruhy afghánské" a Tomáše Zipfela "Afghánistán mezi optimismem a defétismem", potom závěry z nich jsou nejednoznačné. Horákův postoj je vlastně defétistický (realistický?): počítá s tím, že okupační vojska nemohou za dané situace znovuvzkříšení pozic Tálibánu uspět a s tím, že Karzáího vláda padne (podobně jako Nadžíbulláh po odchodu Sovětů), přičemž se tak má stát i pokud vojska zůstanou, pouze za delší dobu.

Zipfel pak radí společně s Paddy Ashdownem rozdělit muslimské hnutí odporu pod heslem "nikoliv vítězství, ale zadržování": jednat s nacionalisticko-konzervativním Tálibánem a ostrakizovat ál-Kaidu coby sektu "globálního džihádu".

Co se týče postoje domácího obyvatelstva k okupačním vojskům, Horák uvádí příčiny jejího problematického vnímání: (s. 13) "Mezinárodní jednotky dokázaly ovládnout značné části Afghánistánu, avšak nebudou schopné ovládat celou zemi, což pouze nahrává protivládním silám a zkorumpovaným vládním úředníkům. Na kontrolu Afghánistánu by bylo potřeba mnohem více jednotek. Vojska ISAF byla navíc poměrně dlouho uzavřena v Kábulu, přičemž až po roce 2006 začalo jejich rozšiřování do regionů. Z tohoto důvodu se zkušenosti s tímto nesnadným terénem a také kontakty s místní populací začaly sbírat až v nedávné době, tj. v situaci, kdy v řadě oblastí je vláda (podporovaná těmito jednotkami) nepopulární a roste moc místních velitelů (ať již provládního či protivládního tábora). Přestože lze již v současnosti pozorovat znechucení řady lidí z destruktivního charakteru těchto sil, vojska mezinárodní koalice se (i vzhledem ke své neznalosti terénu a časté netaktnosti) prosazují v očích místní populace velmi těžko."

Myslím si ale, že to zdaleka nejsou příčiny jediné. Jsou zde i další příčiny viděné prizmatem či kontextem celé série zahraničních intervencí NATO či přímo USA s vybranými spojenci, zvláště Británií poslední dekády, jejichž legalita i legitimita je sporná a je takto proto vnímána nejen u domorodého obyvatelstva okupovaných zemí, ale i části veřejnosti na Západě včetně Ameriky, což zahrnuje i část establismentu těchto zemí. Vzpomeňme např. na kritický postoj M. Albrightové k Bushově intervenci do Iráku.

V tomto kontextu se pak jeví Obamových pět cílů "učinit Ameriku bezpečnější" srozumitelnější pro pozice "levostředové" zahraniční politiky: 1) zodpovědné ukončení války v Iráku; 2) dokončení boje s al-Káidou a Tálibánem; 3) zajištění veškerých jaderných zbraní a materiálů v rukou teroristů a "darebáckých" států; 4) dosažení skutečné energetické bezpečnosti; 5) přebudování amerických spojenectví za účelem reakce na výzvy 21. století.

Specifikum afghánské zahraniční vojenské mise bych tedy viděl ve skutečnosti, že nepostrádá jisté rysy relativní legitimity i mezinárodní legality (dané skutečným bojem s terorizmem a bojem s organizovaným zločinem a korupcí napojených na kartely drogových mafií). Zda ale tuto situaci řešit posílením vojenských sil či naopak jejich odchodem se mi jeví nadále jako nejednoznačné. (Samozřejmě by k dohodě o této záležitosti mělo dojít na bázi širší aliance, např. NATO, neboť samotný postoj např. pouze české strany je v této věci v zásadě irelevantní vzhledem k váze a četnosti českého kontingentu.)

Spíše bych ale asi dal přednost nějaké formě dohody s Tálibánem a na základě této dohody by došlo ke stažení vojsk z Afghánistánu, jak to navrhuje Ashdown a autor článku Zipfel. (Je třeba zvážit, co by způsobilo odchod okupačních vojsk bez této dohody, kromě předpokládaného pádu Karzáího vlády, která stejně zemi vlastně neovládá.)

Především bych si položil otázku, zda bylo skutečně bezpodmínečně nutné (zvláště u vědomí historických zkušeností s britskou a sovětskou intervencí), aby okupační vojska do Afghánistánu vůbec přišla, a zda i tento postup vlastně nevytvořil více problémů než vyřešil. (Je pravda, že do země nepřišla pouze vojska, ale také různé humanitární organizace zaměřené na rozvoj, ale jak autoři konstatují, nejúspěšnější z budovaných institucí je vlastně afghánská armáda, a i to je značně sporné.)

To není obecně důvod proti zahraničním intervencím, jako spíše důvod proti jejich jakémukoliv zneužití pro jiné než deklarované cíle mezinárodního dobra. I globální četník může totiž sloužit svému pánovi - globálnímu kapitálu, což je nakonec i jeho hlavním popisem práce.